USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobců: a) D. P. S., b) Vratislav Pěchota Jr., Esq., narozen 14. března 1959,
advokát se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York,
Spojené státy americké (doručovací adresa v České republice Praha 2, Mánesova
1645/87), správce pozůstalosti po T. K., c) M. A. E. K., d) M. P., žalobci a),
c) a d) zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem, se sídlem 14 Penn
Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (se
sídlem v České republice Praha 2, Mánesova 1645/87), e) J. H., zastoupený JUDr.
Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalovaným
1) KAMENICE DEVELOPMENT, a. s., se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24,
identifikační číslo osoby: 26913488, 2) KaiserJet Capital a.s., se sídlem v
Brně, Březinova 1237/118, identifikační číslo osoby: 27665330, oba zastoupeni
JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, 3) Česká
republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem v
Praze 4, Kaplanova 1931/1, identifikační číslo osoby: 62933591, zastoupená
JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1,
4) Incanto, a. s., se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, identifikační číslo
osoby: 26934582, zastoupená JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně,
Hlinky 505/118, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 116/2018, o dovolání žalovaných 1), 2)
a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2022, č. j. 70
Co 54/2020-484, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1), 2) a 4) jsou povinni nahradit žalobcům a), c) a d)
náklady dovolacího řízení ve výši 7.740,- Kč k rukám jejich zástupce,
Vratislava Pěchoty Jr., Esq., se sídlem v České republice Praha 2, Mánesova
1645/87, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalovanými 1), 2) a 4) a žalobcem b) a e) nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
12. 2019, č. j. 39 C 116/2018-297, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 8.
2022, č. j. 39 C 116/2018-403, určil, že žalobci jsou ve specifikovaných
podílech spoluvlastníky v rozsudku označených pozemků v katastrálním území XY –
dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Žalovaným 1), 2), 3) a 4) uložil povinnost
nahradit žalobcům a) až d) k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši
61.400,- Kč (výrok II.) a žalobci e) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve
výši 3.388,- Kč (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j.
39 C 116/2018-441, dále určil, že žalobce a), žalobce b), žalobkyně c), žalobce
d) a žalobce e) jsou vlastníky části pozemku p. č. XY, označeného v
geometrickém plánu č. XY ze dne 3. 11. 2022 jako pozemek KN p. č. XY (výrok I.)
a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 70 Co 54/2020-484, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. potvrdil v jím specifikovaném znění s tím, že geometrické
plány č. XY a č. XY jsou nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně a
geometrický plán č. XY je nedílnou součástí doplňujícího rozsudku ze dne 16.
11. 2022, č. j. 39 C 116/2018-441 (výrok I.). Dále změnou rozsudku soudu
prvního stupně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi
jednotlivými žalobci a žalovanými (výroky II. až V.) a rozhodl i o nákladech
odvolacího řízení (výroky VI. až VIII.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že rozhodnutím Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 3.
6. 2013, č. j. 3239/92/74-RBD, bylo podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“),
rozhodnuto, že žalobci, respektive jejich právní předchůdci, jsou v
konkretizovaných podílech spoluvlastníky předmětných pozemků, avšak katastrální
úřad následně odmítl provést zápis jejich vlastnického práva do katastru
nemovitostí s odůvodněním, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy.
Správkyně konkurzní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku – v
likvidaci (podle zákona o půdě osoba povinná – dále též „úpadce“) totiž
převedla vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě kupních smluv ze dne
31. 3. 2000, 7. 4. 2000, 17. 11. 2000 a 17. 11. 2003 na RNDr. Annu Kokolusovou,
přestože k těmto pozemkům byl oprávněnými osobami řádně a včas uplatněn
restituční nárok ve smyslu zákona o půdě, o čemž správkyně konkurzní podstaty
věděla. Soudy nižších stupňů proto dovodily, že zmíněné kupní smlouvy ze dne
31. 3. 2000, ze dne 7. 4. 2000, zde dne 17. 11. 2000 a ze dne 17. 11. 2003 jsou
neplatné pro rozpor s ustanovením § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 328/1991
Sb.“). Dále konstatovaly, že RNDr. Anna Kokolusová a ani její právní nástupci
vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyli vydržením, neboť nebyli v dobré
víře o tom, že jim vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1), 2) a 4) - dále
též „žalovaní“ - dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s.
ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Namítají, že
neplatnost kupních smluv ze dne 31. 3. 2000, ze dne 7. 4. 2000 a ze dne 17. 11.
2003 nelze dovozovat z porušení ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě a
ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., jelikož správkyně konkurzní
podstaty není osobou povinnou dle zákona o půdě a uplatněných restitučních
nároků si nebyla vědoma. Upozornili, že žalobci neuplatnili vylučovací žalobu v
rámci konkurzního řízení, pročež jim zůstalo toliko právo na vydání zpeněženého
výtěžku z konkurzní podstaty. Vyjádřili rovněž přesvědčení, že RNDr. Anna
Kokolusová nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům v dobré víře, jelikož
smlouvy o koupi těchto pozemků uzavřela se správkyní konkurzní podstaty, tedy s
úřední osobou, a za souhlasu konkurzního soudu, a tudíž došlo k vydržení
vlastnického práva k nárokovaným pozemkům, přičemž nedostatkem dobré víry
nejsou postiženi ani právní nástupci RNDr. Anny Kokolusové. Za dovolacím soudem
dosud neřešenou pak považují otázku, které z vlastnických práv má být
považováno za prioritní, tedy zda vlastnické právo nabyté vydržením v dobré
víře v platnost kupní smlouvy uzavřené se správkyní konkurzní podstaty a
schválené pravomocným rozhodnutím soudu, či vlastnické právo přiznané dle
zákona o půdě. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně (a to ve znění opravného usnesení i spolu s
doplňujícím rozsudkem), zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
5. Žalobci a), c) a d) ve svém vyjádření k dovolání žalovaných označili
rozsudek odvolacího soudu za správný po skutkové i právní stránce. Připomněli
též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016, a
ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1692/2021 (zmíněné rozsudky, stejně jako
dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), které byly vydány ve skutkově
obdobných věcech a v nichž již byla vyvrácena argumentace předkládaná opakovaně
žalovanými i v přítomné věci. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných
odmítl, popřípadě zamítl.
6. Žalobce e) se k dovolání žalovaných 1), 2) a 4) nevyjádřil.
7. Žalobce b), T. K., dne XY zemřel. Listinou o povolání správce
pozůstalosti sepsanou formou notářského zápisu Mgr. Pavlem Bernardem, notářem
se sídlem v Brně dne 11. 6. 2015, po NZ 415/2015, N 399/2015, Z 22/2015, byl
povolán správcem veškeré pozůstalosti T. K., která se nachází na území České
republiky, Vratislav Pěchota, Jr., Esq., narozen 14. 3. 1959, advokát se sídlem
ve Spojených státech amerických. O procesním nástupnictví na pozici žalobce b)
bylo v tomto řízení v souladu s ustanovením § 107 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. (se
zřetelem na ustanovení § 1677 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů) rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze
dne 26. 4. 2023, č. j. 70 Co 54/2020-528, jež nabylo právní moci dne 9. 5.
2023.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných 1), 2) a 4) přípustné (§ 237 o. s.
ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalovaných 1), 2) a 4) není pro žádnou z jimi vymezených
právních otázek přípustné.
11. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu smlouvy o převodu
nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě jsou [v
režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále „obč. zák.“), jenž je se zřetelem k okamžiku uzavření posuzované
kupní smlouvy – 31. 3. 2000 – použitelný na projednávanou věc] absolutně (podle
ustanovení § 39 obč. zák.) neplatnými právními úkony (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního
soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99 – označené nálezy, stejně jako dále
uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Uvedený závěr se ovšem prosadí pouze
tehdy, převedla-li nemovitost na třetí osobu povinná osoba. Převáděl-li kupní
smlouvou na třetí osobu správce konkurzní podstaty pozemek, jenž byl sepsán do
konkurzní podstaty úpadce, nelze bez dalšího úspěšně dovozovat, že by tato
kupní smlouva nemohla být titulem pro nabytí vlastnického práva, i kdyby byla
uzavřena v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002,
uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nabyvatel „se nemohl podle této smlouvy stát vlastníkem pozemku, jen kdyby
předmětný pozemek vůbec nebyl zařazen do soupisu konkurzní podstaty, kdyby byl
ze soupisu konkurzní podstaty pravomocným rozhodnutím soudu vyloučen (§ 19
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12.
2007) nebo kdyby došlo k sepsání pozemku do konkurzní podstaty v rozporu s
požadavky ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.“ (srovnej dovolateli
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016).
12. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu
čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže, vycházeje ze zjištění, že
správkyně konkurzní podstaty povinné osoby (Brněnské cihelny, státní podnik – v
likvidaci) JUDr. Stanislava Vrchotová sepsala předmětné pozemky do konkurzní
podstaty úpadce v rozporu s ustanovením § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. –
vzdor tomu, že oprávněné osoby (žalobci a B. S.) ve lhůtě dle ustanovení § 13
odst. 4 a 5 zákona o půdě uplatnili dne 8. 8. 1996, resp. 18. 12. 1992, u
povinné osoby nárok na jejich vydání dle zákona o půdě, přičemž návrhy na
rozhodnutí o vznesených nárocích nebyly příslušným orgánem pravomocně zamítnuty
– dovodil, že se právní předchůdkyně dovolatelů RNDr. Anna Kokolusová, kupující
ze smluv o koupi předmětných pozemků z konkurzní podstaty úpadce uzavřených dne
31. 3. 2000, 7. 4. 2000 a 17. 11. 2003 (a smlouva ze dne 17. 11. 2000, jež není
předmětem posouzení v této věci), podle uvedených smluv jejich vlastnicí
nestala (na základě dotčených smluv jejich vlastnictví nenabyla).
13. Zpochybňují-li dovolatelé závěr odvolacího soudu o neplatnosti
kupních smluv ze dne 31. 3. 2000, 7. 4. 2000 a 17. 11. 2003 námitkami, že v
řízení nebylo prokázáno, že správkyně konkurzní podstaty věděla o uplatnění
restitučních nároků k předmětným pozemkům, polemizuje tak zjevně se skutkovými,
a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů
nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze
dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn.
I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17),
přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013
není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s.
ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č.
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud
(srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
14. Za daného skutkového stavu rozhodnutí odvolacího soudu není (nemůže
být) v rozporu s dovolateli zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněným pod číslem 81/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, neboť v přítomné věci
je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že žalobci
uplatnili restituční nárok k původním pozemkům výzvou adresovanou úpadci ze dne
8. 8. 1996 (a další restituentka B. S. již dne 18. 12. 1992), a tedy
skutečnost, že k původním pozemkům náleželo právo na vydání jinému, nevyšla
najevo „později“ po uzavření předmětných kupních smluv mezi správkyní
konkurzní podstaty a RNDr. Annou Kokolusovou ze dne 31. 3. 2000, 7. 4. 2000 a
17. 11. 2003, ale již předtím.
15. Závěry odvolacího soudu se nikterak neodchylují ani od dovolateli
citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4062/2010, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS
762/11, vydaných v „kauze Alreo“, jelikož jde o věc s odlišným skutkovým
základem, v níž bylo zjištěno, že tehdejší žalovaní neuplatnili přes výzvu
soudu excindační žalobu na vyloučení pozemků z konkurzní podstaty, respektive
že k výzvě soudu ji podali po uplynutí lhůty jim soudem stanovené. V nyní
projednávané věci, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších instancí,
nebyli žalobci, či jejich právní předchůdci, konkurzním soudem ani vyzváni k
podání vylučovací žaloby ohledně původních pozemků, z nichž byly předmětné
pozemky odděleny, respektive výzva byla učiněna až dne 12. 11. 2001, což
znamená v době, kdy se dané pozemky (vzhledem k právním účinkům vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 31.
3. 2000) v konkurzní podstatě nenacházely; je tudíž logické, že soud o
vyloučení těchto pozemků z konkurzní podstaty nerozhodoval.
16. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s
věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněným držitelem ve smyslu rozhodné právní
úpravy (§ 130 odst. l obč. zák.) je držitel, který věc drží v omluvitelném
omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že
držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k
okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srovnej např. dovolateli
zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2190/2000). Otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je pak třeba
posuzovat vždy objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49). Dobrá víra přitom
zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně
musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Není tedy
rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení
doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti
o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 1406/2010). Dovolací soud současně opakovaně konstatuje, že
přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen
v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil mimo jiné např.
v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti tomuto
rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012) a dále v rozsudcích ze dne 30.
10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo
645/2014.
17. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne
25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2.
2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017) se přitom dobrá víra právnické osoby zásadně
odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (v případě kolektivního
statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů) –
srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a
ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 – a je ji vždy nutno hodnotit
objektivně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo
86/2018); dobrá víra i v tomto případě zaniká ve chvíli, kdy se držitel od
kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně
musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Právnické osobě lze
ovšem přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu
zastupují (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 4554/2015), případně podle konkrétních okolností i subjektů
odlišných (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2426/2015). Z těchto pravidel rozhodovací praxe současně připouští četné
výjimky tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo
by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne
29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5223/2017).
18. Opírá-li tedy odvolací soud své závěry o absenci dobré víry kupující
RNDr. Anny Kokolusové o tom, že na základě kupních smluv uzavřených dne 31. 3.
2000, 7. 4. 2000 a 17. 11. 2003 se správkyní konkurzní podstaty úpadce
Brněnských cihelen, státního podniku – v likvidaci, nabyla vlastnické právo k
předmětným pozemkům, ze zjištění, že kupující uzavřela smlouvy se správkyní
konkurzní podstaty dne 31. 3. 2000 a 7. 4. 2000 a 17. 11. 2003 bez předchozího
pravomocného souhlasu konkurzního soudu se zpeněžením dotčených pozemků, jakož
i ze zjištění, že dne 22. 10. 2004 bylo podepsáno prohlášení o společném
záměru, jehož účastníky byly mimo jiné i RNDr. Anna Kokolusová a společnost
Alreo, a. s., a v němž účastníci vyšli ze znalosti dřívějších dokumentů včetně
smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 25. 7. 1994 uzavřené mezi B. S. a RNDr. Annou
Kokolusovou, nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené a ani odchylující se od
výše uvedené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit. V souladu s
ustálenou judikaturou se pak dobrá víra právnických osob – právních nástupců
kupující RNDr. Anny Kokolusové – nepochybně odvíjí od vědomostí jejich
statutárních orgánů, přičemž při jejich zjištěném personálním propojení s
kupující (do obchodní korporace Alreo, a. s., jejíž právní nástupkyní je
žalovaná, byly pozemky dne 23. 10. 2000 kupující coby zakladatelkou vloženy
jako nepeněžitý vklad – RNDr. Anna Kokolusová se stala předsedkyní dozorčí rady
společnosti Alreo, a. s., a místopředsedkyní představenstva žalované, předsedou
představenstva obou obchodních korporací byl její manžel Ing. Jaroslav Kokolus,
CSc.) jako konformní s přijatými judikatorními tezemi (viz též shora citovanou
judikaturu, jež se zřetelem k okolnostem případu a zásadám spravedlnosti vždy
nelpí na prokázané vědomosti většiny členů statutárního orgánu) plně obstojí i
závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry právnických osob, na něž byly
předmětné nemovitosti následně převáděny (včetně dovolatelů), a z něj plynoucí
konkluze o tom, že dovolatelé vlastnické právo k předmětným pozemkům nevydrželi
(§ 134 obč. zák.).
19. Na vyřešení dovolateli předestírané otázky vlivu závěru o vydržení
vlastnického práva k předmětným pozemkům na výsledek projednávaného sporu o
určení vlastnictví k těmto pozemkům vydaným žalobcům v restitučním řízení (na
základě pravomocného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského
pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne3. 6. 2013, č. j. 3239/92/74-RBD)
pak rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, jestliže tento uzavřel, že k
vydržení vlastnického práva nedošlo. Prostřednictvím takto nastolené otázky
tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2851/2021, ze dne 11. 12. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 3599/2014, či ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
20. Jelikož dovolání žalovaných není přípustné, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c
odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání
žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům a), c) a d) vznikly v dovolacím řízení
náklady související se zastupováním advokátem, jsou žalovaní 1), 2) a 4)
povinni žalobcům a), c) a d) tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů
dovolacího řízení činí celkovou částku 7.740,- Kč. Náhrada v uvedené výši
vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis
vyjádření k dovolání) ve výši 7.440,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst.
1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b) a § 12 odst. 4 vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní
tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního
tarifu. Žalobci b) a e) pak žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení
nevznikly.
22. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců a), c) a d),
který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla
určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst.
2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci a),
c) a d) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 10. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu