28 Cdo
232/2023-796
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a)
D. P. S., nar. XY, bytem XY, Spojené království Velké Británie a Severního
Irska, b) T. K., nar. XY, bytem XY, c) M. A. E. K., nar. XY, bytem XY, Spojené
státy americké, a d) M. P. K., nar. XY, bytem XY, Spojené státy americké,
všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem, se sídlem 14
Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké
(se sídlem v České republice Praha 2, Mánesova 1645/87), proti žalovaným: 1)
Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO
62933591, se sídlem v Praze 11 - Chodově, Kaplanova 1931/1, 2) KaiserJet
Capital a.s., IČ 27665330, se sídlem Brno, Březinova 1237/15, a 3) Incanto,
a.s., IČ 26934582, se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, žalovaní 2) a 3)
zastoupeni JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, za
vedlejší účasti na straně žalující J. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
41 C 83/2012, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 22. června 2022, č. j. 44 Co 374/2014-727, ve znění opravného usnesení ze
dne 8. 8. 2022, č. j. 44 Co 374/2014-748, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám advokáta Vratislava Pěchoty Jr., Esq.
III. Ve vztahu mezi žalovanou 2) a vedlejším účastníkem na straně
žalující nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne
22. června 2022, č. j. 44 Co 374/2014-727, ve znění opravného usnesení ze dne
8. 8. 2022, č. j. 44 Co 374/2014-748, byl rozsudek Městského soudu v Brně (dále
jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 12. 2013, č. j. 41 C 83/2012-229, ve
znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 2014, č. j. 41 C 83/2012-252, změněn
tak, že bylo určeno, že žalobci jsou ve specifikovaných podílech spoluvlastníky
pozemků (vymezených geometrickým plánem č. 1236-22/2011 ze dne 7. 12. 2011
tvořícím součást rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno
ze dne 21. 5. 2012, č. j. 3239/92/61-RBD) parcelních čísel XY a XY v k. ú. XY
(výrok I. rozsudku soudu prvního stupně); současně odvolací soud rozhodl o
nákladech vzniklých účastníkům v předcházejících stádiích řízení (výrok II.
rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu týkající se pozemkové
parcely č. XY v k. ú. XY a závislým nákladovým výrokům podala dovolání žalovaná
2). Předestřela otázku, zda z porušení ustanovení § 5 odst. 3 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále jen „zákon o půdě“), lze bez dalšího dovozovat, že se nabyvatel nestal
vlastníkem nemovité věci převáděné správcem konkurzní podstaty, k níž byl
oprávněnou osobou uplatněn restituční nárok ve smyslu zákona a která byla
přesto zahrnuta do soupisu majetkové podstaty úpadce (povinné osoby). Měla za
to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu
ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon
1531/96, a ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010. Kladla rovněž otázku,
zda její právní předchůdkyně A. K. při vědomí toho, že smlouvu o koupi
předmětných pozemků z konkurzní podstaty úpadce (Brněnské cihelny s.p. v
likvidaci) ze dne 5. 4. 2000 uzavřela se správkyní konkurzní podstaty a za
souhlasu konkurzního soudu, pozbyla (dnem 18. 11. 2005) dobrou víru v
oprávněnost jejich držby v důsledku doručení žaloby o určení neplatnosti
dotčené kupní smlouvy (v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14
C 52/2001) odůvodněné tím, že k převáděným pozemkům z konkurzní podstaty úpadce
byly uplatněny restituční nároky; současně předestírala otázku, zda případným
nedostatkem dobré víry kupující A. K. mohli být postiženi i její právní
nástupci – A., do níž byly pozemky dne 23. 10. 2000 jmenovanou coby
zakladatelkou vloženy jako nepeněžitý vklad, a dovolávající se obchodní
korporace, do jejíhož základního kapitálu byl pozemek parc. č. XY v k. ú. XY
(ze kterého byl následně geometrickým plánem oddělen pozemek parc. č. XY v k.
ú. XY, o nějž je mezi dovolatelkou a žalobci veden projednávaný spor) vložen
smlouvou ze dne 30. 11. 2005 (členy statutárního orgánu obou korporací přitom
byla kupující A. K., předsedou představenstva J. K.,). Měla za to, že se
odvolací soud při řešení nastolených otázek odchýlil od nálezů Ústavního soudu
ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS
165/11, či rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3342/2011, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2652/2011, a ze dne 24. 2. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 417/98. Za dovolacím soudem dosud neřešenou považovala konečně
otázku, zda-li by její vydržení vlastnického práva k posuzovanému pozemku
(parc. č. XY v k. ú. XY) opodstatňovalo zamítnutí vlastnické žaloby
restituentů, jimž byla jeho část (oddělená pozemková parcela č. XY v k. ú. XY)
posléze vydána v restitučním řízení pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu.
3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost
dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“.
5. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu smlouvy o převodu
nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě jsou (v
režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013,
dále jen – „obč. zák.“, jenž je se zřetelem k okamžiku uzavření posuzované
kupní smlouvy – 5. 4. 2000 – použitelný na projednávanou věc) absolutně (podle
ustanovení § 39 obč. zák.) neplatnými právními úkony (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního
soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99). Uvedený závěr se ovšem prosadí pouze
tehdy, převedla-li nemovitost na třetí osobu povinná osoba. Převáděl-li kupní
smlouvou na třetí osobu správce konkurzní podstaty pozemek, jenž byl sepsán do
konkurzní podstaty úpadce, nelze bez dalšího úspěšně dovozovat, že by tato
kupní smlouva nemohla být titulem pro nabytí vlastnického práva, i kdyby byla
uzavřena v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002,
uveřejněný pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nabyvatel
„se nemohl podle této smlouvy stát vlastníkem pozemku, jen kdyby předmětný
pozemek vůbec nebyl zařazen do soupisu konkurzní podstaty, kdyby byl ze soupisu
konkurzní podstaty pravomocným rozhodnutím soudu vyloučen (§ 19 odst. 2 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12. 2007) nebo kdyby
došlo k sepsání pozemku do konkurzní podstaty v rozporu s požadavky ustanovení
§ 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, či v posuzovaném řízení vyhlášený rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016).
6. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu
čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže, vycházeje ze zjištění, že
správkyně konkurzní podstaty povinné osoby (Brněnské cihelny, státní podnik v
likvidaci) JUDr. Stanislava Vrchotová sepsala předmětné pozemky do konkurzní
podstaty úpadce v rozporu s ustanovením § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. –
vzdor tomu, že oprávněné osoby (žalobci a B. S.) ve lhůtě dle § 13 odst. 4 a 5
zákona o půdě uplatnili dne 8. 8. 1996, resp. 18. 12. 1992, u povinné osoby
nárok na jejich vydání dle zákona o půdě, přičemž návrhy na rozhodnutí o
vznesených nárocích nebyly příslušným orgánem pravomocně zamítnuty – dovodil,
že se právní předchůdkyně dovolatelky A. K., kupující ze smlouvy o koupi
předmětných pozemků z konkurzní podstaty úpadce uzavřené dne 5. 4. 2000, podle
uvedené smlouvy jejich vlastnicí nestala (na základě dotčené smlouvy jejich
vlastnictví nenabyla).
7. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s
věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněným držitelem ve smyslu rozhodné právní
úpravy (§ 130 odst. l obč. zák.) je držitel, který věc drží v omluvitelném
omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že
držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k
okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). Otázku, zda je
držitel v dobré víře či nikoli, je pak třeba posuzovat vždy objektivně a nikoli
pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a je
třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou
lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl,
resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc
nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn.
22 Cdo 1253/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod
č. 49). Dobrá víra přitom zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se
skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po
právu patří (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS
50/04, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo
1806/2006). Není tedy rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném
vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat
u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010). Dovolací soud současně
opakovaně konstatuje, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu
sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly
zjevně nepřiměřené (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně
přihlásil mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo
1838/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012) a dále v
rozsudcích ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či ze dne 25. 3.
2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014.
8. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne 25. 11.
2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2018, sp.
zn. 22 Cdo 3624/2017) se přitom dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od
vědomosti jejího statutárního orgánu (v případě kolektivního statutárního
orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů) – srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne 25. 11.
2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 – a je ji vždy nutno hodnotit objektivně (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 86/2018); dobrá
víra i v tomto případě zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či
jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat
pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Právnické osobě lze ovšem přičítat
rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu zastupují (srov.
zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo
4554/2015), případně podle konkrétních okolností i subjektů odlišných (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015). Z
těchto pravidel rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky tam, kde by
důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným
nespravedlnostem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.
2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017).
9. Opírá-li tedy odvolací soud své závěry o absenci dobré víry kupující
A. K. o tom, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. 4. 2000 se správkyní
konkurzní podstaty úpadce Brněnské cihelny s.p. v likvidaci nabyla vlastnické
právo k předmětným pozemkům, ze zjištění, že si kupující již od roku 1994, kdy
jednala s oprávněnou B. S., byla vědoma toho, že pozemky nacházející se v dané
lokalitě bývalých Kohnových cihelen jsou dotčeny uplatněnými restitučními
nároky, vzdor tomu však neprojevila běžnou opatrnost, když se u prodávající
správkyně konkurzní podstaty o uvedené skutečnosti ve vztahu k převáděným
pozemkům neinformovala (správkyně konkurzní podstaty přitom nejpozději ode dne
20. 1. 1999 těmito informacemi disponovala); případně dovozuje zánik její dobré
víry z okolnosti, že jí byla dne 18. 11. 2005 doručena žaloba oprávněné B. S. o
určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy odůvodněná tím, že na převáděné
pozemky byly vzneseny restituční nároky, nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené
ani odchylující se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv
měnit. V souladu s ustálenou judikaturou se pak dobrá víra právnických osob –
právních nástupců kupující A. K. – nepochybně odvíjí od vědomostí jejich
statutárních orgánů, přičemž při jejich zjištěném personálním propojení s
kupující (do obchodní korporace A. byly pozemky dne 23. 10. 2000 kupující coby
zakladatelkou vloženy jako nepeněžitý vklad, pozemek, o nějž vede dovolatelka
posuzovaný spor, byl smlouvou ze dne 30. 11. 2005 dále vložen do základního
kapitálu dovolatelky – členy statutárního orgánu obou obchodních korporací
tvořila kupující A. K., předsedou představenstva byl J. K.,) jako konformní s
přijatými judikatorními tezemi (viz též shora citovanou judikaturu, jež se
zřetelem k okolnostem případu a zásadám spravedlnosti vždy nelpí na prokázané
vědomosti většiny členů statutárního orgánu) plně obstojí i závěr odvolacího
soudu o absenci dobré víry právnických osob, na něž byly předmětné nemovitosti
následně převáděny (včetně dovolatelky), a z něj plynoucí konkluze o tom, že
dovolatelka vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, o který vede se
žalobci projednávaný spor, nevydržela (§ 134 obč. zák.).
10. Na vyřešení dovolatelkou předestírané otázky vlivu závěru o vydržení
vlastnického práva k pozemku na výsledek projednávaného sporu o určení
vlastnictví k tomuto pozemku vydanému žalobcům v restitučním řízení (na základě
pravomocného rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze
dne 21. 5. 2012, č. j. 3239/92/61-RBD) pak rozsudek odvolacího soudu zjevně
nezávisí, jestliže tento uzavřel, že k vydržení vlastnického práva nedošlo.
Prostřednictvím takto nastolené otázky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat
nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 23
Cdo 2851/2021, ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3599/2014, či ze dne 18. 7.
2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
11. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady
přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
12. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu snad i ve výroku o
náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty
první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o.
s. ř).
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
v situaci, kdy dovolání žalované 2) bylo odmítnuto a k nákladům žalobců, kteří
se se prostřednictvím právního zástupce vyjádřili k dovolání, náleží odměna
advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4
písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta
stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Vedlejšímu účastníku na straně
žalující pak žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu