Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnost stěžovatelů P. K. a K. K., zastoupených Mgr. Radkem Klesou, advokátem, sídlem Dvořákova 44/38, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. ledna 2025 č. j. 2 NZT 36/2024-31 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, ze dne 4. září 2024 č. j. NCOZ-4587-28/TČ-2024-417401-H, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením zahájila trestní stíhání stěžovatelů pro zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.
3. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé instanční stížnosti, které Nejvyšší státní zastupitelství napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítlo.
4. Stěžovatelé namítají, že postupem orgánů činných v trestním řízení, který vedl k vydání napadených usnesení, došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv.
5. Za prvé stěžovatelé poukazují, že jim nebyly poskytnuty dostatečné možnosti, včetně časového prostoru, k přípravě obhajoby. Policejní orgán jim v usnesení o zahájení trestního stíhání, které má rozsah 30 stran, stanovil lhůtu pouhé jedné hodiny ke zvolení obhájce a zároveň je předvolal k výslechu na následující den. Takový postup stěžovatelé považují za nepřiměřený, zvláště v trestní věci, jejíž prověřování trvalo přes šest let a která se týká jednání údajně ukončeného před téměř 11 lety. Nešlo tedy o urgentní případ, který nesnese odklad. Stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05 (N 147/38 SbNU 167), který za srovnatelných okolností shledal takto krátkou lhůtu k dostavení se k výslechu za neústavní.
6. Za druhé stěžovatelé namítají, že jejich výslechy byly provedeny v době, kdy spoluobviněný M. S. nebyl zastoupen obhájcem, což odporuje § 36 odst. 3 trestního řádu. Tento spoluobviněný nebyl vyrozuměn o výslechu stěžovatelů a ani nemohl učinit oznámení podle § 165 odst. 3 trestního řádu, k němuž je oprávněn pouze obhájce.
7. Za třetí, stěžovatelé zpochybňují zákonnost provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, které byly nařízeny pouze ústně, bez odůvodnění a byly s ohledem na charakter údajné trestné činnosti neproporcionální.
8. Za čtvrté stěžovatelé brojí proti tomu, že jim orgány činné v trestním řízení opakovaně odepřely právo nahlížet do trestního spisu podle § 65 trestního řádu. Policejní orgán toto odepření odůvodnil tím, že dosud nebyli vyslechnuti všichni obvinění. Stěžovatelé oponují, že nejde o "závažný důvod" ve smyslu uvedeného ustanovení a že tento postup porušuje právo být neprodleně seznámen s povahou a důvody obvinění, jakož i právo na obhajobu. Bez znalosti spisu se obhajoba nemohla kvalitně připravit na výslechy svědků, čímž došlo k porušení zásady rovnosti zbraní. Postup neobstojí v testu proporcionality, neboť policejní orgán mohl nejprve vyslechnout všechny obviněné a až poté provést výslechy svědků.
9. Za páté stěžovatelé zpochybňují postup Nejvyššího státního zastupitelství, které zamítavé usnesení založilo na důkazech, jež byly podle nich pořízeny účelově a nestandardním způsobem. Po podání stížností proti zahájení trestního stíhání začal policejní orgán zajišťovat od některých osob podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu namísto toho, aby je vyslýchal podle § 101 trestního řádu jako svědky za účasti obhajoby. Úřední záznamy o těchto vysvětleních byly údajně vyhotoveny s několikadenním, či dokonce měsíčním zpožděním a neobsahují podpisy osob podávajících vysvětlení, což vyvolává pochybnosti o jejich autenticitě. Stěžovatelé se domnívají, že cílem bylo dodatečně "zhojit" vady usnesení o zahájení trestního stíhání, zejména neodůvodněnost některých tvrzení, a to bez přítomnosti obhajoby.
10. Za šesté se stěžovatelé vymezují proti argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého měli údajné korupční jednání zamlčet před dotačním orgánem, čímž podle orgánů činných v trestním řízení naplnili skutkovou podstatu trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelé dovozují, že toto obvinění je absurdní a představuje výraz libovůle v rozhodování. Namítají, že ani v případě opodstatněnosti tvrzení policejního orgánu nelze dovodit existenci povinnosti žadatele o dotaci nahlašovat dotačnímu orgánu případnou trestnou činnost jiných osob.
11. Za sedmé stěžovatelé vytýkají, že trestní stíhání je vedeno i pro skutky, u nichž policejní orgán v odůvodnění usnesení konstatuje, že jsou již promlčené (trestný čin podplácení a trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě). Policejní orgán zahrnul popis těchto jednání do skutkové věty usnesení o zahájení trestního stíhání, čímž fakticky zahájil trestní stíhání pro promlčené trestné činy, což je v přímém rozporu s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu a s čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Za osmé stěžovatelé poukazují na skutečnost, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze založil do spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem usnesení policejního orgánu i usnesení Nejvyššího státního zastupitelství. Tímto postupem zveřejnil zásadně neveřejné dokumenty z přípravného trestního řízení, čímž zasáhl do základních lidských práv stěžovatelů, včetně práva na soukromí a práva na ochranu osobních údajů. Tuto publikaci považují za zásah do řádného výkonu soudnictví.
13. Za deváté stěžovatelé dovozují, že součástí spisu jsou i další listiny, do kterých jim policejní orgán neumožňuje nahlédnout. Obhájce zjistil existenci dalších šanonů označených "Penzion U Karla IV. Příloha č. 2", které se podle sdělení policejního orgánu týkají stavebního řízení k projektu a u nichž se zvažuje jejich zařazení do spisu. Odmítnutí přístupu k těmto materiálům je podle stěžovatelů dalším porušením práva na obhajobu a práva být seznámen s povahou a důvodem obvinění. Policejní orgán zjevně disponuje množstvím dalších materiálů souvisejících s trestní věcí, do nichž umožňuje obhajobě nahlédnout v podstatě nahodile.
14. Z § 72 odst. 1, 3 a 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi procesní i materiální. První dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a z materiální subsidiarity plyne povinnost tyto prostředky odůvodnit způsobem, který obecnému soudu umožní náležitý přezkum a že splní všechny procesní požadavky pro jejich meritorní projednání [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.].
15. Jinými slovy, materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, jenž by umožnil příslušnému orgánu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo. Je logické, že má-li Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti hodnotit ústavnost napadeného rozhodnutí, je referenční rámec tohoto přezkumu vytyčen primárně samotným stěžovatelem, na kterém spočívá břemeno tvrzení. Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti totiž nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy; jde o tzv. vnitřní subsidiaritu).
16. Z příloh ústavní stížnosti, které stěžovatelé zaslali Ústavnímu soudu, je zřejmé, že v instančních stížnostech proti usnesení policejního orgánu nevznesli námitky pod body jedna ("lhůta ke zvolení obhájce" a "lhůta k dostavení se k výslechu"), dva ("výslech M. S. bez zastoupení obhájcem") a tři ("identifikační úkony podle § 65 zákona o Policii České republiky") výše podané rekapitulace. Proto by ústavní stížnost v této části byla nepřípustná. Skutečností však je, že stěžovatelé první dvě námitky uplatnili v podání adresovaném Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Proto Ústavní soud přistoupil k jejich kvazimeritornímu posouzení. Ovšem výhrada stěžovatelů pod bodem dva, že jejich výslechy byly provedeny v době, kdy spoluobviněný M. S. nebyl zastoupen obhájcem, se týká práv osob odlišných od nich samotných, přitom zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [srov. usnesení ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 , ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na https://nalus.usoud.cz)].
17. Stěžovatelé v instančních stížnostech neuplatnili námitku pod bodem pět ("podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu"), nicméně vzhledem k tomu, že k vytýkanému postupu mělo dojít až po vydání shora označeného usnesení policejního orgánu - s jistou mírou benevolence - ji lze považovat za přípustnou.
18. Námitka pod bodem osm ("zveřejnění dokumentů státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze") se vztahuje k období po vydání obou napadených usnesení, proto stěžovatelům nelze klást k tíži, že ji neuplatnili ve svých instančních stížnostech.
19. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v ostatních částech byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
20. Ústavní soud se následně zabýval posouzením opodstatněnosti námitek obsažených v ústavní stížnosti ve specifikovaných částech (viz předchozí body), které jsou přípustné.
21. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
22. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, že je namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů v něm činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
23. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221)], za zásadně nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99 , ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01 , ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 , ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní, tedy při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 ).
24. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 886/24 či ze dne 23. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 1830/24 ), že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou neústavnosti, jíž se dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
25. K námitce stěžovatelů pod bodem jedna, že jim policejní orgán stanovil lhůtu pouhé jedné hodiny ke zvolení obhájce a zároveň je předvolal k výslechu na následující den, lze připomenout, že podle § 38 trestního řádu délka lhůty se stanoví s přihlédnutím k povaze a okolnostem případu tak, aby na jedné straně byla dána skutečná možnost k volbě obhájce a nebyl ohrožen účel nutné obhajoby a na druhé straně nedocházelo k zbytečným průtahům v trestním řízení, což zákon zdůrazňuje tím, že obhájce musí být po marném uplynutí lhůty neprodleně ustanoven [ŠÁMAL, Pavel. § 38 (Lhůta ke zvolení a společný obhájce). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 481]. V této věci došlo k dohodě mezi obhájci a policejním orgánem na jiném termínu výslechu, čímž se věc odlišuje od nálezu sp. zn. IV. ÚS 31/05 , a tedy k zásahu do práv stěžovatelů dojít nemohlo.
26. Ani výtky pod bodem tři zpochybňující zákonnost provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 zákona o Policii České republiky nedosahují ústavněprávní roviny. Požadavek písemného odůvodnění identifikačních úkonů není zákonem stanoven a stěžovatelé tvrzením, že tyto úkony byly s ohledem na charakter údajné trestné činnosti neproporcionální, nedoceňují, že orgány činné v trestním řízení se zabývají podezřeními ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku, spadajících mezi závažné formy hospodářské kriminality.
27. Ke čtvrté a deváté námitce (odepření práva nahlížet do trestního spisu) Nejvyšší státní zastupitelství v napadeném usnesení konstatovalo, že teprve po zahájení trestního stíhání je obviněný oprávněn vykonávat efektivně a v plném rozsahu své právo na obhajobu, včetně zaručených a poměrně široce pojatých procesních práv, zahrnujících též právo činit důkazní návrhy (bod 131. usnesení). K těmto výtkám Ústavní soud zdůrazňuje, že žádné ústavně zaručené základní právo na zpřístupnění spisového materiálu, jež tvoří podklad k usnesení o zahájení trestního stíhání, neexistuje.
Zahájení trestního stíhání vyžaduje nižší standard zjištěných skutečností, důkazů i odůvodnění než rozhodnutí, jímž se přípravné řízení končí, nebo dokonce než rozsudek ve věci samé. Logicky tak i požadavek na kontradiktornost řízení, spočívající v tomto ohledu v seznámení obhajoby obviněných s veškerými skutečnostmi a důkazy, které byly před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání zjištěny a které jej odůvodňují, může být limitován důležitými důvody, právě například taktikou vyšetřování, přičemž na takový postup výslovně pamatuje § 65 odst. 2 trestního řádu [srov. např. nález ze dne 16.
9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09
(N 197/58 SbNU 741), usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2577/20 či usnesení ze dne 8. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2710/23 ]. Policejní orgán ve vyrozumění ze dne 19. 9. 2024 jako důvod pro odepření práva nahlédnout do trestního spisu zmínil, že dosud nebyli vyslechnuti všichni obvinění, kterým musí být dána možnost se k obvinění podrobně vyjádřit, zejména souvisle vylíčit skutečnosti, které jsou předmětem jejich obvinění, uvést okolnosti, které jejich obvinění zeslabují nebo vyvracejí a nabídnout o nich důkazy, přičemž z informací získaných z předmětného spisového materiálu by mohly být ovlivněny jejich spontánní výpovědi.
Z toho Ústavní soud dovozuje, že odepření nahlédnutí do spisu v přípravném řízení nezpůsobuje samo o sobě porušení práva stěžovatelů na obhajobu. K tomu by totiž došlo až tehdy, jestliže by nepřípustným odepřením nahlédnutí do spisu jim byla fakticky znemožněna příprava obhajoby ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, aniž by zároveň existovaly legitimní důvody k takovému postupu převažující nad ochranou práv obviněných. V posuzované věci orgány činné v trestním řízení důvody odepření nahlédnutí přitom, byť stručně, odůvodnily.
K tomuto odepření došlo v přípravném řízení, tedy ve fázi, kdy je takové odepření zásadně možné, a kdy navíc může být následným postupem orgánů činných v trestním řízení odčiněno v momentě, kdy odpadnou důvody odepření a celý spis bude stěžovatelům (či jejich obhájcům) zpřístupněn. Za takto zjištěného skutkového stavu Ústavní soud neshledal zcela mimořádný důvod, který by jej opravňoval zasáhnout do pravomocně neskončeného trestního řízení.
28. K páté námitce ("podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu") a osmé námitce ("zveřejnění dokumentů státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze") je namístě připomenout, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, do něhož stěžovatelé nezahrnuli jiný zásah orgánu veřejné moci - policejního orgánu - odpovídající těmto jejich výhradám. Uvedené sporné procesní postupy policejního orgánu časově spadají do období po vydání jeho usnesení, tedy nejsou podřaditelné pod požadavek na zrušení tohoto rozhodnutí Ústavním soudem.
29. K šesté námitce (zamlčení údajného korupčního jednání před dotačním orgánem) Nejvyšší státní zastupitelství (v bodě 59. usnesení) argumentovalo, že zamlčení informací o možném korupčním ovlivnění projektu je způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 trestního zákoníku. Podle Nejvyššího státního zastupitelství jde o "podstatné údaje", jejichž zamlčení mohlo ovlivnit poskytnutí, resp. proplacení dotace; tento přístup lze považovat za ústavně souladný.
30. K odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na tato usnesení nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle § 160 odst. 1 trestního řádu rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Trestná činnost nemusí být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu například u obžaloby (srov. usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 , ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 2652/14 či ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1986/15 ). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
31. Nejvyšší státní zastupitelství se ústavně konformním způsobem vypořádalo též se sedmou námitkou (stíhání pro promlčené skutky). Konstatovalo (srov. bod 46., 47. a 62. napadeného usnesení), že policejní orgán ve výroku napadeného usnesení vymezil takový okruh informací, který ho vedl k zahájení trestního stíhání proti určité osobě a pro konkrétní skutek. Jde tedy o popis relevantního jednání, jež naplňuje zákonné znaky trestných činů dotačního podvodu podle § 212 trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 trestního zákoníku, bez ohledu na skutečnost, že současně může naplňovat zákonné znaky dalších trestných činů, které jsou promlčeny. Tato argumentace Nejvyššího státního zastupitelství nekoliduje ani s ustálenou judikaturou, podle které je třeba rozlišovat odlišné pojmy "skutek" (to, co se ve vnějším světě objektivně stalo) a "popis skutku" (slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace). Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 8 Tdo 179/2010, ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 3 Tdo 723/2011, ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 8 Tdo 1226/2019, ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. 7 Tdo 46/2020, ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 4 Tdo 528/2020, ze dne 25. 11. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1205/2020, ze dne 15. 6. 2023 sp. zn. 6 Tdo 467/2023 či ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. 6 Tdo 723/2023).
32. Ústavní soud uzavírá, že výše vymezené podmínky, za kterých státními orgány uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy těchto orgánů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a ve zbývající části podle§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu