Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti A. S., zastoupeného Mgr. Michalem Koziełem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykova třída 1325, Orlová - Lutyně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 11 Tdo 395/2024-578, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. ledna 2024 č. j. 6 To 368/2023-502 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. září 2023 č. j. 9 T 85/2023-469, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud"). Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první trestního zákoníku, přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (ve znění účinném do 27. 6. 2022). Za uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let; peněžitý trest v celkové výměře 40 000 Kč a omezení, aby ve zkušební době podle svých sil zaplatil způsobenou škodu a aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Dále bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Krajský soud na základě odvolání stěžovatele zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o peněžitém trestu a ve zbylé části jej ponechal nezměněn. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatele odmítl.
3. Podle obecných soudů se stěžovatel těchto trestných činů dopustil - stručně řečeno - tím, že prostřednictvím internetového bankovnictví poškozeného (svého tchána), k němuž již dříve neoprávněně získal přístupové údaje, bez jeho vědomí a souhlasu podal žádost o hotovostní úvěr. Poté stěžovatel převedl finanční prostředky získané poskytnutím úvěru (celkem 221 200 Kč) na účet, s nímž disponoval on sám, a zařídil, aby z bankovního účtu poškozeného byly hrazeny pravidelné měsíční splátky takto sjednaného úvěru.
4. Trestní soudy na základě provedeného dokazování zjistily, že stěžovatelův tchán (poškozený) měl jenom relativně základní schopnost pracovat s moderními technologiemi, vč. ovládání internetového bankovnictví. Žil pouze ze starobního důvodu ve výši 9 233 Kč měsíčně, z něhož platil za družstevní byt celkem 5000 Kč měsíčně. Na jeho jméno byl mj. veden účet u České spořitelny, s nímž však disponoval stěžovatel; důchod mu byl vyplácen na účet u ČSOB. Poškozený si navíc již předtím vzal na žádost a ve prospěch stěžovatele úvěr ve výši 100 000 Kč, z něhož však stěžovatel splatil poškozenému pouze nízké desítky tisíc korun a následně mu přestal peníze na splátky posílat. O druhému úvěru poškozený dle vlastních slov vůbec netušil.
5. Ve vztahu k stěžovateli bylo naopak trestními soudy zjištěno, že mu bylo v insolvenčním řízení povoleno oddlužení, jehož podmínkou bylo mj. zasílání částky 30 000 Kč měsíčně na oddlužení. V mezidobí mu navíc vznikla cel řada dalších dluhů (dluhy za energie, dluhy vzniklé v důsledku půjček od kamarádů a známých atp.), s jejichž splácením měl značné problémy a nemalou část z nich nesplácel vůbec. Stěžovatel byl rovněž trestním příkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 3. 2019 shledán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť v období od 15. do 17. 5. 2017 vystupoval jménem svého otce, jenž trpěl Parkinsonovou chorobou a demencí, a bez jeho vědomí uzavřel prostřednictvím telefonické a emailové komunikace tři smlouvy o spotřebitelském úvěru v celkové hodnotě 127 880 Kč. Současně bylo zjištěno, že stěžovatel měl přístup k heslům a přístupovým údajům poškozeného (tchána), neboť ten je měl zapsané v sešitě, jakož i k jeho mobilnímu telefonu, který byl - nezabezpečen heslem - zpravidla volně položen v bytě poškozeného. Stěžovatel byl přitom poměrně častým návštěvníkem v bytě poškozeného a poškozenému běžně pomáhal - i přes vzdálený přístup - s ovládáním počítače a vyřizováním různých věcí.
6. S ohledem na skutkové okolnosti věci, nastavení vztahů v rodině, prakticky volný přístup stěžovatele k elektronickým zařízením a heslům poškozeného a finanční situaci stěžovatele trestní soudy konstatovaly, že existují přesvědčivé důkazy o tom, že stěžovatel spáchal shora uvedené trestné činy. Nevznikl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, neboť neexistovaly žádné relevantní pochybnosti o vině stěžovatele. Trestní soudy rovněž poukázaly na to, že stěžovatel se obdobné trestné činnosti dopustil pouhý rok a půl předtím i proti vlastnímu těžce nemocnému otci, za což byl taky pravomocně odsouzen.
7. Stěžovatel tvrdí - v podstatě shodně jako v řízení před obecnými soudy, že se jednání, jež je mu kladeno vinu, nedopustil. Velmi obsáhle brojí proti procesu zjišťování skutkového stavu, resp. hodnocení důkazů. Protiústavní nedostatky v procesu dokazování spatřuje již v hodnocení klíčové otázky, zda došlo ke spáchání skutku popsaného v obžalobě. Soudy podle stěžovatele nekriticky přejaly tvrzení poškozeného, že o druhém úvěru nevěděl, a konstatovaly, že není důvod mu v této záležitosti nevěřit. Tento závěr je však podle stěžovatele ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, neboť výpověď poškozeného se postupně měnila.
8. Dále stěžovatel namítá, že poškozený musel o uzavírání smlouvy o úvěru vědět a podílet se na něm již proto, že bez jeho zapojení ani nebylo možné takovou smlouvu uzavřít. Existuje celá řada kroků, které mohl udělat pouze poškozený, ať již jde o potvrzení přes SMS zprávu, obstarání potvrzení o příjmech či skeny dokladů totožnosti. Tyto úkony bylo navíc třeba činit opakovaně a v průběhu více dní. Řádně prokázána nebyla dle stěžovatele ani řada dalších okolností věci, jako např. jak se měl zmocnit přístupových údajů k internetovému bankovnictví či odkud měl do internetového bankovnictví vstupovat.
9. Podle stěžovatele tak obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a řadu důkazů hodnotily svévolně a účelově. Kromě toho stěžovatel upozorňuje i na opomenuté důkazy - stěžovatel navrhoval důkaz sdělením mBank týkající se způsobu zobrazení informací o úvěru v internetovém bankovnictví, okresní soud však bez odpovídajícího odůvodnění tento důkazní návrh zamítl. Těmito pochybeními obecné soudy dle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož tvrzený skutek v důsledku těchto pochybení nebyl prokázán mimo rozumnou pochybnost, mělo dojít i k porušení zásady in dubio pro reo, resp. presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jež byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší námitky, jež jsou velmi podobné těm, jimiž se řádně a podrobně zabývaly trestní soudy. Úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele nebo přehodnocovat důkazy provedené soudy v trestním řízení, a to mj. s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 2054/24 ze dne 29. 8. 2024). Vadu takového charakteru však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Skutkové závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že výpověď poškozeného (tchána stěžovatele) byla jedním ze stěžejních usvědčujících důkazů. Nebyla však důkazem osamoceným. Naopak, byla podpořena také dalšími svědeckými výpověďmi (vč. výpovědi dcery poškozeného a současně manželky stěžovatele) a měla oporu i v listinných důkazech.
12. Jde-li o stěžovatelem namítanou zásadu in dubio pro reo, Ústavní soud připomíná, že tato zásada vyvěrá z principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Jeho podstatou je, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. ve vztahu ke skutku, osobě pachatele nebo zavinění), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného [nález sp. zn. III.
ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Aplikace tohoto principu je namístě především tehdy, pokud lze rozumně dospět k vícerým verzím skutkového děje nebo není možné jednoznačně se přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů [nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13.
5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. S ohledem na shora uvedené je v trestním řízení vyžadováno, aby trestní soudy dosáhly ten nejvyšší možný stupeň jistoty, jenž lze rozumně požadovat, a to přinejmenším na úrovni obecného pravidla prokázání trestného činu s jistotou "nade všechnu rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. II. ÚS 2929/18 ze dne 6. 3. 2020 (N 42/99 SbNU 49), body 21 a 22].
13. V stěžovatelově věci však žádné takové pochybnosti nevznikly, a proto nebyl dán důvod k aplikaci principu in dubio pro reo. Vina stěžovatele totiž byla prokázána způsobem vylučujícím rozumnou pochybnost, jakkoliv některé okolnosti spáchání trestného činu (jako např. zda se k mobilnímu telefonu poškozeného dostal fyzicky či zda byly zprávy SMS přeposílány; z jakého zařízení do internetového bankovnictví vstupoval) nebylo možno prokázat. I bez specifikace těchto detailů však obstojí jak tzv. skutková věta (výrok rozsudku o vině), tak odůvodnění skutkových závěrů obsažené v rozsudku soudu prvního stupně.
Je totiž zřejmé, že finanční prostředky získané (druhým) úvěrem skončily na účtu, s nímž disponoval pouze stěžovatel, ač byl veden na jméno poškozeného; poškozený o druhém úvěru nevěděl; stěžovatel měl přístup k elektronickým zařízením i přístupovým údajům poškozeného a poškozený jej často žádal o radu a pomoc s jejich ovládáním; stěžovatel již v minulosti přesvědčil poškozeného, aby si vzal (první) úvěr a poskytl mu takto získané prostředky, které mu následně navzdory slibům nevrátil; stěžovatel byl v mimořádně špatné finanční situaci, kterou patrně řešil dalšími a dalšími půjčkami, které zpravidla nebyl s to splácet; a nakonec stěžovatel spáchal v podobné době takřka identickým způsobem podvod na svém vlastním nemocném otci.
Obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, že stěžovatel byl jediným, kdo měl z tohoto jednání prospěch, a měl možnost i důvod dopustit se ho. Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby závěry obecných soudů jakkoliv zpochybňoval.
14. Pokud jde o námitku tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud připomíná, že za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut [např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 924/24 ze dne 31. 7. 2024, bod 10]. V nyní posuzované věci však taková situace nenastala. Okresní soud v Karviné řádně vysvětlil, proč by provedení stěžovatelem navrhovaného důkazu (sdělení banky o způsobu zobrazování informací v internetovém bankovnictví) bylo nadbytečné a nezpůsobilé zpochybnit prokázaný závěr, že poškozený o sjednání a poskytnutí úvěru nevěděl.
15. Ústavní soud proto neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu