Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Davida Mašína, zastoupeného Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem Malátova 645/18, Praha 5, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 č. j. 15 Co 264/2023-538, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Zbyňka Pokorného, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Obecné soudy rozhodovaly o žalobě stěžovatele na určení, že jím vlastněné nemovitosti nejsou zatíženy smluvním zástavním právem ve prospěch vedlejšího účastníka. Obvodní soud pro Prahu 6 dvakrát žalobu zamítl, Městský soud v Praze však jeho rozhodnutí v obou případech zrušil. Poté, co obvodní soud žalobu zamítl i napotřetí, městský soud jeho rozhodnutí změnil a určil, že nemovitosti nejsou zatíženy smluvním zástavním právem (výrok I). Výrokem II pak rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního i druhého stupně tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli částku 123 580 Kč k rukám jeho právní zástupkyně.
2. Právě proti nákladovému výroku městského soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele měl městský soud při určení náhrady nákladů řízení postupovat dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy vycházet z tarifní hodnoty 9 000 000 Kč, tj. z hodnoty jistiny půjčky, kterou dané zástavní právo zajišťovalo. Městský soud však aplikoval § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, dle kterého tarifní hodnota činí v tomto případě 25 000 Kč, resp. 35 000 Kč. Stěžovatel poukazuje na to, že i sám obvodní soud třikrát rozhodl o nákladech řízení podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu - naposledy uložil rozsudkem ze dne 17.
5. 2023 stěžovateli zaplatit na nákladech řízení částku ve výši 1 511 048 Kč. Rozhodnutí městského soudu je proto překvapivé a stěžovatel neměl možnost se vyjádřit k odlišnému právnímu názoru městského soudu. Stěžovatel se především neztotožňuje se závěry městského soudu v tom smyslu, že zástavní právo nelze ocenit penězi, což bylo důvodem aplikace § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Alternativně, pokud městský soud dospěl k závěru, že určení neexistence zástavního práva na nemovitostech je penězi neocenitelný předmět řízení, pak neměl vycházet při určení tarifní hodnoty věci z § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, nýbrž z § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, neboť se jednalo o právní vztah k nemovité věci.
3. Procesní předpoklady řízení jsou splněny. Ústavní stížnost je přípustná (a včasná), přestože byla podána dne 2. 6. 2025 proti výroku usnesení městského soudu ze dne 4. 4. 2024. V mezidobí totiž probíhalo dovolací řízení, iniciované vedlejším účastníkem. Z toho důvodu byla také předchozí ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1980/24 s tím, že po skončení dovolacího řízení bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 3. 2025 č. j. 21 Cdo 3278/2024-585 dovolání odmítl.
4. K věci samé Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Důvodnost ústavní stížnosti tak nelze založit pouze na porušení zákonných pravidel, ale musí být přítomno rovněž pochybení takové intenzity, že založí protiústavnost napadeného rozhodnutí. Takovou mimořádnou okolností bude typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele na řešení dané právní otázky (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34; též nález sp. zn. IV. ÚS 867/25 ).
5. Protiústavnost napadeného rozhodnutí tudíž v posuzované věci nemohou založit tvrzení o údajně chybné aplikaci konkrétního ustanovení advokátního tarifu. Posouzení toho, jakou povahu má v dané věci předmět řízení (zda jde o věc ocenitelnou penězi), je plně na obecných soudech, které vykládají podústavní právo. Městský soud v bodě 29 napadeného rozhodnutí řádně odůvodnil, proč předmět řízení není věcí ocenitelnou penězi a odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1452/2015, které daný výklad potvrzuje (shodně též jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 21 Cdo 1452/2015 či 21 Cdo 1285/2016).
6. Zjevně neopodstatněnou je rovněž námitka stěžovatele týkající se údajného odepření možnosti vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu. Ústavní soud sice opakovaně ve své judikatuře zdůraznil, že o protiústavní překvapivé rozhodnutí může jít v případě, kdy účastník řízení nedostane příležitost se vyjádřit k odlišnému právnímu hodnocení odvolacím soudem (např. nález sp. zn. I. ÚS 777/07 , bod 15). V posuzované věci jde však o situaci zásadně odlišnou. Městský soud totiž nezměnil nákladový výrok obvodního soudu k tíži stěžovatele.
Ve všech třech rozsudcích obvodního soudu bylo naopak rozhodnuto o povinnosti stěžovatele (nikoli vedlejšího účastníka) zaplatit náhradu nákladů řízení. Bylo to tedy poprvé až v napadeném výroku II usnesení městského soudu, kdy bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka k náhradě nákladů řízení. V tomto ohledu se tedy posuzovaná věc liší od případů, kdy Ústavní soud konstatoval v případě výroků o nákladech řízení porušení základních práv stěžovatelů právě s ohledem na zákaz překvapivých rozhodnutí (srov. nálezy sp. zn. I.
ÚS 1555/23 ,
IV. ÚS 277/24 ,
II. ÚS 572/24 ). V těchto citovaných (a dalších) nálezech navíc Ústavní soud dospěl k závěru o překvapivosti rozhodnutí za specifických okolností, kdy účastníkům řízení bylo třeba dát prostor k tvrzení rozhodných skutečností, které se týkaly dokazování hodnoty předmětu sporu v souvislosti s pojmem "nepoměrné obtíže" dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu (nález sp. zn. II. ÚS 572/24 ). Podobně v nálezu sp. zn. I. ÚS 1555/23 bylo pro stěžovatele v odvolacím řízení podstatné, zda má brojit proti argumentům uvedeným v odvolání, tedy prokazovat účelnost a uznatelnost jednotlivých vyčíslených úkonů v pozůstalostním řízení, a právě z toho důvodu byla nemožnost stěžovatele vyjádřit se shledána protiústavní (bod 23 citovaného nálezu). Lze shrnout, že judikatura Ústavního soudu k překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není pro zde posuzovanou věc přiléhavá.
7. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu