Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti RNDr. Petra Blahníka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2025 č. j. 28 Cdo 3865/2023-227, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2023 č. j. 36 Co 247/2022-134 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. března 2022 č. j. 34 C 177/2021-43, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížnost se týká náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním řízením ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Konkrétně se stěžovatel domáhá valorizace základní částky, ze které se náhrada vypočítává. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s principem rovnosti podle čl. 1 Listiny, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že se stěžovatel od roku 2016 domáhá přiměřeného zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky správního řízení. Toto kompenzační řízení doznalo rovněž značných průtahů a stěžovatel proto 22. března 2021 uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení u vedlejší účastnice. Následně podal proti vedlejší účastnici žalobu před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), kterou se domáhal zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení.
Obvodní soud stěžovateli napadeným rozsudkem částečně vyhověl a vedlejší účastnici uložil zaplatit mu částku 70 000 Kč s příslušenstvím. Při stanovení výše vycházel z ustálené judikatury v těchto věcech, zejména ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "stanovisko").
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 15. 6. 2023 č. j. 36 Co 247/2022-134 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobě částečně vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli navíc 12 787 Kč s příslušenstvím; jinak rozsudek potvrdil. Rozhodl tak podruhé, neboť jeho první rozsudek ze dne 13. října 2022 č. j. 36 Co 247/2022-88 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. března 2023 č. j. 28 Cdo 2/2023-112 (stěžovatel uvádí, že i proti němu ústavní stížnost fakticky směřuje, ale jen v části jeho námitek, které však blíže nespecifikuje).
4. Dovolání stěžovatele proti druhému rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Obsáhle se vypořádal se stěžovatelovou argumentací týkající se námitek nekonzistentnosti judikatury, nezohlednění průtahů při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění, nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu a námitkou nedodržení požadavku proporcionality. Zabýval se také námitkou stěžovatele, že základní částky za rok trvání řízení upravené ve stanovisku by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula, a zejména s ohledem na extrémní inflaci.
V tomto ohledu odkázal na svůj nedávný rozsudek ze dne 16. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, dle kterého je důvody pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný stanoviskem nutno hledat jednak ve srovnání s aktuální judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, jednak ve srovnání s částkami zadostiučinění přiznávanými českými soudy na náhradu jiných nemajetkových újem. I bez toho ale může svědčit navýšení i základní částky za jeden rok řízení potřeba spravedlivého rozhodnutí závislá na konkrétních okolnostech případů, zvlášť pokud se vymykají obvykle posuzovaným skutečnostem.
V samotném růstu životní úrovně ve společnosti důvod pro navyšování základní částky naopak spatřovat nelze (shodně s judikaturou Ústavního soudu, viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2021 sp. zn. II. ÚS 1303/21
( N 141/107 SbNU 164), bod 45 nebo usnesení ze dne 15. května 2024 sp. zn. II. ÚS 252/24 , bod 12).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti, podané 6. června 2025 (přičemž lhůtu k jejímu podání odvíjí od doručení posledního usnesení Nejvyššího soudu dne 17. dubna 2025), namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukázal na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, se kterou jsou tyto závěry dle jeho názoru v rozporu. Také odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá "větší sepjetí nároků na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci s ústavním právem", což v praxi není reflektováno v rozhodovací praxi obecných soudů.
Poukázal na to, že Nejvyšší soud posuzoval otázku přiměřenosti doporučeného rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení před 14 lety za zcela jiné ekonomické situace (poukazuje na růst cen potravin, růst mezd, včetně platů soudců), přitom však stále odmítá aplikovat běžný princip valorizace, včetně valorizace náhrad škody, což vede k diskriminaci poškozených uplatňujících nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. při porušení obecného principu proporcionality. Nejvyšší soud tak formalisticky konzervuje tyto nároky v absolutních hodnotách roku 2010.
4. Stěžovatel dále rozporoval některé úvahy, jimiž se soudy v dané věci řídily při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Konkrétně namítal rozpor se závěry Evropského soudu pro lidská práva týkajícími se délky a složitosti posuzovaného řízení, jakož i pozornosti státu kladené na vyřízení kompenzace za nepřiměřenou délku jiného kompenzačního řízení. Dále stěžovatel uvedl, že napadená rozhodnutí jsou založena na soudní libovůli, a že soudy ignorovaly zmatečnost postupu soudu prvního stupně a nezohlednily průtahy v řízení a aktivitu stěžovatele.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
6. Ústavní stížnost především opakuje námitky, které stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy, jež se s nimi ústavně souladným způsobem vypořádaly. Skutečnost, že stěžovatel se s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. K tomu Ústavní soud dále podotýká, že určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je především věcí obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit všechny specifické okolnosti individuální věci.
7. Námitky stěžovatele se týkají obecně toho, že Nejvyšší soud se zdráhá zvyšovat částku, kterou se odškodňuje nepřiměřená délka řízení a která se od vydání jeho sjednocujícího stanoviska v zásadě nezměnila. Obsahově podobné či dokonce téměř totožné ústavní stížnosti, sepsané týmž právním zástupcem, již Ústavní soud v poslední době posoudil jako zjevně neopodstatněné, viz např. usnesení ze dne 4. července 2024 sp. zn. I. ÚS 1857/24 , usnesení ze dne 13. března 2024 sp. zn. III. ÚS 1/24 nebo usnesení ze dne 23. listopadu 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23
.
8. Obecné soudy svůj postup srozumitelně a logicky odůvodnily. Ačkoli byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena ve výši podle stanoviska z roku 2011, dospěl Ústavní soud i v této věci k závěru, že to samo o sobě ještě neústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje. Náhrada byla stěžovateli přiznána ve výši, kterou nelze považovat za extrémně nízkou (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2021 sp. zn. II. ÚS 1303/21 , body 43-45). Jak Ústavní soud vyslovil ve výše citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 2459/23
(blíže k tomu body 8 až 10), skutečnost, že Nejvyšší soud dosud nezměnil svoji ustálenou judikaturu v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměnu hospodářských poměrů, nepředstavuje ještě natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná. V citované věci Ústavní soud rovněž neshledal, že by samotné nezvýšení základní částky zadostiučinění, vycházející ze stanoviska, s ohledem na hospodářské poměry porušovalo právo stěžovatele na soudní ochranu. Je tomu tak zejména proto, že uvedená základní částka zadostiučinění je pouze pomůckou, obecné soudy jsou povinny individuálně posoudit každý případ a stanovit adekvátní zadostiučinění, případně i mimo rozpětí stanovené Nejvyšším soudem v uvedeném stanovisku.
9. Ústavní soud dodává, že uvedené neznamená, že může jít o částky trvale či dlouhodobě neměnné. Je samozřejmé, že důvody pro úpravu (valorizaci) částek v čase zesilují. Tuto okolnost musí obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem brát v úvahu. Nelze vyloučit, že po nějakém čase obdobné ústavní stížnosti přestanou být zjevně neopodstatněnými a stanou se důvodnými, pokud sám Nejvyšší soud včas svůj přístup nepřehodnotí.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu