USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 96.158 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 177/2021, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2023, č. j. 36 Co 247/2022-134, ve znění opravného usnesení ze dne 19. října 2023, č. j. 36 Co 247/2022-191, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Řízení o dovolání žalované se zastavuje. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 34 C 177/2021-43, uložil žalované zaplatit žalobci částku 70.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 130.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“].
Tvrzená újma mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 160/2016, jež trvá od 2. 2. 2016, kdy žalobce podal žádost o poskytnutí zadostiučinění k Ministerstvu financí, a v době rozhodování soudu první instance stále nebylo skončeno. Soud konstatoval, že délka označeného kompenzačního řízení byla zcela zjevně nepřiměřená a byla ovlivněna průtahy v délce 16 měsíců vzniklými v souvislosti s připojením spisů, s vybíráním soudního poplatku za dovolací řízení a s nařízením jednání po rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Jelikož se samotné konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nejeví postačující, je žalobcem uplatněný nárok co do základu opodstatněný. Při vyčíslení výše zadostiučinění obvodní soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu vycházel ze základní částky 15.000 Kč za každý rok řízení, přičemž náhradu za první dva roky snížil na 50 %. S ohledem na nedostatky v postupu orgánů v kompenzačním řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 160/2016 zvýšil základní částku zadostiučinění o 5 %, s přihlédnutím k aktivnímu postupu žalobce přičetl dalších 5 %, a naopak přikročil ke snížení o 20 % vzhledem k právní složitosti posuzované kauzy, jež spočívala na řešení dosud judikaturou nezodpovězených otázek.
Důvody pro jinou úpravu základní částky zadostiučinění soud neshledal. Takto dospěl k obnosu, který pokládal za odpovídající nemajetkové újmě utrpěné žalobcem. V příslušné části žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu ji zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 36 Co 247/2022-88, k odvolání žalobce i žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I „změnil“ tak, že žalované uložil žalobci zaplatit 78.945 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II jej „změnil“ tak, že žalobu zamítl co do částky
121.055 Kč s příslušenstvím (výrok I), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud aproboval závěr obvodního soudu, že kompenzační řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a bylo zatíženo prvoinstančním soudem popsanými průtahy. Za nesprávné naopak označil to, že soud prvého stupně odvíjel počátek posuzovaného řízení již ode dne podání žádosti u Ministerstva financí (2. 2. 2016), a nikoli až ode dne uplatnění práva žalobou (6. 5. 2016). Městský soud vzal na zřetel, že ke dni jeho rozhodování již řízení vedené pod sp. zn. 7 C 160/2016 skončilo odmítnutím ústavní stížnosti dne 9.
8. 2022. Celková délka řízení, jež od 6. 5. 2016 do 9. 8. 2022 činila 6 let, 3 měsíce a 3 dny, nebyla přiměřená, a žalobci tak náleží právo na zadostiučinění v penězích. Jeho základní částku stanovil odvolací soud stejně jako soud prvního stupně, avšak na rozdíl od něj nepokládal za potřebné tento obnos modifikovat, neboť zavinění délky řízení nebylo podle něj v daném případě namístě klást státu a žalobci k tíži v odlišné míře. Za této situace odvolací soud změnil odvoláními napadené rozhodnutí tak, že žalobci přiznal násobek základní částky 15.000 Kč odpovídající výše zmíněné délce řízení.
3. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 28 Cdo 2/2023-112, k dovolání žalobce rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvého stupně ve výroku II „změněn“ tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 100.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % z této částky ročně od 23. 5. 2021 do zaplacení, a věc v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud nepřisvědčil většině dovolatelových námitek, dal mu ovšem za pravdu potud, že kompenzační řízení je zahájeno již dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, poněvadž předběžné projednání nároku podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu.
Na mimosoudní projednání nároku pak navazuje, je-li neuspokojený nárok uplatněn žalobou, řízení soudní, které může probíhat na všech stupních soudní soustavy, případně i před Ústavním soudem. Při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je proto v případě nároku, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb., nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců. Jelikož odvolací soud odvinul počátek kompenzačního řízení až ode dne podání žaloby (6.
5. 2016), a nikoli již ode dne podání žádosti o přiměřené zadostiučinění k Ministerstvu financí (2. 2. 2016), přikročil Nejvyšší soud ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu pro
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 36 Co 247/2022-134, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 36 Co 247/2022-191, následně rozsudek soudu první instance ve výroku II změnil tak, že žalované uložil žalobci zaplatit dalších 3.842 Kč s příslušenstvím, jinak – tedy co do požadavku na zaplacení 96.158 Kč s příslušenstvím – jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Ve světle závazného právního názoru Nejvyššího soudu poté odvolací soud vyšel ze zjištění, že celková délka řízení (plynoucího od 2. 2. 2016 do 9. 8. 2022) činila 6 let 6 měsíců a 7 dnů. Konstatoval, že řízení lze hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, zejména v důsledku bezdůvodných průtahů v souvislosti s připojováním spisu, vybíráním soudního poplatku za dovolání a nařizováním jednání po kasaci Nejvyšším soudem, a je tedy splněna podmínka nesprávného úředního postupu. Základní sazbu přiměřeného zadostiučinění pak odvolací soud opětovně nikterak nemodifikoval a dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada ve výši 82.787 Kč. Jelikož mu bylo již pravomocně přisouzeno 78.945 Kč s příslušenstvím, bylo namístě, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalobě vyhověl ještě v rozsahu rozdílu mezi těmito částkami.
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze, a to v potvrzující části jeho výroku I, podal žalobce dovolání, namítaje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a že by dovolací soud měl změnit svou dosavadní rozhodovací praxi, pokud jde o určení základní částky zmiňovaného zadostiučinění. Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž pokládá za nepřezkoumatelné a uvádí, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.
6. Podle názoru dovolatele bylo jeho právo na spravedlivý proces porušeno taktéž předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, které dostatečně nereflektovalo délku dovolacího řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 160/2016, čímž se dostalo do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, řešícím skutkově obdobný případ, a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Nerespektování ustálené judikatury pak zakládá v souladu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1531/11, II. ÚS 2588/16 a III. ÚS 899/17 porušení práva na soudní ochranu.
7. Dovolatel uvádí, že v řízení byly zjištěny průtahy v rozhodování věci sp. zn. 7 C 160/2016 dovolacím soudem, které se nepromítly do hodnocení celkové délky řízení a navýšení základní částky, což je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4584/2010 a 30 Cdo 5440/2014 i stanoviskem sp. zn. Cpjn 206/2010. Opakuje, že dva roky a dva měsíce jsou pro dovolací řízení zjevně nepřiměřené, jak se podává z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2163/2021 a 30 Cdo 1276/2022, a odkazuje na řadu kauz, v nichž dovolací řízení proběhlo v kratším časovém horizontu.
8. Průtahy řízení je podle dovolatele nutno posuzovat též ve světle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně rozsudků ve věci Žirovnický proti České republice, Hajrudinović proti Slovinsku a Belperio a Ciarmoli proti Itálii, podle nichž má kompenzační řízení typově jednoduchý charakter a nemělo by v zásadě trvat déle než dva roky na dvou soudních stupních. Pokud kompenzační řízení samo trvá nepřiměřeně dlouho, jedná se podle Evropského soudu pro lidská práva o systémovou chybu státu při organizování justice.
9. Dovolatel dále opětovně namítá, že soud prvého stupně ve věci sp. zn. 7 C 160/2016 zatížil řízení zmatečností, jelikož nejednal toliko s Ministerstvem financí, ale též s dalšími organizačními složkami žalované, což mělo vliv na celkovou délku řízení. Vedl-li přitom rozpor počínání soudu k prodloužení délky řízení nutností kasace jeho rozhodnutí, je takovou skutečnost (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2632/2020) zapotřebí zohlednit při určení celkové částky zadostiučinění. Rozpor s judikaturou dovolacího soudu je založen rovněž potud, pokud soudy dostatečně nezohlednily jeho aktivitu v řízení (podání stížnosti k předsedovi Nejvyššího soudu), k níž je zapotřebí přihlédnout podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2605/2021.
10. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká také to, že neprovedl hodnocení všech relevantních skutečností jejich vzájemným porovnáváním tak, aby vliv jednotlivých okolností odpovídal jejich faktickému vlivu na délku řízení. Výsledné závěry městského soudu tak neodpovídají principu proporcionality, neboť marginalizoval význam skutečností, jež měly zadostiučinění navyšovat. Tím se dostal do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, jenž klade důraz na to, nakolik přispěl k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci a nakolik složitost věci, a obecně též nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03, akcentujícím princip proporcionality.
11. Žalobce konečně obsáhle argumentuje, že je neadekvátní přiznávat náhradu odvozenou od základní částky v doporučeném rozpětí 15.000 až 20.000 Kč s ohledem na vývoj cen od roku 2009, kdy byl tento interval jako relevantní judikatorně stanoven. Nejvyšší soud by se zde měl odchýlit od rozhodnutí, v nichž k „valorizaci“ základní částky odmítl přistoupit. Poukazuje na to, že od roku 2009 do současnosti se například zdvojnásobil průměrný plat soudce, a lze tedy usuzovat, že se rozevírají nůžky mezi formálně přiznaným plněním a jeho skutečnou kupní silou. Fixace náhrady v částce 15.000 Kč u každého řízení, které nebylo extrémně dlouhé, je zcela formalistická a nezohledňuje extrémní inflaci posledních let. V tomto směru dovolatel shledává praxi dovolacího soudu rozpornou s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, jelikož využívání neodpovídajícího rozmezí pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyjadřuje neúctu státu k jednotlivcům a neodpovídá současné životní úrovni.
12. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež zareagovala na předestřenou dovolací argumentaci a navrhla zamítnutí předmětného mimořádného prostředku.
14. Žalovaná krom toho rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023 sama napadla dovoláním, následně ovšem uvedla, že na podaném dovolání netrvá.
15. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
16. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., respektive jednajícími dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval přípustností dovolání žalobce.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání žalobce není přípustné.
19. Nejvyšší soud předesílá, že nepokládá za opodstatněnou námitku, že by předešlé rozhodnutí dovolací instance v této kauze (rozsudek ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2/2023) bylo v rozporu s dřívější rozhodovací praxí zdejšího soudu, neboť – jak bude opětovně osvětleno i dále – přezkoumávané úvahy odvolacího soudu v dané kauze byly (s výjimkou určení počátku kompenzačního řízení) a jsou konformní s ustálenou judikaturou, na niž bylo v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2/2023 řádně odkázáno. Proto nelze uvažovat o tom, že by se postup dovolacího soudu zpronevěřil žalobcem zmiňovaným nálezům Ústavního soudu, jež akcentují povinnost soudu zohledňovat vlastní prejudikaturu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17).
20. Tvrdí-li dovolatel, že při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění nebyly zohledněny průtahy, k nimž došlo v řízení před Nejvyšším soudem ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 160/2016, připomíná dovolací soud, že se v tomto bodě dovolací argumentace rozchází s úvahami, na kterých založil své rozhodnutí odvolací soud, jenž při určení rozsahu zadostiučinění zohlednil nedostatky, které v dovolacím řízení vznikly v souvislosti s vybíráním soudního poplatku za dovolání a vynutily si vrácení spisu sp. zn. 7 C 160/2016 Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (viz bod 15 odůvodnění jeho rozsudku). Od opětovného předložení dotčeného spisu Nejvyššímu soudu (dne 9. 7. 2020) do vydání rozhodnutí dovolacího soudu (23. 7. 2021) pak neuplynuly dva roky, ale pouze jeden rok a 14 dní. V dovolacím řízení, jež po předložení spisu následovalo a bylo u zdejšího soudu vedeno pod sp. zn. 30 Cdo 2199/2020, byla posléze řešena otázka, kterou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval. Posouzení obsahu dovolání a rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku, zejména závisí-li na dosud neřešené právní otázce, přitom nutně vyžaduje nezanedbatelné množství času.
21. Daná kauza je tudíž nesouměřitelná s věcí, v níž Nejvyšší soud vydal dovolatelem citovaný rozsudek ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2163/2021, neboť v řízení tam zmiňovaném bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, nota bene za účinnosti procesní úpravy, která ukládala vydat usnesení o odmítnutí dovolání do 6 měsíců od předložení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu napadené nyní projednávaným dovoláním nemůže kolidovat ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, v jehož odůvodnění se dovozuje, že by délka dovolacího řízení činící dva roky a dva měsíce mohla zakládat průtah v řízení, neboť v kompenzačním řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 160/2016 trvalo samotné dovolací řízení poloviční dobu (věcnému projednávání dovolání předcházelo zdržení vyvolané řešením problémů souvisejících s úhradou soudního poplatku a osvobozením od poplatkové povinnosti, což však bylo odvolacím soudem při výpočtu výše satisfakce zohledněno).
22. Pakliže tedy soudy nižších stupňů ve světle úvah o povaze projednávané kauzy nezvýšily žalobci přiznané zadostiučinění s ohledem na délku dovolacího řízení ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 160/2016, nelze usuzovat, že by vybočily z mezí stanovených rozhodovací praxí soudu Nejvyššího způsobem dosahujícím intenzity zjevné nepřiměřenosti [dovolací soud přitom přezkoumává jen správnost základních úvah soudu, jež jsou za použití kritérií upravených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, v jaké přesné míře má být v konkrétní věci modifikována základní částka náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3337/2023, ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1712/2024, a ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3567/2024)].
23. K námitkám nedostatečného odůvodnění či nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu je třeba připomenout závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, a nebyly-li ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) na újmu uplatnění práv účastníka, jemuž nikterak nebránily v tom, aby vůči úvahám odvolacího soudu rozvinul účinnou dovolací argumentaci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1746/2023, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2103/2023, a ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2244/2023). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu žalobci poskytlo dostatečnou oporu k tomu, aby jej zpochybnil dovoláním, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části. Byť je úvaha o úpravě základní částky přiměřeného zadostiučinění s pomocí kritérií zakotvených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. relativně strohá a zčásti implicitní, nebyly případné nedostatky odůvodnění – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (podobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2370/2015, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3319/2021, či ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2398/2022). Nelze proto dovolateli přitakat, že by byl rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.
24. K dovolatelově argumentaci judikaturou Evropského soudu pro lidská práva týkající se typové složitost kompenzačního řízení a jeho adekvátní délky je nutno říct, že zmiňují-li rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, ze dne 21. 5. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, a ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, stížnost č. 7932/04, v obecné rovině jako standardní trvání kompenzačních řízení jeden rok a šest měsíců pro jeden stupeň a dva roky pro dva stupně soudní soustavy, nejedná se o délku pevně danou, nýbrž pouze o délku orientační, jíž by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud delší doba trvání řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi případu. I u kompenzačních řízení je totiž třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, neboť také zde je třeba reflektovat konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1351/2023, ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 754/2024, a ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1716/2024).
25. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného. Stejně tak nelze dovozovat, že se délka kompenzačního řízení posuzuje jinými kritérii, než jaká jsou uvedena v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, nebo usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3894/2020). Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž při stanovování výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vycházel z kritérií vytyčených v citovaném ustanovení, tak není s odkazovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva v rozporu.
26. Argumentace domnělou zmatečnostní vadou kompenzačního řízení byla již vypořádána v předešlém rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. Lze proto zopakovat, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 160/2016 bylo podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2199/2020, zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že se soudy nižších stupňů nezabývaly vedlejším účastenstvím České republiky – Ministerstva životního prostředí, přestože dávala najevo, že ve vedlejší intervenci nehodlá pokračovat. Jakkoli lze v tomto postupu spatřovat procesní pochybení, samotná vedlejší intervence státu na straně, kde za něj vystupuje jiná jeho organizační složka, je v souladu s rozhodovací praxí zdejšího soudu přípustná a nijak se neprotiví účelu kompenzačního řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014, uveřejněné pod č. 40/2016 Sb. rozh. obč.). Pochybení soudů tedy spočívalo pouze v tom, že se státem jednaly jako s vedlejším účastníkem i poté, co dal najevo, že v intervenci nemíní pokračovat. Tím však prima facie nebylo kompenzační řízení znatelně prodlouženo, a to i s přihlédnutím k minimální procesní aktivitě dotčeného subjektu, jenž se v zásadě omezil na konstatování, že nesouhlasí se svým vedlejším účastenstvím.
27. Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, v němž se připomíná, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popřípadě v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, který by zde byl, kdyby orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně, je nutné zdůraznit, že v kauze vedené pod sp. zn. 7 C 160/2016 nedošlo k tzv. kvalifikované kasaci, o níž se hovoří v žalobcem citovaném judikátu (viz též kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2398/2022, a ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1809/2023), jelikož důvodem zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v oné věci nebylo primárně procesní pochybení soudů spočívající v jednání s Českou republikou – Ministerstvem životního prostředí, ale nesprávné právní posouzení otázky aplikačního dosahu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ke vzpomínané vadě řízení dovolací soud toliko – na základě dovolání přípustného z jiného důvodu – přihlédl v souladu s § 242 odst. 3, větou druhou, o. s. ř.
28. Je-li přitom důvodem zrušení rozhodnutí pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2909/2019, ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2933/2021, a ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1809/2023), což v projednávané věci nenastalo. Naopak, pokud se nejedná o případ tzv. kvalifikované kasace, představuje posouzení věci v další instanci důvod pro snížení základní částky z hlediska kritéria složitosti řízení, neboť řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu řízení před další instancí (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 897/2024).
29. Taktéž kritériem jednání poškozeného jako okolností mající vliv na výši přiměřeného zadostiučinění se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2/2023, vydaném v této věci. Zde s poukazy na četnou prejudikaturu uvedl, že chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu), nebo naopak aktivitou ryze obstrukčního charakteru (kupř. opakovaným činěním nejasných podání, navrhováním provedení mnoha důkazů, četnými změnami žalobních návrhů atd.). Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018).
30. Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění rovněž zdůraznil, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě se nicméně může újma (frustrace) účastníka řízení zvětšit, dochází-li k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto prohloubené újmě účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení (k tomu viz mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 428/2020, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2605/2021).
31. Namítá-li tedy žalobce, že se obrátil na předsedu Nejvyššího soudu se stížností vedenou pod sp. zn. S 2001/2021, jež byla shledána důvodnou přípisem ze dne 1. 7. 2021, je třeba podotknout, že řízení o dovolání žalobce ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 160/2016 (a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2199/2020) bylo skončeno již 23. 7. 2021. Nelze proto usuzovat, že by v kompenzačním řízení narůstala frustrace žalovaného dalším trváním řízení navzdory podání stížnosti, neboť věc, k níž se jeho stížnost vztahovala, byla po vyřízení této stížnosti promptně skončena.
32. Současně nelze dovozovat, že by se právní posouzení dostávalo do konfliktu s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2605/2021, v němž se pouze akcentuje, že poškozenému nelze přičítat k tíži nevyužití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Judikatura zdejšího soudu však setrvává na závěru, že využití stížnosti na průtahy řízení bez dalšího neimplikuje, že by účastníku mělo náležet větší odškodnění (krom již citovaných rozhodnutí srovnej z poslední doby rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3343/2023, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2193/2023, a ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2962/2024). Nepokládal-li tedy odvolací soud za nezbytné navýšit v dovolatelem požadované míře zadostiučinění přisouzené žalobci s ohledem na podání stížnosti k předsedovi Nejvyššího soudu, nijak se tím ustálené rozhodovací praxí nezpronevěřil.
33. Rovněž k námitce nedodržení požadavku proporcionality při stanovování výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu se Nejvyšší soud vyjádřil již v předešlém rozhodnutí v této věci. Lze proto zopakovat, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v posuzovaném případě neplatí, jelikož úvahy odvolacího soudu nevybočují z mezí nastolených judikaturou dovolacího soudu a přiznané zadostiučinění nelze považovat za zjevně disproporcionální (podobně viz krom rozhodnutí citovaných v předešlém rozsudku zdejšího soudu v této věci např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1827/2022, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3040/2023, a ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 163/2024).
34. Konečně pokud jde o dovolatelův návrh na změnu náhledu Nejvyššího soudu na potřebu valorizace základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu inflace, je třeba podotknout, že se shodnou argumentací se zdejší soud podrobně vypořádal ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024. V tomto judikátu rovněž konstatoval, že důvody pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sb. rozh. obč., je nutno hledat jednak ve srovnání s aktuální judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, aby částky přiznávané českými soudy nepřestaly naplňovat minimální standard ochrany práv vyplývající z Úmluvy a judikatury Evropské soudu pro lidská práva, jednak ve srovnání s částkami zadostiučinění přiznávanými českými soudy na náhradu jiných nemajetkových újem, nesvědčí-li i bez toho pro navýšení zadostiučinění, a to i základní částky za jeden rok řízení, potřeba spravedlivého rozhodnutí ve věci daná konkrétními okolnosti případu, zvláště pokud se tyto zjevně vymykají obvykle posuzovaným skutečnostem. V samotném růstu životní úrovně (respektive životních nákladů) ve společnosti naopak důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění spatřovat nelze (podobně viz též navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3462/2024, a ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3905/2023). Tento náhled je přitom aprobován též recentní judikaturou Ústavního soudu (srovnej namátkou usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24, bod 12, ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 3379/23, bod 10, a ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 2824/23, bod 18).
35. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
36. Pokud pak jde o dovolání žalované, Nejvyšší soud vyhodnotil její prohlášení, že na podaném opravném prostředku netrvá, jako jeho zpětvzetí (shodně viz např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 998/2019, a ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 45/2024). Řízení o tomto dovolání proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3, věty druhé, o. s. ř. pro zpětvzetí zastavil.
37. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 a 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaná, jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, má v souladu s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, právo na paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč. V řízení o dovolání žalované, jehož zastavení bylo procesně zaviněno dovolatelkou, pak žalobci nevznikly žádné náklady. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 4. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu