USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobkyně
ELTODO, a. s., identifikační číslo osoby 45274517, se sídlem v Praze 4,
Novodvorská 1010/14, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C
223/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. 4. 2022, č. j. 11 Co 65/2022-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.
12. 2021, č. j. 14 C 223/2020-127, zamítl žalobu co do částky 101 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I rozsudku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 169 000 Kč od 30. 10. 2020 do
zaplacení (výrok II rozsudku) a povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
řízení ve výši 3 500 Kč (výrok III rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 153/2005 (dále jen
„posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) napadla
dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž
výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě
žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy
např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z
důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace
tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo
o 30 % - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo
5483/2015). Námitka, že základní částka měla být s ohledem na délku posuzovaného řízení
přiznána ve výši soudem prvního stupně zvažovaných 20 000 Kč za rok a nikoliv
odvolacím sudem přiznaných 17 000 Kč za rok přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se nikterak nezprotivil ustálené
judikatuře soudu dovolacího. V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
384/2012, Nejvyšší soud vztáhl výše uvedený závěr rovněž na stanovení výchozí
částky: „Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše
přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu
pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý
další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou
základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech
okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 806/2012).
Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle
stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za
každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno
a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč (odvolací soud přitom základní částku
zvýšil v nyní projednávané věci na 17 000 Kč za rok). Stane se tak zejména
tehdy, pokudse na celkové délce řízení podílely rovněž okolnosti [uvedené v §
31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu. Neshledal-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není
jeho rozhodnutí v rozporu dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž
otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3799/2016,
i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení uvedl, že „není
možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu
§ 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba
přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Tento závěr lze
rovněž vztáhnout na posouzení, zda řízení bylo slovy dovolatelky „evidentně“
extrémně dlouhé. Vyšší délka posuzovaného řízení se přitom projevila v samotné
výši přiznaného odškodnění. Shledal-li tedy odvolací soud důvody pro použití
jiné výchozí částky, než 15 000 Kč za rok trvání posuzovaného řízení, nikoliv
však v dovolatelkou požadované výši 20 000 Kč za rok, není jeho rozhodnutí v
rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí
částky zadostiučinění bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání není v souladu s § 237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k otázce
potřeby valorizace základní částky. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, dovolací soud uvedl, že k možnosti překonání
závěrů učiněných ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší
soud vyjadřoval již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018,
kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku
řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu
a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s
touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (viz například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na
přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny
v důsledku inflace nebo změna kursu měny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017).
Obdobně se Nejvyšší
soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Konečně i Ústavní soud
považuje v současné době vymezenou částku za jeden rok průtahů ve výši 15 000
Kč až 20 000 Kč za přiměřenou a odpovídající životní úrovni (viz nález
Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, jakož i tam
označenou prejudikaturu). Dovolatelka také namítala překvapivost rozhodnutí z důvodu, že odvolací soud
rozhodl (co do konkrétní výše základní částky) zcela odlišným způsobem, než
soud prvního stupně. Odvolací soud však zároveň dle dovolatelky blíže
nevysvětlil rozpor mezi svými závěry a skutkovými a právními závěry, ke kterým
dospěl soud prvního stupně, a zejména pak účastníky se svým odlišným názorem v
průběhu řízení neseznámil. Překvapivými rozhodnutími jsou jen taková
rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a
právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007. K uvedeným
závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze
dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012). Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí (viz
např. rozsudky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012)
zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (která však přípustnost dovolání nezakládá – viz §
242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nejvyšší soud tak dlouhodobě judikuje, že rozhodnutí odvolacího soudu může být
pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při
svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak
vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení
uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného,
než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu
neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s
nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit
něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou
vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, taktéž odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). V poměrech projednávané
věci vycházel odvolací soud právě a jen ze skutkových zjištění učiněných již
soudem prvního stupně, který se, jakož i účastníci, vyjadřoval též k otázce
optimální výše tzv. základní částky.
Úvahami soudu prvního stupně (ani
účastníků) však vázán nebyl a bylo na něm, aby v řízení, v němž způsob
vypořádání vyplývá přímo z právního předpisu, jak to mají na mysli § 153 odst. 2 a § 212 písm. c) o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 37/2015) posoudil najevo vyšlé okolnosti věci. Účastníkům řízení bylo v
jeho průběhu zřejmé, že soudy obou stupňů se budou kritérii § 31a OdpŠk
zabývat. Postup odvolacího soudu v nyní projednávané věci proto není
souměřitelný se závěry Ústavního soudu na téma „překvapivá rozhodnutí“, jak je
na ně v dovolání poukazováno. Dovolání k dané otázce proto podle § 237 o. s. ř. přípustné není. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani navazující
otázka splnění poučovací povinnosti soudem. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích
vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby
účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení), a aby
označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl
až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení
soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází
v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci; postačují-li důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při
případném jiném právním názoru soudu – a tak tomu bylo i v nyní projednávané
věci - není třeba k poučení přistupovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž ústavní stížnost Ústavní
soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). Napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, vyplývajícího z tvrzení účastníků,
včetně samotné žalobkyně, a provedeného dokazování, které oba soudy považovaly
za úplné a dostačující pro jejich závěr o odpovídající výši relutární
satisfakce, a nestojí tedy na závěru o neunesení povinnosti tvrzení či důkazní
ze strany žalobkyně. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka týkající se
výkladu „instančnosti řízení“, kde žalobkyně namítala, že snížením základní
částky o 15 % pro více instancí je jí jako úspěšnému uplatňovateli práva
nepřípustně přičítána neefektivita soudního systému, neboť při jejím řešení se
odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Ústavního i
Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn.
30 Cdo 2595/2018,
Nejvyšší soud uzavřel, že „účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že
využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje
jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají
soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla
nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně
zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho
přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována
zásadně o dobu za řízení před další instancí.“ V souladu s těmito závěry pak
zohlednil podávání opravných prostředků v posuzovaném řízení i odvolací soud,
když ve shodě se soudem prvního stupně hodnotil nutnost vedení řízení před více
instancemi v rámci snížení základní částky pro „víceinstančnost“, ale
nepřistoupil k jejímu snižování (v rámci subjektivního kritéria) pro jednání
žalobkyně, které tak podávání opravných prostředků k tíži nepřičítal a pouze
přihlédl k nutnosti delší doby pro projednání z (objektivního) důvodu
„víceinstančního“ řízení, které spatřoval pouze v posledním odvolacím a
probíhajícím dovolacím řízení. Z těchto důvodů se tedy odvolací soud při
posuzování výše uvedené otázky neodchýlil ani od rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2301/2009, a 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, nebo od Stanoviska. Zrušení rozsudku odvolacího soudu (a nikoliv i rozsudku soudu prvního stupně) z
důvodu procesní i hmotněprávní vady bylo zhodnoceno v rámci kritéria postupu
orgánů veřejné moci. Nešlo o případ tzv. kvalifikované kasace, kterou lze v
rámci uvedeného kritéria přičítat státu k tíži tehdy, dojde-li ke zrušení
rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval
závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu
byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu), popřípadě bylo rozhodnutí soudu nižšího stupně
zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo zásadních procesních vad
[viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, či
opětovně v komentářové literatuře např. BIČÁK, V. § 31a (Zadostiučinění za
vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při
výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284]. V dané věci byl stěžejním důvodem kasace odchylný právní názor Nejvyššího
soudu na výklad vůle účastníků posuzovaného řízení při uzavírání smlouvy o
smlouvě budoucí a navazující otázka potřeby souhlasu valné hromady s převodem
obchodního podílu, pro něž bylo třeba rozhodnutí vrchního soudu zrušit, i kdyby
řízení jemu předcházející nebylo procesními vadami zatíženo.
Nejvyšší soud nemá
za adekvátní odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, neboť v něm byla řešena otázka tzv. „soudního ping-pongu“
v diametrálně odlišných skutkových souvislostech. Lze připomenout závěr soudu
ochrany ústavnosti popisující průběh tehdy odškodňovaného řízení: „v (tehdy)
posuzované věci došlo k poměrně extrémnímu tzv. soudnímu ping-pongu, který se
velmi zásadně promítl do celkové délky řízení. Stručně lze shrnout průběh
řízení tak, že obvodní soud jako soud nalézací ve věci rozhodoval celkem
pětkrát, městský soud rozhodoval taktéž celkem pětkrát, Nejvyšší soud
rozhodoval třikrát. Již pouhý počet rozhodnutí v (Ústavním soudem judikované)
věci je nadprůměrně vysoký, pročež již prima facie je zjevné, že jelikož ve
věci Nejvyšší soud dvakrát zrušil rozhodnutí nižších soudů, muselo dojít k
chybě v jejich rozhodovací činnosti, která nebyla zanedbatelná a měla, resp.
mohla mít vliv na výsledek rozhodování“. Žalobkyně v dovolání přehlíží, že v
posuzované věci bylo vydáno jen jediné meritorní rozhodnutí soudu prvního
stupně, „rozsudek“ odvolacího soudu byl Nejvyšším soudem zrušen a následně bylo
odvolací řízení pro zpětvzetí návrhu ze strany navrhovatelky (nynější
žalobkyně) pravomocně zastaveno. K žádnému „soudnímu ping-pongu“ tedy nedošlo.
Postup spočívající v opakovaném přerušení posuzovaného řízení (proti němuž se
ovšem nynější žalobkyně neodvolala) byl, co do jeho nekoncentrovanosti
zohledněn v kritériu postupu orgánu veřejné moci, nikoliv v kritériu složitosti
věci.
Otázka tvrzeně zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobkyni nemůže
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť žalobkyně konstruuje
své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací
soud (který neměl jí uplatněná tvrzení o míře újmy způsobené jí délkou
posuzovaného řízení za dostatečně určitá a náležitě prokázaná, viz odst. 14
napadeného rozsudku), a tato její námitka proto přípustnost dovolání založit
pojmově nemůže, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (viz § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem
volného hodnocení důkazů, přípustnost dovolání od 1. 1. 2013, jak uvedeno výše,
nezakládá (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
4, ročník 2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, popř. usnesení
Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16). Nejvyšší soud
doplňuje, že je podle § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř. striktně vázán důvody
podaného dovolání a nad jeho rámec se nemůže zabývat otázkami, které mu
dovolatel výslovně nepředestřel. Již zcela nad rámec rozhodovacích důvodů k
probírané materii (srov. bod 11 podaného dovolání) Nejvyšší soud nepřehlédl, že
ve vztahu ke kritériu významu posuzovaného řízení pro účastníka žalobkyně
expressis verbis žádnou konkrétní otázku (v bodech 12. 1 až 12. 5 podaného
dovolání) ani neformulovala.
K problematice nepřezkoumatelnosti (zde úvahy odvolacího soudu o výši základní
částky zadostiučinění) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je
či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků
řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí
odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí
odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015,
sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu
uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit
detailní odpověď na každý argument (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne
11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např.
usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11.
2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo
2051/2013).
V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou
nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody,
pro které odvolací soud dospěl k jím naznačenému závěru, přičemž úvaha
upínající se k výši základní částky je sice stručnější, nikoliv však nelogická,
plyne-li z ní, že částka 20 000 Kč za rok trvajícího řízení je vyhrazena
řízením extrémně dlouhým, za nějž odvolací soud posuzované řízení (ještě)
nepovažoval. Odvolací soud se tak nijak nezpronevěřil požadavku vtělenému do §
157 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má být odůvodnění rozhodnutí stručné a
výstižné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu