USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně J. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 180/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2023, č. j. 23 Co 370/2022-95, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 132/2017 (dále jen „posuzované řízení“). V posuzovaném řízení se žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení a na ně navazujícího řízení před správními soudy, v rámci kterých bylo rozhodováno o žádosti žalobkyně o dodatečném povolení stavby studny. Posuzované řízení probíhá od 11. 8. 2017 doposud, ve věci byl dne 31. 8. 2022 pod č. j. 30 Cdo 3673/2021-272, vydán Nejvyšším soudem rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 15. 7. 2022, č. j. 65 C 180/2021-58, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 53 039 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 7. 7. 2021 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 146 961 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 53 039 Kč od 8. 1. 2021 do 6. 7. 2021 (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 961 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 7. 7. 2021 do zaplacení, ve zbývající části výroku II a ve
výroku III rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, v části, kterou byla žaloba zamítnuta, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které doplnila podáním ze dne 16. 5. 2023. Dovolání omezila v rozsahu částkou 100 000 Kč s příslušenstvím a v rozsahu příslušenství částkou 200 000 Kč od 8. 1. 2021 do zaplacení. Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud úvodem připomíná svou dlouholetou ustálenou judikaturu, podle níž stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.
s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající se výkladu „instančnosti řízení“, v níž dovolatelka namítala, že snížením základní částky o 10 % pro více instancí je jí jako úspěšnému uplatňovateli práva nepřípustně přičítána neefektivita soudního systému, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu.
Odvolací soud totiž uzavřel, že víceinstančnost (za kterou došlo ke snížení základní částky o 10 %, neboť při využití více instancí se obecně prodlužuje doba potřebná pro vyřízení věci) je v daném případě dána, neboť je třeba zohlednit, že v kompenzačním řízení rozhodovaly tři soudní instance, přičemž v daném případě sice byl rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu Nejvyšším soudem zrušen, ale nelze tvrdit, že by se jednalo o tzv. instanční ping pong, neboť šlo o první zrušení v kompenzačním řízení a nešlo o tzv. kvalifikovanou kasaci (srov. dovolatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021). Pokud pak žalobkyně namítala v rámci otázky „instančnosti řízení“ i to, že jí jako úspěšnému uplatňovateli práva nelze přičítat k tíži využití opravných prostředků, tak ani zde se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. V usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že „účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení).
Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.“ V souladu s těmito závěry pak zohlednil podávání opravných prostředků v posuzovaném řízení i odvolací soud, když ve shodě se soudem prvního stupně hodnotil nutnost vedení řízení před více instancemi v rámci snížení základní částky pro víceinstančnost, ale nepřistoupil k jejímu snižování (v rámci subjektivního kritéria) pro jednání žalobkyně, které tak podávání opravných prostředků k tíži nepřičítal a pouze přihlédl k nutnosti delší doby pro projednání z (objektivního) důvodu víceinstančního řízení.
Odvolací soud se proto při posuzování výše uvedené otázky neodchýlil ani od žalobkyní citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, nebo od nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1303/21.
K další námitce dovolatelky, že napadené rozhodnutí je naprosto překvapivé, neboť odvolací soud rozhodoval podle § 154 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy předmětné řízení je ve stavu po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelka zaměňuje dvě samostatná kompenzační řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které opakovaně odkazuje (31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021) bylo vydáno v řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 23 C 132/2017, tedy v řízení, ve kterém se dovolatelka jakožto žalobkyně domáhá zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení a na ně navazujícího řízení před správními soudy, v rámci kterých bylo rozhodováno o žádosti žalobkyně o dodatečném povolení stavby studny.
Nyní posuzované kompenzační řízení je však vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 65 C 180/2021 a je odškodněním za civilní řízení, nikoliv správní řízení. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). V posuzovaném případě se tedy o vydání překvapivého rozhodnutí, tak jak je vymezeno v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nejedná. Námitka, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 21. 8. 2015, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, také nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. založit. Nejvyšší soud totiž ve svých rozhodnutích (od nichž se odvolací soud v posuzovaném případě neodchýlil) ustáleně konstatuje, že pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. výše zmiňovaný rozsudek ESLP, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem.
Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Naznačuje-li dovolatelka, i s ohledem na v dovolání citované rozsudky ESLP ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, stížnost č. 7932/04, a ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, že takto ESLP stanovil právně závazný názor na délku kompenzačního řízení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou, jíž se odvolací soud neřídil, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u kompenzačních řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, nebo ze dne 5. 7. 2021, 30 Cdo 622/2021). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 a rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2476/2015 a sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, když nehodnotil kritéria podle § 31a odst. 3 OdpŠk v jejich celkovém kontextu a korelaci ve smyslu principu proporcionality, neboť ani v tomto případě se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že řízení trvá od 11.
8. 2017, odpovídajícím způsobem stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění (tj. 2 x 7 500 Kč za první dva roky, 3 x 15 000 za následující tři roky a let + 7 500 Kč za dalších 6 měsíců), kterou následně snížil o 10 % z důvodu procesní složitosti a zvýšil o 30 %, neboť se soud prvního stupně výrazně podílel na délce kompenzačního řízení, a to jak z důvodu průtahů v řízení, tak postupem, který je v rozporu s procesními pravidly. Rovněž ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné. Jak bylo již shora uvedeno, při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26.
9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z části VI Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21). Konečně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka protiústavnosti lhůty pro předběžné projednání nároku a počátku plynutí prodlení žalované, kdy napadené rozhodnutí je dle dovolatelky v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23.
2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, neboť ze závěrů uvedeného nálezu plyne pravý opak: Ústavní soud konstatoval, že z konstrukce zvolené českým zákonodárcem, dle níž veřejnoprávní předpis (zákon č. 82/1998 Sb.) z důvodu legislativní techniky umožňuje, aby byl na právní vztahy jím upravené subsidiárně použit občanský zákoník, neplyne závěr o identitě úpravy náhrady škody vzniklé z veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Dovodil dále, že „odtud plyne i možnost zákonodárce upravit otázku ‚splatnosti‘ náhrady škody odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti, vyjádřený v čl.
3 odst. 1 Listiny“. Pokud soud ochrany ústavnosti jen obiter dictum uvádí, že v souvislosti s očekávaným technickým rozvojem půjde ruku v ruce i zákonodárce, který lhůtu k předběžnému projednání nároku v budoucnu přiměřeně zkrátí, pak nejde o nosnou a potud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závaznou argumentaci. Nejvyšší soud tedy ani spolu s prostým plynutím času neshledal zákonem stanovenou šestiměsíční lhůtu za neústavní a nemá tak důvodu překonávat závěry, jež zaujal ve svém stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).