USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce R. D., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění ve výši 168 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 132/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2024, č. j. 36 Co 22/2024-191, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 26/2019 a následně (po spojení věcí) pod sp. zn. 45 C 39/2019 (dále jen „posuzované řízení“), které rovněž bylo kompenzačním řízením, a to za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014. Žalobce uvedl, že posuzované řízení bylo stiženo průtahy a zmatečností v postupu soudů a nebyl důvod, aby jeho délka překročila dva roky; žalobce považoval za přiměřenou výši zadostiučinění částku 200 000 Kč. Již před podáním žaloby žalovaná plnila žalobci částku 31 875 Kč, žalobou se pak domáhal zaplacení částky 168 125 Kč s příslušenstvím.
Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dne 11. 11. 2021 a znovu (za další období) dne 12. 5. 2023. Žalovaná uznala, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a žalobce dne 3. 5. 2022 odškodnila částkou 31 875 Kč a dále dne 6. 11. 2023 částkou 17 125 Kč, přičemž touto částkou kompenzovala žalobci nepřiměřenou délku posuzovaného řízení za období od 24. 10. 2018 (předběžné uplatnění nároku) do listopadu 2023. Posuzované řízení probíhalo celkem na třech stupních soudní soustavy a ve věci rozhodoval též Ústavní soud, ke dni vydání rozsudku odvolacího soudu však nebylo dosud skončeno, neboť stále probíhalo řízení o žalobě pro zmatečnost.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 14 C 132/2022-134, žalobu v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 151 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 12. 1. 2022 a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 17 125 Kč od 12. 1. 2022 do 7. 11. 2023, zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5 000 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradu řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 37 150,50 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, kterým byla žaloba v meritu věci zamítnuta, a to co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolací soud by měl v dovolání předložené otázky posoudit jinak oproti dosavadní judikatuře a dále namítá rozpor napadeného rozhodnutí s (v dovolání blíže uvedenou) judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka změny dosavadní rozhodovací praxe stran řešení otázky počítání délky řízení před ESLP do celkové délky řízení, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud ani neshledává důvod, aby uvedenou otázku posoudil jinak. V nálezu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 1154/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), Ústavní soud zdůraznil, že do celkové délky původního řízení pro účely odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který by ve smyslu čl.
36 odst. 3 Listiny a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), mohla jeho nepřiměřená délka představovat, nelze zahrnout i dobu, po kterou běželo řízení před ESLP a Česká republika tudíž nemůže nést odpovědnost za délku řízení před ESLP. Skutečnost, že řízení před ESLP není součástí řízení před českými soudy pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. však nevylučuje, že podle výsledku řízení před ESLP dojde k pokračování posuzovaného řízení.
Dle výše uvedeného nálezu je tomu tak v případě, kdy na základě rozhodnutí ESLP dojde k obnově řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Takovou obnovou dojde pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. ke znovuotevření řízení před českými soudy z důvodu pochybení rozhodujících orgánů (konstatovaného ESLP). Z právě uvedeného se tedy podává, že řízení před českými soudy je pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky podle § 13 OdpŠk uzavřeno nejpozději rozhodnutím o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti vůči rozhodnutí, jímž se toto řízení končí.
Pozdější řízení před ESLP za žádných okolností není jeho součástí. K pokračování řízení před českými soudy dojde jen v případě, že Ústavní soud povolil obnovu řízení o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu.
Z toho plyne, že za součást řízení před českými soudy nelze pokládat ani úkony orgánů veřejné moci, jimiž pod vlivem řízení uskutečňovaného před ESLP o své vůli nebo po dohodě s účastníkem poskytnou účastníku finanční prostředky na vyrovnání újmy způsobené údajně nepřiměřeně dlouhým řízením. Nelze totiž odestát, že řízení je ukončeno, dokud přetrvávají účinky rozhodnutí odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku ve vztahu k této otázce pak není svévolné či nelogické, není tedy ani v rozporu s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí vymezenými v žalobcem uváděných nálezech Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 290/06, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, a ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 2750/16. Nadto je nutno poznamenat, že odvolací soud v napadeném rozsudku nahlížel na posuzované řízení jako na dosud neskončené a z toho důvodu i zadostiučinění navýšil podle stavu (délky) posuzovaného řízení v době vyhlášení napadeného rozsudku.
Námitka dovolatele, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry rozsudků ESLP ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, ze dne 21. 8. 2015, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12 a ze dne 21. 12. 2010, ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, taktéž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Ve vztahu k italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Rovněž z dovolatelem akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020). Uvedená námitka dovolatele pak tím spíše postrádá své opodstatnění, když odvolací soud dospěl k závěru, že délka kompenzačního řízení je v posuzovaném případě nepřiměřená. Mířil-li snad dovolatel uvedenou námitkou proti užití kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk na posouzení délky kompenzačního řízení a závěru o přiměřenosti formy přiznaného zadostiučinění (ačkoli k tomuto dovolatel neuvádí žádnou svou argumentaci a pouze cituje vybrané pasáže judikatury ESLP), pak dovolací soud pro úplnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021) uvádí, že „pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem.
Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn.
I. ÚS 805/15).“
Námitka žalobce stran popření principu proporcionality, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž založit nemůže. Žalobce namítá, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od judikatury Ústavního soudu reprezentované nálezem ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3067/13, a Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020. K této námitce žalobce je třeba uvést, že dovolací soud již dříve uzavřel, že dovolání může být zcela výjimečně shledáno důvodným i v případě, že odvolací soud ve své do značné míry diskreční úvaze při stanovení procentuálního podílu jednotlivých kritérií relevantních pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení podle § 31a odst. 3 OdpŠk, se dopustí zcela zjevného nedopatření při vyhodnocení míry jejich závažnosti.
Nedojde-li však k takovému zcela zásadnímu a zjevnému pochybení, má dovolací soud prostor pouze k posouzení správnosti základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, je-li jejich nesprávnost dovoláním napadena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022). Takové zcela zásadní a zjevně nepřiměřené pochybení v tomto směru však dovolací soud v dané věci neshledal. V posuzované věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že řízení bylo po stránce skutkové, hmotněprávní a procesněprávní standardní (nebylo v tomto směru složité).
Základní částku přiznaného zadostiučinění pak snížil o 20 % vzhledem ke složitosti věci s ohledem na výrazně zvýšenou složitost instanční, neboť probíhalo ve třech stupních soustavy obecných soudů, jakož i před Ústavním soudem. Ohledně kritéria podílu žalobce na délce řízení dospěl odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, k závěru, že žalobce se na délce namítaného řízení významně nepodílel a důvody ke korekci odškodnění dle tohoto kritéria individualizace nemajetkové újmy neshledal. Ve vztahu k postupu orgánu veřejné moci (soudu) během řízení soud prvního stupně vyložil, proč v žalobcem uváděných skutečnostech (např. spojení řízení, objasňování řádnosti právního zastoupení) nelze spatřovat důvody pro korekci základní částky odškodnění.
Jak ostatně uvedly soudy nižších stupňů, hodnocení postupu soudů se projevilo již v závěru o nepřiměřenosti délky řízení a není tak na místě jej zohlednit znovu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že posuzované řízení nebylo řízením s typově zvýšeným významem a rovněž, že ani dle tohoto kritéria nebylo na místě základní částku odškodnění korigovat. Úvahy odvolacího soudu tedy nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele pod bodem V.
dovolání označená jako „zmatečnost/průtahy“, v rámci níž tvrdí, že průtahy způsobené rozhodujícím orgánem nebyly v rozhodnutí o přiměřenosti výše odškodnění zohledněny, čímž se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn.
Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Z napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) je totiž zřejmé, že soudy kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] zohlednily a že právě nedostatky (průtahy) v postupu orgánů v namítaném řízení vedly odvolací soud (vůbec) k závěru o porušení práva dovolatele na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a v důsledku toho i k závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu dovolateli tím vzniklou.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna též v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7.
11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, usnesení ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2010, nebo rozsudek ESLP ze dne 8. 12. 1983 ve věci Pretto proti Itálii, stížnost č. 7984/77, odst. 37). Na otázkách, „zda za průtah je možno považovat i překážku na straně soudu jako instituci, kdy tato překážka neumožňuje vyřizujícímu soudci věc v meritu věci vyřizovat“, a „zda časová prodleva ve vyřizování specifické věci mající základ v organizaci soudu jako instituce je skutečností, která se posuzuje per analogiam jako průtah v řízení ve smyslu ustanovení § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., a to i v případě, že kauzu zpracovávající soudce vyvíjí snahu k odstranění této překážky“, napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka „valorizace“ základní částky, v rámci níž by měl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než jak rozhodl v rozhodnutí ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, ze dne 29. 6.
2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, k čemuž žalobce současně dodal, že v řešení uvedené otázky přijatém v těchto rozhodnutích spatřuje porušení zákazu diskriminace i základního práva upraveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to v rozporu s judikaturou Ústavního soudu představovanou nálezem ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, ze dne 29. 9.
2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, nebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, a rovněž v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10.
2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z části VI Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov.
též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu