28 Cdo 1746/2023-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně iElektra s. r. o., se sídlem v Mostě, Dělnická 26, identifikační číslo osoby: 62741586, zastoupené Mgr. Annou Růžkovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Bělehradská 360/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, identifikační číslo osoby: 00025429, jednajícímu prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 41/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2023, č. j. 36 Co 402/2022-108, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2022, č. j. 45 C 41/2021-79, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 4.119.388,12 Kč spolu s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 4.119.388,12 Kč od 13. 2. 2021 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení ve výši 2.400,- Kč (výrok II.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 36 Co 402/2022-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900,- Kč (výrok II.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně požaduje zaplacení částky ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částky ve výši 3.819.388,12 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové újmy, a to z titulu nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 12/2013. Žalobkyně ve zmíněném trestním řízení vystupovala jako poškozená, protože trestnou činností J. T., jednatele společnosti R.-E., utrpěla škodu, která jí byla později v uvedeném řízení pravomocně přiznána. V nyní projednávané věci se žalobkyně domáhá částky ve výši 3.819.388,12 Kč s příslušenstvím po státu z titulu nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem, který spatřuje ve skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení včas nepostupovaly podle ustanovení § 47 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „tr. ř.“), a nezajistily majetek později odsouzeného J. T.ve výši dostatečné pro uspokojení pohledávky žalobkyně. J. T. v mezidobí veškerý svůj rozsáhlý majetek vyvedl ve prospěch třetích osob a žalobkyně v důsledku zajištění jeho majetku v nedostatečném rozsahu orgány činnými v trestním řízení ztratila možnost přiznanou pohledávku v její celkové hodnotě vymoci. Požadavek na zaplacení částky ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím je pak žalobkyní nárokován z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce výše označeného trestního řízení.
4. V rovině právního posouzení soudy nižších stupňů na věc aplikovaly zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“). Dospěly k závěru, že v posuzovaném trestním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť se nejedná o řízení nepřiměřeně dlouhé. Podnět k zahájení šetření v dané trestní věci byl sice žalobkyní podán 1.
8. 2011, avšak s nárokem na náhradu škody žalobkyně vstoupila do řízení až dne 26. 9. 2013, pročež z pohledu žalobkyně je rozhodná doba trvání trestního řízení 6 let a 5 měsíců, skončilo-li toto řízení pravomocně dne 26. 2. 2020. Soudy nižších stupňů v posuzovaném trestním řízení neshledaly neodůvodněné průtahy orgánů činných v trestním řízení, ba naopak konstatovaly zvýšenou složitost věci z hlediska procesního i skutkového (řada procesních rozhodnutí, vyšší počet soudních instancí rozhodujících meritorně, rozsah prováděného dokazování) a také standardní význam daného řízení pro žalobkyni.
Co se týče nároku na náhradu majetkové újmy, dovodily, že tento nárok byl žalobou vůči státu uplatněn předčasně, jelikož žalobkyně usiluje o uspokojení své pohledávky vůči původnímu dlužníkovi (společnosti R.-E., a jejímu statutárnímu orgánu, jímž je odsouzený J. T.) v rámci exekučního a insolvenčního řízení, přičemž tato řízení nejsou dosud skončena.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázky, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Podrobně se vyjádřila k jednotlivým bodům odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Dále pak uvedla, že příčinu vzniku škody spatřuje v tom, že orgány činné v trestním řízení nereflektovaly opakované návrhy žalobkyně dle ustanovení § 47 tr. ř. na zajištění majetku Jiřího Tichého (toho času obviněného, respektive obžalovaného) v rozsahu odpovídajícím výši škody způsobené žalobkyni a svou nečinností mu umožnily jeho vyvedení mimo dosah žalobkyně. Domnívá se rovněž, že posuzované trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Podotkla, že v řízení docházelo k jednotlivým neopodstatněným průtahům, za něž nese odpovědnost Krajský soud v Ústí nad Labem. V tomto směru připomíná stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „Stanovisko“); toto Stanovisko, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz. Má za to, že předmětné trestní řízení se netýkalo obzvláště složité věci, avšak její význam pro žalobkyni byl mimořádně vysoký, což dokládá i její aktivita v daném trestním řízení. Dále pak namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
11. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve shora označeném stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
12. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
13. Ač dovolatelka ohlašuje důvod přípustnosti dovolání pro právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, takovou otázku v dovolání v rozporu se shora označenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu nijak nevymezuje a v této souvislosti (což vyplývá z logiky věci) ani neidentifikuje rozhodnutí dovolacího soudu, která rozdílnost v rozhodování určité (konkrétní) právní otázky reprezentují. Za řádné vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. nelze považovat toliko vágní konstatování, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení otázky odpovědnosti státu za majetkovou i nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku nesprávného úředního postupu. Dovolání žalobkyně je tak se zřetelem na obsahové požadavky kladené na tento mimořádný opravný prostředek ustanovením § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, vadné, a tudíž věcně neprojednatelné.
14. Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z hledisek přípustnosti dovolání – § 237 o. s. ř.) sluší se uvést, že ani z pohledu benevolentnějšího přístupu k dovolání žalobkyně, tj. zda z jeho obsahu nelze některé z hledisek přípustnosti dovodit, dovolání neobstojí.
15. Pokud žalobkyně argumentuje vznikem škody způsobené nesprávným úředním postupem dle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk spočívajícím dle názoru žalobkyně v tom,že státní orgány nezajistily nárok žalobkyně na majetku obviněného Jiřího Tichého, ačkoli tak učinit měly a mohly, jedná se o otázku, na níž napadené rozhodnutí nespočívá (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o.s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29Cdo 2376/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015). Odvolací soud totiž – jak se podává z jeho odůvodnění – označil uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vůči státu v přítomné kauze za předčasné.
V tomto směru se pak sluší odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž se posouzení odvolacím soudem nikterak nepříčí), dle níž nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle ustanovení § 13 OdpŠk může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2604/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010). Posouzením, zda žalovaná způsobila žalobkyni nesprávným úředním postupem škodu, by bylo namístě se zabývat až v situaci, kdy bude postaveno najisto, že se žalobkyně na svém dlužníkovi plnění nemůže domoci, přičemž případnou škodu by následně bylo možno přiznat jen ve výši, v níž by se žalobkyně nedomohla plnění v rámci exekučního či insolvenčního řízení. Nadto závěr o nemožnosti vymoci plnění od dlužníka je závěrem skutkovým, přičemž skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
16. Samotná otázka vlastní přiměřenosti délky posuzovaného řízení pak přípustnost podaného dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud přidržel ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže přiměřenost této délky hodnotil s ohledem na kritéria upravená v ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, která promítl do zjištěného skutkového stavu (srovnej část IV. Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a ze dne 25.
9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13). Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1124/2016).
17. K dovolatelkou vytýkaným průtahům v namítaném řízení je třeba uvést, že odvolací soud respektoval pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů, jenž byl vyjádřen např. ve Stanovisku nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 231/2013, a v souladu s ním při posuzování nároku žalobkyně hodnotil celkovou délku řízení, nikoliv pouze délku případných průtahů, čímž současně vyhověl i závěrům vysloveným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.
3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1075/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3598/15. Argumentace žalobkyně oponující závěrům odvolacího soudu o složitosti řízení je ve skutečnosti založena na subjektivně motivované interpretaci jednotlivých skutkových zjištění, přičemž žalobkyně ani nikterak nebrojí proti konkluzím odvolacího soudu, že v namítaném řízení bylo rozhodováno na více stupních soudní soustavy, bylo prováděno dokazování ve značném rozsahu (na uvedeném přitom nic nemění tvrzení žalobkyně, že nebyly prováděny znalecké posudky či expertizy) a byla řešena i řada dílčích procesních otázek (související mimo jiné se zajištěním prostředků na nároky uplatněné poškozenými, jakož i se stížnostmi insolvenčního správce dlužníka proti takovému zajištění ze dne 9.
7. 2013 a ze dne 21. 11. 2013). Odvolací soud rovněž nepochybil, pokud nevyšel z presumpce zvýšeného významu adhezního řízení, stejně tak pokud nedovodil zvýšený význam adhezního řízení pro žalobkyni ze samotné skutečnosti, jaké zájmy žalobkyně jako poškozené mají být trestním řízením (nikoli adhezním) ochráněny. Nejvyšší soud se kritériem významu předmětu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení ve vztahu k poškozenému, který uplatnil svůj nárok na náhradu škody v adhezním řízení, zabýval v rozsudku ze dne 24.
8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Dospěl přitom k závěru, že se „předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka neuplatní v případě, kdy se účastník domáhá nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení, neboť uplatnění práv na náhradu škody na zdraví v trestním řízení není pro poškozeného spojeno se stejnou mírou nejistoty jako jejich případné uplatnění v řízení civilním. K tomu přistupuje, že cílem trestního řízení není primárně vydání rozhodnutí o nároku poškozeného, uplatněném v adhezním řízení (o něm nemusí být vůbec meritorně rozhodnuto), nýbrž rozhodování o vině a trestu obžalovaného, což má za důsledek, že význam trestního řízení nelze odvíjet od významu práv a povinností uplatněných poškozeným v adhezním řízení“.
Na uvedeném závěru nemění ničeho skutečnost, že se v poměrech posuzované věci nejedná o náhradu škody na zdraví, ale škody na majetku, které se žalobkyně v adhezním řízení domáhá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3437/2021).
18. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nelze pustit ze zřetele ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalobce, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
19. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobkyně nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalované představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu