30 Cdo 1809/2023-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. V., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem, se sídlem v Jistebnici, Spojovací 29, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 92/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 36 Co 477/2022-174, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2022, č. j. 20 C 92/2019-144, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 922 150 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 77 850 Kč s příslušenstvím (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 59 108,50 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku (dalších) 59 108,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 14. 1. 2019 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Pelhřimově, zpočátku pod sp. zn. 2 D 443/91 (dále též „posuzované řízení 1“) a dále pod sp. zn. 132 D 24/2003 (dále též “posuzované řízení 2“).
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v rozsahu jeho výroku o věci samé I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částečného zamítnutí žaloby a dále ve výroku II, o nákladech řízení, dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda na obě posuzovaná řízení třeba hledět jako na jediný nedílný celek nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že původní dědické řízení [posuzované řízení 1))]w-bylo zakončeno usnesením o jeho zastavení, kdy vydaní rozhodnutí bylo toliko poznamenáno ve spise státního notářství, aniž by bylo v písemné formě doručováno účastníkům řízení. Podle § 32 odst. 1 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění účinném ke dni úmrtí zůstavitelky platilo, že nezanechal-li zůstavitel majetek, státní notářství řízení zastaví (odst. 1).
Proti takovému rozhodnutí nebylo možno se odvolat (odst. 3 téhož ustanovení). Přitom § 17 odst. 3 notářského řádu určoval, že rozhodnutí, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nemusí obsahovat odůvodnění. Rozhodnutí vydané pouhým záznamem ve spise (§ 19 odst. 2 téhož zákona) nemuselo obsahovat odůvodnění ani poučení o odvolání a o vykonatelnosti. Pouhým záznamem ve spise lze vydat také jiné rozhodnutí, proti němuž není přípustné odvolání, nežádá-li účastník jeho doručení nebo nevyžaduje-li jeho doručení povaha věci.
S ohledem na právě
citovanou právní úpravu lze shrnout, že posuzované řízení 1) bylo ukončeno dnem vydání rozhodnutí o jeho zastavení, jehož doručení přítomný účastník (manžel zůstavitelky) nežádal. Dovolatelka se přitom mýlí v názoru, že s ní mělo být tehdy jednáno jako s účastníkem řízení, neboť podle § 28 věty třetí notářského řádu platilo, že „v řízení podle § 32 (tedy bylo-li řízení zastaveno pro absentující nebo jen nepatrný majetek zůstavitele - poznámka Nejvyššího soudu) je účastníkem řízení pouze ten, kdo se postaral o pohřeb.
Zpochybňuje-li žalobkyně úkony státního notáře, jež předcházely vydání rozhodnutí o zastavení řízení, pomíjí, že pravomocné rozhodnutí o zastavení dědického řízení nebylo k tomu určeným orgánem v předepsaném řízení zrušeno a je třeba na něj v rámci kompenzačního řízení hledět jako na rozhodnutí zákonné, jak mělo na mysli ustanovení § 4 odst. 1 dříve účinného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk 1969“), kterým se, s ohledem na vznik tvrzené újmy a s ohledem na jeho časovou působnost, řídí právní poměry nynějších účastníků vztahujících se k posuzovanému řízení 1).
Odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se přitom nikterak nevzepřel závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Uvedený názor Nejvyšší soud doplnil v usnesení ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4830/2017, z něhož se podává, že pokud v posledně zmíněném usnesení (ve věci 30 Cdo 664/2013) dovolací soud konstatoval, že újma spojená s nejistotou „může vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá“, pak podmínkou takového vnímání újmy je stále probíhající řízení. Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu tak plyne, že probíhající řízení je condicio sine qua non pro s ním spojený pocit nejistoty.
Pokud tedy takové řízení neprobíhá, a i sám účastník jej dlouhá desetiletí považuje za skončené, byť s takovým výsledkem možná není vnitřně smířený, nemůže mu vznikat nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku takového řízení“. Již proto nemohlo ve sledovaných souvislostech dojít k zásahu do legitimního očekávání žalobkyně a tím i k domnělému rozporu nyní přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011. Obdobně v relaci k posuzovanému řízení 1) nelze v konkrétních skutkových okolnostech a při vázanosti pravomocným rozhodnutím státního notářství o zastavení řízení činit závěr, že v uvedené fázi řízení došlo „k nedostatku v činnosti soudní moci“, jak se o tom jinak obecně zmiňuje dovolatelkou akcentovaný nález Ústavního soudu ze dne 13.
1. 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98.
Závěr (dovoláním nepřímo zpochybňovaný) že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za posuzované řízení 1) je promlčený, je proto v souladu s výše naznačenou judikaturou, a to zcela bez ohledu na to, že promlčení plyne z § 22 OdpŠk 1969 a nikoliv z § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť bylo-li první posuzované řízení skončeno v 1991, nelze ve vztahu k němu z hlediska časové působnosti právních norem aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. účinný až od 15.
5. 1998 (srov. též jeho přechodné ustanovení vtělené do § 36 věta druhá). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. neshledal Nejvyšší soud ani ve vztahu k druhé dovolatelkou předestřené otázce týkající se kritéria postupu orgánů veřejné moci. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.
s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což ovšem není případ právě projednávané věci.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Soud prvního stupně k okolnosti že ve vedlejších řízeních [vyvolaných posuzovaným řízením č. 2)] docházelo k rušení rozhodnutí soudu prvního stupně a ve dvou případech též odvolacího soudu, přihlédl, když základní částku odškodnění zvýšil při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci o 10 % (srov. odstavec 43 rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud pak tyto skutečnosti rovněž zohlednil, přičemž důvody tzv. kvalifikované kasace [k níž došlo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23.
3. 2016, sp. zn.
22Cdo 4260/2015] ve vedlejším řízení vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 68/2013 shledal jako jedinou a výlučnou okolnost přičitatelnou k tíži státu, jež vedla k následnému závěru o nepřiměřené délce jak onoho vedlejšího řízení, tak, zprostředkovaně, i řízení posuzovaného. V důsledku toho došlo pochybením jdoucím na vrub státu o prodloužení posuzovaného řízení trvajícího 15 let a 5 měsíců o 1 rok a 4 měsíce (srov. odstavec 34 a 36 napadeného rozsudku), což ovšem z hlediska jeho celkové délky představuje méně, než 10 %.
Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, pokud v souladu s ustálenou judikaturou návazně dospěl k závěru, že toto jediné a ojedinělé pochybení soudu ve vedlejším řízení se neprojeví na modifikaci základní částky v řízení posuzovaném. Lze přitom připomenout závěr, který byl Nejvyšším soudem vysloven v rozsudku ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5117/2017, v souladu s nímž není-li postup orgánu veřejné moci extrémně nesprávným, není nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci navyšovat, neboť (drobnější) nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení práva dovolatele na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Ustálená judikatura přitom toleruje ojedinělé průtahy v řízení (potažmo jiné srovnatelné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci projevující se v prodloužení řízení), pokud se neukáží jako dostatečně závažné, aby mohl být na jejich podkladě učiněn závěr o zjevně nepřiměřené celkové délce řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2010, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 12. 1983 ve věci Pretto proti Itálii, stížnost č. 7984/77, odst. 37).
Tím více proto platí, že odvolacím soudem zmiňovanou kvalifikovanou kasaci, jež se nijak významně na celkové délce posuzovaného řízení nepodílela, lze postihnout již v rámci stanovení základní částky zadostiučinění, bez potřeby jejího dalšího navýšení z titulu hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci. Pokud pak žalobkyně naposled v dovolání namítala, že Nejvyšší soud „dvakrát zrušil předchozí rozhodnutí soudů“, zřejmě tím pomýšlela též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2431/2005 (vydaný ve vedlejším řízení projednávaném před Okresním soudem v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 80/2006).
Ve vztahu k tomuto rozsudku dovolacího soudu však nejde o rozhodnutí o tzv. kvalifikované kasaci, neboť zrušení rozhodnutí odvolacího soudu bylo tehdy poplatné toliko odlišnému právnímu názoru Nejvyššího soudu na řešení určité právní otázky, a nikoliv snad nerespektování závazného právního názoru vysloveného dříve v dané věci. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo podle skutkových zjištění odvolacího soudu učiněných v kompenzačním řízení zrušeno ani pro závažné vady řízení či pro jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
K tomu dovolací soud doplňuje, že je-li důvodem zrušení rozhodnutí pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru, přičemž v rušícím rozhodnutí musí být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je rušeno právě z takového důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).
Dovolatelce proto nelze přisvědčit, že ve sporech vyvolaných pozůstalostním řízením 2) došlo k tzv. kvalifikované kasaci ve dvou případech. Námitky (že bylo prokázáno, že v řízení došlo k dalším závažným pochybením ve věci činných státních notářů či soudních komisařů, popř. k závažným vadám v průběhu ať už posuzovaného či vedlejších řízení, že žalobkyně byla „připravena o dědictví po své matce“, resp. že v předcházejících řízeních mělo dojít k blíže neupřesněnému korupčnímu jednání) představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnosti či úplnosti, přitom nevystihují (od 1.
1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 6. 2023
JUDr. David Vláčil předseda senátu