USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce F. Z., zastoupeného JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 931 393 233 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 170/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 55 Co 308/2023-426, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále také „dovolatel“) se po částečných zastaveních řízení (v částce 214 167 Kč z důvodu plnění žalované na náhradu nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení) a připuštění změny žaloby domáhal po žalované peněžitého zadostiučinění ve výši 40 910 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a náhrady škody v celkové výši 647 687 208,70 Kč s příslušenstvím, jež mu měly vzniknout v důsledku nesprávných úředních postupů v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 96/95, ve kterém byl žalobce v postavení úpadce a které trvá od 25. 4. 1996 a dosud neskončilo, tedy ke dni rozhodnutí odvolacího soudu trvalo 27 let a 9 měsíců.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 20 C 170/2019-327, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 123 833 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 688 473 375,70 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 688 099 008,70 Kč od 6. 4. 2019 do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 214 167 Kč od 6. 4. 2019 do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z částky 123 833 Kč od 6. 4. 2019 do 5. 10. 2019
(výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 647 687 208,70 Kč s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 143 510 Kč s příslušenstvím; ve zbytku jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu jeho výroku II ve věci samé v části, v níž odvolací soud zamítavý výrok II soudu prvního stupně potvrdil, a dále v rozsahu jeho nákladového výroku III, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem pro vady a dílem jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění byla vyřešena již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), podle kterého je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení. Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), blíží se přiznaná částka za příslušný časový úsek horní hranici výše uvedeného intervalu. V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, pak Nejvyšší soud vztáhl výše uvedený závěr vyplývající z rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rovněž na stanovení výchozí částky: „Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v § 31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu.“ Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011). Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně právně posoudil výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a že nedostatečně zhodnotil kritérium extrémní délky řízení upravené v § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Při řešení uvedené otázky se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že při zvlášť dlouhých řízeních je nutné počítat s vyšší základní částkou, spíše k její horní hranici podle judikatury, a vyšel tak ze základní výměry odškodnění v částce 20 000 Kč za první dva roky a za každý další rok řízení (srov. část VI. Stanoviska). S dovolatelem lze tedy souhlasit, že dosavadní délka konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 96/95 je extrémní, nelze však dospět k závěru, že by výše odvolacím soudem přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 481 500 Kč byla zjevně nepřiměřená a neodpovídala dosavadní (shora citované) rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nelze totiž přehlédnout, že ze skutkových závěrů týkajících se posuzovaného řízení vyplynulo, že se na celkové délce řízení podílela i složitost řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], což nelze přičítat k tíži státu. Na druhou stranu vadný postup orgánů veřejné moci s dopadem na celkovou délku řízení, jakož i význam řízení pro žalobce byly odvolacím soudem zohledněny navýšením základní částky. Výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu stanovená odvolacím soudem tak není v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu, na niž odkazuje dovolatel, a to konkrétně s jeho nálezem ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, či nálezem ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Polemika dovolatele se skutkovými závěry odvolacího soudu týkajícími se dosavadního průběhu posuzovaného (konkursního) řízení je z hlediska rozhodování dovolacího soudu bezpředmětná, neboť správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení kritéria složitosti řízení a nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně i odvolacího soudu, že se v rámci nepřiměřené délky řízení neodškodňuje poškození zdraví, v souvislosti s těmito námitkami však dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující tyto námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k nim proto nemohl přihlédnout. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.). Vady řízení namítané žalobcem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto o celém žalobním návrhu, neboť žalobce uplatnil dva nároky se samostatným skutkovým základem, resp. požadoval odškodnění nemajetkové újmy nejen z titulu nepřiměřené délky řízení, ale i v souvislosti s nezákonným usnesením o prohlášení konkursu (ve výši 40 000 000 Kč), a že soud prvního stupně postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. nevyzval žalobce k upřesnění žaloby ve smyslu doplnění tvrzení, jaké odškodnění ve vztahu k jednotlivým nárokům požaduje a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, nemohou založit přípustnost dovolání. K takto namítaným vadám řízení totiž dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Nadto nelze z obsahu spisu přehlédnout, že právní zástupce žalobce se vyjádřil v tom smyslu, že nárok na náhradu nemajetkové újmy požaduje toliko z nepřiměřené délky řízení, v intencích čehož byl žalobce postupem podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzván k doplnění tvrzení ve vztahu k příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou řízení a újmou na zdraví (č. l. 215 a č. l. 304 spisu), tudíž se námitky dovolatele tak jako tak míjejí s obsahem a postupem soudů v právě projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 10. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu