Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Náměstí Republiky 2, Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2013, č.j. 50 To 280/2013-861, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č.j. 6 Tdo 510/2014-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2013, č.j. 10 T 169/2008-786, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 176 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 trestního zákona a pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl podle § 250 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 49 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen také trest zákazu činnosti v trvání tří roků.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 11. 2013, č. j. 50 To 280/2013-861, podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2013, č. j. 10 T 169/2008-786, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným návodem k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona k § 176 odst. 1 trestního zákona a pomocí dle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona spáchanému ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy mu byl podle § 250 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město proti témuž rozsudku bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2014, č.j. 6 Tdo 510/2014-26, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 11. 2013, č. j. 50 To 280/2013-861, uznal stěžovatele vinným návodem k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny a pomocí k trestnému činu podvodu spáchanému ve stadiu pokusu. Toho se stěžovatel dopustil (zjednodušeně řečeno) tím, že dal na žádost odsouzeného D. K. jako zaměstnavatel příkaz své zaměstnankyni, pracovnici notářské kanceláře, aby tato na místo smlouvy ověřované tímto notářským úřadem dne 25. 9. 2007 zapsané v notářské ověřovací knize, zapsala a ověřila jinou smlouvu, která údajně dle tvrzení již odsouzeného D. K. byla uzavřena mezi ním a M. N., a to i přes námitky této pracovnice, že je to zcela v rozporu se zákonem a že nesmí bělit v notářské ověřovací knize původní zápisy.
Poté pracovnice kanceláře tento příkaz splnila, a to tak, že opatřila listinu "návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí" datovanou k 25. 9. 2007 ve věci účastníků M. N. a D. K. notářskými ověřovacími doložkami, do těchto uvedla jako běžná čísla ověřovací knihy č. 1394 a 1401, dále na tyto umístila svůj podpis a otisk razítka s vyobrazením státního znaku a textem Z. V., notář v X, osvědčujícími, že dne 25. 9. 2007 před ní jakožto notářskou tajemnicí uvedenou listinu vlastnoručně podepsali D. K. a M. N. Obdobně bylo postupováno i u listiny "smlouva kupní" (čísla ověřovací knihy čísla 1393 a 1400).
Pracovnice kanceláře současně provedla přepis původního záznamu datovaného k 25. 9. 2007, vztahujícího se k osobě S. M. (běžné číslo ověřovací knihy 1393 a 1394), který překryla bílou korekční páskou a na původní místo uvedla údaje k osobě M. N. a současně do prostoru v knize pro označení listiny uvedla listiny "SML kupní, návrh na KÚ, potvrzení o převzetí hotovosti". Dále využila již existujícího zápisu v ověřovací knize ze dne 25. 9. 2007 (běžné číslo ověřovací knihy 1400 a 1401) vztahujícího se k úkonům dříve provedeným v souvislosti s D. K., které však neměly s osobou M. N. žádnou souvislost.
Stěžovatel přitom věděl, že provedením požadovaných úkonů ze strany jmenované pracovnice (legalizace) dojde k pozměnění původních ověřovacích doložek na listinách předkládaných D. K. a současně si byl vědom, že M. N. není úkonu přítomna a že listinu před notářskou tajemnicí nepodepsala.
Po vyhotovení předmětných listin shora uvedeným způsobem byly tyto doručeny katastrálnímu úřadu (po smrti M. N., která zemřela dne 13. 12. 2007). V případě, že by katastrální úřad předkládané listiny akceptoval a požadovaný zápis provedl, přešla by vlastnická práva k souboru nemovitostí na D. K., v důsledku čehož by byla České republice způsobena škoda ve výši 2 550 000,- Kč, neboť M. N. nezanechala žádné zákonné ani závětní dědice.
Stěžovatel namítá, že v jeho případě bylo užito nesprávné právní kvalifikace, resp., že jeho jednání není možno posuzovat jako trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny dle § 176 trestního zákona. S touto námitkou stěžovatele se však ve svých rozhodnutích již vypořádaly obecné soudy.
Krajský soud v rozsudku odkázal na své předchozí rozhodnutí ve věci, které cituje, a velmi podrobně se tak věnuje námitkám, které stěžovatel uplatnil také v ústavní stížnosti (viz str. 8 - 12 rozsudku). Krajský soud se zabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1196/2006, na které stěžovatel v rámci své argumentace odkazuje, věnoval se problematice rozlišení mezi paděláním a pozměněním a rozebral také otázku ověřovací doložky jako veřejné listiny. V souvislosti s právní kvalifikací dle § 176 trestního zákona odkázal na úvahy dovolacího soudu v předchozím rozhodnutí o dovolání.
Námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se velmi detailně (viz str. 5 - 9 usnesení) zabýval také Nejvyšší soud.
Stěžovatel kromě jiného argumentuje citací komentáře k trestnímu zákonu: "Za padělání veřejné listiny se nepovažuje potvrzení nepravdivých skutečností veřejným činitelem, do jehož kompetence vydávání takových listin patří". K tomu Nejvyšší soud správně uvádí, že se jedná o citaci nepřesnou, která je vytržená z kontextu, neboť tuto část komentář dále doplňuje větou: "Takové jednání by naplňovalo znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 trestního zákona". Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že nelze přehlédnout, že komentář se v citované pasáži zmiňuje o tom, že padělání a pozměňování veřejných listin se nemůže dopustit veřejný činitel, protože takový pachatel by byl postižitelný podle § 158 trestního zákona.
Zákon však nevyžaduje, aby k naplnění skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 trestního zákona měl pachatel nějakou zvláštní způsobilost, tedy že by měl být v postavení speciálního subjektu. Jestliže je tedy notář podle zákona o notářích oprávněn vydávat veřejné listiny, a pokud pro naplnění skutkové podstaty podle § 176 trestního zákona není třeba speciálního subjektu, může se tohoto trestného činu notář dopustit a nést za tuto trestnou činnost plnou trestní odpovědnost, pokud po objektivní stránce tuto skutkovou podstatu naplní, tedy veřejnou listinu pozmění nebo padělá.
Nejvyšší soud se ve svém usnesení podrobně věnoval také otázce povahy ověřovací doložky jako veřejné listiny (str. 6 - 7 usnesení). Nejvyšší soud se zabýval také odkazem stěžovatele na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1196/2006. Uvedl, že toto rozhodnutí nedopadá na případ stěžovatele, neboť v dané věci byla obviněná zproštěna obžaloby pro skutek, kterým měla spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 trestního zákona. Obviněná byla přitom obžaloby zproštěna s ohledem na závěr, že coby zaměstnankyně matriky obecního úřadu pověřená ověřováním nebyla veřejným činitelem (str. 8 - 9 usnesení).
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
sp. zn. II. ÚS 3088/13
). Ve věci ústavní stížnosti pod
sp. zn. II. ÚS 3088/13
se také jednalo o problematiku pozměnění ověřovací doložky a možnost spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 trestního zákona notářem, avšak na jiném skutkovém základě. Ústavní stížnost
sp. zn. II. ÚS 3088/13
byla Ústavním soudem odmítnuta. Na závěry obsažené v usnesení o odmítnutí je tak možno plně odkázat, když nelze očekávat, že by v nyní projednávaném případě posoudil Ústavní soud stejnou problematiku odlišně.
sp. zn. II. ÚS 3088/13
, kterým byla odmítnuta předchozí ústavní stížnost stěžovatele. Pro úplnost pak Ústavní soud uvádí následující.
Jak již v případě stěžovatele dovodily i obecné soudy, pro spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 není vyžadován speciální subjekt, což ostatně plyne i ze samotné formulace "Kdo padělá...". Lze tedy uzavřít, že není-li stěžovatel coby notář veřejným činitelem, nesplňuje požadavky speciálního subjektu pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 trestního zákona. Tento požadavek speciálního subjektu však není vyžadován u trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 trestního zákona a z tohoto důvodu také stěžovatel mohl v postavení notáře naplnit svým jednáním skutkovou podstatu tohoto trestného činu.
Pokud jde o otázku veřejné listiny, právní teorie a praxe se ustálila na názoru, že ověřovací doložka má charakter veřejné listiny. Ustanovení § 6 notářského řádu stanoví, že notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a podle notářského řádu sepsané listiny o ověření (dále jen "notářské listiny") jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně notářským řádem. Také v judikatuře panuje v otázce posuzování ověřovací doložky jako veřejné listiny shoda (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 473/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 Tdo 198/2011).
Také ve vztahu k odkazu stěžovatele na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1196/2006, musí Ústavní soud souhlasit se závěrem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu, jak ostatně vyložil také již v usnesení
sp. zn. II. ÚS 3088/13
.
VIII.
S ohledem na námitky stěžovatele tak Ústavní soud konstatuje, že z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, která jsou na rozhodování obecných soudů kladeny.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu adekvátně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí a své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy také podrobně a srozumitelně odůvodnily. Závěry obecných soudů v dané věci tak Ústavní soud nepovažuje za ústavně nekonformní.
Ústavní soud neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu