11 Tdo 106/2025

11 Tdo 106/2025-448

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 3 To 50/2024, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 98 T 1/2024, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 3 To 50/2024, a to v části v níž tento soud podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výrocích o trestu odnětí svobody a ochranném léčení rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 5. 2024, č. j. 98 T 1/2024 – 375, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu u obviněného J. M. rozhodl o trestu a ochranném léčení.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 98 T 1/2024, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo též uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu (dále jen „tr. ř.“) byla obviněnému též uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA (pseudonym), nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 150.000 Kč od dne 27. 3. 2024 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný od února 2021 do dne 17. 8. 2022 v rodinném domě č. p. XY ve XY, v přilehlé zahradní garáži a ve svém vozidle, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, zneužil důvěry vnučky své manželky nezletilé AAAAA, která jej vnímala jako svého prarodiče, a ačkoliv znal její věk, opakovaně ji osahával přes i pod oblečením na přirození, dráždil ho prstem, který jí do přirození částečně zasouval a její ruku si pokládal na svůj penis, kterým se jejího přirození dotýkal, přičemž využil dosavadní neznalosti sexuální problematiky nezletilé odpovídající jejímu věku, v důsledku čehož nebyla schopna pochopit smysl jeho jednání a adekvátním způsobem se mu bránit.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 3 To 50/2024 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného pouze ve výrocích o uloženém trestu odnětí svobody a o ochranném léčení a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jakož i při nezměněném výroku o náhradě škody, znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 40 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří roků), jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 99 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku mu dále uložil ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn.

II. Dovolání nejvyššího státního zástupce

4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 3 To 50/2024, jímž byl na podkladě odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně ve výrocích o trestu a o ochranném opatření zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 98 T 1/2024, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest a ochranné opatření, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody bylo nově rozhodnuto o uložení trestu a ochranném opatření obviněnému, podal nejvyšší státní zástupce (dále též „státní zástupce“) dovolání v neprospěch obviněného J. M., přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

5. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku státní zástupce po shrnutí dosavadního průběhu řízení odkázal na závěry odvolacího soudu, který podrobil přezkumu výrok o trestu soudu prvního stupně, přičemž v podrobnostech rozvedl jeho argumentaci v bodě 15 napadeného rozsudku. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že s uložením trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby a s rozsahem aplikace § 40 odst. 2 tr. zákoníku ze strany odvolacího soudu se nelze ztotožnit, neboť nerespektuje rozsah a charakter obviněným spáchané trestné činnosti.

6. V prvé řadě poukázal, že § 40 odst. 2 tr. zákoníku představuje určitou výjimku z obecných pravidel ukládání trestů, jejímž smyslem je zajištění lepší ochrany společnosti za určitého snížení nároků na represivní funkci trestu. Základní podmínkou aplikace tohoto ustanovení je však předpoklad, že ochrana společnosti bude takto zajištěna lépe, než by tomu bylo pouhým omezením pachatele na svobodě, respektive lépe než uložením trestu odnětí svobody v zákonné trestní sazbě, byť i v kombinaci s ochranným léčením v ústavní formě, neboť delší výkon trestu by k nápravě pachatele nepřispěl, případně by mohl mít i kontraproduktivní vliv na léčbu.

7. Podle státního zástupce pro aplikaci uvedené výjimky však v posuzované trestní věci není prostor, neboť závěry odvolacího soudu nejsou přesvědčivé a vybočují z rámce daného ustanovením § 40 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal, že v jednání obviněného nelze spatřovat ojedinělé selhání, ale dlouhodobé, rok a půl trvající zneužívání nevlastní vnučky, které bylo v době skutku pět a šest let, tedy šlo o dítě (ve smyslu § 126 tr. zákoníku) citelně mladší než 15 let. Za rozporuplný označil též názor odvolacího soudu, že se jednalo o výjimečně specifickou věc, která by okolnostmi spáchání vybočovala z rámce sexuálně motivovaných trestných činů, neboť má za to, že výjimečný je pouze stav obviněného komplikovaný organickým poškozením mozku.

8. Státní zástupce též zmínil postoj obviněného k posuzované trestné činnosti, který se zpočátku doznal, později svůj přístup změnil, přičemž důvodem mohla být postupná ztráta paměti vlivem poškození centrální nervové soustavy nebo rovněž tlak rodiny, která nechtěla být v této souvislosti stigmatizována. Za podstatný označil rovněž fakt, že v době páchání nyní posuzované trestné činnosti obviněný docházel na ambulantní léčbu, přičemž si nechal dosavadní účinnou medikaci vysadit. Navíc samotnou skutečnost, že se podrobuje ambulantní léčbě, před rodinou poškozené tajil. Jestliže byl v době páchání inkriminovaného jednání v kontaktu s lékařem, nic mu nebránilo požádat o odbornou pomoc a o určení nebo navrácení odpovídající medikace, což však neučinil. Zneužil svého postavení v rodině, v níž byl oblíben, a situaci neřešil ani poté, co vyšly najevo počátky jeho závadového jednání vůči vnučce, což v rámci rodiny řešili asi rok před projednávanou událostí s tím výsledkem, že není možné, aby k něčemu podobnému docházelo. Rovněž není pochyb o tom, že obviněný věděl, že se dopouští závadového a nepřípadného jednání, o čemž svědčí výpověď nezletilé poškozené, kterou žádal, aby o „tom“ nikomu neříkala, protože jinak by šel do vězení. Byl si tedy vědom nepřijatelnosti, trestnosti a nebezpečnosti svého jednání.

9. V tomto směru státní zástupce připomněl dílčí závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. 8 Tdo 638/2013, podle něhož „za okolnost, která vylučuje postup podle § 40 odst. 2 trestního zákoníku, lze považovat i vlastní postoj pachatele k jeho zdravotnímu stavu. Jestliže totiž pachatel dlouhodobě věděl o své duševní poruše sexuální povahy a nepodnikl příslušné kroky k zahájení léčby, přičemž v tomto stavu se také dopouštěl trestné činnosti proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, svědčí taková okolnost o ztížení možnosti jeho nápravy.“

10. Za nezanedbatelný označil státní zástupce rovněž fakt, který vyplynul ze znaleckého posudku Bc. PhDr. Jany Kocourkové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, a MUDr. Jiřího Koutka, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie dětí a dospělých, že v souvislosti s jednáním obviněného u poškozené pravděpodobně došlo k prožívání psychického diskomfortu, který se projevoval pocity napětí, úzkosti a studu, přičemž zatěžujícím faktorem byla skutečnost, že šlo o události v rámci rodinného prostředí. Poškozená nezletilá AAAAA byla krátce v psychologické péči, přičemž ačkoliv její obtíže nedosahovaly úrovně klasifikovatelné duševní poruchy a nedošlo k jejímu podstatnému omezení v obvyklém způsobu života, prožité události nicméně představují významný faktor pro její další vývoj, zejména psychosexuální, neboť nelze vyloučit vznik následků s odstupem času, a to v době dospívání a navazování vztahů. Poškozená nebyla schopna se účinně bránit jednání obviněného, a to jak z důvodu nízkého věku, tak z důvodu, že šlo o dospělého člena rodiny, ke kterému měla navíc pozitivní vztah. V rámci sekundární viktimizace poté, co jednání obviněného začalo být vyšetřováno policií, vznikly u ní pocity studu a nepatřičnosti.

11. S ohledem na vlastní postoj obviněného, na způsob provedení činu, jehož se dopustil vůči nezletilé nevlastní vnučce velmi nízkého věku zneužitím její dětské důvěry, a s přihlédnutím ke způsobeným následkům v psychosexuální oblasti poškozené státní zástupce vyjádřil názor, že uložení trestu výrazně pod dolní hranici zákonné trestní sazby s jeho podmíněným odkladem za současného uložení pouze ambulantní formy ochranného léčení není způsobilé zajistit ochranu společnosti a případnou nápravu obviněného.

12. V této souvislosti odkázal na čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které zakládají státu pozitivní závazek nejen účinně vyšetřovat každé sexuální jednání porušující normy trestního práva, ale i následný efektivní trestní postih takových jednání, který zahrnuje účelné a spravedlivé potrestání, reflektující postavení oběti a její zranitelnosti, konkrétně například s ohledem na věk, a současně má generálně preventivní odrazující účinek, čímž se naplňuje funkce trestního práva hmotného (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“ – ze dne 20. 2. 2024 M. G. proti Litvě, č. 6406/21, a rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2003 M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98). Uložení nepřiměřeně mírného trestu vzhledem ke konkrétním okolnostem, zvláště v případě sexuálně motivovaných trestných činů, pak představuje závažné pochybení narušující základní funkce trestní sankce, jak konstatoval ESLP ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2023 Vučković proti Chorvatsku, č. 15798/20, a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. 8 Tz 18/2024. K tomu státní zástupce připomněl, že nutnost zohlednění uvedených závěrů i v případě ukládání trestu zmenšeně příčetnému pachateli za podmínek uvedených v § 40 odst. 2 tr. zákoníku v poslední době akcentoval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 3. 9. 2024 sp. zn. 6 Tdo 660/2024. Má tak za to, že tyto závěry o nutnosti ukládání adekvátně odrazujících trestů je proto třeba aplikovat i v nyní předkládané věci.

13. V závěrečném shrnutí státní zástupce uvedl, že odvolací soud nesprávně jednostranně favorizoval pouze okolnosti vážící se ke zdravotnímu stavu obviněného s důrazem na jeho věk, přičemž opomenul vlastní povahu a závažnost spáchaného činu, jehož se dopouštěl s využitím bezbrannosti poškozené jako nezletilého dítěte ve věku pěti až šesti let, přičemž doba závadového jednání dosahovala 1,5 roku. Zároveň nezohlednil ani vlastní postoj obviněného ke své léčbě, pokud si nechal zmírnit medikaci eliminující závadové sexuální chování, což se nepochybně negativně odrazilo v páchání projednávané trestné činnosti. Pakliže odvolací soud v důsledku takto nesprávné aplikace § 40 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, zatížil tím své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

14. Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 3 To 50/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.].

16. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovený dovolací důvod, neboť jeho existence je zároveň nezbytnou podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

18. Nejvyšší státní zástupce v dovolání opírajícím se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. zaměřeném pouze proti výroku o trestu odnětí svobody vytýká, že odvolací soud na případ obviněného J. M. nesprávně aplikoval hmotněprávní ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku, neboť podmínky pro jeho aplikaci nebyly splněny, když skutečnosti, které odvolací soud uváděl na podporu svého závěru, neshledal významnými do té míry, aby mohly odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod jeho dolní hranici při současném uložení jeho podmíněného odkladu a ochranného léčení sexuologického toliko v ambulantní formě.

19. Nejvyšší soud na základě posouzení obsahu podaného dovolání a vymezeného dovolacího důvodu zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo uplatněno v souladu s podmínkami § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle něhož lze napadnout výrok o trestu, jímž byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky nejvyššího státního zástupce proti výroku o trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen pod dolní hranici trestní sazby s jeho podmíněným odkladem za současného uložení ochranného léčení, tak shledal jednak za podřaditelné pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a jednak i za důvodné.

20. Lze připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku (resp. v § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, příp. trestních opatření uvedených v § 24 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže) bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě pachateli za určitý čin nebylo možno uložit některý druh trestu též s ohledem na zvláštní zákonné podmínky pro jeho uložení. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu pobytu. V případě trestu odnětí svobody možnost uplatnění této alternativy nastupuje též tehdy, byl-li napadeným rozsudkem uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou pro konkrétní trestný čin, např. pod jeho dolní hranici při aplikaci § 40 odst. 2 tr. zákoníku, aniž byly splněny všechny zákonné podmínky pro takový postup. V takovém případě dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného deklarovaný důvod naplňuje. V posuzovaném případě dovolatel napadá nesplnění podmínek stanovených v § 40 odst. 2 tr. zákoníku při ukládání trestu odnětí svobody odvolacím soudem, což lze označit za vadu spočívající v uložení tohoto trestu mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, svazek 26, č. T 617).

21. Odvolací soud, který k odvolání obviněného přezkoumal výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v bodě 15. napadeného rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně při ukládání trestu obviněnému nevzal v potaz všechny rozhodné okolnosti a v tomto směru odvolání obviněného přisvědčil. Neztotožnil se tak s argumentací soudu prvního stupně a jím uloženým trestem odnětí svobody, když má za to, že jej nelze vnímat jako přiměřený, neboť se jedná o velice výjimečnou specifickou věc, zcela vybočující z jiných kauz se sexuální deviací.

22. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, pokud svou pozornost upřel na nenaplnění podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zákoníku pro ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, a přitom přehlédl, že primárně měl vzít v potaz ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku. Připomněl, že u obviněného byla znaleckým zkoumáním znalci prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., DrSc., a MUDr. Luďkem Danešem, CSc., zjištěna sexuální deviace ve formě exhibicionismu, která ale nemá bezprostřední souvislost s projednávanou trestnou činností, a naopak nebyla u něj vyloženě zjištěna pedofilie, byť reagoval i na dospívající dívky. Dále zdůraznil, že u obviněného je také přítomno počínající poškození centrální nervové soustavy, které se projevuje poruchami paměti, a o němž svědčí i CT mozku. Odvolací soud dále poukázal, že schopnost rozpoznávací byla snížena měrou nepodstatnou v důsledku organického poškození centrální nervové soustavy, nicméně obviněný by se z toho důvodu mohl dopustit i jiných deviantních projevů než exhibicionismu. Schopnost ovládací byla snížena měrou podstatnou vlivem sexuální deviace.

23. S ohledem na to, že pobyt obviněného na svobodě je pro společnost nebezpečný, odvolací soud uvedl, že znalci navrhli uložení kombinovaného ochranného léčení psychiatrického a sexuologického v ambulantní formě. Z lékařské zprávy ošetřujícího lékaře obviněného MUDr. Robina Pěluchy ze dne 24. 6. 2024, kterou vyplynulo, že u obviněného je diagnostikovaný počínající dementní syndrom s nezdrženlivými rysy a desinhibicí v sexuální sféře chování, tedy sexualizované poruchy chování u pacientů s dementním syndromem, čemuž napovídá i nález na CT mozku, kdy jsou poškozeny frontální laloky mozku. Odvolací soud dovodil, že závěry ošetřujícího lékaře obviněného nejsou v rozporu se závěry obou znalců, jakož i s jejich výpovědí před soudem prvního stupně, neboť i oni dávají deviantní chování obviněného do souvislosti s organickým poškozením centrální nervové soustavy. K tomu odvolací soud připomněl, že sklon k sexuální delikvenci, a to exhibicionismu, se v minulosti u obviněného sice projevil, jednalo se ale zjevně o epizodickou záležitost, a to v dávné době, v roce 1972, ve věku 28 let, a poté byl zjevně schopen tento svůj handicap kontrolovat, kdy není známo, že by nevedl až do roku 2018 řádný život, prostý takových excesů. Událost z roku 2018, projev exhibicionismu, pro který byl pravomocně uznán vinným, je podle odvolacího soudu nutno již klást do souvislosti s počínajícím dementním syndromem.

24. Odvolací soud tak neměl pochybnost o tom, že se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti, vyvolané mimo jiné právě zmíněným počínajícím dementním syndromem. Za daného stavu a se zohledněním všech popsaných souvislostí dovodil, že uložení několikaletého nepodmíněného trestu odnětí svobody osobě ve věku osmdesáti let, trpící takovým nevratným a zhoršujícím se poškozením centrální nervové soustavy se zcela míjí svým účinkem a pro obviněného by takový trest byl nepřiměřeně přísný. Za tohoto stavu nicméně shledal žádoucím, aby se obviněný podrobil navrhované ambulantní léčbě, což ostatně již činí, a zároveň odčinil nemajetkovou újmu, kterou nezletilé poškozené způsobil.

25. Na tomto podkladě proto odvolací soud uzavřel, že je ještě možno obviněnému uložit výchovný trest, a to podmíněně odložený trest odnětí svobody uložený hluboko pod dolní hranici zákonné trestní sazby, za současného uložení ochranného léčení sexuologického ve formě ambulantní, a to s využitím § 40 odst. 2 tr. zákoníku. Za adekvátní tak shledal trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků, podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil a podle § 99 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku mu dále uložil ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.

26. Podle Nejvyššího soudu na shora uvedeném, místy i rozporuplném argumentačním podkladě, nelze než dojít k závěru, že odvolacím soudem došlo při ukládání trestu odnětí svobody k nesprávnému uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby a v návaznosti na to, též nesprávně k podmíněnému odkladu jeho výkonu, když základní předpoklady pro použití § 40 odst. 2 tr. zákoníku v tomto případě nebyly naplněny.

27. S odkazem na shora vymezený obsah podaného dovolání lze ve stručnosti a v obecné rovině připomenout, že podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku platí, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry.

28. Stav zmenšené příčetnosti vyjadřuje kvalitu psychiky pachatele v době spáchání činu. Obecně se pohybuje mezi stavem, který lze označit jako plná příčetnost na straně jedné a nepříčetností na straně druhé. O stav zmenšené příčetnosti půjde tehdy, pokud ovládací nebo rozpoznávací schopnosti (nebo obě tyto schopnosti současně) pachatele jsou nikoli jen zanedbatelným, ale podstatným způsobem sníženy. Trestní zákoník pojem zmenšené příčetnosti definuje v § 27 jako stav ovlivněný v době páchání činu duševní poruchou, pro kterou byla schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo ovládnout své jednání podstatně snížena.

29. K tomu, aby zákonem definovaná duševní porucha ovlivnila z hlediska zákona odpovědnost za spáchaný čin, je třeba, aby tento psychický stav nebyl vyvolán zaviněně, tedy i z nedbalosti, návykovou látkou (§ 130 tr. zákoníku). Je zcela nerozhodné, zda u pachatele se jedná o trvalý nebo jen krátkodobý stav, rozhodující je, aby se v něm pachatel nacházel v době páchání činu.

30. Povinnost soudu přihlédnout k tomu, že pachatel jednal ve stavu zmenšené příčetnosti, doplňuje hlediska pro stanovení druhu trestu a jeho výměry zakotvená v § 39 tr. zákoníku. Nespočívá však automaticky v povinnosti uložit takovému pachateli trest mírnější, než by byl za stejné jednání ukládán plně příčetnému pachateli. Samotný fakt, že trestný čin byl spáchán osobou ve zmenšené příčetnosti, nemusí mít jednoznačný vliv na závěr o nižší povaze, a závažnosti činu. Zmenšená příčetnost sice snižuje míru zavinění pachatele, ale skutečnost, že jeho jednání bylo ovlivněno duševní poruchou, z hlediska prognózy dalšího vývoje může naopak zvyšovat nebezpečnost jeho osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 305/2014). Spáchání trestného činu osobou zmenšeně příčetnou nijak nesnižuje vnímání jeho závažnosti. Výsledkem hodnocení situace, kdy pachatel jednal ve stavu zmenšené příčetnosti, proto nemusí být automaticky nižší výměra trestu. Zákon z aplikace postupu podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku bez dalšího vylučuje případy, kdy pachatel se do stavu zmenšené příčetnosti dostane zaviněně požitím návykové látky.

31. Podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku má-li soud za to, že by vzhledem k zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§ 99) dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v § 58 odst. 4, a uloží zároveň ochranné léčení.

32. Na rozdíl od postupu podle odstavce 1, kdy soud jen přihlíží ke zmenšené příčetnosti pachatele při stanovení druhu a výměry trestu, podle odstavce 2 postupuje v případě, kdy má za to, že lze uložit trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby (a to mimo hlediska uvedená v § 58 tr. zákoníku), za současného uložení ochranného léčení.

33. Uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby se vždy vztahuje pouze k trestu odnětí svobody, nikoliv k jakémukoliv jinému druhu trestu. Z logiky věci vyplývá, že trest je vyměřen pod dolní hranicí příslušné trestní sazby, míra jeho snížení není zákonem nijak omezena. Uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby je podmíněno tím, že je současně uloženo ochranné léčení.

34. Rozhodujícími pro aplikaci tohoto ustanovení jsou zdravotní stav pachatele a možnost očekávání jeho nápravy výkonem současně ukládaného ochranného léčení. Potřeba působit na pachatele s ohledem na jeho zdravotní stav ochranným léčením je natolik odbornou otázkou, že k jejímu zodpovězení je třeba posouzení posudku znalce. Ten se musí vyjádřit nejen k objektivnímu nálezu, ale i k prognóze duševního stavu pachatele, k možnostem jeho ovlivnění a v té souvislosti i vnímání určitého druhu trestu pachatelem a možnosti jeho působení na další chování.

35. Případné uložení ochranného léčení a jeho forma musí odpovídat zjištěnému zdravotnímu stavu, tj. především povaze a závažnosti zjištěné duševní poruchy, náhledu pachatele na nutnost léčby, jeho schopnosti respektovat určený režim léčby a nebezpečnosti pachatele z hlediska možné recidivy.

36. Možnosti nápravy pachatele ve smyslu § 40 odst. 2 tr. zákoníku je třeba posuzovat i z hlediska postoje pachatele k nutnosti podstoupit léčení. Pokud ten např. dlouhodobě věděl o své duševní poruše, neučinil žádné kroky k léčbě a pod vlivem takové duševní poruchy se dopouštěl trestné činnosti, bude zpravidla postup podle tohoto zákonného ustanovení vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 638/2013).

37. Ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku představuje určitou výjimku z obecných pravidel ukládání trestů, jejímž smyslem je zajištění lepší ochrany společnosti za určitého snížení nároků na represivní funkci trestu. Základní podmínkou aplikace tohoto ustanovení je však předpoklad, že ochrana společnosti bude takto zajištěna lépe, než by tomu bylo pouhým omezením pachatele na svobodě, respektive lépe než uložením trestu odnětí svobody v zákonné trestní sazbě, byť i v kombinaci s ochranným léčením, a to především v ústavní formě, neboť delší výkon trestu by k nápravě pachatele nepřispěl, případně by mohl mít i kontraproduktivní vliv na léčbu. Státní zástupce má v podaném dovolání v zásadě oprávněně za to, že pro aplikaci uvedené výjimky není v posuzované trestní věci prostor, neboť závěry odvolacího soudu nejsou přesvědčivé a vybočují z rámce požadavků vyplývajících z § 40 odst. 2 tr. zákoníku. S tímto jeho náhledem se lze ztotožnit.

38. Nejvyšší soud státnímu zástupci přisvědčil, že odvolací soud při hodnocení osoby obviněného dostatečně nezohlednil, že se sexuálně motivovaného jednání nedopustil poprvé. Díky své sexuální deviaci – diagnóze exhibicionismu, která je trvalého charakteru bylo obviněnému již v roce 2019 Okresním soudem v Liberci nařízeno ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě, které vykonával v sexuologické ambulanci KN Liberec. Do ambulance docházel pravidelně, spolupracoval, nicméně před rodinou léčbu tajil.

Obviněný si tedy nejméně od roku 2018 byl svého problému vědom. Ochranné léčení bylo ukončeno soudem dne 12. 5. 2022, obviněný však byl s lékařem domluven na další spolupráci a pravidelných kontrolách. Přestože se trestné činnosti v nyní projednávaném případě začal dopouštět ještě v době, kdy ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě vykonával, lékaři gradující recidivu svého jednání nesignalizoval, naopak si dosavadní účinnou medikaci nechal vysadit. Poslední kontrola proběhla v červnu 2022, poté se až v září 2022 dostavil v doprovodu své dcery ke konzultaci stran opětovného delikventního jednání, neboť dle svých slov sexuálně zneužil vnučku, přičemž si byl tohoto jednání vědom.

Nicméně tak zjevně učinil až v reakci na trestní oznámení otce nezletilé L. Z. ze dne 25. 8. 2022, kterému se měl sám k tomuto jednání přiznat. Odvolací soud nicméně postoj obviněného ke své léčbě, pokud si nechal vysadit medikaci eliminující závadové sexuální chování, náležitě nezohlednil, ačkoliv se to nepochybně negativně odrazilo v páchání projednávané trestné činnosti. Možnost nápravy pachatele ve smyslu § 40 odst. 2 tr. zákoníku je přitom třeba posuzovat i z hlediska postoje pachatele k nutnosti podstoupit léčení, když pokud tento např. dlouhodobě věděl o své duševní poruše, neučinil žádné kroky k léčbě a pod vlivem takové duševní poruchy se dopouštěl trestné činnosti, bude zpravidla postup podle tohoto zákonného ustanovení vyloučen.

O tom, že obviněný věděl, že se dopouští závadového a nepřípadného jednání přitom svědčí i samotná výpověď nezletilé poškozené, kterou žádal, aby o „tom“ nikomu neříkala, protože „jinak by šel do vězení“. Byl si tedy vědom nepřijatelnosti, trestnosti a nebezpečnosti svého jednání. I tyto okolnosti tedy zpochybňují závěr o opodstatněnosti aplikace § 40 odst. 2 tr. zákoníku ze strany odvolacího soudu. Přitom ze závěrů znaleckého posudku prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., DrSc., a MUDr. Luďka Daneše, CSc., předně vyplývá, že posuzovaná trestná činnost nemá bezprostřední souvislost se zjištěnou sexuální deviací ve formě exhibicionismu, a počínající organické poškození centrální nervové soustavy jen nepodstatnou měrou snížilo rozpoznávací schopnosti obviněného.

39. Za vhodné lze v tomto směru připomenout závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 638/2013, podle něhož „za okolnost, která vylučuje postup podle § 40 odst. 2 trestního zákoníku, lze považovat i vlastní postoj pachatele k jeho zdravotnímu stavu. Jestliže totiž pachatel dlouhodobě věděl o své duševní poruše sexuální povahy a nepodnikl příslušné kroky k zahájení léčby, přičemž v tomto stavu se také dopouštěl trestné činnosti proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, svědčí taková okolnost o ztížení možnosti jeho nápravy.“

40. Pokud jde o dopady jednání obviněného na duševní stav poškozené, ty vyplývají ze závěrů znaleckého posudku Bc. PhDr. Jany Kocourkové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, a MUDr. Jiřího Koutka, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie dětí a dospělých. Z nich lze připomenout, že v souvislosti s jednáním obviněného u nezletilé poškozené pravděpodobně došlo k prožívání psychického diskomfortu, který se projevoval pocity napětí, úzkosti a studu, přičemž zatěžujícím faktorem byla skutečnost, že šlo o události v rámci rodinného prostředí. Současně znalci konstatovali, že poškozená nezletilá AAAAA byla krátce v psychologické péči, přičemž její obtíže nedosahovaly úrovně klasifikovatelné duševní poruchy a nedošlo k jejímu podstatnému omezení v obvyklém způsobu života.

41. I přes výše uvedené nelze podle Nejvyššího soudu nicméně přehlédnout, že znásilnění i jiné obdobné nedobrovolné sexuální praktiky jsou vždy traumatizujícím a závažným zásahem do lidské integrity a nesou s sebou i závažné důsledky v oblasti sexuality. Jak bylo znalci konstatováno, byť jednání obviněného nemělo přímý dopad na duševní zdraví a psychický stav nezletilé poškozené, nelze vyloučit, že prožité události představují významný faktor pro její další vývoj, zejména psychosexuální, neboť nelze vyloučit vznik následků s odstupem času, a to v době dospívání a navazování vztahů. V daném případě byla obětí nezletilá dívka v předškolním věku, které bylo v době skutku pět a šest let, která byla věkem i mentální úrovní natolik nezralá, že činu vůbec nerozuměla, a nebyla schopna se jednání obviněného účinně bránit i z toho důvodu, že šlo o dospělého člena rodiny, ke kterému měla pozitivní vztah. Podle znalců u nezletilé v rámci sekundární viktimizace poté, co jednání obviněného začalo být vyšetřováno policií, vznikly pocity studu a nepatřičnosti. Úmyslným jednáním obviněného byla nejen ohrožena osobnost poškozené, ale vážně narušena i její tělesná integrita, když újmu utrpěla v nejintimnější oblasti své osobnosti. Rovněž nelze přehlédnout, že nešlo o zcela ojedinělý zásah do jejich práv, ale o jednání opakované a dlouhodobé, trvající rok a půl, které po určitou dobu tvořilo nedílnou součást její reality.

42. Taktéž nutno odmítnout argumentaci odvolacího soudu, pokud správnost svého postupu při ukládání sankcí obviněnému doprovodil též úvahami, že se v daném případě jedná o výjimečně specifickou věc, která svými okolnostmi spáchání vybočuje z rámce sexuálně motivovaných trestných činů, přičemž upřednostnil věk a zdravotní stav obviněného trpícího organickým poškozením mozku, aniž by současně náležitě zohlednil postoj obviněného k jeho protiprávnímu jednání, způsob provedení činu, jehož se dopustil vůči nezletilé nevlastní vnučce, jakož i způsobené následky v psychosexuální oblasti poškozené. Odvolacímu soudu je tak třeba vytknout, že okolnosti vážící se ke zdravotnímu stavu obviněného s důrazem na jeho věk přecenil na úkor vlastní povahy a závažnosti spáchaného činu, jehož se dopouštěl s využitím bezbrannosti nezletilé poškozené. Pokud v důsledku toho dovolatel shledal uložení trestu odnětí svobody výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby s jeho podmíněným odkladem za současného uložení pouze ambulantní formy ochranného léčení sexuologického za nezpůsobilé zajistit ochranu společnosti a případnou nápravu obviněného, Nejvyšší soud se s tímto jeho názorem plně ztotožnil.

43. Co se týče postoje obviněného k jeho protiprávnímu jednání, lze poukázat, že v přípravném řízení svou výpověď omezil na stručné vyjádření, že by se rád léčil, neboť se domnívá, že je nemocný, že jej velmi mrzí, co se stalo, nespecifikoval však nic konkrétního. Význam tohoto doznání je však snížen jeho postojem v hlavním líčení, kde jakékoliv sexualizované jednání vůči nezletilé popřel, přičemž trestní řízení prakticky popsal jako výsledek komplotu nezletilé AAAAA za podpory jejího nezletilého bratra BBBBB (pseudonym) tvrzením, že BBBBB svou sestru naváděl, aby jej z osahávání nařkla, přičemž oba soudy tuto obhajobu obviněného pokládaly za účelovou. Tato fakta, včetně jeho současného vyjádření, resp. vyjádření, které učinil v hlavním líčení (na sexuologii byl dvakrát, léčí se tam kvůli nervům, prostatě a impotenci, nařízená léčba soudem bylo nedorozumění) vypovídají o naprosté absenci náhledu obviněného na svou deviaci a současný zdravotní stav a jeho snaze své jednání bagatelizovat a omlouvat.

44. Při ukládání trestu je potřebné brát v úvahu vyváženost represivního a preventivního působení trestu, jehož dosažení musí vést (při zohlednění individuálního postihu konkrétního jedince za jím konkrétně spáchaný delikt) k tomu, aby uložený trest (při uvážení požadavku formulovaného zněním § 38 tr. zákoníku stran přiměřenosti trestních sankcí) z hlediska generálně preventivního zajistil ochranný efekt trestu ve vztahu k ostatním potencionálním pachatelům. Tedy, aby v tomto směru působil jako jasný signál adresovaný ostatním členům společnosti stran vymezení toho, jaké jednání je nežádoucí, v čem je smysl trestněprávních norem a jaké důsledky jsou neodvratně spjaty s pácháním trestných činů (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. B. Beck, 2012. s. 555).

45. Znásilnění a závažné sexuální útoky jsou považovány za zacházení, na které se vztahuje čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a které má rovněž dopad na základní hodnoty a podstatné aspekty „soukromého života“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Přiléhavým se tak v této souvislosti jeví odkaz státního zástupce na čl. 3 a 8 Úmluvy, které zakládají závazek státu účinně vyšetřovat každé sexuální jednání porušující normy trestního práva i následný efektivní trestní postih takových jednání, k čemuž poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). ESLP ve věci Y. proti České republice (č. 10145/22, rozsudek ze dne 12. 12. 2024 body 55–57) poznamenává, že obecné zásady, ze kterých lze v této oblasti vycházet, byly zakotveny zejména ve věci M. C. proti Bulharsku (č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 149– 152). Soud především připomíná pozitivní závazky plynoucí z článků 3 a 8 Úmluvy přijmout a účinně uplatňovat ustanovení trestního práva za účelem kriminalizace a stíhání všech nekonsenzuálních sexuálních aktů, a to i případů, kdy oběť nekladla fyzický odpor (M. G. C. proti Rumunsku, č. 61495/11, rozsudek ze dne 15. března 2016, § 59; Z proti Bulharsku, č. 39257/17, rozsudek ze dne 28. května 2020, § 67; J. L. proti Itálii, č. 5671/16, rozsudek ze dne 27. května 2021, § 117), a účinně tuto právní úpravu uplatňovat v rámci efektivního vyšetřování a stíhání (M. C. proti Bulharsku, cit. výše, § 153 a 166; B. V. proti Belgii, č. 61030/08, rozsudek ze dne 2. května 2017, § 55). Lze taktéž poukázat na požadavky vyplývající z Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (Lanzarotská úmluva).

46. Uložení nepřiměřeně mírného trestu vzhledem ke konkrétním okolnostem, zvláště v případě sexuálně motivovaných trestných činů, které představuje závažné pochybení narušující základní funkce trestní sankce pak konstatoval ESLP ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2023 Vučković proti Chorvatsku, č. 15798/20. Na tyto úvahy následně navázal Nejvyšší soud i ve svém dalším rozhodování, kupř. v rozsudku ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. 8 Tz 18/2024.

47. Nutnost zohlednění uvedených závěrů i v případě ukládání trestu zmenšeně příčetnému pachateli za podmínek uvedených v § 40 odst. 2 tr. zákoníku akcentoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 9. 2024 sp. zn. 6 Tdo 660/2024. Z jeho závěrů mj. vyplývá, že nezaviněná zmenšená příčetnost nemusí nutně snižovat škodlivost činu nebo jeho závažnost (není polehčující okolností – viz rozhodnutí publikované pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u polehčujících okolností. Spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti proto automaticky neznamená, že pachateli musí soud uložit nižší trest, či dokonce trest pod dolní hranicí trestní sazby. Trestný čin spáchaný ve stavu zmenšené příčetnosti se tím nestává méně závažným nebo škodlivým. Často je tomu právě naopak, zejména pokud byl stav zmenšené příčetnosti důsledkem sexuální deviace pachatele, která má trvalý ráz a pachatel je i přes léčbu potencionálně nebezpečný. Stav zmenšené příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek: na jedné straně snižuje míru zavinění pachatele, na druhé straně však obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele. Z toho vyplývají obtíže při hodnocení škodlivosti a závažnosti činu spáchaného ve stavu zmenšené příčetnosti pachatele. Jinak v případech, kdy stav zmenšené příčetnosti byl důsledkem psychických poruch pachatele, které mají trvalejší ráz a nelze je odstranit ochranným léčením, takže pachatel je nadále potenciálně nebezpečný, soudy správně v zájmu ochrany společnosti ukládaly tresty odnětí svobody v rámci trestní sazby, když takový postup nevylučuje souběžné uložení ochranného léčení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 4 Tdo 947/2020). Tyto obecné závěry o nutnosti ukládání adekvátně odrazujících trestů je proto třeba aplikovat i v nyní posuzované věci.

48. Lze tedy uzavřít, že není sporu o tom, že odvolací soud svým postupem při ukládání pouze podmíněného trestu odnětí svobody a jen ambulantní formy ochranného léčení při aplikaci § 40 odst. 2 tr. zákoníku pochybil. V tomto ustanovení jde o postup fakultativní, který musí soud řádně podložit splněním výše již uvedených zákonných podmínek. To se v posuzované věci rozhodně nestalo. Obviněný s ohledem na vyslovenou vinu zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, která zůstala i tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčena, byl ohrožen uložením trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby od pěti do dvanácti roků. Pokud Vrchní soud v Praze za užití § 40 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody ve výši tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti roků při současném uložení ochranného léčení sexuologického, navíc toliko v ambulantní formě, a to za situace, kdy k takovému postupu nebyly dány zákonné podmínky, značí to, že v konečném důsledku jím uložený trest odnětí svobody je mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tím zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

49. Vzhledem k tomu, že učiněná skutková zjištění a argumentace odvolacího soudu rozhodně nepodporují u obviněného J. M. důvodnost aplikace § 40 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud přisvědčil dovolání nejvyššího státního zástupce a dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. byl v posuzované věci naplněn.

IV. Závěr

50. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 3 To 50/2024, a to jen v části v níž tento soud podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výrocích o trestu odnětí svobody a ochranném léčení rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 5. 2024, č. j. 98 T 1/2024 – 375, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu u obviněného J. M. rozhodl o trestu a ochranném léčení. Kasační zásah Nejvyššího soudu se tedy netýká pravomocného výroku o vině. S ohledem na celkovou nesprávnost aplikace § 40 odst. 2 tr. zákoníku a potřebu opětovného komplexního posouzení uložení zákonu odpovídající přiměřené sankce Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí jak ve výroku o trestu, tak ve výroku o ochranném léčení. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc obviněného znovu projednal v rozsahu zrušení dovoláním napadeného rozsudku a v souladu se zákonem rozhodl o trestu a ochranném léčení ohledně tohoto obviněného.

51. Úkolem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, trestní věc k odvolání obviněného J. M. znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, a to ve smyslu výše uvedených úvah Nejvyššího soudu, který se plně ztotožnil s dovoláním nejvyššího státního zástupce, včetně respektování právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

52. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 3. 2025

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu