11 Tdo 1131/2016-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2016 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné R. Z.,
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 44 To
36/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T
166/2015, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. s e v části týkající se obviněné R. Z.,
z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016, č. j. 44 To
36/2016-1324, ve výroku pod bodem II., a to v rozsahu, jímž bylo zamítnuto
odvolání státního zástupce proti výroku pod bodem B) rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, č. j. 5 T 166/2015-1293, a dále rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, č. j. 5 T 166/2015-1293, ve
výroku pod bodem B), jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Obvodnímu soudu pro Prahu 2 p ř i k
a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, č. j. 5 T
166/2015-1293, byla obviněná R. Z. v bodě B) rozhodnutí zproštěna obžaloby
státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 3. 7.
2015, sp. zn. 2 ZT 1/2015, a to jednak podle § 226 písm. a) tr. ř. pro skutek
uvedený v bodě I. žalobního návrhu, kterého se měla dopustit tak, že v
nezjištěné době, nejpozději do 24. 7. 2013 jako provozovatelka maloobchodní
prodejny G. P. na adrese P., J. …, maloobchodní prodejny G. J. na adrese J., Č.
… a velkoobchodní prodejny G. v. P. na adrese P., v prvním nadzemním podlaží
budovy bez č. p., označené písmenem „C“ na pozemku parc. č. …, LV č. …, zapsané
v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, a dále
cestou veřejně dostupné počítačové sítě Internet, zejména na internetových
stránkách www.xxx.eu, www.xxx.cz, www.xxx.cz, www.xxx.cz, www.xxx.cz,
www.xxx.cz, nabízela k prodeji feminizované plody se semeny konopí, využitelné
k pěstování rostlin rodu konopí s obsahem látek ze skupiny kanabinoidů, soubor
elektrotechnického zařízení, biologické a chemické látky způsobilé k pěstování
takových rostlin a kuřácké potřeby, když toto zboží k prodeji podporovala
veřejným zpřístupněním reklamních tiskovin a katalogů zboží, kdy takové zboží
bylo pochvalným způsobem prezentováno jako ucelený a vzájemně související
soubor, umožňující pěstování rostlin konopí vhodných k toxikomanické aplikaci
drogy známé jako marihuana, přičemž činnosti spojené s pěstování konopí a
toxikomanickou aplikací drogy byly pochvalným způsobem prezentovány a
zveřejňovány jako nedílné a stěžejní součásti vyhraněného životního stylu
určité subpopulace. V tomto jednání bylo obžalobou spatřováno spáchání přečinu
šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Dále pak obviněná byla v bodě C) rozsudku zproštěna obžaloby podle § 226 písm.
b) tr. ř. pro skutek uvedený v bodech II. a III. žalobního návrhu, kterého se
měla dopustit tak, že společným jednáním s obviněným M. L. nejméně dne 12. 11.
2013 v prostorách rodinného domu na adrese Š., Z. Z. …, okr. P.-v., obviněná
jako osoba zabývající se prodejem zařízení pro pěstování rostlin „in-door“
způsobem, v pěstebním prostoru (tzv. homeboxu) se spoluobviněným pěstovali 59
rostlin rodu konopí o výšce do 50 cm, o hmotnosti 112,3 g, z toho po zpracování
využitelné rostlinné drti o hmotnosti 80,63 g, obsahující cannabinoidy včetně
0,9 hm % delta-9-tetrahydrocannabinolu, o čisté hmotnosti 1,01 g
delta-9-tetrahydrocannabinolu a 34 rostlin konopí o výšce do 20 cm o hmotnosti
21,68 g, z toho po zpracování využitelné rostlinné drti o hmotnosti 21,68 g,
obsahující cannabinoidy včetně 0,5 hm % delta-9-tetrahydrocannabinolu, o čisté
hmotnosti 0,11 g delta-9-tetrahydrocannabinolu, v úmyslu pěstovat rostliny do
vzrostlého toxikomansky použitelného vegetativního stadia s obsahem více než 10
% delta-9-tetrahydrocannabinolu a umožnit nejen sobě, ale i jiným osobám stálý
přísun marihuany v množství přesahujícím vlastní osobní potřebu (bod II.), a
dále, že v blíže nezjištěné době, nejpozději dne 12. 11. 2013 včetně, v
prostorách shora uvedeného rodinného domu přechovávala se spoluobviněným sušený
rostlinný materiál o hmotnosti 74,482 g, z toho po zpracování využitelné
rostlinné drti o hmotnosti 65,843, obsahující 11,4 % hmotnostních
delta-9-tetrahydrocannabinolu o hmotnosti 7,506 g, sušený rostlinný materiál o
hmotnosti 84,553 g, o využitelné hmotnosti 73,855 g, obsahující 10,4 %
hmotnostních delta-9-tetrahydrocannabinolu o hmotnosti 7,681 g, sušený
rostlinný materiál o hmotnosti 9,633 g, o využitelné hmotnosti 7,950,
obsahující 12,2 % hmotnostních delta-9-tetrahydrocannabinolu o hmotnosti 0,970
g (bod III.). V tomto jednání bylo obžalobou spatřováno spáchání nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pokusu podle § 21 tr. zákoníku (bod II.),
resp. přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284
odst. 1 tr. zákoníku (bod III.).
Vzhledem k obsáhlosti popisu skutkového děje pak v podrobnostech
odkazuje Nejvyšší soud na výrokovou část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 5 T 166/2015.
Proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 podal státní zástupce
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 odvolání v neprospěch obviněné, a
to stran zprošťujícího výroku pod bodem B) rozsudku, které Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 44 To 36/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Je vhodné též doplnit, že obviněný M. L. byl v daném trestním řízení
uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, sp. zn.
5 T 166/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2.
2016, sp. zn. 44 To 36/2016, přečinem nedovoleného pěstování rostlin
obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 tr. zákoníku a
přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1
tr. zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání
jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců,
dále též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
na dobu 14 měsíců a trest propadnutí věci.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze pak nejvyšší státní zástupce podal k
Nejvyššímu soudu dovolání, a to v rozsahu, v jakém bylo podle § 256 tr. ř.
zamítnuto odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 2, směřující v neprospěch obviněné R. Z. proti zprošťujícímu výroku z
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2. Dovolání opírá o zákonný důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř.,
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku.
V rámci odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve
rozebírá průběh trestního řízení a závěry, o které svá rozhodnutí opřely soudy
prvního a druhého stupně. Svou pozornost zaměřil na skutek rozvedený pod bodem
B) rozsudku soudu prvního stupně, neboť právě proti němu směřuje své dovolání v
neprospěch obviněné. Počáteční nesprávnost spatřuje dovolatel již v opření
zprošťujícího výroku o ustanovení § 226 písm. a) tr. ř., tedy, že nebylo
prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněná stíhána. Takový závěr ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, když odůvodnění rozsudku
argumentačně odpovídá spíše ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. Závěr o nenaplnění
skutkové podstaty žalovaného přečinu soud primárně neopírá o zjištěné skutkové
okolnosti, ale obsahově o jejich subsumpci (resp. o nemožnost jejich podřazení)
pod konkrétní trestní normu § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Prioritně je tak uplatňována námitka, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení
§ 15, § 19 a § 287 tr. zákoníku, v důsledku čehož pak nejsou výše zmíněné
rozsudky souladné ani s dosavadní judikaturou, týkající se trestného činu
šíření toxikomanie dle § 287 tr. zákoníku v typově podobných případech
(dovolatel poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1206/2012-24, 11 Tdo 935/2014,
8 Tdo 1217/2014, 11 Tdo 879/2015, 11 Tdo 959/2015, 11 Tdo 1095/2015 a III. ÚS
934/14).
V tomto směru dovolatel připomněl základní znaky skutkové podstaty
přečinu šíření toxikomanie dle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a
jednotnou rozhodovací praxi Nejvyššího, jakož i Ústavního soudu, jejichž závěry
negují názor Městského soudu v Praze, pokud jde o povahu obviněnou nabízených
předmětů. Skutečnost, že nabízené předměty by samy o sobě, posuzováno
izolovaně, měly též zcela nezávadné použití, není z hlediska trestní
odpovědnosti pachatele přečinu šíření toxikomanie podstatná. Podstatný je právě
onen kontext, v němž jsou uvedené předměty nabízeny, z něhož vyplývá, že
smyslem činnosti pachatele je i mj. podpora dalších osob ve zneužívání
návykových látek. V tomto ohledu je třeba klást důraz na kombinaci relativně
specifických pěstebních prostředků společně s kuřáckými potřebami a nabídkou
feminizovaných semen rostliny konopí, při jejichž nabídce je dokonce rozveden
obsah psychotropní látky tetrahydrocannabinolu (THC).
Dovolatel též dává do souvislostí časovou mez vytyčenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu, konkrétně ve vztahu k rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo
1206/2012, na jehož podkladě začala být trestná činnost tohoto druhu
systematicky postihována, se skutkovými závěry, z nichž vyplynulo, že obviněná
z kamenných obchodů nechala odstranit semena konopí a kuřácké potřeby, když
tyto předměty bylo možné nadále koupit přes internetový obchod obviněné, a dále
byl zrušen osobní odběr semen konopí v prodejně. Takové jednání má nejvyšší
státní zástupce za účelové, neumožňující činit závěr, že by obviněná takovou
diversifikací nenaplnila skutkovou podstatu žalovaného přečinu. Naopak úmysl
obviněné zůstával tentýž, proměnila se pouze jeho forma, když judikaturou
akcentovaný „ucelený soubor předmětů“ obviněná účelově rozdělila mezi tzv.
kamenný obchod na straně jedné a internetový obchod na straně druhé. Již z toho
má dovolatel za to, že snahou obviněné bylo pouze zastřít či diverzifikovat
činnost, o níž musela alespoň v hrubých rysech vědět, že je ve svém úhrnu
trestná. Na celkovou podnikatelskou činnost obviněné je proto třeba pohlížet
jako na ucelený a vzájemně osobou obviněné provázaný komplex činností
sestávající se z provozování internetových a kamenných obchodů, včetně
velkoskladu, jehož cílem bylo poskytnutí ucelené nabídky sortimentu určeného k
pěstování konopí s vysokým obsahem THC.
Soudy též podle nejvyššího státního zástupce nesprávně přecenily propagační
stránku činnosti obviněné, aniž by zohlednily její faktickou podporu zneužívání
konopí. V tomto ohledu dovolatel poukázal na servisně-technickou roli
growshopů, kdy ovšem celková nabídka zboží vzhledem ke své komplexnosti
nepředstavuje toliko shora uvedenou podporu stávajících pěstitelů, ale je i
objektivně způsobilá ovlivnit rozhodnutí širokého okruhu osob zneužít
netechnické konopí, a to poskytnutím veškeré materiální podpory. Obviněná
nabízela sortiment takových produktů, látek, nástrojů či výrobků, apod., které
se ke zneužívání omamných a psychotropních látek obvykle používají. Ačkoliv
nebyly zajištěny takové reklamní, propagační materiály či návody na pěstování
netechnického konopí, s výjimkou informace o konkrétním obsahu psychoaktivní
látky THC v rostlinách vypěstovaných z nabízených semen, je absence této
propagační stránky ve srovnání s faktickou podporou poskytovanou obviněnou jen
marginální. Dovolatel dále obsáhle poukázal na potřebu srovnání činnosti a
nabídek běžných zahrádkářských či hobby prodejen s obchodem obviněné, a to ve
světle zajištěných důkazů v podobě podrobných informací pro zákazníky o
případných restrikcích, potažmo i možné trestní odpovědnosti kupujícího.
Nesouhlasí též s názorem, že uvádění údajů o množství THC v případě
vypěstovaných rostlin není pochvalnou propagací užívání návykové látky, ale
naopak povinným poučení spotřebitele o případných možných rizicích až
nebezpečnosti pro spotřebitele. Informace uváděné na stránkách internetového
obchodu naopak dle jeho názoru byly zaměřeny na specifický okruh zákazníků, tj.
tyto informace byly adresovány poučeným lidem, kteří nepotřebují návod k tomu,
jak obviněnou nabízená konopná semena pěstovat, ale naopak pro ně mohou být
důležité konkrétní informace o jednotlivých specifických odrůdách rostlin.
S poukazem na předchozí rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu pak dovolatel
rovněž oponuje úvahám zejména soudu prvního stupně o faktické dosavadní
toleranci obdobného jednání a o tvrzené „nahodilosti“ postupu státu. Ze
samotného faktu, že byla tato činnost stranou pozornosti orgánů činných v
trestním řízení, tj. nebyla těmito orgány stíhána, totiž nelze vyvozovat závěr
o legálnosti této činnosti. Naopak soud prvního stupně měl dle dovolatele svým
nerespektováním dosavadní soudní praxe narušit předvídatelnost aplikace práva,
když nedovodil trestní odpovědnost obviněné.
Souhlasit nelze ani s alternativně zmíněným závěrem soudu prvního stupně, pokud
v dané věci aplikoval ustanovení o právním omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku.
Toto ustanovení zakotvuje pravidla posuzování trestnosti právního omylu
negativního stran protiprávnosti činu. Takový přístup však nelze zaměňovat s
neznalostí pachatele o tom, že jeho čin je trestný, neboť ohledně trestnosti
činu je i nadále trestní právo založeno na zásadě ignorantia legis non excusat.
Zákonem zakotvenou zásadu právního omylu ve smyslu § 19 trestního zákoníku je
tak třeba aplikovat pouze na případy, kdy je omyl pachatele dán ve vztahu k
mimotrestním normám, včetně těch, jichž se norma trestní dovolává, ať už jde o
normy odkazovací, či blanketní. O takovou situaci se však v případě obviněné R.
Z. nejednalo, neboť stíhaná skutková podstata neobsahuje blanketní či
odkazovací normu, jejíž neznalosti by se mohla obviněná dovolávat. V tomto
smyslu dovolatel uzavírá, že zjištěná činnost obviněné, jíž soudy obou stupňů
nijak nezpochybňovaly, sama o sobě představovala faktickou pobídku adresovanou
blíže neurčenému okruhu osob ke škodlivému zneužívání konopí. Takovou činnost
je pak namístě podřadit pod žalovanou právní kvalifikaci přečinu šíření
toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce rovněž vytkl oběma nižším soudům, že svá rozhodnutí
založily na tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem
provedených důkazů a na nich založenými právními závěry, resp. svá řízení
zatížily vadou spočívající v tzv. opomenutém důkazu. Zejména poukázal na
zjištění vyplývající z výpovědi svědkyně R., která byla v prodejně obviněné v
J. zaměstnána od srpna 2012. Její výpověď označuje za opomenutý důkaz, který –
ač proveden v hlavním líčení – nebyl podroben žádné hodnotící činnosti soudu, a
to i přesto, že obsahuje takové skutečnosti (stran prodeje zboží v kamenném
obchodě, jeho následného stahování a nabízení již jen přes internetový obchod),
které jednoznačně svědčí pro vinu obviněné, když zjevně podpírá závěr o tom, že
obviněná si byla dobře vědoma, že její činnost směřuje k podpoře pěstování
konopí právě vzhledem k jeho specifickým psychoaktivním účinkům. Obdobně je
tomu u úředního záznamu policejního orgánu o vytěžení zálohy internetových
stránek, ze kterého vyplývá, že na webových stránkách, na nichž figurovalo
identifikační číslo obviněné, bylo nabízeno zboží členěné do kategorií
Growshop, Konopná semena, Kuřácké potřeby, Separace pylu, Trika a mikiny, Váhy
a Homeboxy. I tento důkaz byl přitom v hlavním líčení podle § 213 odst. 1 tr.
ř. proveden k vyvrácení obhajoby obviněné o ryze nezávadném charakteru její
činnosti, avšak nedostalo se mu potřebného hodnocení. Shora namítané pochybení
dovolatel považuje za takovou vadu skutkových zjištění, jež dosahuje intenzity
tzv. extrémního nesouladu ve skutkových zjištěních soudů a umožňuje průlom do
skutkových zjištění soudů v rámci dovolacího řízení na půdorysu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro výše uvedené tedy nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 44
To 36/2016 zrušil ve výroku pod bodem II.), a to v rozsahu, jímž bylo zamítnuto
odvolání státního zástupce proti výroku pod bodem B) z rozsudku soudu prvého
stupně, dále zrušil i jemu předcházející část rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 5 T 166/2015, a to ve výroku pod bodem B),
a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal
Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací v prvé řadě konstatuje, že nejvyšší státní
zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. a)
tr. ř.] učinil tak včas a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), přičemž jeho
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§
265a odst. 2 tr. ř.) a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za
předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně
proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň
upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních
vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud
není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů
druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší
soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích
důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je
tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném
skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen
tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s
provedenými důkazy a což zakládá stav nepřípustné svévole vedoucí k závěru o
porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
Druhým důvodem dovolání, jenž byl uplatněn podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný
dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla
zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný
prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud tak z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal
napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 2, jakož
i řízení jim předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím
námitkám a dospěl k následujícímu závěru. Odvolací soud ve svém zamítajícím
rozhodnutí k bodu II. svého rozsudku [bod B) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
2] zopakoval konstatování soudu prvního stupně o neprokázání naplnění znaků
skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku. Poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, a nález Ústavního soudu, sp. zn. III.
ÚS 34/2013, ze dne 20. 2. 2014, jejichž hlavní teze promítl do provedeného
dokazování a opřel o ně svůj názor, že nedošlo k prokázání cíleného jednání
obviněné v podobě veřejného prezentování materiálů a návodů na pěstování a
užívání konopí, resp. získávání co nejefektivnějšího obsahu THC. Stejně tak
vzhledem k nedosažení společenského konsenzu stran posuzování užívání marihuany
jako tzv. „měkké drogy“ nelze dovodit naplnění subjektivní a objektivní stránky
skutkové podstaty žalovaného přečinu. Rovněž tak odvolací soud odkázal na obsah
znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví biologie k zajištěnému
rostlinnému materiálu, podle nějž mj. nelze předem určit, zda průměrný obsah
účinné látky je pod či nad zákonem stanovenou hranicí 0,3 % látek ze skupiny
tetrahydrocannabinolů. S vědomím, že stíhaný přečin je úmyslným deliktem
ohrožovacím, není možné dle obou soudů stran „propagace“ na internetu ve smyslu
§ 287 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tuto dovodit pouze z toho, že obviněná byla
provozovatelkou maloobchodních prodejen a skladu, a že prodej, jehož předmětem
ostatně nebyl jen závadový sortiment, byl zajišťován také internetovým obchodem
(blíže str. 16–18 rozsudku Městského soudu v Praze a str. 19–23 rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2).
Nejvyšší soud připomíná, že přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1,
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo svádí jiného ke zneužívání
jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání
takové látky jinak podněcuje nebo šíří a takový čin spáchá tiskem, filmem,
rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně
účinným způsobem.
Oba nižší soudy ve svých rozhodnutích, stejně jako dovolatel v učiněném podání
k Nejvyššímu soudu, správně poukázaly na povahu shora uvedeného přečinu, který
je úmyslným ohrožovacím trestným činem a je dokonán již samotným sváděním,
podporováním, podněcováním nebo šířením návykové látky jiné než alkoholu, aniž
by bylo třeba, aby osoba, vůči níž takové jednání směřuje, byla ve výsledku
skutečně ovlivněna. Podstatou jednání je tak ohrožení a následkem pak vyvolání
situace, při níž hrozí reálné nebezpečí a chybí vlastní vznik takové poruchy, k
níž vyvolaný stav směřuje. U zavinění zde postačuje, zahrnuje-li možnost
poruchy, a není třeba, aby se vztahovala na poruchu samu. Jak již Nejvyšší soud
v minulosti opakovaně konstatoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 879/2015), je podněcováním třeba rozumět projev,
kterým pachatel zamýšlí ovlivnit rozhodnutí jiných osob tak, aby zneužily jiné
návykové látky než alkohol. Nezáleží na formě projevu (ústní, písemná,
konkludentní aj.). Podněcování se může stát přímo, nepřímo i skrytě (např.
vychvalování pozitivních účinků zneužívání drog nebo poskytování návodů k
dosažení vyšší efektivity v této činnosti). U podněcování tento projev vůle
pachatele není zaměřen na konkrétní osobu nebo osoby (jako je tomu u svádění),
ale i zde jeho snaha míří k vyvolání zneužívání návykových látek u těch, jimž
je určen (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 2903). Za podněcování se tedy obecně považuje každý projev,
který je způsobilý vyvolat u jiných osob určitou náladu nebo rozhodnutí ke
konkrétnímu chování. Takovým způsobem projevená vůle může spočívat v různých
formách či podobách, např. ve vytváření skutečností, ujišťování nebo navození
jistých okolností apod., jež mají za cíl vzbudit v jiném potřebu se zachovat
způsobem, který je předpokládán tím, kdo takový projev vůle činí.
V tomto kontextu je možno poukázat též na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1217/2014, z něhož vyplývá, že: „pro
naplnění znaku podněcování u trestného činu šíření toxikomanie podle § 287 tr.
zákoníku, jenž je ohrožovacím deliktem, se nevyžaduje, aby pachatelé, pokud
nabízejí k prodeji prostředky sloužící ke zneužívání drogy, disponovali přímo
těmi látkami, jež předmětné omamné nebo psychotropní látky obsahují (např.
listy konopí s vysokým obsahem THC), ale postačí, pokud veřejně prezentují
ucelený sortiment takových produktů, látek, nástrojů či výrobků apod., které se
ke zneužívání omamných a psychotropních látek obvykle používají. Postačí, že
omamné nebo psychotropní látky připomínají nebo na ně v různých souvislostech
poukazují (např. znázorněním kvetoucího nebo plodonosného vrcholíku rostliny
konopí). Podněcováním v uvedeném smyslu je taková činnost tehdy, jestliže je ve
svém souhrnu způsobilá ovlivnit rozhodnutí jiných osob k tomu, aby návykové
látky jiné než alkohol zneužily, nebo v nich takové rozhodnutí vzbudit, aniž by
k takovému účinku skutečně došlo (k tomu obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, sp. zn. 11 Tdo 935/2014, sp. zn. 3 Tdo
1218/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13).
Soudy prvního a druhého stupně na základě provedeného dokazování
dospěly k závěru, že obviněná R. Z. byla faktickou provozovatelkou shora
uvedených maloobchodních, resp. velkoobchodních prodejen, prostřednictvím
nichž, stejně jako prostřednictvím internetových obchodů, docházelo k nabízení
a prodeji feminizovaných plodů se semeny botanického rodu konopí,
elektrotechnického zařízení, biologických a chemických látek sloužících k
pěstování daných rostlin, jakož i kuřáckých potřeb a doplňkového sortimentu,
kdy taková nabídka byla doprovázena obrazovými a textovými informacemi o
charakteristikách zboží (str. 19–20 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2). Při
podřazení takových závěrů provedeného dokazování pod okolnosti případu, pro
které bylo příslušnými orgány vedeno trestní řízení, a jež jsou obsaženy v
podané obžalobě státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2
ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 2 ZT 1/2015 (č. l. 1147 – 1163) je třeba hned na
počátku přisvědčit dovolatelově námitce stran neadekvátního užití ustanovení §
226 písm. a) tr. ř., o které je opřen zprošťující výrok, tedy, že nebylo
prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněná stíhána. Obě napadená
rozhodnutí přitom postrádají odůvodnění, v jakém směru nebylo prokázáno
žalované jednání obviněné. Soudy naopak ve svých rozhodnutích vycházely
fakticky ze závěru o nenaplnění skutkové podstaty z důvodu neexistence všech
příslušných zákonných znaků trestného činu podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku. Takový postup, vycházející nikoliv z absence zjištěných
skutkových okolností, ale z právního hodnocení znaků skutkové podstaty
trestného činu, přitom vyžaduje k učinění zprošťujícího výroku užití § 226
písm. b) tr. ř., tedy důvod, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným
činem. Dané pochybení soudu prvního stupně přitom není ojedinělé, když i
odvolací soud ve svém rozhodnutí (str. 18) poukázal, byť na toliko formální
nedostatek, kdy zprošťující výrok v bodě C) rozsudku nalézacího soudu,
dotýkající se bodů II. a III. obžaloby, byl učiněn na základě § 226 písm. b)
tr. ř., avšak s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že skutky spáchala obviněná,
což odpovídá zákonnému důvodu uvedenému v § 226 písm. c) tr. ř.
Pokud nejvyšší státní zástupce napadá ve svém dovolání jednak chybnou
aplikaci ustanovení § 15, § 19 a § 287 tr. zákoníku, jakož i vadu trestního
řízení v podobě tzv. extrémního nesouladu a existence opomenutého důkazu,
dospěl Nejvyšší soud po zohlednění okolností případu k závěru, že dané námitky
jsou opodstatněné a v učiněném podání precizně vyargumentované. Jak již bylo
uvedeno výše, k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle §
287 tr. zákoníku postačuje jednání ve formě eventuálního úmyslu podle § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy stav, kdy pachatel ví, že svým jednáním
může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu, a pro případ, že
toto způsobí, je s daným následkem srozuměn. Objektem uvedeného trestného činu
je přitom zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které
vyplývá ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu. Takovou látkou pak
delta-tetrahydrocannabinol, který je obsažen v rostlinách rodu konopí,
bezezbytku je, což nalézá odraz v jeho zařazení do seznamu č. 4 a č. 5 k
nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek, resp. ve vztahu k
samotné rostlině konopí v seznamu č. 3 daného vládního nařízení. Fakt, že
rostlina konopí je po svém zpracování zdrojem drogy známé pod názvem marihuana,
je přitom mezi širokou veřejností velmi dobře znám, a o to více si takové
skutečnosti musí být vědoma osoba, která se zaobírá nabízením a prodejem
(feminizovaných) semen konopí, když to jsou právě samičí semena, jež obsahují
látku THC, resp. jsou s to tuto látku produkovat v trestněprávně významném
množství.
Ačkoliv samotnou dispozici s takovými semeny není bez dalšího možné
považovat za trestnou, jiná situace nastává, pokud pachatel na jednom místě
koncentruje nejen semena, ale i další zboží, které slouží k úspěšnému pěstování
takové rostliny, návody a rady jak tak činit, jakož i další věci, které jsou se
zneužíváním návykové látky spojeny či takové zneužívání propagují, podporují
nebo mohou pozitivně působit na vědomí jiné osoby a v této vzbudit potřebu či
touhu návykovou látku užít (kuřácké potřeby, obrázky na oblečení či jiných
předmětech, apod.). Existence takového souboru zboží koncentrovaného na jednom
místě a jeho nabízení a prodej, o to více, je-li tak činěno prostředky
oslovujícími jednoduchou cestou blíže neurčitý počet osob (televize, rozhlas,
tisk, internet) je pak nutné vnímat ve smyslu podněcování podle § 287 tr.
zákoníku. Nejvyšší soud je opět nucen poukázat na ohrožovací povahu dotčeného
deliktu, který je dokonán již samotnou činností pachatele ve formě svádění,
podněcování, podporování či šíření, bez nutnosti, aby adresát takového jednání
skutečně návykovou látku zneužil. V tomto ohledu již Nejvyšší soud, jakož i
Ústavní soud v minulosti opakovaně vyslovily své závěry k otázce povahy
nabízených předmětů, které je třeba posuzovat komplexně s cílem zjistit, zda se
nejedná právě o takový soubor zboží, z nějž je dovoditelný úmysl pachatele
podporovat jiné osoby ve zneužívání návykové látky. Není současně nutné, aby
shora uvedený soubor předmětů byl fyzicky a ve stejném časovém období situován
do jednoho místa. To platí o to více vzhledem k povaze kvalifikované skutkové
podstaty přečinu podle § 287 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kdy je zboží
nabízeno např. prostřednictvím internetového obchodu. Postačuje, že pachatel
svou činností dává najevo existenci komplexu věcí, kterými vzbuzuje u adresátů
své nabídky přesvědčení o možnosti zajistit úspěšné získání a zneužití návykové
látky.
V souladu se shora uvedeným a podřazením takových závěrů rozhodnutím
nižších soudů, je však nezbytné konstatovat, že tyto zcela negovaly svou
povinnost postupovat v rámci dokazování v souladu s požadavkem zásady volného
hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení, po uvážení všech okolností
jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Došlo k separaci posouzení
jednání obviněné v rámci jí provozovaných kamenných prodejen a v rámci
internetového prodeje. V daném směru pak soudy dokonce ignorovaly některé
důkazy, kterými disponovaly, a to až do té míry – jak opět správně naznačil
dovolatel – že svou činností vybočily z ústavně vyžadovaného rámce
předvídatelnosti a spravedlivého procesu. Žádným způsobem tak nebylo reagováno
na výpovědi svědkyně Ž. Č. a zejména H. R., které soud provedl zákonným
způsobem v rámci hlavního líčení konaného dne 21. 9. 2015 (č. l. 1226). Přitom
právě druhá z uvedených osob se vyjádřila z pozice prodavačky growshopu v J.
tak, že v září 2013 začala obviněná z kamenné prodejny stahovat zboží, které
mělo spojitost s konopím, a toto dále nabízela jen přes internet. Ač takový
důkaz může sloužit jak k posouzení existence komplexnosti souboru nabízených
věcí obviněnou, tak subjektivní stránky jejího jednání, oba soudy jej zcela
opomenuly a ve svých rozhodnutích se s ním nikterak nevypořádaly.
Ačkoliv Nejvyšší soud již výše uvedl, že není obecnou třetí instancí zaměřenou
na přezkoumání rozhodnutí nižších soudů a musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, může se věcí zabývat tehdy,
pokud by zjistil, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy. Takový extrémní nesoulad je dán tehdy, pokud skutková
zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem
důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Nejvyšší soud tedy ve
shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky
nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k
nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, nelze tuto zásadu uplatnit v případě
zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s
postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo
jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními
stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem
bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo o
situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich
skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení,
ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn.
III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000,
I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a
další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem,
které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového
základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS
135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední
řadě se jedná o případy shora uvedeného extrémního nesouladu (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud při promítnutí shora prezentovaných obecných postulátů do
roviny projednávaného případu je nucen konstatovat, že vyhodnocení postupu
obviněné stran stahování zboží z kamenné prodejny jako vyviňujícího faktoru je
v příkrém rozporu se sdělením svědkyně R., podle níž docházelo k dalšímu
prodeji věcí pojících se k produkci návykové látky na internetu. Dané hodnocení
tak zakládá nejen extrémní rozpor, jak byl definován výše, ale současně tak
činí za situace pominutí důkazu v podobě výpovědi svědka, jímž se žádný z
dotčených soudů nezaobíral. Naopak nalézací i odvolací soud přecenily otázku
propagace návykové látky, kdy při neprokázání jejího nedostatečného rozsahu v
podobě konkrétních tiskovin, přistoupily k automatickému konstatování absence
zásadních znaků pro posouzení jednání ve smyslu přečinu šíření toxikomanie. V
daném ohledu nelze než plně odkázat na výstižné rozvedení takové problematiky
dovolatelem na str. 6 jeho podání, když tento poukazuje na servisně-technickou
roli growshopů, která je však vzhledem ke komplexnosti nabídky produktů
podstatně překlenuta objektivní možností ovlivnit rozhodnutí širokého okruhu
osob zneužít netechnické konopí. Absence propagační stránky, resp. její menší
rozsah nemůže automaticky eliminovat trestněprávní význam existence komplexního
rozsahu faktické podpory potencionálních adresátů ke zneužití návykové látky.
Stejně tak je třeba odmítnout případné úvahy k otázce dostupnosti
produktů nabízených v growshopu s poukazem na skutečnost, že se jedná o běžné
technicko-pěstitelské zboží, které lze získat také v jiných, např.
zahrádkářských či hobby prodejnách. Takové hodnocení představuje nepřípustné
zjednodušení dané problematiky. Podstatou growshopu, který má za cíl podnítit
odhodlání zájemců o pěstování konopí a cílí směrem na jeho prezentování, coby
populárního fenoménu, jehož zneužívání není škodlivé, je právě kumulace
veškerých komponent, které usnadní získání návykové látky a užívání. Za tímto
účelem pak pachatelé umožňují jednoduché získání všeho potřebného (příslušného
druhu semen, elektrotechnického zařízení, pěstebních stanů, pěstitelských
potřeb a látek, rad a návodů, jakož i prostředků k užívání návykové látky či
předmětů, které ji znázorňují a činí přitažlivou), na jednom místě. Vytvářejí
tak ucelenou představu snadného a bezproblémového získání a užívání návykové
látky, což v dalších osobách podněcuje ochotu s návykovou látkou
experimentovat.
V tomto ohledu by bylo též namístě zaobírat se otázkou obsahu
internetových stránek, které obviněná provozovala, a na které odkazuje rovněž
dovolatel v případě provedení úředního záznamu o vytěžení zálohy internetových
stránek – č. l. 815–817. Ani zde se soudy nevypořádaly s námitkou, že daný
důkaz vyvrací obhajobu obviněné o ryze nezávadném charakteru její činnosti.
Soudy měly ostatně k dispozici datový nosič s takovou zálohou, aby si mohly
samy učinit náhled na nabízené zboží, resp. informace, které byly
prostřednictvím internetových stránek šířeny. V tomto směru je třeba se
zaobírat nejen obsahem samotných webových prezentací z hlediska rozsahu
produktů, ale též informací, které mohou přinést poznatek o možné obeznámenosti
obviněné s protiprávností jejího chování. Postavit do vzájemných souvislostí
tak bude nezbytné zejména seznam a povahu nabízeného zboží s učiněným
upozorněním prodejce, že semena jsou prodávána v zapečetěných originálních
obalech, přičemž porušením obalu a naklíčením semen se kupující může dopustit
trestného činu, resp. údajem o teplotě, při níž mají být semena skladována, a
současném upozornění, aby byly zasety jen v případě, že dojde ke změně
legislativy. Dané srovnání a závěr o možné účelovosti takových upozornění se
může nabízet o to více, poukazuje-li dovolatel též na vyhodnocení stop ze
samotných prodejen v podobě nápisů o oprávnění vstupu pouze pro osoby starší
18ti let a určení semen pouze pro sběratelské a etnobotanické účely.
V neposlední řadě nelze akceptovat úvahy nalézacího soudu o dosavadní
faktické toleranci obdobného jednání, kdy již opakovaně bylo poukázáno na
dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, jejichž závěry pro
danou problematiku jsou konstantního rázu, přičemž případná problematičnost
postihu z důvodu nedostatku vůle společnosti a latence trestné činnosti nemůže
ospravedlnit pachatele takových deliktů a vyloučit jejich trestní odpovědnost
(blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS
934/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 935/2014,
a ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012). Výše uvedené má za následek
rovněž nesprávný výklad ustanovení o právním omylu tak, jak jej prezentoval
nalézací soud na str. 22–23 svého rozsudku. Je třeba připomenout, že k otázce
právního omylu se Nejvyšší soud v souvislosti s problematikou přečinu šíření
toxikomanie vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 26. 8. 2015, sp. zn.11 Tdo
959/2015.
Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku se omylu právního dopustí ten, kdo při
spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně,
nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení omylu
bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní
úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu,
úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo
funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých
obtíží. Trestní zákoník tedy definuje právní omyl jako nedostatek vědomí
protiprávnosti činu při jeho spáchání. Absence vědomí protiprávnosti je dána
tehdy, pokud pachatel při plné znalosti rozhodných skutkových okolností neví,
že jeho jednání je zakázané. V tomto kontextu lze upozornit, že právní omyl
negativní o protiprávnosti činu, tedy ohledně protiprávnosti pramenící z
mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl
o normativních znacích skutkové podstaty, se posuzuje nadále jako dosud podle
zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního. Normativními znaky
skutkové podstaty jsou znaky, které vyjadřují právní institut nebo právní vztah
zpravidla převzatý z jiného právního předpisu, aniž by se příslušné ustanovení
trestního zákona mimotrestní normy tento znak obsahující odkazem či blanketem
dovolávalo. To je právě důvodem, proč z hlediska zavinění postačí znalost
skutkových okolností rozhodných pro naplnění tohoto znaku, přestože jde o
právní pojem.
Spornou otázkou, která je rozhodující pro zodpovězení toho, zda obviněná
jednala zaviněně je to, zda se mohla omylu vyvarovat, či nikoli. Pokud se týče
otázky omluvitelnosti omylu obviněné, lze konstatovat, že ze skutkových
okolností posuzované věci plyne, že předmětem posouzení je toliko ta
alternativa obsažená v ustanovení § 19 odst. 2 tr. zákoníku, upravujícího
případy, kdy se pachatel mohl omylu vyvarovat, která je dána dikcí „mohl-li
pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží“. Obecně lze
konstatovat, že možnost pachatele protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých
obtíží bude třeba posuzovat především podle jeho subjektivní situace před nebo
při páchání činu. V posuzované věci je nezbytné možnost obviněné vyvarovat se
svého omylu posoudit toliko v takto vymezeném rámci, tj. bez nutnosti zvažování
významu a uplatnění se zákonem upravených zdrojů takové povinnosti (zákona nebo
jiného předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, jeho zaměstnání, povolání,
postavení nebo funkce), neboť tyto zvláštní vyjmenované zdroje se v případě
jednání obviněné neuplatňují. V případě, kdy vyjmenované zdroje povinnosti
obviněné předcházet jednání pod vlivem omylu v konkrétní věci nepřicházejí v
úvahu nebo neexistují, posuzuje se „zřejmost“ případných obtíží, bránících
pachateli v seznámení se s příslušnou právní úpravou, s ohledem na jejich
objektivní povahu, jakož i na jejich subjektivní posuzování pachatelem za
situace, v níž se nacházel před nebo při páchání činu.
Jak se dovolací soud vyjádřil v předchozí části tohoto odůvodnění, je
obecnou notorietou, že látka THC je psychotropní látkou, nakládání s níž je
striktně regulováno zákonnými předpisy. Z hlediska zavinění pachatele proto
postačí jeho, byť laická, znalost skutkových okolností rozhodných pro naplnění
příslušného znaku skutkové podstaty. Je tedy třeba zkoumat, zda jednání
obviněné, která si musela být shora uvedené povahy návykové látky a jejího
získání formou pěstování na základě jí prodávaného zboží vědoma, lze označit za
cílené a směřující k osobám, které si mohly ať již přímo či prostřednictvím
internetu zakoupit komplexně vše, co bylo třeba k vypěstování, výrobě i
následnému užití návykové látky. Tento způsob by přitom bylo možno označit za
poskytnutí morální i materiální podpory a ovlivňování rozhodování předem
neurčeného okruhu osob k tomu, aby zneužívaly návykovou látku, jakou nepochybně
marihuana je. S takovými úvahami se ovšem nalézací, jakož i odvolací soud
dostatečně komplexně nevypořádaly.
Pro shora uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud dospěl k závěru o důvodnosti
dovolání nejvyššího státního zástupce. Vzhledem k tomu, že soudy prvního i
druhého stupně v rámci své rozhodovací činnosti jednak chybně aplikovaly
hmotněprávní ustanovení § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a v
návaznosti na něj též ustanovení § 15 a § 19 tr. zákoníku, byl naplněn zákonný
důvod § 265b odst. 1 písm. g) jakož i písm. l) tr. ř., a dále soudy svým
postupem zavdaly existenci extrémního nesouladu skutkových závěrů s jimi
provedenými důkazy a existenci opomenutého důkazu v rozsahu, který Nejvyšší
soud dovodil v předchozí pasáži svého odůvodnění. Z těchto důvodů tedy
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k obviněné
R. Z. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016, č. j. 44 To
36/2016-1324, ve výroku pod bodem II., a to v rozsahu, jímž bylo zamítnuto
odvolání státního zástupce proti výroku pod bodem B) rozsudku soudu prvního
stupně, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, č. j.
5 T 166/2015-1293, ve výroku pod bodem B), jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. dovolací soud přikázal
Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
V rámci nového projednání věci bude soud prvního stupně předně zavázán
vypořádat se řádně se všemi důkazy, které již provedl, či případně nově provede
(nabízí se zejména doplnění dokazování o obsah datového nosiče na č. l. 803,
který zachycuje zálohu internetových stránek provozovaných growshopů), a to
tak, aby dostál všem ústavně zaručeným principům spravedlivého procesu. Tyto
důkazy je pak třeba hodnotit zcela v zákonem předvídaných intencích ustanovení
§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. , zejména pak nejen jednotlivě, ale též v jejich
vzájemných souvislostech. V tomto směru je nezbytné věnovat pozornost existenci
komplexnosti činnosti obviněné stran rozsahu a povahy jí nabízených produktů a
hodnotit, zda taková činnost byla s to podnítit jiné osoby ke zneužívání
návykové látky. Bude nutné, aby tyto poznatky nalézací soud následně podrobil
důkladné komparaci, zda není namístě jejich podřazení existenci jednotlivých
znaků skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2
písm. c) tr. zákoníku a učinil tak rovněž ve světle stávající rozhodovací praxe
Nejvyššího a Ústavního soudu, na kterou v tomto rozhodnutí dovolací soud
opakovaně poukázal.
Shora uvedené rozhodnutí pak dovolací soud učinil v rámci neveřejného zasedání,
plně v intencích § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2016
JUDr.
Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.