11 Tdo 212/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání obviněného M. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Chrudim, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 14 To 244/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 12/2021, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. V. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 5. 2021, č. j. 7 T 12/2021-295, byl obviněný M. V. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za tento zločin byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

2. Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Chrudimi právní moci nenabyl,

neboť proti tomuto rozhodnutí podal obviněný M. V. odvolání. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 10. 11. 2021, č. j. 14 To 244/2021-324 tak, že jej podle § 256 tr. řádu zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. V. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

od přesně nezjištěné doby v roce 2011 do června 2017, v XY, okres Chrudim, ve společně obývaném domě č. p. XY, i v přítomnosti nezletilých AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, se vzrůstající četností a intenzitou, z počátku nepravidelně a později nejméně 1x týdně, zle nakládal se svou družkou H. L., nar. XY, a to tak, že vyžadoval, aby se v obydlí, náležejícím do jeho výlučného vlastnictví, což opakovaně zdůrazňoval, řídila jeho pokyny a jím stanovenými pravidly, bezdůvodně, a to nejen při opačně vyjeveném názoru či nesplnění jeho požadavků, ji hrubými a vulgárními výrazy urážel a ponižoval, chytal ji pod krkem, přitiskával na zeď domu a za současného držení pod krkem zvedal její tělo do výše, v jednom případě ji úderem do těla srazil ze židle, chytal ji za vlasy a smýkal s ní po podlaze, opakovaně ji udeřil pěstí i otevřenou dlaní do různých částí těla, chytal ji za paže a klečel na nich, čímž ji způsobil podlitiny na rukou, vydíral ji tím, že pokud soužití s ním ukončí, připraví ji o děti, sděloval ji, že není duševně zdráva, a že pokud někomu něco o charakteru jejich soužití sdělí, že ji stejně nikdo neuvěří, vykazoval ji z obydlí, vyhrožoval jí, že ji zastřelí a zahrabe, že ji ani psi nenajdou, hanlivě se vyjadřoval o rodinných příslušnících jmenované a přikázal jí, aby ji její matka v obydlí nenavštěvovala, citově jmenovanou deprivoval tím, že pohlavní styk s ní realizoval pouze za účelem uspokojení svých osobních potřeb a na snahy jmenované o změny v oblasti jejich intimního života reagoval tím, že jmenované sdělil, že jemu to tak vyhovuje, omezoval jmenovanou v kontaktech s jinými osobami tím, že se o osobách, které ji osobně či písemně kontaktovali, hanlivě vyjadřoval, přičemž toto jeho jednání, které u jmenované vyvolalo úzkostně depresivní poruchu s déletrvajícími pocity strachu o její život a zdraví, které byly umocněny jejím vědomím o střelných zbraní v domě, jmenovaná pociťovala jako těžké příkoří, v důsledku čehož se obávala věc oznámit, pročež již v roce 2016 se rozhodla opatřit si utajeným způsobem jiné bydlení, na jiném místě a společné obydlí po nastřádání financí umožňujících jí obydlí i s dětmi v červnu 2017 opustit.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný M. V. napadl výše citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, č. j. 14 To 244/2021-324, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 5. 2021, č. j. 7 T 12/2021-295, poměrně rozsáhlým dovoláním, podaným prostřednictvím své obhájkyně, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [tj. v platném znění uvedených v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. řádu], neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, [tj. v platném znění důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu].

5. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, obviněný k výroku o vině nejprve předeslal, že ze zjištěných skutkových okolností nevyplynulo naplnění objektivní ani subjektivní stránky předmětného zločinu, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že by z jeho strany docházelo k úmyslnému týrání poškozené H. L. S tím logicky souvisí i pochybnosti stran rozsahu (resp. intenzity) jemu připisovaného jednání, stejně jako doby, po kterou mělo k týrání docházet, včetně faktické absence příčinného vztahu mezi jeho jednáním a následkem presumovaným trestním zákoníkem.

6. V návaznosti na toto tvrzení dovolatel konkretizoval, že z rozhodnutí soudu prvního stupně nikterak nevyplynulo, z jakých okolností dovodil, že úmyslně fyzicky týral svou družku H. L., a to způsobem, který se vyznačoval vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a trvalosti, navíc se vzrůstající četností a intenzitou, které by poškozené působilo těžké příkoří. Závěru o dlouhodobém, opakujícím se a eskalujícím fyzickém násilí nesvědčí ani výpovědi nezletilých svědků AAAAA a BBBBB (synů obviněného a poškozené), kteří s nimi sdíleli společnou domácnost, ani jakákoli doložená lékařská dokumentace či policejní protokol. Rovněž znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací na klinickou psychologii PhDr. Blanka Špíšková neshledala u poškozené významné známky posttraumatické stresové poruchy, nebyla u ní prokázána ani existence déletrvajících pocitů strachu o život a zdraví, a tedy ani způsobení těžkého příkoří. Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že poškozená u hlavního líčení popisovala jednání obviněného zcela bez emocí. V reakci na to dovolatel tvrdí, že tak závažný následek, jako je týrání osoby žijící ve společném obydlí, nelze presumovat, nýbrž je nezbytné jej odvodit z provedených důkazů, na což však soudy obou stupňů zcela rezignovaly.

7. Patřičnou oporu v provedeném dokazování nemá ani působení násilí psychické povahy, když sama poškozená se ve své výpovědi zmiňovala pouze o častých hádkách. Dovolatel si současně není vědom, že by během nich zdůrazňoval, že svědkyně bydlí v jeho vlastním domě, pročež se musí řídit jím stanovenými pokyny a pravidly, při jejichž nesplnění by ji následně hrubě urážel či ponižoval. K tomu obviněný dodal, že soudy nižších stupňů se ani nezabývaly tím, zda mu bylo subjektivně zřejmé, že v rámci společného soužití zasahuje do sféry poškozené protiprávním způsobem. Pokud si však obviněný nebyl takových okolností vědom, zcela to vylučuje jeho úmyslné zavinění. Podle dovolatele nemá oporu v provedeném dokazování ani skutečnost, že poškozená opustila v červnu roku 2017 společně s dětmi společnou domácnost, neboť z opatrovnického rozsudku vyplývá, že děti po odstěhování poškozené byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů – nehledě na to, že z pouhého ukončení společného soužití s poškozenou nelze bez dalšího dovozovat jakékoli trestněprávní důsledky.

8. V následující části svého písemného podání dovolatel obrátil pozornost na obsah tzv. skutkové věty, jak ji vymezil Okresní soud v Chrudimi. V této souvislosti namítl, že ve stávajícím výroku o vině fakticky chybí popis intenzity jeho jednání a četnost jednotlivých útoků ve sledovaném období. Konkrétně zde není uvedeno, jak často k útokům docházelo, zda k nim docházelo po celé stíhané období se stejnou četností, nebo zda se jeho jednání měnilo či gradovalo, a pokud ano, tak jak přesně. Ve výroku o vině rovněž absentuje jakýkoli údaj vyjadřující naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu. Z popisu skutku lze pouze dedukovat, že k útokům z jeho strany docházelo opakovaně, a to přesto, že poškozená popsala ve sledovaném období cca pět ojedinělých incidentů. Podle dovolatelova tvrzení však k závažnému útoku z jeho strany došlo pouze v jednom případě, během kterého poškozenou držel pod krkem a zvedal ji do výše za přítomnosti obou synů. Sama poškozená popsala u hlavního líčení jen jeden incident, při kterém ji měl chytit za vlasy, a to v reakci na její kousnutí do ruky při grilování s bratrem obviněného a jeho manželkou. Podobně pouze v jednom případě uvedla, že ji chytil za paže a klečel na nich, nehledě na to, že stran škrcení poškozená vypovídala před soudem značně vyhýbavě. O tom, že by ji smýkal po podlaze nebo že by ji vyhrožoval zastřelením a následným zahrabáním, poškozená nikterak nevypovídala, pročež je dovolatel přesvědčen, že tyto skutkové závěry rovněž nemají v provedeném dokazování jakoukoli oporu.

9. V rámci procesu dokazování dovolatel ještě dodal, že oba nižší soudy rovněž pochybily, když okresní soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědka P. V., resp. soud druhého stupně návrh na doplnění dokazování výslechem svědka Z. H. Obviněný má za to, že výslech P. V. by významným způsobem přispěl k prokázání projednávaného jednání, neboť je osobou, která byla s ním i poškozenou ve velmi častém kontaktu, pročež by byl schopen objasnit skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Taktéž Z. H., manžel svědkyně J. H., mohl svým svědectvím podpořit jeho obhajobu. Nicméně jím vznesené návrhy na výslechy obou jmenovaných svědků byly ze strany soudů nižších instancí odmítnuty jako nadbytečné.

10. Ve vztahu k výroku o trestu dovolatel namítl, že soudy obou nižších stupňů v jeho případě neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoli skutkové okolnosti pro takový závěr svědčily. Obviněný je stále přesvědčen, že v kontextu zjištěných skutkových okolností projednávaná věc nevykazuje společenskou škodlivost takové intenzity, aby byla založena jeho trestní odpovědnost. Vzhledem k platnosti zásady ultima ratio přitom není úlohou orgánů činných v trestním řízení, aby v méně společensky škodlivých případech využívaly ty nejtvrdší prostředky státního donucení, které významně zasahují do práv a svobod občanů. V projednávaném případě však soudy nižších instancí tento princip neaplikovaly a jeho nevyužití ani nikterak neodůvodnily.

11. Jelikož z dokazování nevyplynul podklad pro použití základní, natož kvalifikované skutkové podstaty projednávaného zločinu, dovolatel označil závěry soudů obou stupňů stran naplnění znaků skutkové podstaty předmětného zločinu za zcela nedostatečné a nepřezkoumatelné. Podle jeho tvrzení okresní soud ani krajský soud při zjišťování skutkového stavu nepostupovaly v souladu se zásadou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, čímž založily vadu tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a následným hmotněprávním posouzením věci. V důsledku toho podle mínění obviněného došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tímto postupem soudů nižších stupňů je tedy založen přezkum Nejvyššího soudu, byť si je dovolatel vědom toho, že vedle námitek hmotněprávních uplatnil i námitky skutkového charakteru.

12. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jím podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, č. j. 14 To 244/2021-324, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 5. 2021, č. j. 7 T 12/2021-295, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. 9. 2021, č. j. 7 T 12/2021-317, a podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poté podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby, popř. danou věc podle § 222 odst. 2 tr. řádu postoupil jinému orgánu, eventuálně podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soud v Chrudimi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 1 NZO 154/2022-14, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem podotkl, že dovolání obviněného je z větší části vystavěno na námitkách zaměřeným proti skutkovým zjištěním, jakož i na výhradách proti úplnosti dokazování. Těžištěm dovolacích námitek je tvrzení obviněného, že se jednání popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nedopustil, a pokud přece, tak v rozsahu nedostatečném pro to, aby je bylo možno posoudit jako trestný čin. Z tohoto důvodu také označil skutkové závěry nalézacího soudu za extrémně rozporné s provedenými důkazy. Uvedené námitky však státní zástupce vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, neboť Okresní soud v Chrudimi provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen co do jeho rozsahu, ale rovněž co se týče navazujících skutkových závěrů. Svým povinnostem dostál rovněž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal.

14. Výhrady dovolatele státní zástupce rozdělil do dvou skupin. V rámci první se vyjádřil k námitce tzv. extrémního nesouladu i výhradě stran údajně nedostatečného rozsahu dokazování, zatímco v rámci druhé skupiny se vyjádřil k údajnému nenaplnění objektivní a subjektivní stránky předmětného zločinu i dovolatelem tvrzené nepatrné společenské škodlivosti jeho činu.

15. K procesu dokazování státní zástupce prohlásil, že soudy zformovaly průběh skutkového děje způsobem, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. V jejich rámci primárně akcentovaly výpověď samotné poškozené, která dostatečně podrobně popsala chování obviněného k její osobě, a která byla doplněna výpověďmi nezletilých svědků AAAAA a BBBBB a svědkyně J. V., kteří byli některým útokům osobně přítomni, stejně jako svědkyň H. K. a J. H., které měly informace o domácím násilí z doslechu. Tato skutková zjištění byla dále doplněna závěry dvou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, které se zjištěními plynoucími ze shora uvedených důkazů jednoznačně korespondují. Na podkladě řádně vyhodnocených důkazů pak bylo možné učinit závěry o vině obviněného i následné aplikaci odpovídající právní kvalifikace. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce nepřisvědčil námitkám obviněného stran absence obsahové vazby skutkových zjištění na provedené důkazy. K tomu dodal, že na existenci zjevného či extrémního nesouladu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.

16. Námitku obviněného stran opomenutí výslechu svědků P. V. a Z. H., jejichž výslech v různých fázích řízení navrhoval, státní zástupce odmítl, neboť soudy nižších stupňů tyto důkazy zjevně neopominuly, pouze dospěly k závěru o nadbytečnosti jejich provedení. Jelikož byl skutkový stav řádně a spolehlivě objasněn, a to v návaznosti na důkazy zbývající, soudy obou stupňů tyto důkazní návrhy obviněného řádně zamítly, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí důvody vedoucí k tomuto postupu patřičně zdůvodnily.

17. Ve druhé části svého stanoviska státní zástupce odmítl výhrady obviněného, jimiž rozporoval naplnění objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu, resp. uznal jen nepatrnou společenskou škodlivost svého jednání. Naopak podle jeho náhledu dovolatel svým jednáním bezezbytku naplnil všechny znaky skutkové podstaty projednávaného zločinu, a to dokonce v kvalifikované skutkové podstatě, přičemž dodal, že v jednání obviněného nelze objektivizovat žádnou okolnost, která by mohla společenskou škodlivost jeho skutku natolik snížit, aby nebylo na místě uplatňovat trestní represi. Za tohoto stavu by také jiný než trestněprávní postih obviněného byl zcela nedostatečným.

18. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. řádu, resp. § 134 odst. 2 tr. řádu a existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé byla vyloučena, státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, nicméně pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s tím, aby i jiné než navrhované rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

19. K vyjádření státního zástupce následně zaslal dovolatel prostřednictvím své obhájkyně repliku ze dne 29. 3. 2022, neboli vyjádření ke stanovisku nejvyššího státního zástupce, které mu bylo doručeno dne 22. 2. 2022. Obviněný se s předmětným stanoviskem neztotožnil, zejména pak s tvrzením, že dovolání je pouze opakováním námitek, s nimiž se obecné soudy již beze zbytku vypořádaly. V rámci argumentační části svého podání poté setrval na svých tvrzeních, precizovaných ve svém dovolání a znovu akcentoval, že podle jeho názoru skutkové závěry nemají odpovídající důkazní oporu, pročež nebyly naplněny znaky skutkové podstaty předmětného zločinu, zejména pro absenci naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu a potřebné míry společenské škodlivosti jeho jednání. V této souvislosti zdůraznil také soudy odmítnuté návrhy na doplnění dokazování stran výslechu svědků P. V. a Z. H. Závěrem pak prohlásil, že prokázané hádky a konflikty, které s poškozenou měl, nelze považovat za týrání, pročež jeho jednání nedosáhlo trestněprávně relevantní intenzity. V podrobnostech obviněný dále odkázal na své dovolání, na jehož obsahu i nadále v celém rozsahu trvá.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

21. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

23. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, byl dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívala na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích bylo možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které bylo možné podřadit pod uvedený dovolací důvod, přitom byly zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

24. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Proto situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho

povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.

25. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, zákon vyžadoval, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný mohl namítat, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

26. Obviněný M. V. ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ve druhé alternativě, který je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

27. Obecně lze uvést, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle § 256 tr. řádu, je možné dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, uplatit jen v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v nyní projednávaném případě důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021). Osobě obviněného tedy nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, dle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.

28. V době rozhodování Nejvyššího soudu o podaném dovolání je přitom již od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž je dovolací důvod původně uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu - v nezměněné dikci - vymezen v písmenu h) téhož ustanovení a dovolací důvod původně uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je v nezměněné dikci nově vymezen v písmenu m) téhož ustanovení. Citovanou novelou pak byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu pod písmenem g) vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.

29. Podle zásady platné pro trestní řízení, dle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je Nejvyšší soud při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 265f odst. 2 tr. řádu).

30. Ze spisového materiálu vyplynulo, že osobě obviněného M. V. lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci uplynula až po datu 1. 1. 2022, tj. po účinnosti výše označené novely trestního řádu. Dovolatel však odkázal na dovolací důvody ve znění účinném před platností novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Je tedy zjevné, že se obviněný a jeho obhajoba dopustily formálního pochybení stran nesprávného označení dovolacích důvodů podle platného trestního řádu. Jelikož však z hlediska věcného obsahu námitky dovolatele odpovídají nyní platným dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, Nejvyšší soud předmětné písemné podání řádně projednal, byť s poukazem na toto formální pochybení.

31. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

32. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného M. V. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou pouze částečně relevantní, tedy jen zčásti formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [tj. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Hlavní námitkou dovolatele je tvrzení, že nižšími soudy učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu, jímž byl pravomocně uznán vinným, pročež se dožaduje zrušení rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a nové projednání a rozhodnutí ve věci samé.

33. V reakci na to Nejvyšší soud prověřil, že Okresní soud v Chrudimi odvodil své skutkové závěry zejména z výpovědi poškozené H. L., dále ze svědeckých výpovědí M. a M. V., J. V., H. K. a J. H., přičemž jejich svědectví potvrdily i přibraní znalci, v případě poškozené znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie PhDr. Blanka Špíšková, v případě obviněného znalec z oboru školství a kultura, odvětví psychologie PhDr. Jiří Klaban. Řada skutečností byla rovněž ověřena z listinných důkazů (zejména z listin vztahujících se k opatrovnickému řízení; dále z písemného vyjádření bývalé manželky obviněného, svědkyně P. V., k návrhu na rozvod jejich manželství; jakož i z písemného záznamu SMS zprávy ze dne 16. 9. 2019, ve které poškozená H. L. žádá policejní komisařku o stažení své výpovědi s odůvodněním, že se bojí reakce obviněného apod.).

34. Všechny tyto důkazy Okresní soud v Chrudimi zjevně vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. V návaznosti na prokázané skutečnosti označil obhajobu obviněného založenou na jeho tvrzení, že k domácímu násilí během společného soužití s poškozenou H. L. nedocházelo, jako důkazně zcela vyvrácenou. Tomuto skutkovému závěru Okresní soud v Chrudimi přiřadil i přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť všechny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného zločinu byly ze strany obviněného bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. S výroky o vině i trestu soudu prvního stupně se poté bezvýhradně ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

35. I přes tyto skutečnosti obviněný M. V. podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zříká trestní odpovědnosti za spáchaný zločin, neboť je i nadále přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Tím namítl, byť implicitně, že postupem soudů nižších stupňů došlo v jeho případě k zásadním pochybením, spočívajícím v reálně existujícím extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k takovým zásadním pochybením, která by vedla k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

36. Stran námitek uplatněných v rámci odkazu na existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k jednání popsanému v rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 5. 2021, č. j. 7 T 12/2021-295, opětovně usiluje o zpochybnění naplnění skutkové podstaty předmětného zločinu v objektivní i subjektivní rovině, neboť popírá, že by se dopouštěl dlouhodobé a intenzivní agrese vůči poškozené, resp. že by to měl v úmyslu.

37. Podle § 199 odst. 1, odst. 2 psím. d) tr. zákoníku bude potrestán ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a páchá takový čin po delší dobu. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím. Subjektem daného trestného činu je fyzická osoba žijící s týranou osobou ve společném obydlí, z čehož vyplývá vzájemná blízkost obou subjektů i ztížení možnosti osoby týrané opustit společné obydlí. Z hlediska objektivní stránky je nutné prokázat týrání neboli zlé nakládání s osobou blízkou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Z hlediska subjektivní stránky je k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu vyžadováno úmyslné zavinění.

38. Dovolatel ve svém písemném podání usiloval o zpochybnění zejména naplnění objektivní stránky přisouzeného zločinu, neboť podle jeho námitek k domácímu násilí vůči poškozené během jejich společného soužití nedocházelo, a to ani v rovině fyzické, ani v rovině psychické. Za tímto účelem se snažil o znevěrohodnění klíčové výpovědi poškozené ve všech jejích částech. Nejvyšší soud však z přiloženého spisového materiálu ověřil, že oba soudy nižších stupňů výpověď poškozené H. L. posuzovaly v rámci provedených důkazů zvláště pečlivě, a to nejen z hlediska obsahového, ale i psychologického.

39. Poškozená během hlavního líčení podrobně popsala společné soužití s obviněným, zejména jeho postupně se měnící chování v průběhu jejich vztahu, jakož i charakter, četnost i dlouhodobost verbálních i fyzických výpadů, kterým musela opakovaně čelit. Během své výpovědi zcela spontánně vylíčila, jakým způsobem ji obviněný opakovaně urážel, ponižoval či jí vyhrožoval (zejména tím, že ji připraví o děti, že ji zastřelí a následně někde zahrabe) a kterak ji týral i jinými verbálními výpady (např. ji zakazoval návštěvy její matky a hanlivě se vyjadřoval o jejích rodinných příslušnících, stejně jako se vyjadřoval pohrdavě o jejich vzájemných intimních kontaktech). Souběžně se slovními útoky ji obviněný napadal i fyzicky (zejména ji chytal pod krkem, přitiskával ji na zeď a zvedal do výše, uchopoval ji za vlasy a smýkal s ní po podlaze, nebo ji opakovaně tloukl do různých částí těla, až měla po těle modřiny a na rukou, na které zaklekával, podlitiny).

40. Z hlediska dokazování se jeví podstatné, že výpověď poškozené není důkazně osamocená, neboť je podporována jednak výpověďmi nezletilých synů obou partnerů – AAAAA a BBBBB, jakož i výpovědí svědkyně J. V. (bývalé švagrové obviněného), tedy osob, které byly očitými svědky agresivního jednání obviněného vůči poškozené H. L. Nepřímo pak výpověď poškozené potvrdily také svědkyně H. K. (matka poškozené) a J. H. (kamarádka poškozené), kterým se poškozená svěřovala s informacemi o stále se stupňující agresivitě v chování obviněného. Zejména svědkyně H. soudu potvrdila opakovaně špatné psychické rozpoložení poškozené, stejně jako viditelné známky po škrcení na krku a modřiny po těle (č. l. 240 - 241). Vyjma výše uvedeného i bývalá manželka obviněného, P. V., ve svém písemným vyjádření uvedla důvody rozchodu s obviněným, když dané skutečnosti jsou shodné s odůvodněním rozsudku, kterým bylo její manželství s obviněným M. V. rozvedeno – především z důvodu stále se stupňující agresivity z jeho strany (č. l. 159, 160 verte). V této souvislosti svědkyně H. u soudu prvního stupně potvrdila, že rovněž P. V. k ní v minulosti utíkala a stěžovala si na to, kterak jí obviněný ubližuje (č. l. 240).

41. Spolehlivost tvrzení poškozené H. L. jednoznačně podpořil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, zpracovaný znalkyní PhDr. Blankou Špíškovou, která v jeho rámci jednoznačně potvrdila, že svědkyně je z psychologického hlediska zcela věrohodná. Za následek společného soužití s obviněným znalkyně označila úzkostně depresivní poruchu, která u poškozené přetrvává jako přímý důsledek chování jejího druha, přičemž ze syndromu týrané osoby u ní stále přetrvává obava z budoucnosti. Naopak posttraumatická stresová porucha u poškozené dle znalkyně proběhla jen krátce po ukončení vztahu s obviněným a v době znaleckého zkoumání u ní již diagnostikována nebyla (č. l. 46). Podstatným se rovněž jeví to, že u poškozené nebyla shledána jakákoli tendence ke zveličování prožitých událostí či sklony k pomstychtivosti. Naopak během hlavního líčení k jednání obviněného vypovídala méně konkrétně, nicméně po předestření své výpovědi z přípravného řízení svá dřívější, tj. konkrétnější tvrzení, obsahově verifikovala.

42. Do tohoto skutkového rámce zcela zapadla i charakteristika osoby obviněného, kterak vyplynula ze znaleckého posudku z odvětví psychologie zaměřeného na vyšetření jeho duševního stavu. Znalec PhDr. Jiří Klaban v rámci provedeného zkoumání dospěl k závěru, že obviněný je temperamentem cholerik, kterého snadno vyvedou z míry i maličkosti, přičemž vnitřní psychické tlaky transformuje do nadávek, ponižování, zesměšňování, vyhrožování a posléze i fyzické agresivity. Celkově jsou pak jeho mezilidské vztahy založeny na přetvářce.

Navenek chce o sobě vytvořit nejlepší dojem, nicméně v domácím prostředí, když není pod sociální kontrolou, vykazuje emocionální nestabilitu. I slabá psychická podráždění u něj vyúsťují do sociálně agresivního jednání doprovázeného nedostatečně fungujícími sebekontrolními mechanismy. Dále znalec u obviněného identifikoval sklony být dominantní, touhu svého partnera vlastnit, řídit, omezovat a zejména jej bezvýhradně podrobovat jím stanoveným pravidlům. Při neplnění jeho představ o harmonickém soužití pak na svou oběť vyvíjí bezohledný psychický nátlak, který neváhá doprovázet rovněž agresivními fyzickými výpady, posléze však pro své jednání vždy nachází ospravedlnění (viz č. l.

30 - 33).

43. Citovaný znalecký posudek tedy jednoznačně podpořil věrohodnost svědectví poškozené H. L., neboť charakteristika obviněného vzešlá ze znaleckého zkoumání jeho osobnosti přesně odpovídá vlastnostem typickým pro pachatele tzv. domácího násilí. Soudy nižších instancí proto na základě výše uvedených skutečností zcela správně vyhodnotily výpověď poškozené jako přesvědčivou, dostatečně podrobnou a celkově zcela věrohodnou. Na jejím základě stabilizovaly skutkový závěr stran obviněného M. V., který poškozenou prokazatelně podroboval psychickým i fyzickým útrapám.

Jeho extrémně dominantní jednání se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, které poškozená nemohla vnímat jinak než jako těžké příkoří, které posléze zanechalo na její psychice následky v podobě úzkostné depresivní poruchy. Jednání obviněného navíc musela poškozená snášet po velmi dlouhou dobu, konkrétně po dobu zhruba pěti a půl let, s tím, že zpočátku se zlé nakládání s poškozenou ze strany obviněného realizovalo (se vzrůstající četností a intenzitou) v nepravidelných intervalech a později nejméně jedenkrát týdně.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku pokračoval v páchání takového činu po delší dobu, je určující nejen celková doba týrání (jež musí dosahovat alespoň řádu měsíců), ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech případu tak není vyloučeno, aby i doba několika málo měsíců naplnila zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr.

zákoníku, tedy „páchání činu po delší dobu“ (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 58/2008 a č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.). Nyní posuzovaný případ, kdy obviněný poškozenou v řádu několika let týral nejen fyzicky, ale i psychicky, když ji vulgárně napadal, ponižoval, omezoval ji v sociálních kontaktech apod., tedy není z hlediska naplnění objektivní stránky předmětného zločinu, spočívající v naplnění znaku týrání, nikterak hraniční, pročež byl tento znak soudy nižších stupňů jednoznačně prokázán, a to nejen v základní, ale i v kvalifikované podobě ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr.

zákoníku (tj. ve smyslu naplnění zákonného znaku „páchání činu po delší dobu“).

44. Pokud obviněný usiloval o zpochybnění rovněž naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu, k tomu Nejvyšší soud pouze stručně doplňuje, že z provedených důkazů je jednoznačné, že obviněný jednal v přímém úmyslu, tedy s cílem poškozenou opakovaně psychicky i fyzicky deptat a tím ji zcela zotročit, resp. ovládnout. Nicméně k naplnění skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zcela dostačuje i úmysl nepřímý, tj. eventuální ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, kdy je zcela dostačující, že obviněný nakládal s poškozenou sobecky, majetnicky a hrubě, přičemž byl minimálně srozuměn s tím, že jí ubližuje a že poškozená vnímá jeho jednání jako těžké příkoří.

45. K procesu dokazování předmětného jednání obviněný v rámci svých dovolacích námitek doplnil, že poškozená za dobu společného soužití popsala toliko pět ojedinělých incidentů, nicméně ty byly soudem ve výrokové části rozsudku značně zobecněny, aniž by byly řádně popsány z hlediska času, místa, četnosti a způsobu spáchání činu, stejně jako z hlediska zavinění, rozsahu následku a motivace pachatele. Daný postup pak měl mít zásadní vliv na posouzení objektivní i subjektivní stránky jemu připisovaného zločinu. Dovolatel tak brojí i proti významovému posunu, díky kterému byl uznán vinným z toho, že k násilí mělo z jeho strany docházet pravidelně a opakovaně, což podle jeho názoru nemá oporu v provedeném dokazování.

46. K této námitce Nejvyšší soud podotýká, že objektivní i subjektivní stránka projednávaného jednání byla oběma soudy nižších stupňů bez důvodných pochybností prokázána. Z dovolací argumentace však vyplývá, že obviněný ve svých námitkách záměrně ignoruje řadu skutkových zjištění, která jej ze závažné trestné činnosti usvědčila a ke kterým oba soudy nižších stupňů dospěly na podkladě řady důkazů, jež – na rozdíl od dovolatele – vyhodnotily objektivně, a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Ostatně obviněný sám po celou dobu trestního řízení jemu prokázanou trestnou činnost kontinuálně zpochybňoval a bagatelizoval, byť o jím vyvíjeném násilí vůči poškozené neměly okresní ani krajský soud žádných pochyb.

47. Je pravdou, že během hlavního líčení poškozená k jednání obviněného vypovídala s delším časovým odstupem, tedy méně konkrétně, nicméně po zákonném předestření její předchozí výpovědi z přípravného řízení svá dřívější, tj. konkrétnější tvrzení, obsahově verifikovala. V tomto směru nelze pominout závěry znalkyně PhDr. Špíškové, která její méně konkrétní vyjádření u nalézacího soudu, jež bylo interpretováno takřka bez emocí, objasnila jako snahu poškozené o faktické vytěsnění nepříjemných zážitků ze své mysli. Tuto skutečnost však nelze reinterpretovat tak, kterak to činí dovolatel, že by poškozená hovořila pouze o ojedinělém fyzickém ataku z jeho strany.

48. K námitce ohledně nedostatečného popisu projednávaného skutku stran objektivní i subjektivní stránky Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že tzv. skutková věta představuje úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Ohledně znaků objektivní i subjektivní stránky, které dovolatel usilovně rozporuje, je třeba v tzv. skutkové větě vyjádřit ty, které jsou důležité z hlediska příslušné skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Ostatně absenci výroku vyjadřujícího naplnění objektivní i subjektivní stránky u úmyslného trestného činu nelze logicky nahradit nejen právní větou, ale ani odůvodněním příslušného rozsudku.

49. V projednávaném případě však skutková věta obsahuje dostatečný popis zákonného znaku týrání osoby žijící s obviněným ve společném obydlí, kterého se obviněný opakovaně dopouštěl dlouhodobě a jednoznačně úmyslně. V této souvislosti je nutné vzít v potaz i skutečnost, že prokazování páchání domácího násilí je v praxi často značně složité, neboť se jedná o trestnou činnost latentního charakteru, odehrávající se za zavřenými dveřmi společně sdíleného obydlí, zpravidla bez přítomnosti třetích osob (nebo často jen za přítomnosti nezletilých dětí). Tomu pak odpovídá i skutečnost, že řada svědků či rodinných příslušníků o takto závažných skutečnostech nemá žádné povědomí, a naopak agresora popisují jako člověka milého, přátelského, který má svou manželku či družku v dostatečné úctě.

50. Taktéž v projednávaném případě značná část v rámci hlavního líčení slyšených svědků o závadovém chování obviněného nesvědčila, neboť podle svých tvrzení nezaznamenali žádné projevy násilného jednání obviněného vůči poškozené. Nicméně Okresní soud v Chrudimi shromáždil dostatečné množství důkazů, které vytvořily ucelený řetězec dokládající jasný a neoddiskutovatelný závěr o tom, že obviněný se domácího násilí vůči poškozené opakovaně a úmyslně dopouštěl a tyto skutkové závěry poté promítl do tzv. skutkové věty, a to přesto, že měl k dispozici pouze příkladný výčet všech dovolatelových útoků, které si poškozená, nezletilí synové a svědkyně J. V. (potažmo svědkyně K. a H.) zapamatovali. To samé je možné uvést i ve vztahu k charakteru, frekvenci a intenzitě dovolatelových napadení (útoků) směřovaných vůči osobě poškozené.

51. Přestože okresní soud neměl k dispozici vyčerpávající seznam útoků obviněného (a ani jej nemohl získat, pokud si poškozená takový seznam nepsala, pročež některé detaily trestné činnosti byly popsány méně konkrétně), nelze samotný popis projednávaného skutku hodnotit jako vadný, neboť jednoznačně obsahuje všechny zákonné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, včetně dostatečně konkrétního popisu samotného týrání, které byla poškozená ze strany obviněného nucena dlouhodobě strpět, když kvůli výchově svých nezletilých synů nechtěla společnou domácnost sdílenou s obviněným opustit.

52. Na okraj lze připustit, že popis subjektivní stránky dotčeného trestného činu mohl být ve skutkové větě rozsudku okresního soudu formulován ještě přesněji či výstižněji. I přesto však nelze tvrdit, že by stávající popis projednávaného skutku nalézacím soudem z hlediska použité právní kvalifikace neobsahoval všechny relevantní okolnosti, nebo že by byly natolik nedostatečné, že by jejich popis nevyhovoval zákonnému požadavku zakotvenému v § 120 odst. 3 tr. řádu, pročež by bylo nutné tato rozhodnutí zrušit a věc znovu projednat. Na základě provedených důkazů byl totiž učiněn jasný a neoddiskutovatelný závěr o tom, že obviněný v inkriminovaném období jednal úmyslně, v důsledku čehož je subjektivní i objektivní stránka předmětného trestného činu bezpečně naplněna a v tzv. skutkové větě řádně popsána, včetně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následky páchané trestné činnosti, přičemž naplnění všech zákonných znaků trestného činu spolehlivě vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. Namítá-li tedy dovolatel v rámci taktického zlehčování či znevažování skutkových závěrů, ke kterým nalézací i odvolací soud řádně dospěly, že popis projednávaného skutku neobsahuje všechny zákonné znaky jemu přisouzenému zločinu, je dle Nejvyššího soudu třeba tuto námitku kategoricky odmítnout.

53. V rámci námitek směřovaných vůči procesu dokazování obviněný současně naznačil vadu tzv. opomenutého důkazu, když vyjádřil své přesvědčení, že Okresní soud v Chrudimi neoprávněně zamítl jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědka P. V., stejně jako Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zamítl jeho návrh na výslech svědka Z. H. Tím, že oba soudy nižších stupňů jeho návrhům nevyhověly a odmítly jejich provedení pro jejich nadbytečnost, má dovolatel za to, že byl zkrácen na svém procesním právu na obhajobu. Nicméně i k této námitce byl Nejvyšší soud nucen zaujmout odmítavé stanovisko, neboť námitky namířené proti porušení procesních předpisů stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž zamítnutí návrhu kterékoli z procesních stran je výsostným právem příslušného soudu, jenž daný případ projednává.

54. Jestliže soudy obou stupňů po vznesení těchto návrhů ze strany obviněného usoudily, že doplnění dokazování již není nutné s ohledem na to, že i bez jejich provedení je dokazování (provedené při hlavním líčení) dostatečné, jsou oprávněny provedení těchto navrhovaných důkazů odmítnout, a to za podmínky, že jejich neprovedení v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zdůvodní. Z odůvodnění dovoláním dotčených rozhodnutí přitom vyplývá, že této zákonné podmínce oba soudy nižších stupňů řádně vyhověly, a to Okresní soud v Chrudimi v odůvodnění svého rozsudku v bodě 21, zatímco Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ve čtvrtém odstavci na straně 5 odůvodnění svého usnesení.

55. Přestože P. V. (syn bratra obviněného P. V. a tedy synovec obviněného M. V.) je osobou, která byla s obviněným a poškozenou v častém kontaktu a Z. H. (manžel svědkyně J. H.) mohl případně podpořit obhajobu obviněného, vzhledem k dlouhé řadě svědeckých výpovědí, jež byly učiněny v rámci hlavního líčení konaného před okresním soudem, by svědectví těchto osob neměla sílu zvrátit důkazní situaci ve prospěch obviněného, resp. se nelze důvodně domnívat, že by výpovědi těchto dvou osob mohly vnést cokoli podstatného do dané trestní věci. Naopak provedením těchto důkazů, jež byly z hlediska řádného objasnění skutkového stavu shledány ryze nadbytečnými, by se oba soudy provinily proti zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení. Byl-li tedy návrh obviněného M. V. na provedení výslechu svědka P. V. zamítnut soudem prvního stupně pro jeho faktickou nadbytečnost, stejně jako návrh obviněného na provedení výslechu svědka Z. H. soudem druhého stupně, nezbývá než uzavřít, že tímto procesním postupem obou nižších soudů nebyl obviněný v žádném případě zkrácen na svém právu na obhajobu, kterak se mylně domnívá.

56. Právě faktická nadbytečnost navrhovaného důkazu podle ustálené judikatury vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz, pročež Nejvyšší soud i tuto námitku dovolatele kategoricky odmítl (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo. Neprovedení nadbytečného důkazu tedy není s to v žádném případě založit vadu tzv. opomenutých důkazů.

57. K důkazní situaci tak lze shrnout, že oba soudy nižších stupňů postupovaly řádně podle § 2 odst. 5 tr. řádu, tedy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Všechny provedené důkazy poté vyhodnotily způsobem odpovídajícím zásadám pro hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr řádu, načež vyvodily zcela správná a úplná skutková zjištění. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost, pročež mezi nimi nebyl dovolacím soudem shledán žádný, natož extrémní (resp. zjevný) nesoulad, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno.

58. Ve vztahu k výroku o trestu dovolatel namítl, že soudy obou nižších stupňů neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoli skutkové okolnosti pro takový závěr svědčily. Podle jeho názoru projednávaná věc nevykazuje společenskou škodlivost takové intenzity, aby byla založena jeho trestní odpovědnost. V této souvislosti připomněl rovněž zásadu ultima ratio, podle které není úlohou orgánů činných v trestním řízení, aby v méně společensky škodlivých případech využívaly ty nejcitelnější prostředky státního donucení, které zasahují do práv a svobod občanů. Tím obviněný vyjevil, že okresním soudem uložený podmíněný trest vnímá jako nepřiměřeně přísný. Nicméně Nejvyšší soud i tuto námitku odmítl, a to hned z několika důvodů. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že tato výhrada obviněného není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť pod tento důvod dovolání nespadají otázky týkající se přiměřenosti uloženého trestu. Tuto námitku přitom nelze relevantně vznést ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť obviněnému byl uložen takový druh a výměra trestu, které zákon připouští.

59. Obviněný byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře od dvou do osmi let, přičemž Okresní soud v Chrudimi tomuto s ohledem na skutečnost, že dosud nebyl soudně trestán, uložil trest odnětí svobody při samé dolní hranici zákonné trestní sazby, a to ve výměře dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu navíc podmíněně odložil na tříletou zkušební dobu. V žádném případě se tedy nejedná o trest nepřiměřený, extrémně přísný či dokonce exemplární, kterak se obviněný snaží naznačit. Okolnost, že obviněný i nadále subjektivně pociťuje takový trest jako neúměrně tvrdý a o jeho výši vede polemiku, je z hlediska dovolacích důvodů již zcela irelevantní (neboť platný trestní řád neumožňuje takovouto námitku podřadit ani pod jím uplatněný, ani pod žádný jiný dovolací důvod, taxativně stanovený v § 265b odst. 1 tr. řádu, a to jak ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak ve znění účinném po 1. 1. 2022).

60. Dovolateli lze jistě dát za pravdu, že stát má uplatňovat prostředky trestního práva pouze v případech, ve kterých jiné donucující prostředky selhávají nebo jsou neefektivní. Z tohoto důvodu je také trestní právo považováno za krajní prostředek, prostřednictvím kterého stát zasahuje do práv a svobod občanů i jejich blízkých jen v nejnutnějších případech. Dovolatel se však mýlí, pokud tvrdí, že projednávaný skutek nevykazuje natolik zásadní společenskou škodlivost, aby byla založena jeho trestní odpovědnost. Naopak z výše uvedených skutkových okolností bylo dostatečně prokázáno dlouhodobé a velmi intenzivní týrání osoby žijící s ním ve společném obydlí, ze kterého má poškozená H. L. dlouhodobé následky v podobě diagnostikované úzkostně depresivní poruchy.

61. Ukládal-li tedy Okresní soud v Chrudimi obviněnému ještě trest výchovný, tj. trest podmíněný, byť odložený na delší zkušební dobu, nelze o takovém trestu v žádném ohledu hovořit jako o trestu nepřiměřeném. Okresní soud naopak obviněnému zcela správně naznačil, že z hlediska dosažení ochrany práv poškozené i dalších jeho potencionálních obětí, jakož i dosažení jeho nápravy nelze jiné prostředky považovat za dostatečně účinné. Ostatně násilného jednání se obviněný zjevně dopouštěl již v předchozím vztahu se svojí bývalou manželkou P. V., tzn. že jeho sklony k verbální i fyzické agresivitě jsou – v souladu se závěry znaleckého posudku – záležitostí dlouhodobou. Z tohoto důvodu bylo na místě dát obviněnému rázně najevo, že další podobné zacházení s osobou žijící s ním ve společném obydlí (event. s jinými osobami vyskytujícími se v jeho blízkém okruhu) pro něho bude mít závažné následky v podobě uložení již nepodmíněného trestu. S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze shrnout, že soudy nižších stupňů v daném případě zcela správně neaplikovaly princip subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a naopak dovodily trestní odpovědnost obviněného za negativní následky jeho chování, jehož se dlouhodobě dopouštěl vůči své družce.

62. Dovolatel ve svém písemném podání odkázal rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to v jeho druhé alternativě, neboť má za to, že v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí stran jím podaného odvolání, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jelikož však Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích obou nižších soudů nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, nemohl tak být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

VI. Závěr

63. V souvislosti s dovolatelem přednesenou argumentací je třeba zdůraznit, že obviněný převážnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi řádně vypořádal již Okresní soud v Chrudimi v rámci odůvodnění svého rozsudku, s nímž se posléze bez výhrad ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací. Oba nižší soudy se v nyní posuzované věci nezpronevěřily pravidlu spolehlivého prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů.

64. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě obviněného M. V. byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek správně právně kvalifikován, neboť prokazatelně byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

65. Nejvyšší soud tak po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, č. j. 14 To 244/2021-324, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 5. 2021, č. j. 7 T 12/2021-295, v rozsahu obviněným podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného M. V. nedošlo ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, k porušení zákona, pročež bylo jeho dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. 3. 2022

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu