Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2023 o dovolání obviněného A. N., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 4 To 96/2021, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 202/2019,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. N. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 1 T 202/2019, byl obviněný A. N. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění v rozsudku blíže uvedených. Za to byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 36 (třiceti šesti) měsíců.
2. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný A. N., rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 4 To 96/2021, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
3. Podkladem pro to bylo zjištění, že: dne 15. 11. 2018 ve 14.45 hodin v XY, na ulici XY a dále na ulici XY, řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, SPZ XY, přičemž byl kontrolován hlídkou PČR DI Bruntál, hlídce předložil veškeré doklady nezbytné k řízení motorového vozidla, a ta následně kontrolou zjistila, že motorové vozidlo řídil i přes zákaz řízení motorových vozidel, který mu byl na dobu od 24. 9. 2018 do 24. 11. 2019 uložen rozhodnutím Městského úřadu v Bruntále ze dne 12. 4. 2018, č. j. MUBR/14084-18/sti - SO-3203/2018/sti, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru dopravy a chytrého regionu, č. j. MSK 94108/2018, sp. zn. DSH/21100/2018/Fra ze dne 10. 9. 2018, pravomocným dne 24. 9. 2018, přičemž věděl o tom, že mu rozhodnutím Městského úřadu v Bruntále ze dne 12. 4. 2018 pod sp. zn. MUBR/14084-18/sti - SO-3203/2018/sti, byl tento zákaz činnosti uložen, proti rozhodnutí si podal odvolání a ač si musel být vědom, že v případě zamítnutí odvolání mu je řízení motorových vozidel zakázáno, do 15. 11. 2018 nezjišťoval, jak bylo odvolání vyřízeno, a pro případ, že má zákaz řízení všech motorových vozidel uložen, byl srozuměn s tím, že tento zákaz porušuje.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. N. prostřednictvím svého obhájce blanketní dovolání datované dnem 22. 12. 2022, které doplnil podáním ze dne 21. 2. 2023 označeným jako odůvodnění dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř., (ve znění účinném od 1. 1. 2022).
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po rekapitulaci dosavadního řízení předně namítl porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že při rozhodování o vazbě dne 17. 6. 2020 údajně nebyl řádně poučen o svých právech a o možnosti nahradit vazbu jiným opatřením a usnesení soudu o vzetí do vazby postrádá konkretizaci vazebních důvodů.
6. V další části svého dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že soudkyně Okresního soudu v Bruntále JUDr. Vladimíra Kikerlová byla podjatá. Poukázal přitom mj. na její prodlevy s rozhodováním o jeho námitce podjatosti, kdy o této námitce podané dne 17. 6. 2020 rozhodla až 12 měsíců po jejím vznesení a šest měsíců po konání hlavního líčení, ve kterém rozhodla dne 7. 6. 2021 o jeho vině. O vznesené námitce podjatosti této soudkyně rozhodoval krajský soud třikrát, když usnesení JUDr. Kikerlové o její nepodjatosti opakovaně rušil a nakonec usnesením ze dne 11. 3. 2022 její nepodjatost potvrdil. Tento postup obviněný shledal v rozporu s § 2 odst. 4 tr. ř., když má za to, že se krajský soud při rozhodování o nepodjatosti soudkyně neřídil judikaturou Nejvyššího soudu a jeho závěry vyslovenými např. v rozhodnutí sp. zn. 11 Tvo 13/2014 a sp. zn. 4 Tz 196/2001, na které odkázal.
7. Samotnou podjatost JUDr. Kikerlové pak dovodil především z jejího negativního a předpojatého vztahu k jeho osobě, který byl dán již tím, že byl prověřován pro údajnou pohrůžku zabitím směřovanou vůči uvedené soudkyni a vůči starostovi města XY. V této souvislosti byla povolena domovní prohlídka v bytě obviněného a s JUDr. Kikerlovou byl policií sepsán úřední záznam, z něhož se dozvěděla o jeho výhrůžkách. Měla tedy dostatečný důvod se mu při rozhodování „pomstít“. Negativní vztah soudkyně a její podjatost obviněný vyvodil rovněž z jejího požadavku „vzít ho za všech okolností do vazby“, který adresovala Mgr. Janečkové rozhodující v rámci dosahu o jeho vazbě, o čemž svědčí i zvukový záznam z vazebního zasedání ze dne 16. 6. 2020. Její zájem na „exemplárním potrestání“ obviněného je zřejmý i z úředního záznamu sepsaného úřednicí trestního oddělení dne 16. 6. 2020, na kterém je vepsán pokyn pro vazbu rozhodující soudkyní o požadavku JUDr. Kirkelové vzít obviněného do vazby za všech okolností. Zřejmě i proto jej Mgr. Janečková řádně nepoučila o možnostech vazbu nahradit písemným slibem či peněžitou kaucí. Zjevná zaujatost JUDr. Kirkelové je zřejmá i ze zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení ze dne 7. 1. 2021, kdy obviněnému zakazovala se k věci jakkoliv vyjadřovat, jakož i z toho že o rok zvýšila státním zástupcem navrhovaný trest zákazu činnosti.
8. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. směřujícím do výroku o vině obviněný poukázal, že odůvodnění jeho viny soudem prvního stupně je nepřiléhavé, nemající oporu v provedených důkazech, přičemž toto shledal v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř. Spáchání trestného činu popřel s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že se skutek popsaný ve skutkové větě vůbec stal. Namítl, že i přes návrhy obhajoby nebyly k důkazu předloženy originály přestupkových spisů Městského úřadu v Bruntále i Krajského úřadu v Ostravě, aby mohlo být postaveno na jisto, jaké listiny a kdy byly obviněnému vlastně zaslány. Z doručovací obálky krajského úřadu není zřejmé, která listina měla být dne 24. 9. 2018 doručována. Z doložené dodejky krajského úřadu ve věci DSH/21100/2018/Fra není zřejmé, které listiny v ní byly uloženy, a byly mu krajským úřadem fikcí doručeny, když z obsahu správního spisu vyplývá, že byla dne 10. 9. 2018 vydána dvě rozhodnutí pod stejnou spisovou značkou (DSH/21100/2018/Fra). Nelze tedy nade vši pochybnost dovodit, že v ní bylo skutečně uloženo Rozhodnutí o zamítnutí odvolání obviněného proti rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále č. j. MUBR/14084-18/stl-SO-3203/2018/stl o spáchání přestupku a nikoli pouze Rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o stanovení lhůty k podání. Pracovnice Krajského úřadu v Ostravě A. F., která zásilku vypravovala, však jako svědkyně nebyla vyslechnuta. Nebylo tak najisto postaveno, zda mu do doby řízení motorového vozidla bylo doručeno rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje o zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále, jímž mu byla uložena původní sankce zákazu řízení motorových vozidel, jejíž porušení posléze založilo podezření ze spáchání trestného činu. Pokud mu nebylo předmětné rozhodnutí prokazatelně doručeno, nemohlo nabýt právní moci ani fikcí a tudíž se dne 15. 11. 2018 nemohl žádného přečinu dopustit.
9. Podle obviněného tak nebylo prokázáno, že v době nyní projednávaného řízení motorového vozidla o zamítnutí svého odvolání fakticky věděl. Rozporoval naplnění znaků přisouzeného přečinu, zejména jeho subjektivní stránku představovanou úmyslným zaviněním ve formě nepřímého úmyslu, neboť v úvahu přicházelo posouzení toliko jako vědomé nedbalosti. V tomto směru soudům navíc vytkl, že neprovedly všechny důkazy potřebné k objasnění uvedeného. Krajský soud se následně věcí zabýval toliko z hlediska aplikace soudní judikatury v obdobných věcech, které však specifikům v jeho věci neodpovídají. Jinak důkazní řízení nedoplnil až na odlišné vyhodnocení subjektivní stránky předmětné trestné činnosti.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
11. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že dovolání obviněného je doslovným opakováním námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů, zejména Krajský soud v Ostravě, v odůvodnění svých rozhodnutí beze zbytku a správně vypořádaly. S jejich nosnými body se státní zástupce zcela ztotožnil. Poukázal, že na případ, kdy dovolatel uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Pokud obviněný předně bez odkazu na konkrétní dovolací důvod vytkl porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tvrzení, že při rozhodování o vazbě dne 17. 6. 2020 údajně nebyl řádně poučen o svých právech a o možnosti nahradit vazbu jiným opatřením, kdy navíc samotné usnesení o vzetí do vazby postrádá konkretizaci vazebních důvodů, státní zástupce uvedl, že dovolání směřující proti rozhodnutí o vazbě, které není rozhodnutím ve věci samé, by bylo zjevně nepřípustné. Navíc se jedná o námitku, kterou ani pod žádný dovolací důvod podřadit nelze.
13. Co se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ten obviněný uplatnil s poukazem na podjatost soudkyně Okresního soudu v Bruntále JUDr. Vladimíry Kikerlové, která měla být založena na jejím údajně negativním vztahu k jeho osobě. Ten odvodil jak z údajného ovlivňování názoru soudkyně rozhodující o vazbě ze strany JUDr. Kikerlové, tak i v návaznosti na prověřování vyhrožování, jehož se měl podle policie dopustit jednak vůči uvedené soudkyni a jednak vůči starostovi města XY. Tato skutečnost podle dovolatele musela u JUDr. Kikerlové vzbudit negativní emoce a mohla živit její účelovou snahu po jeho exemplárním potrestání. Ačkoli se přitom jedná o námitku, kterou pod vytýkaný dovolací důvod podřadit lze, státní zástupce ji shledal neopodstatněnou.
14. Připomněl, že úspěšné uplatnění předmětného dovolacího důvodu předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a dále, že zmíněná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně bez úspěchu namítnuta. Druhá podmínka zjevně splněna byla, neboť obviněný svou námitku přednesl již v rámci řízení probíhajícího před soudem prvního stupně a soudy o ní opakovaně rozhodovaly.
15. Pokud jde o první z uvedených předpokladů, ve vztahu k němu platí, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Důvodem pro vyloučení takové osoby jsou pochybnosti o její podjatosti pro poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. O poměr k projednávané věci půjde především v případech, kdy soudce sám nebo osoba mu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně mohou-li mít na výsledku řízení osobní zájem apod. Naproti tomu sem bez dalšího nepatří „poměr“ abstraktního rázu spočívající v hodnocení důkazů soudcem a v jeho právních názorech na posouzení věci, neboť zde nejde o osobní poměr k věci samé. Pokud pak jde o poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, pro ten bude vyloučen orgán, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském.
16. V tomto ohledu státní zástupce zdůraznil, že objektivně zjištěné skutečnosti o žádném poměru soudkyně JUDr. Vladimíry Kikerlové k projednávané věci ani k osobě dovolatele či jiným osobám nesvědčí a tvrzení obviněného jsou zcela zavádějící a postrádají reálný základ. Není tedy důvod pochybovat o tom, že zmiňovaná soudkyně nebyla podjatá a faktický důvod pro její vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci sp. zn. 1 T 202/2019 neexistoval. V podrobnostech státní zástupce odkázal na přesvědčivé úvahy v odůvodnění usnesení Krajského soudu ze dne 11. 3. 2022, sp. zn. 4 To 17/2022, jimiž stížnostní soud reagoval na totožné námitky obviněného obsažené ve stížnosti směřující proti předchozímu usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 T 202/2019-517.
17. V dalších pasážích svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vznesl výhrady proti výroku o vině. Co se týká námitky proti úplnosti dokazování, v jejímž rámci soudům vytkl neprovedení některých, z jeho pohledu podstatných důkazů, tu sice lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná. Rozhodnutí soudů totiž vadou opomenutých důkazů zatížena nejsou, neboť v případě návrhů dovolatele na doplnění dokazování se evidentně jednalo o důkazy zcela nadbytečné a jejich neprovedení vadu opomenutých důkazů založit nemůže. Nadbytečnost důkazu je přitom uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu.
18. Podle státního zástupce výhrady nelze mít ani proti správnosti skutkových zjištění, na nichž Krajský soud v Ostravě z provedených důkazů a po jejich logickém zhodnocení svůj odsuzující rozsudek vystavěl. Rozhodnutí soudů proto netrpí ani vadou zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů.
19. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného, v jejichž rámci zpochybnil úmyslné zavinění přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. I ty však státní zástupce z důvodů podrobně rozvedených nižšími soudy rovněž shledal zjevně neopodstatněnými.
20. Není žádných pochyb, že obviněný motorové vozidlo inkriminovaného dne skutečně řídil, neboť to vyplývá mj. z výpovědí příslušníků policejní hlídky, svědků P. K. a D. Š. Obviněný současně věděl o uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel za jednání, jehož se dopustil dne 26. 11. 2015. Ačkoli rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále o této sankci mu bylo doručeno tzv. fikcí, s jeho obsahem se prokazatelně seznámil, což osvědčuje i jím posléze podaný opravný prostředek. Co se týká následného rozhodnutí odvolacího orgánu, tedy Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru dopravy a chytrého regionu, ze dne 10. 9. 2018, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto, pak rovněž to mu bylo doručováno fikcí a současně mu bylo vhozeno do schránky, kterou k uvedenému účelu označil.
21. Obhajoba dovolatele v tom smyslu, že nebyla spolehlivě prokázána jeho znalost skutečnosti spočívající v samotném zamítnutí odvolání k momentu, kdy dne 15. 11. 2018 motorové vozidlo řídil, postrádá opodstatnění. Jak správně akcentoval Krajský soud v Ostravě s odkazem na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se podobné problematiky, bylo-li správní rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel pachateli doručeno v souladu se zákonem, pak nastaly i právní účinky spojené s jeho doručením. Samotná okolnost, že se pachatel podávající opravný prostředek vůbec nezajímal o to, jak rozhodl nadřízený orgán, a neseznámil se s obsahem tohoto rozhodnutí, nemá žádný vliv na právní moc ani vykonatelnost. Lhostejnost pachatele nebo záměrné ignorování obsahu rozhodnutí totiž subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nevylučuje. Závěr Krajského soudu v Ostravě o naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě úmyslu eventuálního je podle státního zástupce tedy naprosto legitimní.
22. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost a důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán, tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, který uplatnil obviněný A. N., je možné úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
26. Obviněný uplatnil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
27. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
28. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který je možné iniciovat tehdy, spočívá- li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
29. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
30. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
31. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).
32. Obviněný shledal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v tom, že ve věci rozhodovala podjatá samosoudkyně JUDr. Vladimíra Kikerlová. Její podjatost dovodil především z jejího negativního a předpojatého vztahu k jeho osobě, který byl dle jeho mínění dán již tím, že byl prověřován pro údajnou pohrůžku zabitím směřovanou proti její osobě a rovněž z jejího požadavku „vzít ho za všech okolností do vazby“, který adresovala soudkyni rozhodující o jeho vazbě. Její jednání tak porušilo právo obviněného na spravedlivý proces, když zasáhla do vazebního zasedání, ačkoliv k tomu nebyla nikterak oprávněna. Má tedy pochybnosti o nestrannosti jmenované samosoudkyně.
33. Podle § 30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
34. Účelem citovaného zákonného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod).
35. S ohledem na ustálenou judikaturu může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že soudce sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastni (např. jako svědci, tlumočníci). Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve věci (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Z ustanovení § 30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v § 30 odst. 2 až odst. 4 tr. ř.
36. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.
37. Jak se blíže podává z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2022, sp. zn. 4 To 17/2022, o námitkách obviněného ohledně podjatosti JUDr. Vladimíry Kikerlové z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, bylo opakovaně rozhodováno, naposledy v pořadí třetím usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 T 202/2019-517, jímž bylo opětovně podle § 30 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že samosoudkyně JUDr. Vladimíra Kikerlová není vyloučena z vykonávání úkonu trestního řízení v trestní věci obviněného A. N.
38. Z podnětu stížnosti, kterou proti shora uvedenému usnesení podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2022, sp. zn. 4 To 17/2022, podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení soudu prvního stupně zrušeno a nově, nicméně shodně, rozhodnuto tak, že podle § 30 odst.1, § 31 odst. 1 tr. ř. není samosoudkyně JUDr. Vladimíra Kikerlová vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného. Podle Nejvyššího soudu lze přisvědčit argumentaci stížnostního soudu, který se v bodech 14. až 23. odůvodnění usnesení námitkami obviněného podrobně zabýval, přičemž konstatoval, že pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním postupu. Na podjatost soudce by bylo možno usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Pokud obviněný poukazuje na záměr dotčené soudkyně realizovat jí vydaný příkaz k zatčení vzetím obviněného do vazby, tak především lze poukázat na vyjádření soudkyně rozhodující ve vazebním zasedání, že JUDr. Kikerlová svým názorem nijak nezasáhla do její rozhodovací pravomoci a že po prostudování spisu sama dospěla k závěru o existenci důvodu vazby s ohledem na obavu, že by se obviněný mohl vyhýbat trestnímu stíhání (bod 17. odůvodnění usnesení stížnostního soudu). Je zřejmé, že situace, která by dovolila prolomit ústavně stanovenou zásadu článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, v daném případě nenastala. Nelze ji dovodit ani z obviněným uvedených důvodů, ani z dalších namítaných skutečností, kdy se obviněný A. N. měl v době svého vazebního trestního stíhání vyjádřit v tom smyslu, že nechá zlikvidovat starostu a soudkyni, zřejmě právě JUDr. Kikerlovou, což vedlo k nařízení domovní prohlídky u obviněného. K tomu soudkyně JUDr. Vladimíra Kikerlová uvedla, že takový poznatek získala až z usnesení krajského soudu a nic dalšího jí známo není (bod 23. odůvodnění usnesení stížnostního soudu).
39. Dané námitky obviněného je tak třeba považovat jednak za nepodloženou spekulaci, jednak za projev jeho nespokojenosti s postupem soudu prvního stupně a následně i odvolacího soudu, což však nemůže být důvodem pro vyloučení určitého soudce z rozhodování. Nejvyšší soud v procesním postupu JUDr. Vladimíry Kikerlové z toho hlediska, zda si skutečně v dosavadním řízení v posuzované trestní věci počínala nezákonně a zda je schopna věc nestranně posoudit a rozhodnout pečlivě přezkoumal, žádné pochybení však neshledal. Naopak má za to, že je nutno vyloučit jakékoliv pochybnosti o její nestrannosti.
40. Nejvyšší soud konstatuje, že za situace, kdy nebylo zjištěno, že by samosoudkyně Okresního soudu v Bruntále JUDr. Vladimíra Kikerlová měla k projednávané trestní věci nebo k subjektům vyjmenovaným v § 30 odst. 1 věty první tr. ř. nějaký bližší či výslovně osobní vztah a že by si počínala zaujatě a nezákonně, jak jí obhajoba vytýká, nelze ohledně její osoby dovozovat v dovolání namítanou podjatost. Lze oprávněně zdůraznit, že jmenovaná nebyla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci, neboť nevznikly pochybnosti o její nestrannosti ve smyslu znění § 30 odst. 1 tr. ř. Nedošlo tak k žádnému porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, a proto námitky, které v tomto směru uplatnil, jsou zjevně neopodstatněné.
41. Pokud obviněný bez odkazu na konkrétní dovolací důvod vytkl porušení práva na spravedlivý proces, neboť při rozhodování o vazbě dne 17. 6. 2020 nebyl řádně poučen o svých právech a o možnosti nahradit vazbu písemným slibem či peněžitou zárukou a usnesení o vzetí do vazby postrádá konkretizaci vazebních důvodů, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením, tuto námitku pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Mimo to, jak již uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, nutno zdůraznit, že dovolání proti rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé, by bylo zjevně nepřípustné.
42. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neodpovídají námitky proti skutkovým zjištěním obsahující prostý nesouhlas obviněného s tím, kterak soudy nižších instancí vyhodnotily ve věci provedené důkazy stran projednávaného skutku. V této souvislosti obviněný akcentoval, že byl uznán vinným na základě důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně, v důsledku čehož shledal, že stávající skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. To platí ve vztahu k námitkám obviněného, podle nichž nebylo prokázáno, že se dopustil protiprávního jednání, za které byl odsouzen. V tomto směru zpochybňuje tvrzení svědků - policistů Policie České republiky P. K. a D. Š. Rovněž vytýká, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy a tvrdí, že nebylo prokázáno, zda mu bylo doručeno meritorní rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje o zamítnutí jeho opravného prostředku proti rozhodnutí o uložení sankce v podobě zákazu řízení motorových vozidel Městským úřadem v Bruntále.
43. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které shledává nepřiléhavým, rozporným a odporujícím ustanovení § 125 tr. ř., když svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudního rozhodnutí, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265 odst. 4 tr. ř.).
44. Pokud jde o námitky, týkající se neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů vyžádáním originálů přestupkových spisů Městského úřadu v Bruntále a Krajského úřadu v Ostravě za účelem zjištění, jaké listiny a kdy byly obviněnému zaslány, a které soud prvního stupně pro zjevnou nadbytečnost zamítl, je nutno v tomto ohledu zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
45. Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenutý důkaz nejednalo, neboť za opomenutý nelze označit důkazní návrh, jímž se soudy řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhovaný důkaz, by neměl na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv.
46. V tomto směru odvolací soud přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.), přičemž dodal, že: „rozsah dokazování závisí na úvaze soudu, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit stav dokazování, přičemž posuzuje důvodnost návrhu na doplnění dokazování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 373/2017). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoliv důkazní návrh. Jestliže odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V konkrétním případě se okresní soud s úvahou, proč nedoplnil dokazování požadovaným způsobem, dostatečně vypořádal a krajský soud se s jeho závěry zcela ztotožnil“.
47. Odvolací soud rovněž důkladně zdůvodnil, z jakých důvodů zamítl návrh obhajoby, která se domáhala k objasnění okolností doručování meritorního rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje o opravném prostředku proti rozhodnutí o uložení sankce v podobě zákazu řízení motorových vozidel, doplnit dokazování vyžádáním příslušných materiálů v odvolacím řízení, neboť takové doplnění dokazování shledal za irelevantní, protože by nemohlo mít žádný vliv na výrok o vině obviněného (body 10. a 11., str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S těmito jeho úvahami v daném směru, které odvolací soud vyčerpávajícím způsobem rozvedl, a na které lze odkázat, se Nejvyšší soud ztotožnil.
48. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
49. Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka, jíž obviněný vytýká, že odvolací soud dostatečně nereagoval na jeho odvolací argumentaci stran prověření jeho obhajoby, jaká písemnost mu byla ze strany krajského úřadu fikcí doručena, když se touto v napadeném rozsudku náležitě nezabýval a nevypořádal, ale toliko odkázal na správné závěry soudu prvního stupně. V tomto ohledu nelze říci, že by rozhodnutí odvolacího soudu nebylo přezkoumatelné, nebo že představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Dle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60).“ V rozporu s tím tedy není, pakliže Krajský soud v Ostravě na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde.
50. Není pochyb o tom, že Okresní soud v Bruntále odvodil své skutkové závěry z výsledků provedeného obsáhlého dokazování. Jejich dostatečné ukotvení je třeba shledávat zejména ve stěžejních výpovědích zakročujících policistů P. K. z Dopravního inspektorátu v Bruntále a D. Š. z Obvodního oddělení Policie České republiky v Bruntále. Oba shodně popsali, že zaregistrovali osobní motorové vozidlo řízené obviněným, služební vozidlo otočili a jeli za jeho autem minimálně po ulici XY a XY v XY, následně zastavili na úrovni vozidla, což bylo již v místě trvalého bydliště obviněného, kontrolu řidiče tedy skutečně provedli již mimo komunikaci, přičemž provedenou lustrací bylo zjištěno, že obviněný má vysloven platný zákaz řízení motorových vozidel. Žádný z obou soudů neshledal důvody, které by tvrzení svědků zpochybňovaly, když ve spise nejsou žádné indicie, z nichž by se dala dovodit nepravdivost jejich výpovědi či motivace jejich výpovědí obviněnému uškodit, jak tento tvrdí. Oba svědci shodně potvrdili, že obviněného viděli řídit osobní motorové vozidlo po ulici XY a XY a také uvedli, že obviněného znají. Skutečnost, že obviněný stihl dojet ke svému trvalému bydlišti a jeho kontrola, coby řidiče, proběhla až tam mimo komunikaci, nemůže nic změnit na skutečnosti, že osobní motorové vozidlo krátce před tímto okamžikem řídil po výše uvedených komunikacích (bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
51. Soud prvního stupně vycházel rovněž z celé řady níže uvedených listinných důkazů, z nichž se chronologicky podává dosavadní průběh řízení (k tomu srov. bod 5. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 16. – 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru odvolací soud předně poukázal na spis Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 1 T 10/2017, z něhož vyplývá, že obviněný byl stíhán pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit dne 26. 11. 2015 tím, že řídil osobní motorové vozidlo, ačkoliv měl v té době vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 6. 2017, č. j. 1 T 10/2017-297 byl uznán vinným vytýkaným jednáním a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 11. 2017, č. j. 6 To 293/2017-367, rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil a trestní věc obviněného postoupil Městskému úřadu v Bruntále, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
52. Citovaný rozsudek okresního soudu byl obviněnému doručen do vlastních rukou dne 7. 7. 2017 a usnesení krajského soudu dne 3. 1. 2018 rovněž do vlastních rukou. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný měl velmi dobrou vědomost o tom, že jeho jednání ze dne 26. 11. 2015 bylo předmětem trestního stíhání a následně bude předmětem přestupkového řízení. V odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2017, č. j. 6 To 293/2017-367, je pak podrobně vyloženo, proč jeho jednání není trestným činem, ale také, co mu lze konkrétně klást k tíži, a v čem bude možné spatřovat jeho jednání v rovině přestupku, zejména je akcentováno řízení motorového vozidla jeho osobou v době, kdy nebyl držitelem řidičského oprávnění.
53. Následným rozhodnutím Městského úřadu Bruntál Správní odbor-oddělení dopravně správních agend čj. MUBR/14084-18stl – SO- 3203/2018/stl ze dne 12. 4. 2018, byl obviněný uznán vinným přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. e), bod 1) zákona o provozu na pozemních komunikacích, spočívajícím v podstatě v tom, že dne 26. 11. 2015 řídil osobní motorové vozidlo v době, kdy nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 30.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 14 měsíců od doby nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Předmětné rozhodnutí se nepodařilo jmenovanému doručit do vlastních rukou, když si zásilku na poště v úložní době nevyzvedl, přičemž na doručence je jednoznačně uvedena možnost uložení a oznámení zásilky na dobu 10 dnů s tím, že zásilka se nebude vracet a má být vložena do schránky. Předmětné rozhodnutí tedy bylo obviněnému doručeno fikcí k datu 9. 5. 2018.
54. Obviněný A. N. proti tomuto rozhodnutí přestupkového orgánu podal opravný prostředek, v němž výslovně uvedl, že podává odvolání proti rozhodnutí č. j. MUBR/14084-18stl – SO- 3203/2018/stl ze dne 12. 4. 2018, které mu bylo doručeno vhozením do schránky dne 9. 5. 2018. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněnému byla předmětná zásilka nejen doručena, byť pouze vhozením do schránky, ale že se s jejím obsahem také seznámil, jinak by stěží podával opravný prostředek.
55. Městský úřad Bruntál, správní odbor na podaný opravný prostředek reagoval usnesením ze dne 24. 5. 2018. č. j. MUBR/34893-18/mor – SO – 3203/2018/stl, jímž obviněnému určil lhůtu 5 dnů ode dne doručení usnesení k odstranění vad podání – citovaného odvolání, spočívající v doplnění odvolání, v němž uvede, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, v čem spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí. Toto usnesení bylo doručeno stejným způsobem, tedy fikcí, respektive vhozením do schránky dne 8. 6. 2018, a obviněný proti němu rovněž podal odvolání.
56. Rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje Odboru dopravy a chytrého regionu, č. j. MSK 94108/2018, sp. zn. DSH/21100/2018/Fra ze dne 10. 9. 2018 bylo odvolání obviněného zamítnuto a napadené rozhodnutí stran spáchání přestupku dne 26. 11. 2015 a uložených sankcí včetně zákazu řízení všech motorových vozidel potvrzeno. Rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje Odboru dopravy a chytrého regionu, č. j. MSK 127310/2018, sp. zn. DSH/21100/2018/Fra ze dne 10. 9. 2018 bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno napadené usnesení stran odstranění vad podání ze dne 21. 5. 2018.
57. Prvně zmíněné rozhodnutí bylo obviněnému doručeno opět fikcí k datu 24. 9. 2018, jak vyplývá z řádně označené doručenky, resp. její kopie na č. l. 53 spisu, kde je mimochodem označena i doručovaná písemnost číslem jednacím a spisovou značkou, a tudíž o obsahu zásilky nemůže být pochyb. Rozhodnutí Městského úřadu Bruntál Správní odbor - oddělení dopravně správních agend č. j. MUBR/14084-18stl – SO- 3203/2018/stl ze dne 12. 4. 2018, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje Odboru dopravy a chytrého regionu, č. j. MSK 94108/2018, sp. zn. DSH/21100/2018/Fra ze dne 10. 9. 2018, tak nabylo právní moci dne 24. 9. 2018, kdy počal běžet zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Těmto důkazům byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost.
58. Není pochybením, pokud oba soudy pracovaly s obviněným zpochybňovanými důkazy jako se spolehlivými usvědčujícími důkazy, neboť jednotlivé usvědčující důkazy nestojí osamoceně, ale naopak v klíčových bodech spolu navzájem korespondují. Vyjma toho oba soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily, proč předmětné důkazy považovaly za plně dostačující k prokázání viny obviněného. Pakliže je obsah soudy zmíněných důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že skutková zjištění Okresního soudu v Bruntále, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, z provedených důkazů zcela nepochybně vyplynula, přičemž mezi nimi neexistuje žádný, natož pak zjevný rozpor. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s námitkami obviněného.
59. Za relevantní, nicméně neopodstatněnou lze považovat námitku obviněného, pokud s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
nesprávné právní posouzení skutku spatřuje ve skutečnosti, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně namítá-li absenci subjektivní stránky. Obviněný podle svého tvrzení nemohl spáchat úmyslný trestný čin za situace, kdy nevěděl, že je mu pravomocně uložen trest zákazu činnosti. K tomuto lze odkázat především na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se především v bodech 30. – 36. na str. 8 a 9 rozsudku s touto obhajobou obviněného jednoznačně vypořádal.
60. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. 61. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
62. Nepřímý, resp. eventuální úmysl (dolus eventualis) předpokládá nižší míru volní stránky jednání než je nezbytná pro přímý úmysl. Porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem není při této formě zavinění chtěným následkem jednání pachatele, ale ten ho ve svých představách vnímá jako možný a počítá s eventualitou jeho způsobení. Jinak řečeno, ví, že ho svým jednáním může způsobit, a pro případ, že ho způsobí, je s tím srozuměn. To je také případ obviněného A. N., který věděl, že o jeho odvolání je rozhodováno a aniž si zjistil způsob rozhodnutí odvolacího orgánu, které mu bylo doručeno tzv. fikcí, nadále i s vědomím, že odvolání mohlo být zamítnuto a uložení sankce zákazu činnosti je pravomocné, vykonával zakázanou činnost.
63. Podle § 23 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, nebyl-li adresát zastižen, písemnost se uloží. Adresát se vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil.
64. Stran subjektivní stránky krajský soud přiléhavě poukázal na ustálenou judikaturu zabývající se otázkou zavinění pachatele u přečinu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a obdobnou situací, která nastala i v nyní projednávané trestní věci, spočívající v tom, že příslušné rozhodnutí o uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel v rámci přestupkového řízení, obviněnému nebylo doručeno do vlastních rukou, nýbrž uložením, tedy fikcí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 3 Tdo 210/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 923/2017, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3191/19, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 498/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1178/2009 a další).
65. Z hlediska existence zavinění v posuzované věci ve formě nepřímého úmyslu je třeba zmínit, že obviněnému bylo dne 9. 5. 2018 doručeno tzv. fikcí rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále o tom, že mu byl ve správním řízení uložen zákaz činnosti (zákaz řízení všech motorových vozidel). Proti tomuto rozhodnutí podal opravný prostředek, v němž výslovně uvedl, že podává odvolání proti rozhodnutí č. j. MUBR/14084-18stl–SO- 3203/2018/stl ze dne 12. 4. 2018, které mu bylo doručeno vhozením do schránky dne 9. 5. 2018. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněnému byla předmětná zásilka nejen doručena, byť vhozením do schránky, ale že se s jejím obsahem také seznámil. Za tohoto stavu musel objektivně v následné době očekávat rozhodnutí odvolacího orgánu a zásilku s rozhodnutím o tomto opravném prostředku. Musel tedy počítat (být srozuměn) i s tím, že jeho odvolání může být také zamítnuto a rozhodnutí městského úřadu, včetně uložené sankce spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, tak nabyde právní moci. V daném případě rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru dopravy a chytrého regionu, ze dne 10. 9. 2018, kterým bylo odvolání obviněného zamítnuto, mu bylo rovněž doručováno fikcí a bylo vhozeno do schránky, kterou k uvedenému účelu označil, jak vyplývá i z doručenky na č. l. 53 spisu. V souladu s výše citovaným ustanovením správního řádu, pak rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále o uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel nabylo právní moci dne 24. 9. 2018. 66. Jak se ze shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 202/2012 ve vztahu k eventuálnímu úmyslu u přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podává: „Pokud správní rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel bylo pachateli doručeno v souladu se zákonem, pak nastaly i právní účinky spojené s jeho doručením. Okolnost, že se pachatel neseznámil s obsahem tohoto rozhodnutí, nemá žádný vliv na právní moc ani vykonatelnost. Lhostejnost pachatele nebo záměrné ignorování obsahu rozhodnutí tak nevylučuje subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. O existenci eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k citovanému přečinu mohou svědčit též obstrukce pachatele v průběhu správního řízení, které spočívaly v oddálení správního rozhodnutí“. 67. Ve shodě s tímto názorem, který je možno vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, lze tedy konstatovat, že bylo-li správní rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel obviněnému doručeno v souladu se zákonem (v daném případě fikcí doručení), pak nastaly i právní účinky spojené s jeho doručením. Jestliže se obviněný, ačkoliv podal opravný prostředek, vůbec nezajímal o to, jak rozhodl v předmětné věci Krajský úřad Moravskoslezského kraje, Odbor dopravy a chytrého regionu, a neseznámil se s jeho obsahem, nemá tato okolnost žádný vliv na právní moc ani vykonatelnost. Obviněný totiž musel počítat s probíhajícím správním řízením, a jestliže řídil dne 15. 11. 2018 motorové vozidlo, z hlediska subjektivní stránky jednal se srozuměním ve smyslu § 15 písm. b) tr. zákoníku, tedy v eventuálním úmyslu. Jak totiž bylo již výše konstatováno - „lhostejnost pachatele nebo záměrné ignorování obsahu rozhodnutí subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nevylučuje“. Námitka obviněného, že nebyla spolehlivě prokázána jeho vědomost o zamítnutí jeho odvolání ve věci meritorního rozhodnutí ke dni 15. 11. 2018, kdy motorové vozidlo řídil, když do okamžiku kontroly policejní hlídkou téhož dne nemohl vědět, že má pravomocně uložen trest zákazu činnosti, tak nemá žádné opodstatnění. Ani Nejvyšší soud se neztotožnil s tvrzením obviněného, že předmětného jednání se dopustil toliko ve formě vědomé nedbalosti.
68. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze shrnout, že všechna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jsou v jednoznačné shodě s obsahem provedených důkazů, pročež lze uzavřít, že obviněný svým jednáním v nepřímém úmyslu ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku naplnil skutkovou podstatu tohoto přečinu, a to jak po objektivní, tak subjektivní stránce. Nejvyšší soud tedy v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ani v rozsudku Okresního soudu v Bruntále, či v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
69. Námitky dovolatele byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2 - 5), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 3 - 9). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
70. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného A. N. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2023
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu