USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání obviněného F. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. 6 To 425/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 T 26/2019, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného F. J. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 61 T 26/2019-162, byl obviněný F. J. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkonu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně bylo okresním soudem podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodnuto o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci, konkrétně zbytku zajištěných pevných látek s obsahem metamfetaminu a pseudoefedrinu uložených v režimovém skladu Policie ČR pro skladování vyjmenovaných látek v souvislosti s drogovou kriminalitou. Současně bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, a to tak, že poškozený M. M. byl podle § 229 odst. 1 tr. řádu s uplatněným nárokem na náhradu majetkové škody okresním soudem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem právní moci nenabyl, neboť proti tomuto rozhodnutí obviněný F. J. podal odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 2. 8. 2021, č. j. 6 To 425/2020-195, tak, že jej podle § 256 tr. řádu jako nedůvodný zamítl.
3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Ústí nad Labem se obviněný F. J. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že: 1) přesně nezjištěného dne na přelomu srpna a září roku 2018 v nočních hodinách v XY, v garážovém dvoře v ulici XY, v blízkosti domu č. p. XY, po předchozí slovní rozepři ohledně nesplaceného dluhu, vytrhl poškozenému M. M., nar. XY, z ruky mobilní telefon zn. Samsung, který hodil na zem, přičemž držel v ruce krátkou střelnou zbraň, hlavní mířil směrem k poškozenému, poté mu tuto zbraň střídavě přikládal ke koleni a k palci u nohy a dožadoval se vrácení půjčené finanční hotovosti, což doprovázel dotazem, kam má poškozeného střelit, následně si vzal mobilní telefon poškozeného a sundal mu přes hlavu příruční tašku s osobními doklady, písemnostmi a klíčem s čipem, kterou měl pověšenou přes rameno, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši nejméně 1.430 Kč,
2) nejméně dne 20. 9. 2018 v XY, úmyslně a neoprávněně přechovával pevnou látku o hmotnosti 7,67 g obsahující pseudoefedrin a pevnou látku o hmotnosti 1,18 g obsahující metamfetamin, přičemž pseudoefedrin je prekursor uvedený v přílohách k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 a metamfetamin je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný F. J. napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2021, č. j. 6 To 425/2020-195, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2019, č. j. 61 T 26/2019-162, poměrně rozsáhlým dovoláním, podaným prostřednictvím své obhájkyně, které zaměřil proti výrokům o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
5. V prvé části svého dovolání se dovolatel vyjádřil k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, popsaného ve výroku o vině pod bodem 1). V rámci své rekapitulace nejprve akcentoval skutečnost, že jediným usvědčujícím důkazem, který stojí proti jeho výpovědní verzi, je svědecká výpověď poškozeného M. M., kterou soudy nižších stupňů vyhodnotily jako věrohodnou. K osobě tohoto poškozeného přitom obviněný namítl, že byl několikrát pravomocně odsouzen za drogové delikty a pro násilnou trestnou činnost, v důsledku čehož je svědkem přinejmenším nespolehlivým. Naproti tomu ke své osobě uvedl, že v minulosti několikrát spolupracoval s policií a s jeho přičiněním došlo k objasnění drogové trestné činnosti. Především však namítl, že projednávaný skutkový děj v podobě vylíčené poškozeným je obsahově smyšlený, neboť fakticky nebyl proveden žádný důkaz, který by jeho výpovědní verzi potvrdil.
6. Pakliže soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výpověď poškozeného M. potvrdila svědkyně D. P., pak k tomu dovolatel namítl, že vše, co se o projednávaném skutku dozvěděla, ví pouze z doslechu od poškozeného. Ani svědek M. S. nepotvrdil svědectví poškozeného, neboť poškozený se mu o půjčce od obviněného nezmínil, pouze mu sdělil, že si jde k obviněnému pro nějaké věci, nicméně již neupřesnil, z jakého důvodu k němu jede a pro jaké věci. Dovolatel dále akcentoval, že z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by měl k dispozici útočnou zbraň (či její maketu), navíc ani není držitelem zbrojního průkazu, což je však skutečnost, kterou soudy nižších stupňů důkazně ani neprověřovaly. Celkově dovolatel označil procesně použitelné výpovědi poškozeného M. za rozporuplné, přesto však okresní soud, stejně jako soud odvolací, předmětné rozpory ignorovaly.
7. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovolatel zdůraznil, že pokud po provedeném dokazování i nadále přetrvávají důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, jsou orgány činné v trestním řízení povinny rozhodnout v jeho prospěch (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). V projednávaném případě má dovolatel za to, že ani s pomocí dalších důkazů nelze určit, zda je pravdivé jeho tvrzení či tvrzení poškozeného, pročež měly soudy nižších stupňů při posuzování jeho viny vycházet toliko z jeho výpovědi a následně rozhodnout v souladu s procesní zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch.
8. Dovolatel dále namítl, že výrok o vině týkající se tohoto trestného jednání neobsahuje zákonné náležitosti popsané zejména v § 120 odst. 3 tr. řádu. Podle dovolatele totiž popis skutku postrádá pojmové znaky trestného činu loupeže, neboť v něm chybí vyjádření zavinění i příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem. Zcela konkrétně obviněný namítl, že z výroku o vině není zjevné, čeho se vlastně měl v úmyslu zmocnit (v úvahu přicházejí mobilní telefon, finanční hotovost, příruční taška, osobní doklady a klíče s čipem). V takovém případě by jeho jednání mohlo být právně kvalifikováno i podle jiného ustanovení trestního zákoníku, např. pokud by obviněný použil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného vydat mu v budoucnu dlužnou částku, jednalo by se o trestný čin vydírání.
9. K tomuto závěru obviněný dospěl i přesto, že si je vědom, že skutkové námitky ani procesní otázky nejsou předmětem dovolacího řízení. Má však za to, že soudy nižších instancí se v projednávaném případě dopustily svévolného hodnocení důkazů, neboť bezdůvodně upřednostnily výpověď poškozeného před jeho výpovědí, pročež jsou jejich skutkové závěry v extrémním nesouladu s provedenými důkazy i právními závěry. Z tohoto důvodu považuje dovolatel za nutné, aby se výše popsanými námitkami zabýval Nejvyšší soud, neboť v tomto případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
10. Vzhledem k tomu, že obligatorní znaky předmětného zločinu nebyly naplněny, dovolatel závěrem shrnul, že jeho trestní odpovědnost je v projednávané věci zcela vyloučena. Soudy nižších stupňů však projednávaný skutek z hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky nesprávně právně kvalifikovaly podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, čímž založily naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
11. K jednání popsanému pod bodem 2) stran naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel namítl, že i tento výrok o vině je vadný, neboť v něm absentuje znak zavinění, resp. jeho úmysl přechovávat předmětné množství pseudoefedrinu a metamfetaminu. Z jeho vlastní výpovědi naopak vyplynulo, že inkriminovaného dne usiloval o zabránění páchání další trestné činnosti ze strany poškozeného M., pročež dne 20. 9. 2018 dobrovolně odevzdal předmětné látky na služebnu Policie ČR.
12. Tyto skutkové okolnosti obviněný objasnil již během hlavního líčení, když jasně uvedl, z jakých důvodů kontaktoval služebnu Policie ČR, jakož i to, proč se na tísňové lince 158 představil jako „K.“, když v rámci hlavního líčení nechtěl osobně podávat svědectví. V této souvislosti obviněný akcentoval, že v rámci shromažďování důkazů opakovaně žádal orgány činné v trestním řízení, aby ověřily, zda daného dne skutečně někdo na Policii ČR s přezdívkou K. volal, nicméně nebyl v tomto ohledu vyslyšen. Taktéž má za to, že nalézací soud pochybil, když včas neverifikoval jeho tvrzení, že takový hovor byl na tísňové lince 158 skutečně zaznamenán. Okresní soud tuto informaci ověřoval až po uplynutí téměř dvou let, tedy v době, kdy byl předmětný záznam již nenávratně smazán.
13. Podle dovolatele však bylo dostatečně prokázáno, že se na služebně Policie ČR opakovaně snažil zanechat předmětnou tašku, nicméně svědkyně H. D. mu sdělila, že v danou dobu již není přítomen nikdo, kdo by překládaný důkaz převzal, a proto jej vyzvala, aby přišel následující den. Jelikož však dlouhodobě pracuje ve Spolkové republice Německo, dostavil se na tutéž služebnu až s několikadenním zpožděním. I přesto však okresnímu soudu jasně vyložil, proč předmětné zavazadlo neodnesl na jinou služebnu Policie ČR, když uvedl, že v minulosti řešil drogové záležitosti s „toxi týmem“ z daného pracoviště, a proto měl k němu důvěru.
14. S výše uvedenými skutkovými okolnostmi souvisí i chybný popis předmětného skutku, který v rozporu s provedenými důkazy uvádí, že obviněný měl minimálně dne 20. 9. 2018 přechovávat výše uvedené látky pro jiného. Vzhledem k tomu, že obviněný zjevně usiloval o zabránění páchání další trestné činnosti ze strany poškozeného, postrádá stávající popis skutku klíčový znak zavinění, nehledě na to, že reálné přechovávání těchto látek po dobu necelého jednoho dne skutkovou podstatu trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku nenaplňuje. Na tomto základě pak dovolatel uzavřel, že i stran tohoto skutku došlo ze strany soudů nižších stupňů k nesprávnému vyhodnocení provedených důkazů, resp. k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2021, č. j. 6 To 425/2020-195, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 61 T 26/2019-162, zrušil a aby jej zprostil obžaloby. Současně navrhl, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.
16. K podanému dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 42/2022-24, stručně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem předeslala, že tytéž námitky obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení, načež je vtělil rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval nejen soud nalézací, ale i soud odvolací. Podle jejího vyjádření však tyto námitky fakticky nepřekročily meze prosté polemiky s názory soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posoudit, resp. jaký význam je jim třeba připsat z hlediska prokazovaného skutkového děje. Proto má za to, že dovolatelovy výhrady jsou založeny na pouhém zavádějícím výkladu tzv. skutkové věty, a ačkoli v jejich rámci soudům nižších stupňů vytkl mimo skutkových výhrad i faktické nenaplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzených trestných činů, je nutné takové námitky odmítnout.
17. Státní zástupkyně je přesvědčena, že vina obviněného byla v obou skutcích spolehlivě prokázána především svědeckou výpovědí M. M., která je v klíčových okolnostech zcela konzistentní a jejíž obsah již soud prvního stupně vyhodnotil jako věrohodný, na rozdíl od výpovědi obviněného, kterou nepotvrdily výpovědi svědků M. S., P. B. a D. P., ani důkazy listinného charakteru (zejména odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie a odvětví chemie). Odvolací soud správně konstatoval, že mezi obsahem provedeného dokazování a způsobem, jakým nalézací soud rozhodl, neexistuje žádný nesoulad, natož nesoulad extrémní, pročež státní zástupkyně shrnula, že meritorní rozhodnutí stran obou trestných jednání není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno napravovat cestou dovolání.
18. Jelikož deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl, státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, nicméně pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
19. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájkyni obviněného k její případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.
21. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
23. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [s účinností od 1. 1. 2022 nově § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] byl dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívala na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích bylo možné namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které bylo možné podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
24. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumával, a ani nadále nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Proto situace, na něž dopadalo ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy
provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
25. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, zákon vyžadoval, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž byl popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítal, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
26. Obviněný F. J. ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu], a ačkoli to ve svém podání výslovně neuvedl, uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, která je dána tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
27. Obecně tak lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle § 256 tr. řádu, je možné dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, uplatit jen v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v projednávaném případě důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021). Osobě obviněného tedy nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, dle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.
28. V době rozhodování Nejvyššího soudu o podaném dovolání je již od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž je dovolací důvod původně uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 – v nezměněné dikci - vymezen v písmenu h) téhož ustanovení a dovolací důvod původně uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, je v nezměněné dikci nově vymezen v písmenu m) téhož ustanovení. Citovanou novelou pak byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu pod písmenem g) vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
29. Podle zásady platné pro trestní řízení, podle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je Nejvyšší soud při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 265f odst. 2 tr. řádu).
30. Ze spisového materiálu vyplynulo, že osobě obviněného F. J. lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci uplynula po datu 1. 1. 2022, tj. po účinnosti výše označené novely trestního řádu. Dovolatel však ve svém podání odkázal na dovolací důvody ve znění účinném před platností novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Z právě uvedeného je tedy zjevné, že se obviněný a jeho obhajoba dopustily formálního pochybení stran řádného označení dovolacích důvodů podle v té době účinného znění trestního řádu. Jelikož však námitky dovolatele po obsahové stránce odpovídají platným dovolacím důvodům uvedeným nyní v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, Nejvyšší soud předmětné písemné podání obviněného řádně projednal, byť s poukazem na toto formální pochybení.
31. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
32. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného F. J. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou relevantní, tedy formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, pouze zčásti, neboť dovolatel jen v části svých námitek rozporoval faktické naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzených trestných činů a v návaznosti na to se dožadoval zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2021, č. j. 6 To 425/2020-195, stejně jako zrušení jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 61 T 26/2019-162, a následného zproštění podané obžaloby. Naproti tomu ve zbylé části mají jeho námitky povahu prosté polemiky se skutkovými závěry obou nižších soudů a jako takové je tedy nelze podřadit pod žádný z existujících dovolacích důvodů.
33. V reakci na výše uvedené Nejvyšší soud prověřil, že Okresní soud v Ústí nad Labem odvodil své skutkové závěry zejména z výpovědi poškozeného M. M., kterou vyhodnotil v klíčových okolnostech jako věrohodnou a konzistentní, a kterou nepřímo podpořily výpovědi svědků M. S., P. B., částečně i výpověď svědkyně D. P., jakož i zjištění vyplynuvší z listinných důkazů (zejména z odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie a odvětví chemie).
34. Všechny tyto důkazy Okresní soud v Ústí nad Labem zjevně vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Poté okresní soud svým skutkovým závěrům přiřadil i přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť všechny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného zvlášť závažného zločinu loupeže [jednání popsané pod bodem 1)], stejně jako přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [jednání popsané pod bodem 2)] byly ze strany obviněného bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. S výroky o vině i trestu soudu prvního stupně se následně bezvýhradně ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem, který odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
35. I přes tyto skutečnosti obviněný F. J. podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zříká odpovědnosti za spáchané trestné činy, neboť je v obou případech i nadále přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky dotčených skutkových podstat. Navíc je toho názoru, že postupem soudů nižších stupňů došlo ve vztahu k oběma trestným jednáním k zásadním pochybením, spočívajícím v reálně existujícím extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé. S ohledem na tyto dovolatelovy námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci této své činnosti neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k tak zásadním pochybením, která by vedla k porušení dovolatelova ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
V. 1. Námitky obviněného vážící se k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku
36. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku bude potrestán ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Předmětem ochrany je v tomto případě jednak osobní svoboda, resp. svoboda rozhodování, a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Obecně platí, že objektivní stránka tohoto trestného činu je naplněna tehdy, je-li prokázáno použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí ze strany pachatele v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí pachatel využije jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby (poškozeného), která věc vlastní. Je přitom nerozhodné, zda pachatel sám věc napadenému odejme, nebo ji poškozený v důsledku použitého násilí (nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí) sám pachateli vydá. Naopak pouhé neočekávané vytrhnutí věci z ruky poškozené osoby ještě nelze považovat za akt násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 19/1972 Sb. rozh. tr.). Pohrůžka bezprostředního násilí pak spočívá v příslibu okamžitého vykonání násilí, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, přičemž při zhmotnění této pohrůžky není vyžadována ústní forma, nýbrž zcela postačuje konkludentní jednání (např. míření zbraní na tělo napadeného). Zmocněním se cizí věci se rozumí situace, kdy si pachatel – v případě loupeže násilně či pohrůžkou použití bezprostředního násilí - zjedná možnost s takovou věcí poškozeného v budoucnu nakládat. Pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku přitom není podstatné, zda úmysl pachatele směřoval k trvalé dispozici s věcí, jíž se pohrůžkou násilí zmocnil, popř. jen k přechodné dispozici s ní (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). Skutečná hodnota cizí věci, jíž se pachatele za užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí zmocnil, přitom není z hlediska naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty trestného činu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku rozhodná. Z hlediska naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je pak vyžadován úmysl pachatele.
37. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) napadeného rozhodnutí okresního soudu dovolatel vznesl námitky povahy skutkové i hmotněprávní. V rámci skutkových výhrad zpochybnil zejména věrohodnost poškozeného M. M., resp. spolehlivost jím popisovaného průběhu skutkového děje. Současně ve svém podání brojí proti konstatování nalézacího soudu, že svědectví poškozeného obsahově potvrdili svědci M. S., B. a částečně D. P., když dle jeho vyjádření nebylo vůbec prokázáno ani to, že by měl k dispozici nějakou zbraň, pročež klíčové svědectví poškozeného M. označil za rozporuplné a celkově nevěrohodné.
38. V návaznosti na obviněným vznesené námitky skutkové povahy Nejvyšší soud na základě přiloženého spisového materiálu konstatuje, že okresní soud velmi pečlivě zvažoval všechna skutková zjištění, která vyplynula z jím provedených důkazů, vědom si zásadního antagonismu proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozeného, které nebyly podpořeny žádným dalším přímým důkazem (neboť prokazovanému incidentu nebyla přítomna žádná další osoba, stejně jako nebyly k dispozici žádné obrazové či zvukové záznamy o jeho průběhu). Za takovéto situace bylo nutné velmi svědomitě zkoumat, která z nabízených výpovědních verzí je natolik průkazná, aby mohla vytvořit spolehlivý základ pro stabilizaci závěru o vině či nevině obviněného.
39. K osobě poškozeného M. M. z provedených důkazů vyplynulo, že byl dosud třikrát soudně trestán, nicméně žádné z jeho odsouzení nebylo spojeno s výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž ve zkušebních dobách dvou dříve uložených podmíněných trestů se osvědčil (rovněž alternativní trest obecně prospěšných prací již vykonal, přičemž ke splnění zákonných podmínek pro zahlazení odsouzení došlo též ve vztahu k trestu propadnutí věci, vykonanému již v září roku 2015). Podstatnou se jeví rovněž skutečnost, že poškozený M. nikdy nebyl odsouzen pro spáchání trestného činu křivého obvinění ve smyslu § 345 tr. zákoníku nebo trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku ve smyslu § 346 tr. zákoníku. Především však v předchozích fázích trestního řízení tento poškozený otevřeně přiznal, že v minulosti užíval omamné látky (konkrétně pervitin a extázi), nicméně s drogami již skoncoval, a aby se vymanil z drogového prostředí, odstěhoval se z XY do XY, kde má práci a vlastní rodinu. Za tohoto stavu tak okresní soud konstatoval, že neshledal žádný důvod, pro který by měl poškozený opakovaně křivě obvinit obviněného ze spáchání stíhaného jednání, stejně jako nebylo zjištěno, že by se jednalo o osobu obecně nevěrohodnou (např. pro vedení jednoznačně negativního životního stylu). Nebylo možné rovněž přehlédnout, že poškozený M. M., ač osoba bezprostředně atakovaná obviněným, v dané věci nepodal trestní oznámení. Celé jednání tak vyšlo najevo až poté, co obviněný sám dobrovolně odevzdal na policii tašku poškozeného, jenž byl následně vyzván k podání vysvětlení za účelem zjištění, kterak se jeho věci dostaly k obviněnému. Nelze tedy souhlasit s tvrzením dovolatele, že poškozený M. je v dané věci svědkem „přinejmenším nespolehlivým“.
40. K samotnému procesu dokazování Nejvyšší soud ověřil, že Okresní soud v Ústí nad Labem usvědčující výpověď poškozeného M. posuzoval jak jednotlivě, tak i v rámci všech dalších, byť nepřímých důkazů. V odůvodnění svého rozhodnutí pak jasně deklaroval důvody, pro které se přiklonil k závěru, že výpověď poškozeného je dostatečně věrohodná a přesvědčivá, na rozdíl od výpovědi obviněného J. Poukázal přitom na skutečnost, že poškozený v dané věci vypovídal celkem dvakrát, přičemž obě jeho výpovědi byly srozumitelné, logické a vzájemně se doplňující, když si během nich spontánně vybavoval i řadu dílčích detailů. Totéž platí i o vzájemné konfrontaci mezi obviněným a poškozeným, jež byla provedena v řízení před soudem prvního stupně, během níž senát okresního soudu sledoval nejen obsahový, ale i nonverbální projev poškozeného, zvláště za situace, kdy vzájemné konfrontační střetnutí obou jmenovaných průběžně gradovalo (viz odůvodnění rozsudku okresního soudu pod body 16 - 17).
41. Dovolatel ve svém písemném podání hodnotí výpověď poškozeného jako vnitřně rozpornou, a proto nevěrohodnou. Nejvyšší soud si však z přiloženého spisového materiálu ověřil, že okresní soud naopak výpovědní verzi obviněného oprávněně neuvěřil, a to pro řadu tvrzených nelogických konstrukcí. Velmi nepravděpodobně vyznělo jeho konstatování, že poškozený přijel z XY do XY s pouhými několika gramy pervitinu (a pseudoefedrinu), aby zde toto malé množství prodal. Ještě více nepřesvědčivě vyznívá tvrzení dovolatele, že sám kvůli tak malému množství drogy přijel do XY až z Německa, kde byl zaměstnán, a to navíc se dvěma osobami, které rovněž kvůli tomuto množství přijely z XY. Není jistě chybnou úvahou, pokud okresní soud takové jednání označil přinejmenším za neekonomické. Podobně paradoxně vyzněla skutečnost, že poškozený M. se – podle dovolatelova tvrzení – v podstatě smířil s tím, že obviněný si přivlastnil jeho tašku s osobními věcmi, doklady a sáčky s omamnou látkou, a na tuto situaci již nikterak nereagoval. Během dokazování naopak vyšlo najevo, že obviněný, ačkoli sám sebe vykreslil jako osobu, která měla zájem se aktivně zapojovat do odhalování trestné činnosti související s výrobou a prodejem omamných látek, tyto látky v minulosti sám opakovaně konzumoval, což nalézacímu soudu nepřiznal (připustil pouze jisté experimentování), přesto opakované užívání omamných látek dosvědčili nejen poškozený M. (č. l. 99), ale též svědek M. S. (č. l. 143 verte). Do tohoto rámce zapadla rovněž charakteristika obviněného prezentovaná svědkem z řad příslušníků Policie ČR, P. B., který potvrdil, že při výkonu své funkce přišel s obviněným opakovaně do styku, přičemž jej charakterizoval jako osobu, které se nedá důvěřovat a která se mu celkově jeví jako nevěrohodná (č. l. 127 verte).
42. Naopak zcela pochopitelné a logické se jeví tvrzení poškozeného stran toho, že s obviněným po incidentu komunikoval, a to formou SMS zpráv (viz fotokopie displeje mobilního telefonu na č. l. 85) a posléze jej navštívil v jeho bydlišti právě za účelem vydání jeho příruční tašky, což svědecky potvrdili také svědci M. S. a částečně D. P. (oba na č. l. 143). Ve prospěch výpovědní verze poškozeného vyzněly rovněž skutečnosti vzešlé z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, dle kterého se na zajištěných sáčcích s přítlačným uzávěrem nepotvrdila přítomnost daktyloskopických stop poškozeného, které by v opačném případě potvrzovaly, že s nimi skutečně manipuloval (č. l. 55). Jak správně konstatoval nalézací soud, poškozený neměl žádný důvod předpokládat, že tyto sáčky budou v budoucnosti odborně zkoumány, pročež by se předem záměrně vyvaroval zanechání svých jakýchkoli upotřebitelných daktyloskopických stop na těchto předmětech.
43. Obviněný ve svém dovolání usiloval o zpochybnění nejen výpovědi poškozeného M. M., ale též svědecké výpovědi D. P., když tvrdí, že vše, co o prověřovaných skutečnostech během hlavního líčení vypověděla, věděla toliko z doslechu od poškozeného, což však měly soudy nižších stupňů přehlédnout. Nicméně oba soudy nižších stupňů na pozadí jejího svědectví pouze konstatovaly, že zásadní skutkové okolnosti popisoval M. M. zcela shodně jak svědkyni, tak i nalézacímu soudu, jakkoli její informace pocházejí pouze z doslechu. Totožné informace tedy poškozený podával nejen orgánům činným v trestním řízení, ale také v soukromí, což v daných souvislostech zvýšilo věrohodnost jeho argumentace. Rovněž svědectví M. S. bylo pro nalézací soud významné pouze proto, že ve své výpovědi jednak přiznal, že byl svědkem užívání omamných látek ze strany obviněného, a současně upřesnil, že jel s poškozeným za obviněným vyzvednout odcizené věci, přičemž poškozený se výslovně zmínil pouze o příruční tašce s doklady (kterou mu odejmul obviněný za pomoci zbraně), zatímco o žádných svých drogách v této souvislosti nehovořil.
44. Stávající skutkové závěry nalézacího soudu nemá sílu zpochybnit ani další skutková námitka obviněného stran toho, že není držitelem zbrojního průkazu a že nikdy žádnou zbraň nevlastnil, a to ani její maketu (byť připustil, že je na Facebooku vyfocen v uniformě a se zbraní, nicméně to je fotografie z doby, kdy natáčel pro televizi Prima - viz č. l. 88). Pojmovým znakem stíhaného zločinu loupeže ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku totiž není vlastnický vztah pachatele k použité zbrani. Za tohoto stavu tak není nikterak vyloučeno, aby se obviněný dopustil trestného činu loupeže nejen s vlastní zbraní, ale také se zbraní vypůjčenou, registrovanou či naopak neregistrovanou, stejně jako se zbraní nefunkční či odborně znehodnocenou anebo s maketou zbraně.
45. Z výše uvedených souvislostí Nejvyšší soud ověřil, že v projednávaném případě jednoznačně nenastala procesní situace, kdy by proti sobě stály dvě zcela rovnocenné výpovědní verze – v tomto případě tvrzení obviněného proti tvrzení poškozeného, což by mělo za následek přetrvávání důvodných pochybností o relevantních skutkových okolnostech i po provedeném dokazování. Takovou námitku Nejvyšší soud kategoricky odmítl, stejně jako zcela nadbytečný odkaz obviněného na standardní judikaturu Ústavního soudu stran této procesní situace (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18).
46. Naopak po pečlivé analýze všech skutkových zjištění učiněných okresním i krajským soudem je zcela jednoznačné, že mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost, pročež svědectví poškozeného M. bylo oproti výpovědní verzi obviněného zcela oprávněně vyhodnoceno jako konzistentní, dostatečně podrobné a souvislé, celkově tedy věrohodné, byť bylo podpořeno výpověďmi dalších svědků pouze z malé části. Naproti tomu popis skutkového děje ze strany obviněného zůstal po provedeném dokazování i nadále nelogický, vnitřně rozporný a celkové nepřesvědčivý. Z těchto důvodů tak nelze relevantně tvrdit, že by se soudy nižších instancí v nyní posuzovaném případě dopustily svévolného hodnocení důkazů, neboť bezdůvodně favorizovaly výpověď poškozeného, kterak dovolatel namítl. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé není zjevný žádný, natož extrémní (resp. zjevný) nesoulad, pročež Nejvyšší soud kategoricky odmítl související přesvědčení dovolatele, že postupem soudů prvního a druhého stupně bylo porušeno jeho ústavním pořádkem garantované právo na spravedlivý proces.
47. V linii námitek hmotněprávního charakteru, významově propojenými s výhradami namířenými proti nedostatečnému popisu skutku, dovolatel postrádá pojmové znaky zvlášť závažného zločinu loupeže stran zavinění, neboť podle jeho názoru v popisu skutku chybí vyjádření toho, čeho se vlastně chtěl zmocnit (když v úvahu přichází mobilní telefon, finanční hotovost, příruční taška, osobní doklady či klíče s čipem). Vzhledem k odcizení finanční hotovosti má za to, že popis skutku odpovídá spíše naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání. Zároveň dovolatel namítl, že sám poškozený uvedl, že předmětnou tašku si obviněný zamýšlel ponechat pouze jako zástavu za nezaplacený dluh, z čehož je zřejmý chybějící úmysl zmocnit se (natrvalo) cizí věci. K tomu sám doplnil, že samotné vytržení mobilního telefonu z ruky poškozeného nelze považovat za násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Obecně platí, že popis skutku (spočívající ve způsobu jeho spáchání) musí být v dotčených rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Skutková věta představuje úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Co se týče znaků subjektivní stránky, kterou dovolatel nejvíce rozporoval, je třeba ve skutkové větě vyjádřit ty, které jsou důležité z hlediska příslušné skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Po provedeném přezkumu Nejvyšší soud konstatuje, že popis skutku uvedený pod bodem 1) v tzv. skutkové větě – tak jak jej vymezil soud prvního stupně a následně akceptoval odvolací soud – mohl být formulován ještě přesněji a výstižněji, a to zejména stran vymezení subjektivní stránky předmětného zločinu. Rozhodně však není možné tvrdit, že by stávající popis skutku, tak jak jej učinil Okresní soud v Ústí nad Labem, neobsahoval z hlediska použité právní kvalifikace všechny relevantní okolnosti, včetně prokázaného úmyslu obviněného, nebo že by stávající znění výroku o vině bylo natolik nedostatečné, že by jeho popis nevyhovoval zákonnému ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu, a proto by bylo nutné tato rozhodnutí zrušit a věc znovu projednat. Dovolatel se svým jednáním dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to v přímém úmyslu, neboť prokazatelně věděl, že svým jednáním spočívajícím v použití krátké střelné zbraně, jejíž „.. hlavní mířil směrem k poškozenému, poté mu tuto zbraň střídavě přikládal ke koleni a k palci u nohy a dožadoval se vrácení půjčené finanční hotovosti, což doprovázel dotazem, kam má poškozeného střelit …“, porušuje zájem chráněný trestním zákoníkem, konkrétně svobodu rozhodování poškozeného, a takové porušení chtěl způsobit.
49. Doprovodnou poznámku obviněného, že stávající výrok o vině by mohl odpovídat i spáchání trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku, je nutné kategoricky odmítnout. Stran zákonného znaku násilí je v případě trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku vyžadováno užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, přičemž musí časově předcházet zmocnění se věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 31/1971 Sb. rozh. tr.). Naproti tomu u trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku je pohrůžka násilí
širšího charakteru, neboť nemusí směřovat nutně proti napadanému, ale i proti nepřítomné osobě a zahrnuje i násilí, kterého může být použito až v budoucnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 50/1957 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
50. Souhlasit přitom nelze ani s další námitkou obviněného, že v případě odcizení příruční tašky poškozenému tomuto nebyl prokázán jeho úmysl trvale se zmocnit cizí věci, neboť odňatá taška měla sloužit pouze jako zástava za předchozí nesplacený dluh, který vůči němu poškozený měl. Nejvyšší soud v rámci své konstantní judikatury již nejednou zdůraznil, že není rozhodné, zda úmysl pachatele trestného činu loupeže směřoval k trvalé dispozici s cizí věcí či nikoliv. Proto také samotná délka doby držení věci ze strany pachatele není v žádném případě rozhodující pro závěr, že jde o jiný trestný čin, než loupež (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). Přestože tedy poškozený ve své výpovědi zmínil, že obviněný si předmětnou tašku zamýšlel ponechat dočasně jako zástavu za nezaplacený dluh, na což dovolatel opakovaně poukazuje, není taková okolnost z hlediska naplnění znaků přisouzené právní kvalifikace nikterak zásadní.
51. Za podobně neopodstatněnou je namístě označit i další námitku dovolatele spočívající v tvrzení, že neočekávané vytržení telefonu z ruky poškozeného nelze považovat za násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Je sice pravdou, že tentýž závěr deklaroval Nejvyšší soud (resp. Nejvyšší soud Slovenské republiky) ve svém rozhodnutí ze dne 23. 9. 1971, sp. zn. 1 To 121/71, jež bylo uveřejněno pod č. 19/1972 Sb. rozh. tr., nicméně daný případ není ve vztahu k projednávanému případu obviněného F. J. nikterak přiléhavý. V judikovaném případě byl odsouzen obviněný za krádež pokladničky s denní tržbou, ke které došlo tak, že pachatel vyvinul násilí nikoli vůči osobě prodavačky, nýbrž pouze vůči pokladničce, kterou nesla ve své ruce, a kterou ji úderem z ruky vytrhl. Nejvyšší soud SR proto konstatoval, že násilí nebylo ze strany pachatele vedeno primárně vůči poškozené, ale vůči věci samé, pročež toto trestné jednání nebylo právně kvalifikováno jako trestný čin loupeže (loupežné přepadení), nýbrž jako trestný čin krádeže.
52. V nyní projednávaném případě však obviněný pod pohrůžkou násilí, doprovázenou bezprostředním mířením střelné zbraně na koleno a palec u nohy poškozeného, tohoto donutil k vydání jeho osobních věcí (zahrnující tašku s osobními doklady, zápisníkem a klíčem s čipem), čímž bezprostředně a násilně útočil na osobu poškozeného s přímým úmyslem vzbudit v něm silnou obavu z okamžitého způsobení závažného zranění.
53. Na okraj se dovolatel pokouší cílit i na skutečnost, že nejprve poškozenému nečekaně vyrazil z ruky jeho mobilní telefon, což podle jeho tvrzení nebylo doprovázeno pohrůžkou zbraní, pročež takovéto jednání samo o sobě ještě nelze kvalifikovat jako násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Avšak i tuto drobnou skutkovou nuanci je nutné odmítnout, neboť ze skutkových zjištění je zřejmé, že již v okamžiku vyražení mobilního telefonu z ruky na poškozeného mířil zbraní, přičemž poškozený se v reakci na tuto bezprostřední pohrůžku nikterak nebránil a proti své vůli mu vydal nejen své osobní věci, ale strpěl i to, že si obviněný posléze vzal i předmětný mobilní telefon, který dříve odhodil na zem. Avšak i za situace, kdy by obviněný poškozenému nejprve ze vzteku vyrazil z ruky mobilní telefon a teprve poté na něj vytáhl zbraň za účelem zmocnění se jeho tašky s osobními věcmi, na právní kvalifikaci předmětného jednání by tato situace neměla žádný zásadní vliv.
54. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl námitky dovolatele o nenaplnění zákonných znaků přisouzeného zvlášť závažného zločinu loupeže, neboť z provedeného dokazování naopak jednoznačně vyplynulo, že obviněný svým jednáním naplnil jak objektivní, tak i subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
V. 2. Námitky obviněného vážící se k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku
55. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) dovolatel stran naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku namítl, že i tento výrok o vině považuje za vadný, neboť v něm absentuje znak zavinění, resp. jeho úmysl přechovávat předmětné množství pseudoefedrinu a metamfetaminu. Taktéž popis tohoto skutku dovolatel hodnotí jako chybný, neboť v rozporu s provedenými důkazy uvádí, že minimálně dne 20. 9. 2018 měl přechovávat výše uvedené látky pro jiného, přestože tohoto dne odevzdával předmětné látky na služebnu Policie ČR, nehledě na to, že reálné přechovávání těchto látek po dobu necelého jednoho dne nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Na tomto základě pak dovolatel uzavřel, že i stran tohoto skutku došlo ze strany soudů nižších stupňů k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění do 31. 12. 2021 [resp. dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022].
56. Podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří či pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekurzor nebo jed. Objektem tohoto trestného činu je ochrana společnosti a lidí proti ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Objektivní stránka tohoto trestného činu je naplněna prokázáním jakéhokoli neoprávněného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, které pachatel opatří i přechovává pro jinou osobu. Subjektem trestného činu je zpravidla fyzická (ale může jím být též právnická) osoba, z hlediska subjektivní stránky je vždy vyžadováno úmyslné zavinění.
57. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný v rámci svých dovolacích námitek setrval na své výpovědi, v rámci které vykreslil svoji osobu jako dobrovolného spolupracovníka Policie ČR, který usiloval o zabránění distribuce omamných látek ze strany poškozeného M. M., neboť podle jeho zjištění tento u sebe přechovával metamfetamin a pseudoefedrin, pročež kontaktoval policejní orgán na tísňové lince 158 a žádal okamžitý příjezd zásahové jednotky. Touto argumentací před nalézacím soudem usiloval o objasnění způsobu, jakým se dostal k předmětným omamným látkám. Nicméně po zvážení všech skutkových okolností se oba soudy nižších instancí opět přiklonily k výpovědní verzi poškozeného, neboť v kontextu se závěrem o vině obviněného ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) nebylo možné dospět k jinému závěru ani stran skutku popsaného pod bodem 2).
58. Okresní soud se vyjma výše uvedených skutkových souvislostí (jako je setrvání poškozeného na své výpovědi i v rámci provedené konfrontace a potvrzení jeho výpovědi faktickou absencí daktyloskopických stop na předmětných sáčcích s pervitinem a pseudoefedrinem) zabýval i motivem jednání obviněného. A dospěl ke zcela logickému závěru, že obviněný si po předmětném incidentu uvědomil reálné nebezpečí trestního stíhání, pokud by poškozený v nejbližších dnech na něj podal trestní oznámení. Z tohoto důvodu se v sebezáchovném pudu rozhodl této situaci předejít tím, že poškozeného „předběhne“ a sám jej na policii nahlásí pro přechovávání omamných látek, které do jeho tašky dodatečně vložil. Následně pak doufal, že tímto krokem si zajistí, aby jeho jednání [popsané pod bodem 1)] nemělo v budoucnu trestněprávní dohru. Do tohoto skutkového rámce zcela zapadla i skutečnost, že obviněný velmi stál o to, aby se předmětná taška dostala právě do rukou policistů na tzv. linii toxi, u kterých předpokládal, že na přítomnost omamných látek, spolu s udáním jména poškozeného M. M., budou reagovat dle jeho představ.
59. Dovolatel i v aktuální fázi trestního řízení setrval na své předchozí výpovědi a v této souvislosti předložil Nejvyššímu soudu skutkové i hmotněprávní námitky. V rámci skutkových námitek uvedl, že jeho výpovědní verzi potvrdila svědkyně H. D., přičemž další ověření jeho obhajoby bylo prakticky zmařeno, neboť na jeho opakované žádosti, aby bylo prověřeno, zda kolem dne 20. 9. 2018 někdo skutečně na Policii ČR s přezdívkou K. volal, orgány činné v trestním řízení nereagovaly, přičemž k ověřování jeho tvrzení došlo až v době, kdy již byly záznamy telefonických oznámení nenávratně smazány.
60. Nejvyšší soud však z přiloženého spisového materiálu ověřil, že výše uvedenými námitkami se soudy obou nižších stupňů zabývaly a řádně je vypořádaly. Svědkyně H. D., která skutečně v daném období vykonávala ostrahu na recepci předmětné policejní služebny, potvrdila výpověď obviněného pouze stran tvrzení o jeho návštěvě na policejní stanici, kdy předmětnou tašku nemohla převzít, pročež obviněného instruovala, jak má postupovat dále, resp. že se má obrátit na místně příslušné obvodní oddělení Police ČR, nebo přijít na tutéž služebnu následující den v pracovní době, což však obviněný neučinil (č. l. 115 verte).
61. K tomu odvolací soud výstižně podotkl, že vysvětlení důvodů, proč obviněný nedůvěřoval jinému policejnímu oddělení než „toxi týmu“ při Územním odboru Ústí nad Labem se jeví jako značně účelové, neboť v podstatě nespecifikoval žádný hodnověrný důvod, proč by jiné policejní oddělení nemělo být pro něj dostatečně věrohodné – zvláště když mělo možnost okamžitě kontaktovat dosahové policisty ze Služby kriminální policie a vyšetřování, podřazené rovněž pod Územní odbor Ústí nad Labem. Především je však krajně nepravděpodobné, aby operační důstojník policie nikterak nereagoval na tak akutní oznámení, které mělo značný potenciál okamžitě odhalit trestnou činnost na úseku omamných a psychotropních látek.
62. K dovolatelově námitce, že orgány činné v trestním řízení na požadavek týkající se prověření jeho volání na policejní tísňovou linku nereagovaly, Nejvyšší soud dodává, že s tímto návrhem přišel obviněný až během hlavního líčení, kdy ve věci poprvé vypovídal. Ze spisového materiálu rovněž vyplývá, že okresní soud následně požádal Policii ČR, SKPV Ústí nad Labem, o prověření, zda v průběhu měsíce srpna či září 2018 skutečně bylo na tísňovou linku 158 přijato oznámení od osoby, která se představila jako „K.“ a jejímž obsahem bylo upozornění na nedovolený prodej omamných látek na benzínové čerpací stanici MOL v XY (č. l. 149). Na tuto žádost však bylo policií sděleno, že požadovaný záznam již není možné dohledat a rovněž u kolegů na „linii toxi“ si oznámení, ve kterém by figuroval oznamovatel „K.“, nikdo nevybavil (č. l. 150). Především však osobě obviněného nic nebránilo v tom, aby o prověření telefonátu na linku 158 požádal sám či prostřednictvím své obhájkyně již v přípravném řízení, kdy tyto záznamy ještě byly, popř. mohly být k dispozici. Jestliže tak neučinil, vše nasvědčuje, že i tato námitka je ze strany obviněného pouze „taktický kalkul“, jak ji výstižně označil odvolací soud.
63. Ve smyslu hmotněprávní argumentace dovolatel znovu namítl, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ze strany soudů nižších stupňů nebyl prokázán znak zavinění, resp. jeho úmysl přechovávat výše uvedené látky.
64. Není pochyb o tom, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku je po subjektivní stránce vyžadováno úmyslné zavinění. Jak bylo již dostatečně uvedeno výše, z provedeného dokazování vyplynulo jednoznačné taktizování obviněného ve snaze ochránit svoji osobu před hrozícím podáním trestního oznámení ze strany poškozeného v souvislosti s jednáním popsaným pod bodem 1). Za tohoto stavu se tedy rozhodl k ofenzívě, aby svůj útok na jeho osobu se zbraní v ruce fakticky rehabilitoval. Ze skutkových zjištění je však zřejmé, že to byl právě obviněný, který přechovával zmíněný metamfetamin a prekurzor pseudoefedrin, jež v přímém úmyslu vložil do poškozenému nedobrovolně odňaté plátěné tašky, jíž odevzdal na jím vybrané policejní služebně. Jelikož žádný z důkazů nesvědčil pro závěr, že by tyto látky obviněný aktuálně užíval pro vlastní potřebu, okresní soud logicky odvodil, že je přechovával „pro jiného“, pročež zcela správně projednávaný přečin právně kvalifikoval podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a pouze vzhledem k relativně nízkému množství předmětných látek vyhodnotil škodlivost jednání obviněného v kontextu zjištěných okolností jako nižší.
65. Vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud kategoricky odmítl i doprovodné výhrady obviněného, zejména pak námitku, že popis skutku v tzv. skutkové větě údajně neobsahuje znak zavinění, což není pravdou vzhledem k použité formulaci: „obviněný nejméně dne 20. 9. 2018 v XY úmyslně a neoprávněně přechovával…“. K námitce dovolatele stran toho, že výše uvedené látky měl v dispozici jen po velmi krátkou dobu (v daném případě se mělo jednat o dobu „nejméně jednoho dne“), Nejvyšší soud podotýká, že skutečná prokázaná doba přechovávání zakázaných látek není pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty podle § 283 tr. zákoníku nikterak rozhodná. K prokázané době přechovávání zakázaných látek soudy prvních stupňů vždy přihlíží až v rámci svých úvah o druhu a výši ukládaného trestu, k čemuž došlo i v případě obviněného F. J.
66. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že obviněný v úvodu svého podání napadl rozhodnutí soudů obou stupňů nejen ve výroku o vině, ale i ve výroku o trestu „vyjma výroku o ochranném opatření zabrání věci“. Nicméně své námitky proti uloženému trestu již v dalších částech svého mimořádného opravného prostředku nikterak neupřesnil. Přestože Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát uvedl, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizoval, Nejvyšší soud není povinen je za obviněného domýšlet (srov. např. sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07), je zřejmé, že dovolatel se neztotožnil s výší uloženého trestu, neboť v závěrečném petitu svého dovolání žádá zproštění obžaloby. Takový návrh však s ohledem na níže uvedené skutečnosti nebylo možné akceptovat.
67. Předně platí, že námitky proti výroku o trestu je možné vznášet pouze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Právě tento dovolací důvod předpokládá, že dovolatel namítne, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákoníkem. Na tento dovolací důvod však obviněný neodkázal, neboť podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byl ohrožen trestem odnětí svobody v zákonném rozmezí od dvou do deseti let, přičemž Okresní soud v Ústí nad Labem mu za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby s tím, že mu navíc jeho výkon podmíněně odložil na přiměřenou zkušební dobu. Takový trest nelze za žádných okolností hodnotit jako nepřiměřený, resp. nepřiměřeně přísný, neboť v daném případě ve vztahu k oběma projednávaným skutkům prokazatelně došlo ze strany obviněného k naplnění zákonných znaků skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Navíc námitka namířená proti nepřiměřenosti uloženého trestu není podřaditelná pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. řádu, a tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění do 31. 12. 2021. Za této situace tak Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného kategoricky odmítl, nehledě na fakt, že možnost zproštění podané obžaloby je v projednávaném případě, s přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem, absolutně vyloučena.
68. Obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní – tj. ve znění účinném od 1. 1. 2022 - dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu], a to v jeho druhé alternativě, neboť měl za to, že v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu ohledně jím podaného odvolání, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jelikož však Nejvyšší soud ověřil, že v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, ani v řízení jim předcházejícím, nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
69. Lze tedy shrnout, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud v napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ani v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem či v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) ani l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ani jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. řádu, ve znění účinném 1. 1. 2022.
VI. Závěr
70. V souvislosti s dovolatelem přednesenou argumentací je třeba zdůraznit, že obviněný F. J. převážnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi řádně vypořádal již Okresní soud v Ústí nad Labem v rámci svého rozsudku a následně se s jeho výrokem o vině i o trestu bez výhrad ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací. Oba nižší soudy se tak v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů.
71. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byly oba projednávané skutky správně právně kvalifikovány, neboť v obou případech byly prokazatelně naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem 1), stejně jako přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem 2).
72. Nejvyšší soud tak po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2021, č. j. 6 To 425/2020-195, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 61 T 26/2019-162, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného F. J. nedošlo ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, k porušení zákona, pročež bylo jeho dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu