11 Tdo 316/2025-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2025 o dovolání obviněného A. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 8 To 399/2024, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 24/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. L. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 13 T 24/2012, byl obviněný A. L. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
ačkoli věděl, že nakládání s psychotropními látkami je možné pouze na základě zvláštního povolení, jehož není držitelem, v XY v herna baru XY v přesně nezjištěné době od začátku roku 2011 do léta 2011 neoprávněně prodal nejméně v pěti případech pervitin (metamfetamin) P. K., v celkovém množství nejméně 1,5 g za finanční částku nejméně 2 000 Kč, a to vždy v tzv. „dealeráku“ na jeho žádost.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 8 To 399/2024 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný A. L. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou postavena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný projevil nesouhlas s usnesením odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Argumentaci odvolacího soudu shledává nesprávnou, když má za to, že skutkový děj, jak jej zopakoval na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně, byl nesprávně právně posouzen, neboť z provedených důkazů takovýto závěr nevyplynul. Soudy obou stupňů tak učinily nesprávné závěry, neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. Jestliže oba soudy dospěly k závěru, že spáchal přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, pominuly fakt, že svědek P. K., jenž měl podle soudů obviněného usvědčit, se jednoznačně vyjádřil při své opakované výpovědi v rámci hlavního líčení v tom smyslu, že obviněného nezná a o jeho osobě ani nijak nepochyboval. Doslova uvedl: „…bral jsem ho (pervitin) od lidí tak různě, ale rozhodně ne od tady dotyčného, toho opravdu neznám, ani podle vidění a že jsem vyrůstal na XY, kde ta romská komunita byla, ale tady pana obžalovaného neznám vůbec. To si vůbec nejsem vědom, že bych vypovídal něco jiného, jestli to tak bylo, tak je to tak, opravdu tady pána neznám, ani podle obličeje, ani podle jména, nic mi to neříká, takže jestli to tak předtím bylo, tak to se teda omlouvám, ale už si to rozhodně nepamatuju. Jméno A. L. mi teďka jako něco říká, ale nevybavuju si vůbec žádnou spojitost, opravdu nevím“. K tomu následně obviněný, jenž byl dotázán dle § 214 tr. ř. uvedl, že: „…Tohohle pana K. neznám vůbec, já jsem nic nespáchal. To je všechno, vidím ho dneska poprvé v životě, možná jsem ho potkal někdy předtím, ale dneska jsem ho viděl poprvé v životě.“
7. Pokud bylo soudy odkazováno na výpověď svědka K. z přípravného řízení a zejména z hlavního líčení, jehož vyústěním byl rozsudek ze dne 9. 8. 2017, č. j. 13 T 24/2012-91, který byl následně podle § 306a odst. 2 tr. ř. zrušen, obviněný namítá, že tomuto procesnímu úkonu nebyl přítomen, a svědek se tak mohl vyjadřovat ke zcela jiné osobě. Nebylo prokázáno, že by pervitin obdržel od obviněného, jehož osobu neztotožnil. V řízení tak vyvstala pochybnost o tom, zda obviněný byl tou osobou, která měla daný skutek spáchat, resp. prakticky nebylo prokázáno, že skutek spáchal. Žádným důkazem nebylo ani prokázáno, že by svědek K. měl zájem obviněného vyvinit. O skutkovém ději tak vyvstávají zásadní pochybnosti, zda se takto stal či nikoliv, resp. zda jej spáchal obviněný. Při rozhodování o jeho vině tak mělo být postupováno ve smyslu zásady „in dubio pro reo“.
8. V neposlední řadě obviněný poukázal rovněž na skutečnost, že přípravné řízení a v jeho rámci výslech svědka K., na který odkazují soudy obou stupňů, proběhlo a samotný předmětný skutek se měl stát již před více jak čtrnácti lety. V tomto smyslu byl také orgány činnými v trestním řízení ve Velké Británii, kde vykonával trest odnětí svobody, propuštěn k datu 1. 10. 2024 na svobodu po vykonání ? uloženého trestu, což byl dle informací, jež mu byly sděleny, výsledek dohody britské strany (Bail for Immigration Detainess) a Ministerstva spravedlnosti České republiky.
9. S ohledem na skutečnosti shora uvedené obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a závěr o jeho vině postavily na výpovědi svědka, jež byla provedena bez jeho přítomnosti, před velmi dlouhou dobou, a kdy navíc ke ztotožnění jeho osoby svědkem nedošlo.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle § 265m tr. ř. sám rozhodl a obviněného obžaloby v celém rozsahu zprostil.
11. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně) k podanému dovolání vyplývá, že dovolatel doslova opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil v rámci svého odvolání, na niž oba soudy beze zbytku a adekvátně v odůvodnění svých rozhodnutí reagovaly a s jejich nosnými body se státní zástupkyně ztotožnila. V návaznosti na to poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Obviněný označil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první alternativě, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle státní zástupkyně přednesené výhrady sice pod uvedený dovolací důvod podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné.
13. V této souvislosti akcentovala, že Okresní soud v Jihlavě realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Brně, který podané odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.
14. Pokud jde o usvědčující výpověď svědka P. K., správně soud prvního stupně hodnotil výpověď tohoto svědka, který při hlavním líčení dne 20. 11. 2024 uvedl, že si obviněného skutečně nevybavuje, poukázal však na svoji předchozí výpověď učiněnou v přípravném řízení, která dokládala opak. Zde soud správně poukázal na to, že tehdy svědek jednoznačně uvedl, že obviněného zná, popsal, jakým způsobem se s ním seznámil, jak probíhal nákup jednotlivých dávek a na jakém místě. Výpověď svědka z přípravného řízení učiněnou na konci roku 2011, tedy v témže roce, v jakém svědek pervitin od obviněného nakupoval, soud prvního stupně hodnotil jako věrohodnou, přičemž svědek popisoval průběh jednotlivých nákupů poměrně podrobně. Pokud tedy svědek při hlavním líčení dne 20. 11. 2024 nejprve uváděl, že obviněného nezná, nevnáší do jeho dřívější výpovědi žádné zásadní pochybnosti skutečnost, že aktuálně obviněného nepoznal, neboť se vyjadřoval k období před třinácti lety, stejně jako vizáž obviněného, která se od roku 2011 poměrně značně změnila, což dokládá i fotografie na č. l. 59 trestního spisu. Svědek P. K. také při hlavním líčení po přečtení své výpovědi z přípravného řízení uvedl, že pokud v roce 2011 uváděl, že pervitin od obviněného nakupoval, pak tomu tak bylo. Ostatně skutečnost, že měl problémy s drogami, v tehdejším období, sám výslovně přiznal. Za této situace správně soudy uzavřely, že není důvod předchozí výpověď svědka, jakkoliv zpochybňovat. Jednání obviněného tak bylo provedenými důkazy plně prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
15. Závěrem státní zástupkyně uvedla, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
18. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obecně spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
19. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
20. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, včetně v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.
21. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný jej uplatnil v jeho první alternativě, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolací námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas obviněného s tím, že byl uznán vinným na základě skutkového stavu, který oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, obviněný ve skutečnosti brojí proti rozsahu a způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí zejména ve vztahu k námitkám, jimiž plně popírá svou vinu, tvrdí, že o této neexistuje žádný důkaz, že nikdy drogy nikomu nedával, svědka P. K. nezná ani nebylo prokázáno, že by pervitin od něj obdržel. Rovněž poukazuje, že nedošlo ze strany svědka ani ke ztotožnění jeho osoby, zpochybňuje jeho výpověď z přípravného řízení a z hlavního líčení ze dne 9. 8. 2017, jemuž nebyl přítomen, namítá, že se tak svědek mohl vyjadřovat k jiné osobě, že nebylo prokázáno, že by jej chtěl z trestného jednání vyvinit, a další.
22. Podstata dovolací argumentace obviněného tak nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně projevující se v závěru o jeho vině přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž vyšly oba nižší soudy, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje.
23. K tvrzenému zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění je nutno zdůraznit, že jeho existence předpokládá takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
24. Není pochyb o tom, že Okresní soud v Jihlavě realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Brně, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jihlavě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný, natož obviněným namítaný zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, a sp. zn. I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
25. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad.
26. V daném kontextu za relevantní nelze považovat námitku obviněného, že soudy rozhodnutím o jeho vině porušily zásadu in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. K tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
27. Pokud tedy dovolatel poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo, jeho dovolání v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když o dovolatelem popíraných skutkových zjištěních soudy žádné pochybnosti neměly.
28. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popírá, není pochyb o tom, že soud prvního stupně odvodil své skutkové závěry z výsledků provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o jeho trestném jednání. Jejich dostatečné ukotvení shledal zejména ve výpovědi svědka P. K. Ačkoliv tento při hlavním líčení dne 20. 11. 2024 uvedl, že si obviněného nevybavuje, jeho předchozí výpověď učiněná v přípravném řízení dokládá opak. Tehdy jednoznačně uvedl, že obviněného zná, popsal, jakým způsobem se s ním seznámil, jak probíhal nákup jednotlivých dávek a na jakém místě.
Tuto jeho výpověď z přípravného řízení oba soudy důvodně shledaly věrohodnou, zvláště když byla učiněna krátce poté, co svědek pervitin od obviněného nakupoval, přičemž svědek popisoval průběh jednotlivých nákupů poměrně podrobně. Skutečnost, že svědek aktuálně obviněného nepoznal, byla podle soudů logicky odůvodněna dlouhým časovým odstupem (svědek se vyjadřoval k období před 13 lety), přičemž svou roli sehrála i skutečnost, že se vizáž obviněného od roku 2011 změnila. Protože se svědek v hlavním líčení dne 20.
11. 2024 v podstatných bodech odchýlil od své dřívější výpovědi, byl podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečten protokol o jeho dřívější výpovědi z přípravného řízení ze dne 12. 12. 2011. V rámci tohoto výslechu, jemuž byl přítomen i tehdejší obhájce obviněného Mgr. Karel Belatka, svědek uvedl, že byl občasným uživatelem pervitinu a marihuany. A. L. znal z XY z XY něco málo přes jeden rok, seznámili se náhodně v nonstop herně na XY v XY. Poprvé si pervitin od obviněného kupoval někdy začátkem roku 2011 a naposled někdy v létě 2011, a to vždy pro svou potřebu.
Celkově od obviněného pervitin koupil asi v pěti případech, vždy v baru XY na XY v XY, když se tam náhodně sešli, pervitin brával nosem. Po předestření této jeho výpovědi z přípravného řízení v reakci na to připustil, že pokud v roce 2011 uváděl, že pervitin od obviněného nakupoval, pak tomu tak bylo. Pokud za této situace soudy konstatovaly, že není důvod tuto předchozí výpověď svědka jakkoli zpochybňovat, lze se s tímto jejich závěrem plně ztotožnit. Z těchto důvodů obviněným uplatněnou obhajobu, že nikdy pervitin neprodával, že svědka nezná ani jej nikdy neviděl, která byla navíc provedeným dokazováním zcela vyvrácena, soudy důvodně vyhodnotily jako nevěrohodnou.
29. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
30. V návaznosti na shora uvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Jihlavě (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, je evidentní, že obviněný se tímto svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce dopustil přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.
31. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatelů již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňovali, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2– 5), a rovněž poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 2 - 3). Nejvyšší soud taktéž konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů nebyly porušeny ani žádné obviněným namítané zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je obviněným namítáno.
IV. Závěrečné shrnutí 32. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného A. L. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných než zákonných důvodů. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 4. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu