11 Tdo 341/2023-632
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněného E. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 13 To 300/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 74/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného E. F. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 9. 2022, sp. zn. 6 T 74/2022, byl obviněný E. F. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem nadržování podle § 366 odst. l tr. zákoníku, a to v jednočinném souběh s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. l alinea druhá tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl obviněný okresním soudem podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. l a § 82 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného E. F. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 13 To 300/2022, a to tak, že jej podle § 256 tr. řádu jako nedůvodný zamítl.
3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kladně se obviněný E. F. předmětné trestné činnosti dopustil tím, že: nejméně v době od června 2013 do prosince 2018 podporoval M. M. s cílem, aby se jmenovaný vyhnul trestnímu stíhání, a následně též výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti let, jenž mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, č. j. 57 T 11/2012-2019, pravomocným dne 17. 1. 2014, přičemž M. M. se před trestním stíháním a následným výkonem uloženého trestu odnětí svobody ukrýval mimo jiné v Brazílii, odkud mu obžalovaný s vědomím jeho trestního stíhání zajistil poskytnutím potřebných finančních prostředků bezpečný návrat do České republiky, k němuž došlo v červnu 2013, načež mu v období od června 2013 do dubna 2014 zařídil na adrese XY, utajené ubytování tak, aby jej pátrací orgány nedostihly, a z důvodu znesnadnění nalezení místa jeho pobytu jej v době od května 2014 do října 2016 přemístil na adresu XY, a dále mu za účelem bezpečného pohybu po území České republiky a bezpečné identifikace nezjištěným způsobem obstaral padělaný občanský průkaz č. XY opatřený fotografií M. M. a vystavený na jméno T. P. s uvedením data narození XY, a tento doklad uschoval v místě svého bydliště na adrese XY, v bytě číslo 24, a konečně mu zajišťoval po celé uvedené období finanční prostředky nutné k obživě, a vlivem těchto úkonů se hledaný M. úspěšně skrýval až do 19. 12. 2018, kdy byl na adrese XY, v XY na základě příkazu k zatčení vydaného Městským soudem v Praze ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 57T 11/2012, zadržen a přemístěn k výkonu uloženého trestu odnětí svobody.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný E. F. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 13 To 300/2022, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 9. 2022, sp. zn. 6 T 74/2022, a to v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přičemž napadené rozhodnutí zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný E. F. předně namítl, že soudy obou stupňů porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, když svá rozhodnutí opřely o spekulace a nepodložené závěry, čímž ve svých rozhodnutích popřely základní zásady trestního procesu, zejména pak zásadu kontradiktornosti řízení, zásadu presumpce neviny a zásadu subsidiarity trestní represe.
6. K tvrzenému rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými závěry nalézacího soudu ve vztahu k přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny pak obviněný konkrétně namítl, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by občanský průkaz byl použit jako pravý, nebo měl být použit jako pravý, pročež v důsledku pouhého nalezení tohoto dokladu v jeho bytě nemohly být podle jeho názoru naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle § 348 tr. zákoníku. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním, na jejichž základě byl uznán vinným ze spáchání přečinu nadržování, obviněný namítl, že v obou rozhodnutích soudů nižších stupňů absentují důkazy, které by prokázaly beze vší pochybnosti jeho vinu či motiv. Prokázáno bylo podle mínění pouze to, že byl s M. M. v kontaktu a policie jej nedopadla, přičemž poukazuje-li nalézací soud na to, že s M. M. spolupracovali na činnosti, která jim měla zajišťovat obživu, pak tento soud vycházel ze zjištění učiněných v jiném trestním řízení, které dosud nebylo pravomocně ukončeno, čímž se pokusil zastřít důkazní nouzi na straně obžaloby a porušil tím zásadu presumpce neviny. Obviněný dále namítá, že nalézací soud pochybil, když ve věci neprovedl důkaz dotazem na Policejní prezidium ČR stran aktivní činnosti policie, pročež nebylo zjištěno, jaké faktické kroky policie činila k dopadení M. M. a zda vyvíjela aktivitu, kterou měl obviněný mařit. Pokud by navíc bylo pravdou, že finančně napomohl M. M. dostat se na území České republiky, o což se orgány činné v trestním řízení rovněž neúspěšně snažily, tak jim v tomto ohledu obviněný podle svého tvrzení ve skutečnosti pomohl.
7. Obviněný dále namítá, že v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání pro neúčelnost, jelikož je v jiném trestním řízení ohrožen trestem vyšším než 10 let. Přesto byly nižšími soudy projednány jeho dva přečiny s relativně zanedbatelnou společenskou škodlivostí bez hlubšího významu pro ochranu zájmů chráněných trestním zákonem. Určitou míru subjektivního zaujetí soudů vůči jeho osobě pak obviněný spatřuje i v uloženém trestu, kdy podle jeho názoru soudy obou stupňů mohly – s přihlédnutím k osobě pachatele a k okolnostem případu - zvolit i jiný alternativní trest.
8. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a následně jej zprostil obžaloby, a to z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. řádu. Alternativně pak navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil společně s napadeným usnesením Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Kladně a následně nalézacímu soudu přikázal, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 17. 3. 2023, sp. zn. 1 NZO 193/2023-10, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že dovolatel sice uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nevznáší žádné konkrétní námitky, kterými by vytýkal logické rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V dovolání pouze obecně namítá porušení základních zásad trestního řízení, paušálně odmítá skutková zjištění učiněná soudy a označuje skutkové závěry soudů za spekulativní a nepodložené. Zčásti navíc obviněný svoje námitky pojímá jako polemiku s odůvodněním soudních rozhodnutí, což je podle státního zástupce nepřípustné již s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. řádu. Obviněný přitom pomíjí obsah konspirativní komunikace mezi ním a M. M., v níž bylo komunikováno o záležitostech týkajících se pomoci dovolatele M. M. zajištěním finančních prostředků pro jeho návrat na území ČR, obstaráním letenek a zajištění bezpečného bydlení. Dále pak státní zástupce dodává, že pokud byl v bydlišti obviněného zajištěn padělaný občanský průkaz opatřený fotografií M. M., tedy osoby vyhýbající se výkonu trestu odnětí svobody, pak lze zcela logicky učinit závěr, že tento průkaz byl určen k tomu, aby byl danou osobou použit jako pravý, a to bez ohledu na skutečnost, že se dovolatel v rámci své výpovědi učiněné u hlavního líčení od pozměněného občanského průkazu zcela distancoval.
10. Důkazní řízení podle státního zástupce netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť k důvodům neprovedení dovolatelem navrhovaného důkazu vyžádáním zprávy Policejního prezidia ČR o činnosti policie směřující k dopadení M. M. se poměrně podrobně vyjádřil již nalézací soud, přičemž nelze přehlédnout skutečnost, že nešlo o důkaz podstatný pro rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Případná nižší aktivita policie při pátrání po osobě vyhýbající se výkonu trestu odnětí svobody totiž v žádném případě nezakládá beztrestnost pachatele, který ve prospěch takovéto osoby páchá trestný čin nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu by podle státního zástupce bylo možno, a to s dosti značnou dávkou tolerance, podřadit pouze námitky, podle kterých se dovolatel nemohl dopustit trestného činu nadržování vzhledem k tomu, že policie nevykazovala žádnou aktivitu k zadržení M. M. Takováto námitka ovšem není důvodnou, jelikož přečin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zákoníku může být spáchán nejrůznějšími formami podpory osoby, která se vyhýbá pravomocně uloženému trestu odnětí svobody, a to včetně poskytnutí finančních prostředků a vytvářením materiálních podmínek pro nelegální pobyt na svobodě.
12. Námitky, kterými se dovolatel domáhá zastavení trestního stíhání pro neúčelnost, pak podle státního zástupce neodpovídají obviněným zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Zastavení trestního stíhání pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu je rozhodnutím fakultativním a pokud soudy neshledají podmínky pro takovýto postup, nelze se takového rozhodnutí domáhat v rámci žádného dovolacího důvodu.
13. Žádnému dovolacímu důvodu pak podle státního zástupce neodpovídají ani obviněným okrajově uplatněné námitky proti výroku o trestu.
14. Státní zástupce tedy uzavírá, že dovolací námitky obviněného dílem pod jím vytýkané dovolací důvody podřadit nelze a pokud s velkou mírou tolerance ano, tak jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
15. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.
17. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
19. Obviněný E. F. ve svém dovolání předně odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu zaveden až novelou účinnou od 1. 1. 2022, je přitom kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř . zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. řádu. Tento do zákona nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
20. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
21. Obviněný současně odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [dříve – tj. s účinností do 31. 12. 2021 - se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], na jehož základě je možné dovolání iniciovat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, není v rámci tohoto dovolacího důvodu možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů je možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit.
Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku je možno vytýkat též
„jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. K meritu věci
23. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného E. F. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jím uplatněným, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jež jsou taxativně uvedeny v § 265b odst. 1 tr. řádu. Obviněný totiž prostřednictvím svých námitek vznesených v rámci jím podaného mimořádného opravného prostředku opětovně usiluje toliko o zpochybnění skutkových závěrů učiněných nalézacím soudem stran jeho trestné činnosti, označuje je za nedostatečné a popírá, že by se vytýkané jednání dopustil. Za tímto účelem předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a hodnotící úvahy soudů nižších stupňů označuje za zaujaté, přičemž tato zaujatost se podle jeho názoru promítla též v nepřistoupení k zastavení trestního stíhání pro jeho neúčelnost a ve volbě druhu uloženého trestu. Veškeré své námitky pak obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, a to zejména ve svém odvolání, přičemž tyto byly soudy nižších stupňů v jejich rozhodnutích řádně vypořádány.
24. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy nižších soudů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
25. Za účelem zpochybnění správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný předložil zejména své vlastní úvahy, ve kterých označil způsob hodnocení důkazů provedený nalézacím soudem za tendenční a vymezil se vůči jeho skutkovým závěrům. Podle obviněného totiž nebylo dostatečně prokázáno, jednak že skutečně pomáhal M. M. vyhýbat se trestnímu stíhání, jakož i následnému výkonu trestu odnětí svobody, dále že orgány činné v trestním řízení skutečně činily kroky k dopadení M. M., které by obviněný vůbec mohl mařit a konečně, že padělaný občanský průkaz opatřený fotografií M. M., jenž byl nalezen v místě bydliště obviněného, měl být použit či byl určen pro využití M. M. jako pravý pro účely znesnadnění identifikace jeho osoby.
26. Obviněný se tedy ve svém dovolání opětovně vymezil zejména proti závěrům, které okresní soud z provedených důkazů vyvodil, když negoval skutková zjištění nalézacího soudu, která potvrdil i soud odvolací, aby cestou dovolacího řízení dosáhl pro něho příznivějšího rozhodnutí. V daném případě však nebylo zjištěno - a obviněný ve svém dovolání ani fakticky nenamítá - že by nižšími soudy přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy tomu, že by rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo tomu, že by tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Dané námitky obviněného však s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod jím uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
27. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s Krajským soudem v Praze jako soudem odvolacím konstatuje, že Okresní soud v Kladně v předmětné věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti.
28. Nejvyšší soud se přitom nemůže nikterak ztotožnit s námitkou obviněného, který skutkové závěry nalézacího soudu označuje za pouhé ryzí spekulace. Toliko na podporu závěrů učiněných oběma soudy nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že jak úmysl obviněného podpořit osobu M. M. ve vyhýbání se trestnímu stíhání a následně též výkonu trestu odnětí svobody, tak skutečnost, že obviněný reálně za tímto účelem podnikl jednotlivé kroky uvedené ve skutkové větě, byla plně prokázána zejména na podkladě obsahu konspirativně vedené komunikace mezi obviněným a M.
M., kterážto byla nalezena na datových nosičích zajištěných při domovní prohlídce v bydlišti obviněného. V této komunikaci je do detailů zachycena domluva obviněného s M. M., při níž tito řešili zajištění přesunu M. M. z Brazílie do České republiky, ubytování M. M. a následně též jeho stěhování, stejně jako poskytování finančních prostředků obviněným M. M. Za stěžejní lze přitom označit skutečnost, že z obsahu komunikace je zcela zjevné a je v ní výslovně vyjádřeno, že její účastníci jsou si vědomi existence příkazu k zatčení vydaného na osobu M.
M., jakož i skutečnosti, že je tento na útěku a výše uvedené kroky jsou domlouvány za účelem jeho ukrytí před českými orgány činnými v trestním řízení. V kontextu obsahu zajištěné komunikace je pak nepochybné, že právě za tímto účelem obviněný M. M. rovněž opatřil a v místě svého bydliště přechovával padělaný občanský průkaz opatřený fotografií M. M., byť nebylo nalézacím soudem prokázáno, že by tento padělaný doklad byl již v minulosti použit jako pravý za účelem bezpečného pohybu a znemožnění identifikace M.
M. Pokud pak nalézací soud konstatoval, že se jejich komunikace vztahovala i k jejich společné ilegální činnosti, v žádném případě tím v rozporu se zásadou presumpce neviny neučinil vlastní závěr o spáchání jakéhokoli konkrétního dalšího trestného činu obviněným a M. M., který by nesouvisel s právě projednávaným skutkem, nýbrž tím výslovně vycházel z obsahu komunikace, v níž se obviněný baví o svých společných aktivitách směřujících k zajištění finančních prostředků a o tom, že by „to šlo i legálně“.
Právě tyto společné aktivity motivovaly podle nalézacího soudu obviněného k pomoci M. M., což je závěr plně odpovídající obsahu zajištěné komunikace a nálezu padělaného občanského průkazu opatřeného fotografií M. M., kteréžto prokazují vysokou míru angažovanosti obviněného a pestrost jednání, jímž dovolatel přispíval ke snaze M. M. vyhnout se trestnímu stíhání a následnému výkonu uloženého trestu odnětí svobody.
29. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že nalézací soud posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. Nejvyšší soud tedy v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry nalézacího soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž odvolací soud. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění obviněným nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost, pročež Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ke svým skutkovým zjištěním následně nalézací soud přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, stejně jako tak již dříve učinil soud odvolací.
30. V rámci své námitky směřované vůči procesu dokazování obviněný deklaroval, že v dané věci spatřuje rovněž vadu v podobě existence tzv. opomenutých důkazů, když vyjádřil své přesvědčení, že měl být nalézacím proveden důkaz dotazem na Policejní prezidium ČR stran aktivit policie směřujících k dopadení osoby M. M., neboť pokud by orgány činné v trestním řízení žádnou aktivní činnost nevyvíjely, pak by obviněný neměl co mařit a naopak by bylo možno shledat, že orgánům činným v trestním řízení pomohl, a to svou účastí na přesunu M. M. zpět do České republiky.
31. Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Nalézací soud přitom své rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění jeho rozhodnutí náležitě uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádal s obhajobou obviněného. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, jež vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkaz (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
32. Podle zjištění Nejvyššího soudu je totiž v nyní posuzované věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy, resp. návrh na jejich opětovné provedení, by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry nalézacího soudu - s nimiž se ztotožnil i soud odvolací - který ve svém odůvodnění neprovedení důkazu navrhovaným dotazem na Policejní prezidium ČR dostatečně odůvodnil a objasnil, z jakých důvodů považuje tento důkaz za nadbytečný, jelikož tento nemohl přispět ke zjištění skutečností rozhodných pro ustálení skutkového stavu.
33. Nad rámec shora uvedeného konstatování a toliko na podporu závěrů učiněných nalézacím soudem považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že přečin nadržování ve smyslu § 366 tr. zákoníku může být spáchán nejrůznějšími formami podpory takovéto osoby vyhýbající se trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výroku v závislosti na specifických okolnostech jednotlivých případů různé (srov. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. II. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2854). Pokud bylo nalézacím soudem prokázáno, že obviněný M. M. jako osobě, která se vyhýbala pravomocně uloženému trestu odnětí svobody, poskytoval finanční prostředky a vytvářel materiální podmínky pro nelegální pobyt na svobodě a těmito činnostmi se nezanedbatelným způsobem vědomě podílel na jeho vyhýbání se trestnímu stíhání a následně i výkonu trestu, byla učiněna veškerá podstatná skutková zjištění dostačující pro přijetí závěru o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Za této situace bylo provedení obhajobou navrhovaného důkazu za účelem prokázání existence konkrétních opatření policejních orgánů směřujících vůči M. M. jakožto osobě, která se trestnímu stíhání nebo výkonu trestu vyhýbá, zcela zjevně nadbytečné. Otázka existence těchto konkrétních opatření (např. jednotlivé kroky vedené při pátrání), resp. hodnocení jejich efektivity při snahách o zajištění osoby M. M. je pro závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podle § 366 tr. zákoníku zcela nepodstatná.
34. V této souvislosti je namístě za zcela irelevantní označit rovněž námitku obviněného, dle které by eventuální skutková zjištění stran konkrétních aktivit policie při pátrání po osobě M. M. mohla být důležitá rovněž pro posouzení společenské škodlivosti jeho jednání, a tedy vůbec i jeho trestnosti. Podle skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem bylo totiž cílem jednání obviněného realizovaného prostřednictvím celé řady různorodých činností komplexně napomáhat M. M. zůstat mimo dosah orgánů činných v trestním řízení, a to i při zajišťování jeho návratu do České republiky, kde mohl obviněný s tímto lépe spolupracovat při jeho ukrývání se a měl pro naplnění tohoto účelu k dispozici příhodnější zázemí. Tento cíl se pak obviněnému dařilo úspěšně naplňovat po dobu překračující pět let. Nelze tedy nikterak uvažovat o tom, že by obviněný svojí výpomocí M. M. při přesunu na území České republiky ve skutečnosti vypomohl orgánům činným v trestním řízení, či že by eventuálně mohla být společenská škodlivost jeho jednání jakkoli snížena v důsledku případné nižší aktivity policie při pátrání po osobě vyhýbající se výkonu trestu odnětí svobody.
35. Obviněný dále částí svých námitek brojí proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů, jež podle jeho přesvědčení měly přistoupit k podmíněnému zastavení trestního stíhání pro jeho neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu s ohledem na trestní sazbu, kterou je obviněný ohrožen v jiném – v rámci podaného v dovolání jím blíže nespecifikovaném - trestním řízení.
36. Ze spisového materiálu přitom vyplynulo, že odvolací soud se již identickou námitkou obviněného, a tedy i možností zastavení jeho trestního stíhání, řádně zabýval, a to v bodě 13. odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud přitom konstatoval, že podmínky pro případné zastavení trestního stíhání pro jeho neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu prozatím nebyly splněny, neboť byť je obviněný prokazatelně u Okresního soudu v Chomutově v řízení vedeném pod sp. zn. 53 T 151/2021 stíhán pro poměrně závažnou trestnou činnost, není z doposud provedeného dokazování zřejmé, zda toto povede k jeho odsouzení. Ve svém mimořádném opravném prostředku přitom obviněný tento závěr jakkoli věcně nerozporuje.
37. K takto formulované a obviněným opětovně vznesené námitce je na místě konstatovat, že v důsledku nevyužití možnosti zastavení trestního stíhání pro jeho neúčelnost nedošlo k jakémukoli porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Zastavení trestního stíhání z důvodu vymezeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu totiž představuje průlom do převažující zásady legality, a to ve prospěch zásady oportunity, a jako takové je projevem diskreční pravomoci státního zástupce (v přípravném řízení), případně soudu. Současně je třeba zdůraznit, že zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 tr. řádu je - na rozdíl od zastavení trestního stíhání podle odstavce 1 téhož ustanovení - toliko fakultativní povahy (srov. formulace užité v odstavci 2 „může zastavit“ a formulace užité v odstavci 1 „zastaví“), což znamená, že na takovéto rozhodnutí neexistuje žádný právní nárok. Námitka brojící proti nevyužití takovéhoto fakultativního procesního postupu, jehož aplikace je toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu (byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že zákonné podmínky vymezené tímto ustanovením splňuje), tedy neodpovídá nejen obviněným uplatněným, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu.
38. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud pouze pro doplnění dodává, že v případě zastavení trestního stíhání může být dovolací důvod relevantně založen toliko tou skutečností, že uvedeným způsobem bylo rozhodnuto i přesto, že pro to nebyla dána některá z podmínek stanovených zákonem, tzn. že v rámci taxativně vymezených dovolacích důvodů zákon umožňuje napadnout pouze pozitivní rozhodnutí soudů o zastavení trestního stíhání. V takovém případě je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, avšak ani tento dovolací důvod nemůže být dán v případě nevyužití možnosti použití tzv. odklonu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 7/2004-T 706).
39. Jde-li o námitky proti uloženému trestu, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a v rámci kterých namítá nepřiměřenost trestu uloženého soudem zaujatým vůči jeho osobě, pak nelze přehlédnout, že se jedná o zcela obecné a ničím nepodložené tvrzení, že mu mohl být uložen trest v jiné alternativní podobě.
40. Jak již bylo předestřeno výše, ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno napadené rozhodnutí, možno považovat toliko vady výroku o trestu spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního. Takovou skutkovou okolností může být např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky zaměřené na posouzení otázky, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu a zda tedy za okolností uvedených v § 43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi dán vztah recidivy a za každý trestný čin je tak třeba uložit trest samostatný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Zákonnému pojmu „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu naopak nikterak neodpovídá námitka subjektivně pociťované nepřiměřenosti uloženého trestu ze strany obviněného (k tomu srov. Šámal, P., Púry, F. § 265b [Důvody dovolání]. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166-3167).
41. Námitky vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu lze uplatňovat výhradně prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Tento dovolací důvod se však vztahuje toliko na případy, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V projednávaném případě však Okresní soud v Kladně obviněnému prokazatelně uložil přípustný druh trestu, který byl tímto soudem vyměřen rovněž v rámci předepsané zákonné trestní sazby.
42. Jak již bylo konstatováno výše, samotná problematika přiměřenosti (proporcionality) uloženého trestu, resp. námitka dovolatele stran údajné subjektivně pociťované nepřiměřenosti uloženého trestu, není podřaditelná nejen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2022), ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. řádu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460). Tato zásada byla ostatně opakovaně konstatována v již ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016, aj.). Taktéž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se explicitně uvádí, že: „samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
43. Současně je třeba připustit, že výše uvedená zásada neplatí bezvýjimečně. Určitý průlom totiž může nastat ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.). Na podkladě právě uvedeného tedy platí, že zásah Nejvyššího soudu by přicházel v úvahu pouze v případě, že uložený trest (či soustava více souběžně ukládaných trestů) je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, jakož i s dalšími relevantními hledisky, že by daná sankce byla neslučitelná s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018).
44. V posuzované věci se však o takovouto situaci zcela zjevně nejedná. Obviněný E. F. byl v nyní posuzovaném případě v souladu s § 366 odst. 1 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody v zákonné trestní sazbě do čtyř let, přičemž soudem prvního stupně mu byl uložen dvanáctiměsíční trest odnětí svobody, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Nalézací soud přitom při ukládání trestu zohlednil konkrétní povahu a závažnost obviněným spáchaných přečinů, jeho osobní poměry a dosavadní způsob života, možnosti jeho nápravy, stejně jako jeho chování po spáchání činu, tedy okolnosti obecně předpokládané ustanoveními § 37 až § 39 tr. zákoníku, přičemž neshledal žádnou polehčující okolnost, když obviněnému naopak přitěžovalo spáchání více trestných činů. Identickým návrhem a odvolacími námitkami, jež odpovídají také dovolacím námitkám obviněného, se následně v bodě 12. odůvodnění svého usnesení řádně zabýval i Krajský soud v Praze, který konstatoval, že o správnosti a zákonnosti prvostupňového rozhodnutí nelze mít žádných pochyb, uložený trest byl nalézacím soudem řádně odůvodněn a uložen v souladu se zákonem. Z odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů se přitom podává, že si byly při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu, resp. jeho přezkumu, vědomy všech klíčových zásad pro ukládání trestů zakotvených v § 37 a násl. tr. zákoníku. Po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodnutí o trestu ve vztahu k obviněnému přitom dospěly k přesvědčivému závěru, že je na jeho osobu třeba působit podmíněným trestem odnětí svobody kratšího trvání.
45. Obviněný E. F. však ve svém dovolání provedená zjištění nižších soudů ve vztahu k druhu a výši uloženého trestu nikterak nereflektoval a nerozporoval je, nýbrž se ve svém dovolání ostře vymezil proti jím subjektivně vnímané „zaujatosti“ soudů a jen zcela obecně konstatoval, že pokud soudy nevyužily možnost odklonu od standardního průběhu trestního řízení, mohly mu alespoň uložit jiný alternativní trest než podmíněný trest odnětí svobody. Takový postup ovšem s odkazem na jím zvolený ani žádný jiný zákonem vymezený důvod dovolání nemohl být úspěšný. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu totiž neodpovídá nejen obviněným uplatněným, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, a to za stavu, kdy nalézací soud obviněnému prokazatelně uložil odpovídající druh trestu a jeho uložení řádným způsobem odůvodnil, přičemž se z hlediska jeho výměry v žádném případě nejedná o trest exemplární, nepřiměřeně přísný a neslučitelný s principy proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud tedy nemohl ani tuto námitku obviněného z hlediska zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů vyhodnotit jako oprávněnou.
46. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání brojí zejména proti závěrům učiněným nalézacím soudem, čímž de facto uplatnil shora uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě. Ta je dána tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou nižších soudů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným souběžně uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, nemohl být naplněn ani obviněným výslovně neuplatněný (nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
VI. Závěr
47. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba zdůraznit, že obviněný E. F. téměř veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
48. Za daného stavu je dále třeba zdůraznit, že nalézací soud se v nyní přezkoumávané věci nezpronevěřil přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbal o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů, načež se s jeho závěry ztotožnil rovněž soud odvolací. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15), přičemž nejinak tomu bylo i v nyní posuzované věci, v níž byly tyto zásady řádně dodrženy.
49. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 13 To 300/2022, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 9. 2022, sp. zn. 6 T 74/2022, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněného E. F. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, pročež toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 4. 2023 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu