Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2024 o dovolání obviněného 1. L. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, dovolání obviněného 2. P. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, a dovolání obviněného 3. M. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 12 To 46/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 1/2019, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. D. a L. H. odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 42 T 1/2019, byli obvinění L. H., P. M. a M. D. uznáni vinnými účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl obviněný L. H. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, obviněný P. M. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný M. D. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného K. B.
2. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících v tom, že
dne 8. 7. 2016 v Praze XY, v sídle notářské kanceláře XY, v rámci probíhajícího dědického řízení vedeného pod spisovou značkou 32 D 326/2016, v úmyslu získat neoprávněně dědictví po J. S., narozeném XY, zemřelém dne XY (dále jen ,,zůstavitel“), a obohatit se tak na úkor zákonného dědice D. J., nar. XY, předložil K. B., prostřednictvím obviněného M. D., v té době svého právního zástupce, padělanou alografní závěť ze dne 12. 9. 2015, kterou si opatřil nezjištěným způsobem, přičemž v době předložení závěti K. B. a M. D. věděli, že se jedná o falzum, nikoliv o projev poslední vůle zůstavitele, k jehož sepsání mělo dojít dne 12. 9. 2015 v sídle advokátní kanceláře M. D. na adrese XY, XY, Slovenská republika, obvinění L. H. a P. M. připojili na padělanou závěť své vlastnoruční podpisy, jakožto svědci podpisu a prohlášení zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli, přičemž všichni obvinění si byli od počátku vědomi skutečnosti, že zůstavitel se takového úkonu dne 12. 9. 2015 osobně neúčastnil, uvedenou závěť nikdy nepodepsal, nejednalo se o projev jeho poslední vůle, a podpis zůstavitele na závěti je padělek, a v případě uznání pravosti závěti by se obviněný K. B. stal jediným dědicem veškerého majetku zůstavitele, který zahrnuje nemovitosti, a to parcelu č. XY v hodnotě 22 671 Kč zapsanou na LV XY, stavbu ev. č. XY na parcelách č. XY a XY pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY v hodnotě 10 739 184,90 Kč, vše zapsané na LV č. XY pro kat. území XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pozemky parc. č. XY a XY v hodnotě 6 411 358,80 Kč, zapsané na LV č. XY pro kat. území XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pozemky p. č. XY a XY v hodnotě 689 992,28 Kč zapsané na LV č. XY pro kat. území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, tedy nemovitosti v celkové hodnotě 17.863.206,98 Kč a dále motorová vozidla Mercedes L 508 DG, RZ: XY, v hodnotě 4 500 Kč, Microcar M19SVO, RZ: XY, v hodnotě 4 200 Kč, Citroen Berlingo, RZ: XY, v hodnotě 17 800 Kč, Mitsubishi Canter, RZ: XY, v hodnotě 18 200 Kč, Ford Transit 120 L, RZ: XY, v hodnotě 8 500 Kč, Ford Fiesta, RZ: XY, v hodnotě 9 300 Kč, Mercedes-Benz, Roadster, varianta Kompresor, RZ: XY, v hodnotě 105 300 Kč, Avia 20 N, RZ: XY, v hodnotě 8 200 Kč, Pontiac Fiero 2.9 GT, RZ: XY, v hodnotě 9 500 Kč, tedy motorová vozidla v celkové ceně 185.500,- Kč a dále zůstatky na bankovních účtech u Komerční banky, a. s., č. XY ve výši 60 368,76 Kč, č. XY ve výši 16 074 558,59 Kč a č. XY ve výši 499 932,00 Kč, tedy v celkové výši 16.634.859,35 Kč, a tímto jednáním by zákonnému dědici D. J., nar. XY, mohla vzniknout škoda ve výši 34 683 566,33,- Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění K. B., L. H., P. M. a D., o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 12 To 46/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvoláním obviněných K. B., L. H., P. M. a M. D. napadený rozsudek ohledně všech obviněných zrušil ve výrocích o uložených trestech. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné za trestné činy, jak jsou konkretizovány v nedotčené části výroku o vině napadeného rozsudku, odsoudil L. H. podle § 209 odst. 5 a § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř (4) roků, obviněného P. M. odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) roků a obviněného M. D. odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byli obvinění H., M. a D. pro výkon trestu zařazeni shodně do věznice s ostrahou. Současně bylo nově rozhodnuto o trestech u obviněného K. B.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
4. Proti výše označeným rozsudkům soudů nižších stupňů podal obviněný L. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž z jeho následného konstatování je zřejmé, že měl v úmyslu uplatnit dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Dovolatel konkrétně namítal nesouhlas s bodem 1 výroku rozsudku odvolacího soudu, a to z důvodu právní kvalifikace a procesních postupů soudu.
6. Pokud se týká bodu 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento nezohlednil a nepřihlédl k výjimečným a mimořádně polehčujícím okolnostem, jako závislost rodiny obviněného na jeho osobě. Obviněný celoživotně pečuje o svého syna a syna jeho družky. Sám obviněný je invalidní důchodce s rozsáhlými zdravotními problémy, které vyžadují pravidelnou lékařskou péči.
7. V bodě 38 nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem a v bodě 40 s rozhodnutím o výši trestu, zejména za situace, kdy dne 17. 1. 2023 učinil písemné doznání, které vedlo k objasnění projednávané trestné činnosti. S ohledem na jím uváděné okolnosti se tak domáhal výraznějšího snížení uloženého trestu odnětí svobody.
8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 42 T 1/2019, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 12 To 46/2021, zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Obviněný P. M. podal své dovolání prostřednictvím svého obhájce z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
10. Dovolatel v úvodu namítal existenci tzv. opomenutých důkazů. Konkrétně vytýkal, že provedení některých důkazů soud prvního stupně avizoval, ale pak bez jakéhokoli zdůvodnění je nevykonal (např. důkaz deníkem/kalendářem svědkyně B.). Podle obviněného měly být ve veřejném zasedání odvolacího soudu znovu provedeny zejména výslechy obviněných L. H. a K. B., a to s ohledem na očekávanou změnu výpovědi obžalovaného H. – viz odvolacímu soudu zaslaný návrh na zmírnění trestu ze dne 17. ledna 2023, dále navrhoval výslech S. L., S. M., T. B., V. S. a R. H. Dále se obviněný domáhal provedení revizního znaleckého zkoumání z oboru písmoznalectví, zkoumání ručního písma [revizní znalecký posudek má být zpracován proto, že znalecký posudek Mgr. Jana Zimmera trpí zásadními logickými rozpory, vychází z nevhodně zvolených metod zkoumání a jeho východiska jsou v rozporu s jinými provedenými důkazy, zejména se znaleckými závěry RNDr. Miloslava Musila], provedení rekognice podle fotografií (k potvrzení skutečnosti, že obžalovaný M. D. jedenkrát viděl pana S.), jakož i dožádání ke zjištění, kdy S. L. nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody v Bělorusku. Odvolací soud namísto řádného odůvodnění, proč další konkrétní důkazy provádět nebude, pouze konstatoval, že tyto neprovede. Odvolací soud nedostál základním požadavkům kladeným judikaturou na odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí důkazních návrhů.
11. Obviněný dále namítal, že v projednávané věci existují extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, které z nich oba soudy vyvozují. V projednávané věci jsou rozhodné především dvě skutečnosti. Kde se nacházel pan S. v den, ke kterému je datována závěť (tj. 12. září 2015), a zda je podpis pana S. na závěti falzum či nikoli. Závěry, které soudy obou stupňů vyvozují z provedených důkazů ve vztahu k těmto rozhodným skutečnostem, jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž odkázal na výpověď svědka Z. a S. Pokud se týká výpovědi svědkyně B., svědka K. a znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, tyto důkazy soudy deformovaly.
12. Obviněný shledává postup obou soudů při hodnocení důkazů nepřezkoumatelným. V projednávané trestní věci byla provedena řada vzájemně si odporujících důkazů. Z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou patrné jejich úvahy při hodnocení důkazů. V těchto souvislostech dovolatel odkázal zejména na hodnocení výpovědi znalce Mgr. Jana Zimmera soudem prvního stupně za logickou a přesvědčivou, aniž by se soud jakkoli vypořádal se závěry znaleckého posudku znalce RNDr. Miloslava Musila z oboru kriminalistika, odvětví technického zkoumání písemností. Závěry obou znalců se totiž vzájemně rozchází.
13. Soudy nižších stupňů se nikterak nevypořádaly s hmotněprávní úpravou alografní závěti, podstatou a smyslem závětního svědectví a vztahem závětních svědků k obsahu závěti. Soudy obou stupňů proto ani zmíněnou právní úpravu nezohlednily při posuzování trestní odpovědnosti obviněného jako jednoho ze závětních svědků. I kdyby bylo prokázáno, že podpis pana S. na závěti je falzum, nevylučovalo by to samo o sobě pravost závětního svědectví a nezakládalo trestní odpovědnost závětního svědka. S tím se však soudy prvního a druhého stupně nikterak nevypořádaly. Obviněný navíc zdůrazňuje, že v době učinění svědeckého prohlášení neměl povědomí o konkrétních majetkových poměrech pana S., což má význam i z hlediska prokázání subjektivní stránky nejen ve vztahu k výši údajné škody.
14. V projednávané věci nebyl prokázán tzv. dvojí úmysl obviněného. Ten se musí vztahovat jednak k vlastnímu jednání pomocníka spočívajícímu v tom, že jinému umožní nebo usnadní spáchání trestného činu, a jednak k jednání hlavního pachatele, které musí být úmyslným trestným činem nebo jeho pokusem. Soudy obou stupňů se touto podmínkou trestní odpovědnosti vůbec nezabývaly. Obviněný pouze podepsal listinu, jejíž obsah neznal ani znát nemusel. Neznal obsah listiny, tedy v čí prospěch závěť byla uzavřena a neznal majetkové poměry zůstavitele. U obviněného proto není možné dovozovat ani minimální hranici srozumění u nepřímého úmyslu, tedy smíření s možným porušením nebo ohrožením zájmu chráněného zákonem, a to ve vztahu k vlastnímu jednání ani k jednání hlavního pachatele.
15. Odvolací soud nepopírá zjevnou účelovost přiznání obviněného H., přesto na něm založil napadený rozsudek. Na základě přiznání jednoho z obviněných dovozuje vinu všech obviněných, aniž by se blíže zabýval souladností změněné výpovědi obviněného H. s dosud provedenými důkazy.
16. Obviněný P. M. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, č. j. 12 To 46/2021–2675, tak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 42 T 1/2019, aby zrušil všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky navazující, a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout. Obviněný rovněž dal podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadeného rozsudku.
17. Obviněný ke svému mimořádnému opravnému prostředku přiložil rovněž řadu příloh, např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 42 T 1/2019, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 12 To 46/2021, doručenku datové zprávy, návrhy na dokazování učiněné ve veřejném zasedání ze dne 19. 4. 2023, záznam o prostudování spisu ze dne 13. 8. 2018, návrh na doplnění vyšetřování, úřední záznam ze dne 16. 6. 2017.
18. Obviněný M. D. podal svůj mimořádný opravný prostředek prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Obviněný konkrétně namítal, že jedním ze zásadních důkazů, které mají prokazovat vinu dovolatele, jsou znalecké posudky Mgr. Jana Zimmera, znalce v oboru písmoznalectví, RNDr. Miloslava Musila, znalce v oboru kriminalistika, odvětví zkoumání písmoznalectví, přičemž závěry znalců jsou v zásadním rozporu, pokud se týká posouzení pravosti podpisu na předmětné závěti. Závěry znalců, jež zkoumali pravost podpisu, poukazovaly na nedostatečné posouzení shodných znaků u sporné závěti se srovnávacími podpisy pana S.
Vzhledem k tomu znalecké zkoumání, ke kterému došlo, nelze považovat za jednoznačné v oblasti zjištění autentičnosti podpisů. V rámci znaleckých posudků bylo taktéž uvedeno, že podpis na sporné závěti vykazuje některé shodné znaky se srovnávacími podpisy. Následně je pak nezbytné poukázat i na to, že závěry znaleckého posudku vypracovaného Mgr. Zimmerem byly následně vyvráceny znaleckým posudkem zpracovaným RNDr. Musilem. Vzhledem k této vzájemné rozpornosti znaleckých posudků a k absenci jednoznačného závěru o (ne)pravosti předmětného podpisu pana S.
ve věci nelze jednoznačně konstatovat, že podpis na dané závěti byl skutečně padělán. Závěry soudů nižší instance jsou proto ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Zároveň nelze ani spolehlivě vyloučit možnost přítomnosti pana S. na Slovensku pouze z toho, že v době, kdy se měl nacházet u podpisu závěti, byl v provozu jeho počítač, neboť není možné vyloučit, že tento mohl být využíván i jinou osobou. Samostatně stojící důkaz výpovědí svědkyně B., která nepředložila listinné důkazy, jež by podporovaly její výpověď, není dostačujícím pro vyslovení závěru o tom, že svědkyně skutečně v předmětný den pana S.
navštívila. K výpovědi spoluobviněného L. H., k níž došlo v průběhu veřejného zasedání u Vrchního soudu v Praze, dovolatel uvádí, že z této je zcela zjevné, že se spoluobviněný H. pokouší dosáhnout zmírnění trestu pro svou osobu tím, že popisem skutku vyhovujícím verzi orgánů činných v trestním řízení bude uvádět tvrzení, která budou svědčit proti ostatním obviněným a zároveň v rámci těchto tvrzení bude spoluobviněný H. bagatelizovat rozsah své účasti na daném jednání. Vzhledem k fázi řízení, ve které došlo k tomuto významnému obratu ve výpovědi obviněného, je nezbytné zohlednit, že tato změna výpovědi může být čistě účelovou a nezakládající se na pravdě.
Analogicky lze poukázat na nezbytnost důkladného zkoumání věrohodnosti spolupracujícího obviněného, když přestože spoluobviněný H. formálně nebyl takto označen, důvody pro zkoumání jeho věrohodnosti jsou z hlediska možných motivací obdobné.
20. Rovněž obviněný M. D. dal předsedovi senátu Nejvyššího soudu podnět, aby ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozsudku v celém rozsahu, který dovolateli ukládá trest odnětí svobody v trvání pěti let. Dovolatel v závěru svého mimořádného opravného prostředku učinil návrh, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
21. Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že v případě porovnání dovolací argumentace obviněných P. M. a M. D. s jejich dosavadní obhajobou a s jejich argumentací v odvolacím řízení, je zjevné, že tato argumentace je totožná.
22. Obviněný P. M. věnoval podstatnou část svého mimořádného opravného prostředku opomenutým důkazům, které výslovně označil a obsáhle vysvětlil, proč tyto důkazy vnímá jako opomenuté. Již soud prvního stupně se vypořádal s jeho důkazními návrhy, jak je zřejmé z bodů 22. a 25. odůvodnění rozsudku, přičemž řešil návrh na výslech svědka S. L. a vhodnost vypracování revizního znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví zkoumání ručního písma. Tyto návrhy obviněný zopakoval v odvolacím řízení s tím, že návrhy na provedení dalšího dokazování ještě rozšířil. Všemi těmito návrhy na doplnění dokazování se odvolací soud řádně zabýval, jak je zřejmé z bodu 23. až 25. odůvodnění jeho rozsudku.
23. Posuzovaná trestní věc není poznamenaná ani zjevným rozporem mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, který namítají jak obviněný P. M., tak obviněný M. D. Je třeba naopak zdůraznit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá naopak zřejmý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami v rámci hodnocení důkazů. Skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, pokud neaplikovaly pravidlo in dubio pro reo.
24. Obviněný P. M. ve svém dovolání uplatnil i námitky právní. Má za to, že soudy nezohlednily při posuzování jeho trestní odpovědnosti hmotněprávní úpravu alografní závěti podle § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť podmínkou platnosti této závěti není, aby byla před svědky sepsána nebo podepsána, a navíc závětní svědek svým prohlášením neověřuje pravost závěti, tedy nemusí znát její konkrétní obsah. Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že k podpisu pořizovatele a svědků alografní závěti nemusí dojít stejný den, neboť pořizovatel nemusí závět podepsat přímo před svědky. Pouze je vyžadováno, aby pořizovatel před současně přítomnými svědky prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Je však třeba připomenout ustanovení § 1539 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle nějž je nezbytné, aby svědkové závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a tatáž osoba a aby závěť podepsali. Svědkové závěti přitom musí být funkcí svědka pověřeni. V posuzované trestní věci bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný P. M. funkcí závětního svědka pověřen nebyl a že vědomě podepsal listinu označenou jako závěť s vědomím, že ji J. S. nepořídil, nepodepsal a způsobem uvedeným v závěti se svým majetkem naložit nehodlal. Nemohl tedy ani prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
25. Dále obviněný P. M. uplatil námitku, že mu nebyl prokázán tzv. dvojí úmysl, který se musí vztahovat jednak k vlastnímu jednání pomocníka, jednak k jednání hlavního pachatele. Je třeba zopakovat, že v posuzované trestní věci bylo nezpochybnitelně zjištěno, že J. S. závěť, která byla předložena v dědickém řízení dne 12. 9. 2015, ve skutečnosti nepodepsal a nešlo o jeho projev vůle. Padělanou závěť předložil hlavní pachatel, obviněný K. B., notářce v rámci dědického řízení. Jestliže obviněný P. M. předmětnou závěť podepsal jako svědek, nepochybně osvědčil děj, který neproběhl tvrzeným způsobem, neboť závěť nepředstavovala projev vůle J. S., kterého obviněný P. M. znal a měl rovněž představu o jeho majetkových poměrech. Ty tomu musely být zřejmé i ze způsobu páchání trestné činnosti, neboť na majetku, o který se měl obviněný K. B. obohatit, se mělo dělit více osob. Do výroku o vině byl zahrnut popis všech právně významných skutkových okolností jednak hlavního pachatele trestného činu a následně i popis skutkových okolností jednání účastníka, které dávají podklad pro posouzení jeho jednání jako pomocníka.
26. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných P. M. a M. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
27. Obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce zaslal Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, v níž uvedl, že pokud jde o odmítnutí výslechu K. B. a pouhý odkaz na jeho výpověď v přípravném řízení, jedná se evidentně o opomenutý důkaz. Vyjádření státní zástupkyně se vyhýbá odmítnutí výslechu S. L. ze strany odvolacího soudu poukazem na současnou mezinárodně politickou situaci a vztahy mezi Českou republikou a Běloruskem. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 4 Tdo 1118/2012, je nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí se týká zcela odlišného případu. Odmítnutí revizního znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a výslechů svědků T. B., S. M. a V. S. je odůvodněno nadbytečností. Argumentace státní zástupkyně zcela popírá pravidlo audiatur et altera pars. Co se týká vyjádření státní zástupkyně k tomu, že revizního znaleckého posudku z písmoznalectví není třeba, neboť znalecké posudky Mgr. Jana Zimmera a RNDr. Miloslava Musila nejsou v rozporu, opomíjí zcela klíčovou věc, že Mgr. Zimmer při svém „zkoumání“ vycházel z chybného východiska, a sice, že jde o kopii podpisu. Naproti tomu RNDr. Musil dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že jde o prvopis. Dovolatel v závěru své repliky konstatoval, že státní zástupkyně postupuje při výběru a hodnocení důkazů jednostranně a selektivně tak, aby byl prokázán závěr o vině, který pojímá jako hypotézu. Takový postup je však v rozporu se zásadou materiální pravdy a zásadou volného hodnocení důkazů, podle níž jednotlivé důkazy mají být hodnoceny pečlivě jednak samostatně, jednak ve vzájemných souvislostech.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
29. Nejvyšší soud shledal, že v případě všech obviněných jsou dovolání přípustná, dovolání byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
30. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které je v dovoláních ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
31. Dovolatelé ve svém dovolání mj. odkázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitky ze strany obviněného lze považovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ovšem to platí jen v případech, kdy existence vad předvídaných v tomto ustanovení se týká rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaku obviněnému přisouzeného trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023).
32. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Citovaný dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.) a vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
33. Obviněný P. M. a zřejmě i obviněný L. H. (byť ten jen v naprosto obecné rovině) současně v tomto kontextu odkázali též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
34. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
35. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
36. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2
odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazních prostředků. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též § 216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
37. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
38. Obvinění P. M. a M. D. ve svých dovoláních předně namítali účelovost a nevěrohodnost doznání obviněného H., k čemuž uvedli, že odvolací soud na jeho podkladě dovodil vinu všech obviněných, aniž by se blíže zabýval souladností změněné výpovědi obviněného H. s dosud provedenými důkazy.
39. Odvolací soud se s výpovědí obviněného L. H. učiněnou ve veřejném zasedání však obsáhle zabýval v bodech 18. a 19. odůvodnění svého rozsudku. Následně uzavřel, že již soud prvního stupně v době před „přiznáním“ obviněného H. provedl dostatečné dokazování, pro něž bylo možné dospět k závěru o vině všech obviněných (v podrobnostech srov. též body 25. a 27. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Výpověď obviněného L. H. tedy naopak koresponduje s obsahem ostatních provedených důkazů a pouze je doplňuje a nevznikají tak žádné pochybnosti o její věrohodnosti. Jak rovněž uvedl odvolací soud v pasáži týkající se ukládání trestu, obviněný H. přispěl k objasnění projednávané trestné činnosti, byť není možno tvrdit, že by jeho výpověď byla důkazem nepostradatelným a nezastupitelným, když závěry o vině obviněných učinil již na základě důkazů shromážděných v průběhu řízení již soud prvního stupně (srov. bod 40. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
40. Nadto Nejvyšší soud považuje za potřebné opětovně uvést, že se oba nižší soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listin. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků souzeného trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými, není žádný zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.
41. Nejvyšší soud dále doplňuje, že z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného.
42. Nelze přisvědčit obviněným M. a D. ve vztahu k námitkám, že v projednávané věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, které z nich oba soudy vyvozují a že postup soudu prvního i druhého stupně při hodnocení důkazů je nepřezkoumatelný. Soudy, a to i bez ohledu na později učiněné doznání spoluobviněného H., zcela přesvědčivě dovodily výše popsaný skutkový děj. Svá zjištění opřely jak o výpověď spoluobviněného K. B. z přípravného řízení, o výpovědi svědků T. B., M. K., E. N., V. S. a dalších, tak o důkazy objektivní povahy – zejména o záznamy z provozu mobilních telefonů užívaných K. B. a J. S., o údaje z provozu stolního počítače J. S. v den údajného podpisu závěti, kdy nehledě na závěry znaleckého zkoumání pravosti podpisu J. S. na předložené závěti bylo vyloučeno, aby J. S. dne 12. 9. 2015 na Slovensku, v XY podepsal předmětnou závěť (k tomu blíže srov. soudem prvního stupně logické a přiléhavé vyhodnocení provedených důkazů zejména pod body 30. až 40. rozsudku soudu prvního stupně).
43. Obviněný P. M. dále namítal, že v projednávané věci mu nebyl prokázán tzv. dvojí úmysl. Ten se musí vztahovat jednak k vlastnímu jednání pomocníka spočívajícímu v tom, že jinému umožní nebo usnadní spáchání trestného činu, jednak k jednání hlavního pachatele, které musí být úmyslným trestným činem nebo jeho pokusem. Soudy obou stupňů se touto podmínkou trestní odpovědnosti podle dovolatele vůbec nezabývaly.
44. Nejvyšší soud si je vědom, že účastenství je vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Účastenství je závislé na spáchání trestného činu či jeho pokusu hlavním (trestně odpovědným) pachatelem. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže se pachatel hlavního trestného činu alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu). Hlavním trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovaly. Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel trestného činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. Právní kvalifikace jednání účastníka je podle zákonné úpravy závislá na právní kvalifikaci jednání hlavního pachatele, zde ovšem s určitými výjimkami – např. zohlednění kvalifikačních okolností jen u těch osob, u nichž jsou dány, případy excesů. Podmínkou účastenství je příčinný vztah mezi činem účastníka a trestným činem jiné osoby, hlavního pachatele. Účastenství je možné jen ve vztahu k činu, který má znaky trestného činu, a to obecné, typové i protiprávnost (viz Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 331-333).
45. K subjektivní stránce účastenství je vhodné uvést, že jednání musí být úmyslné, postačí i úmysl nepřímý. Jednání účastníka musí dále zahrnovat skutečnost, že se účastní na úmyslném trestném činu hlavního pachatele (tzv. dvojí úmysl), musí zároveň chtít, aby k jeho jednání přispěl svou účastí. Účastenství tedy předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu, přičemž čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 345).
46. V daném případě soudy nižších stupňů správně dovodily, že k tomu, aby byla závěť uznána za pravou se všemi z toho plynoucími důsledky, poskytli obviněnému B. pomoc spoluobvinění L. H., P. M. a M. D., kteří nepochybně věděli, že se podílí na protiprávním jednání, čímž se dopustili pomoci k pokusu trestného činu podvodu podle § 24 odstavec 1 písm. c) k § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pokud bylo provedeným dokazováním, v tomto směru zejména znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví prokázáno, že závěť nepodepsal J.
S., tak obvinění L. H. a P. M. svými podpisy na závěti osvědčili děj, který musel proběhnout jinak, než je v závěti popsáno a závěť nepředstavuje projev vůle J. S. Obvinění L. H. a P. M. podle svého vyjádření J. S. znali, a proto nepřipadá v úvahu, že by byli uvedeni v omyl stran totožnosti osoby, která měla závěť podepsat. Oba obvinění museli mít dle svých vyjádření i představu o majetkových poměrech J. S. Obviněný H. jej dlouhodobě znal a obviněný M. s ním měl jednat o koupi rekreačního objektu (v podrobnostech srov. bod 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Obviněný M. si tedy musel být vědom, že obvinění K. B. a M. D. předložili falzum závěti J. S., když spolu s L. H. připojili na padělanou závěť své vlastnoruční podpisy, všichni obvinění si byli od počátku vědomi skutečnosti, že zůstavitel se předmětného úkonu dne 12. 9. 2015 neúčastnil, uvedenou závěť nikdy nepodepsal, nejednalo se o projev jeho poslední vůle, a že podpis zůstavitele na závěti je padělek, a v případě uznání pravosti závěti by se obviněný K. B. stal jediným dědicem veškerého majetku zůstavitele.
S pohledem na shora uvedené je tedy možné uzavřít, že byl bez jakýchkoliv pochybností prokázán tzv. dvojí úmysl obviněného P. M. a jeho námitka právní povahy je tak zjevně neopodstatněná.
47. Neopodstatněná je též námitka obviněného P. M. spočívající v tom, že soudy nižších stupňů se nikterak nevypořádaly s hmotněprávní úpravou alografní závěti, podstatou a smyslem závětního svědectví a vztahem závětních svědků k obsahu závěti, neboť tyto instituty občanského práva samy o sobě nemají vliv na trestnost jeho jednání. K této otázce se již také velmi podrobně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jak již bylo konstatováno shora. Je třeba připomenout, že podle znění § 1534 o. z. v případě tzv. alografní závěti ji zůstavitel sice nemusí podepsat v současné přítomnosti dvou svědků, ale musí před nimi výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. V rámci pořizování závěti pak svědci musí být schopni potvrdit identitu osoby zůstavitele a pořizovatele závěti (srov. § 1539 o. z.). Jen za těchto podmínek se svědek podepíše na listinu obsahující závěť. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo. Nejvyšší soud k tomu pouze dodává, že připojením svého podpisu na padělanou závěť též obviněný M. pomohl spoluobviněnému B. jako hlavnímu pachateli, který se pokusil uvést v omyl oprávněného dědice, čímž se dopustil účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Obviněný P. M. dále namítal existenci tzv. opomenutých důkazů, a to neprovedení důkazu kalendářem svědkyně T. B., výslechem obviněných L. H. a K. B., výslechem svědků S. L., S. M., T. B., V. S. a R. H. Dále navrhoval provedení revizního znaleckého zkoumání z oboru písmoznalectví, zkoumání ručního písma, neboť podle něj znalecký posudek Mgr. Jana Zimmera trpí zásadními logickými rozpory, vychází z nevhodně zvolených metod zkoumání a jeho východiska jsou v rozporu s jinými provedenými důkazy, zejména se znaleckými závěry RNDr. Miloslava Musila, dále požadoval provedení rekognice podle fotografií a dožádání cestou mezinárodní právní pomoci k informaci, kdy S. L. nastoupil do výkonu trestu v Bělorusku. Neodstranění rozporů mezi znaleckými posudky Mgr. Jana Zimmera a RNDr. Miloslava Musila namítal rovněž obviněný D.
49. Pokud se týká námitek ohledně neprovedení důkazů navrhovaných obviněnými M. a D., Nejvyšší soud k této problematice považuje za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04, a další), když mj. konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení sp. zn. 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (dále srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009). Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
50. V projednávané trestní věci zejména odvolací soud vzal v potaz obviněnými učiněné důkazní návrhy, přičemž věcně, přesvědčivě a obsáhle odůvodnil, proč považoval jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obvinění vznáší výhrady vztahující se k otázce neprovedených důkazů, potom Nejvyšší soud odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutí odvolacího soudu a dodává, že na návrhy dovolatele na doplnění dokazování bylo odvolacím soudem reagováno a tento soud rovněž dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné (viz body 22.–23. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž bod 25. odůvodnění soudu prvního stupně).
51. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ve vztahu k neprovedení důkazu „kalendářem“ svědkyně T. B. bylo zjištěno, že podle úředního záznamu založeného ve spise, jmenovaná svědkyně sdělila, že svůj kalendář, jehož vydání požadoval předseda senátu v hlavním líčení konaném dne 22. 4. 2021, nebyla schopná najít, neboť se dvakrát stěhovala a neví, kde v současné době kalendář je. Za této situace jde tedy o důkaz v řízení neproveditelný. Obviněný P. M. rovněž namítal, že ve veřejném zasedání měl být proveden výslech L. H., který však, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2023 u Vrchního soudu v Praze, proveden byl (viz č. l. 2659 verte).
52. Pokud se týká tvrzených odchylek, vyplývajících ze znaleckého posudku RNDr. Musila, tyto bez jakýchkoliv pochybností vysvětlil znalec Mgr. Jan Zimmer u hlavního líčení (srov. č. l. 2241 – 2243 spisu), přičemž nakonec i sám RNDr. Miloslav Musil uvedl, že za to, zda je podpis pravý, napodobený nebo ne, zodpovídá osoba, která má kvalifikaci písmoznalce (viz č. l. 2250 spisu), tudíž ani Nejvyšší soud (srov. závěry soudu prvního stupně prezentované zejména v bodě 25., a dále v bodech 23. – 26. odůvodnění rozsudku; a rovněž bod 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nemá za to, že by si znalecké posudky odporovaly. Soudy také přiléhavě reagovaly na proveditelnost výslechu S. L., nacházejícího se údajně ve výkonu dlouholetého trestu odnětí svobody ve věznici na území Běloruska.
53. Obviněný L. H. ve svém dovolání namítal, že odvolací soud nezohlednil a nepřihlédl při ukládání trestu k výjimečným a mimořádně polehčujícím okolnostem, jako závislost rodiny obviněného na jeho osobě. Obviněný celoživotně pečuje o svého syna a syna jeho družky. Sám obviněný je invalidní důchodce s rozsáhlými zdravotními problémy, které vyžadují pravidelnou lékařskou péči. Obviněný navíc dne 17. 1. 2023 učinil též i písemné doznání, které vedlo k objasnění projednávané trestné činnosti.
54. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
55. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.] ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
56. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
57. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, anebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen trest odnětí svobody lehce pod spodní hranicí zákonem stanovené základní trestní sazby, přičemž rovněž odvolací soud přihlédl ke všem polehčujícím okolnostem a doznání obviněného, nejedná, kdy v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění odvolacího soudu v bodě 40. jeho rozhodnutí.
vykonatelnost rozhodnutí, proti kterému podali dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela toliko v úvahu, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. S ohledem na způsob rozhodnutí o podaných dovoláních nebyl shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. a proto Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětech obviněných P. M. a M. D. K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 79/2018, a ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018.
59. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolací soud odmítne dovolání podané z jiných než z důvodů uvedených v zákoně. Nejvyšší shledal, že tento postup je namístě ohledně dovolání obviněných L. H. a M. D. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného P. M. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu