11 Tdo 421/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. července 2003 o dovolání,
které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných P. K. a Ing. T.
Ch., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2002, sp.
zn. 4 To 143/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 32 T 35/96, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 19. listopadu 2002, sp. zn. 4 To 143/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Vrchnímu soudu v
Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 32 T 35/96,
byl obviněný P. K. v bodě I. – III. rozsudku uznán vinným trestným činem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm.
c) tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle § 8 odst. 1, § 148 odst.
1, 3 písm. c) tr. zák. a v bodě IV. rozsudku trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněný Ing. T. Ch. v bodě I. rozsudku
trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., přičemž trestné činnosti se dopustili způsobem v
tomto rozsudku podrobně rozvedeným. Obviněnému P. K. byl podle § 250 odst. 3
tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody
v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do
věznice s dozorem, podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 1, 3 tr. zák. mu byl uložen
peněžitý trest ve výměře 6.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání
dvou měsíců a trest zákazu činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem
jeho dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř let, a to za současného zrušení
výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 1996, ve
věci sp. zn. 7 T 291/94 a všech dalších rozhodnutí na něj obsahově
navazujících, a obviněnému Ing. T. Ch. byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. za
použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání
dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do
věznice s dozorem, podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 1, 3 tr. zák mu byl uložen
peněžitý trest ve výši 17.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání
pěti měsíců a trest zákazu činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem
jeho dalšího prodeje a prodej na dobu dvou let za současného zrušení výroku o
trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 1995, sp.zn.
5 T 8/95, a všech dalších rozhodnutí na něj navazujících.
Obviněný P. K. byl dále zavázán k povinnosti nahradit škodu poškozeným – F., s.
r. o., H. 64, O. částku 133.543,90 Kč, P. p., a. s., U P. 7, P. částku
462.506,- Kč, M., s. r. o. P. 16, O. částku 98.435,- Kč a P., a. s., Č. 1174,
P. – K. částku 2.831.628,- Kč, přičemž se zbytkem nároku byl naposledy uvedený
poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci z podnětu podaných odvolání usnesením ze dne 19. 11.
2002, sp. zn. 4 To 143/2002, podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený
rozsudek zrušil a současně sám nově rozhodl tak, že podle § 223 odst. 1 tr.
ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam trestní
stíhání obviněných P. K. a Ing. T.Ch. na základě obžaloby Krajského státního
zastupitelství v Ostravě ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. 4 Kzv 226/95, zastavil.
Důvodem, pro který bylo zastaveno trestní stíhání obviněných, byla skutečnost,
že nalézacím soudem bylo extrémně porušeno právo obviněných na projednání věci
v přiměřené lhůtě. Odvolací soud v odůvodnění usnesení zrekapituloval dosavadní
průběh řízení, přičemž zdůraznil, že obviněným bylo sděleno obvinění pro
postihované skutky v době od 13. 10. 1994 do 10. 6. 1996 (č.l. 1 –16), dne 11.
11. 1996 byla na oba obviněné podána obžaloba (č. l. 780), první relevantní
úkon k meritornímu rozhodnutí věci byl učiněn nalézacím soudem nařízením
hlavního líčení na 18. – 27. 4. 2001 dne 5. 2. 2001, t. j. po čtyřech letech a
třech měsících. Přitom odvolací soud dospěl k závěru, že posuzovaná věc není
výjimečně složitá a nijak se nevymyká trestním věcem běžně projednávaným v
rámci příslušnosti dané § 17 odst. 1 tr. ř. před krajskými soudy v prvním
stupni. Své rozhodnutí zastavit trestní stíhání obou obviněných opřel o
ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a článek 6 odstavce 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod ( dále jen Úmluva) a o rozhodnutí a
judikaturu ohledně přiměřenosti délky řízení vydanou Evropským soudem pro
lidská práva ( dále Soud ). Dále vycházel z analýzy rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, s jehož právním názorem a
argumentací se ztotožnil. Vrchní soud zdůraznil, že článek 6 Úmluvy stanoví
právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v
přiměřené lhůtě, která je judikaturou Soudu posuzována s ohledem na konkrétní
okolnosti případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v této judikatuře,
jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů,
popřípadě též k zájmům stěžovatele s tím, že Soud v žádném ze svých rozhodnutí
nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou
lhůtu považovat. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002,
sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, v nichž
Nejvyšší soud zaujal odlišné stanovisko od stanoviska Ústavního soudu České
republiky, a připustil možnost zastavení trestního stíhání s poukazem na
ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání
pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání
věci v přiměřené lhůtě, a že nápravu porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě formou zastavení trestního stíhání nelze zcela vyloučit, ale je
nutno ho vnímat jako řešení zcela výjimečné až extrémní, a to s ohledem na
postavení dalších účastníků trestního řízení.
Při těchto úvahách vrchní soud zdůraznil, že si je vědom toho, že trestní řád
neobsahuje výslovné ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, které by
bylo důsledkem porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že ustanovení § 11 odst. 1
tr. ř. obsahuje důvody pro zastavení trestního stíhání taxativně, pozitivně a
výslovně, jde o kogentní úpravu a představuje zákonem předpokládaný a přesně
stanovený průlom do zásady oficiality, a to plně platí i pro důvod uvedený v §
11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika
vázána, v tomto ustanovení znamená, že taková smlouva musí stanovit důvod pro
zastavení trestního stíhání jednoznačně, což neplatí v případě zvažované
Úmluvy. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by pak bylo
možné dovodit zastavení trestního stíhání ve zcela výjimečných případech s
odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu
procesním zásadně přípustná.
Zdůrazňuje, že průtahy v předmětné věci zavinil Krajský soud v Ostravě, a
proto sám nebyl zásadně oprávněn trestní stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy
zastavit, protože je v rozporu se smyslem článku 6 Úmluvy, aby orgán činný v
trestním řízení, který v důsledku své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení
způsobil, se této své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoliv iniciativu
k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny,
případně trestu.
Vrchní soud dospěl k závěru, že podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního
stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. za použití analogie byly v daném
případě splněny, neboť průtahy zapříčiněné nalézacím soudem je možné vzhledem k
okolnostem celé věci považovat za extrémní, a že obžalovaní se na vzniku, ani
délce průtahů nepodíleli. Konstatoval, že neodůvodněné průtahy zapříčinil
především senát krajského soudu svojí téměř pětiletou nečinností v dané věci,
přičemž jeho nečinnost nebyla žádným způsobem odůvodněna, a v případě, že byla
zapříčiněna enormní zatížeností soudu, měla být ze strany soudních orgánů
přijata opatření, která by vedla k nápravě a zvládnutí takové situace, neboť
ani judikatura Soudu tuto omluvu pro nepřiměřenost délky řízení neuznává,
protože smluvní státy jsou povinny organizovat soudnictví tak, aby soudy
vyhověly požadavku čl. 6 Úmluvy. Při svých úvahách vychází i z toho, že je-li
Česká republika Úmluvou vázána, nelze ji pokládat jen za pouhou směrnici, ale
je povinností přizpůsobit vnitrostátní právo tak, aby vyhovovalo daným
kritériím.
Závěrem uvádí, že skutečnost, že trestní řád nemá výslovné ustanovení, které
by představovalo reálnou garanci dodržení Úmluvy, ještě neznamená, že Úmluvu
nelze aplikovat, zvláště když je bezprostředně závazná a má podle čl. 10 Ústavy
České republiky přednost před zákonem. Považoval proto zastavení trestního
stíhání za opodstatněné s odkazem přímo na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tedy bez
ohledu na to, zda tomuto postupu odpovídá konkrétní ustanovení platného
trestního řádu.
Proti tomuto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných
P. K. a Ing. T. Ch. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
dovolání, neboť podle jejího názoru nebyly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí.
V mimořádném opravném prostředku dovolatelka uvedla, že s názorem Vrchního
soudu v Olomouci nelze souhlasit, přestože je nutné připustit nepřiměřené
průtahy v důsledku dlouhodobé nečinnosti Krajského soudu v Ostravě v době od
nápadu obžaloby až do nařízení hlavního líčení. Avšak nikoliv celou dobu
řízení před soudem prvního stupně lze přičítat k tíži tohoto soudu, neboť
hlavní líčení muselo být odročováno z důvodů, které nespočívaly na straně
orgánů činných v trestním řízení, jako např. omluvy obviněných z účasti u
hlavního líčení dne 18. 4. 2003 z problematických zdravotních důvodů, z důvodů
obtížného zajišťování svědků u hlavního líčení. Za sporné považuje rovněž
otázku, zda jde o průtahy extrémní a zdůrazňuje, že ani neúměrná délka
trestního řízení, byť i zapříčiněná nečinností orgánů činných v trestním
řízení, nezakládá důvod pro zastavení trestního stíhání z důvodů jeho
nepřípustnosti, a to ani analogickou aplikací § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s
odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy.
Připomněla, shodně jako odvolací soud, že Úmluva, ani vnitrostátní právní
úprava neobsahují žádné ustanovení, podle kterého by porušení práva obviněného
na projednání věci v přiměřené lhůtě zakládalo důvody nepřípustnosti trestního
stíhání, takže není možná přímá aplikace ust. § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Avšak na rozdíl od vrchního soudu má za to, že nelze toto ustanovení aplikovat
ani analogicky.
Namítla, že přestože je analogie obecně při aplikaci trestního řádu přípustná,
s ohledem na kogentní a taxativní charakter ustanovení § 11 odst. 1 písm. j)
tr. ř. a na dopady, které má toto ustanovení nejen pro postavení obviněného,
ale i pro ostatní subjekty zúčastněné na trestním řízení, lze mít právě při
aplikaci tohoto ustanovení pochybnosti o přípustnosti jakékoliv analogie.
Namítla však, že i v případě její přípustnosti, nelze v žádném případě na
základě analogie konstruovat zcela nový důvod nepřípustnosti trestního stíhání.
Zdůraznila, že analogie by byla možná snad jedině v případě, kdyby vyhlášená
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, stanovila povinnost
trestní stíhání zastavit v případě ne zcela shodném, ale velmi blízkém případu
řešeném tuzemskými soudy. Avšak ani Úmluva, ani jiná existující mezinárodní
smlouva, kterou by byla Česká republika vázána, neobsahují ustanovení o důvodu
nepřípustnosti trestního stíhání, který by byl odvozen od délky trestního
řízení, popř. od nečinnosti orgánů států. Namítá, že Vrchní soud v Olomouci šel
již extra legem, když důvod pro zastavení řízení, ve vnitrostátní úpravě ani v
Úmluvě neupraveného, dovodil jen ze smyslu ustanovení § 6 odst. 1 Úmluvy, a ten
nemůže obstát ani ve světle přímé aplikovatelnosti ustanovení Úmluvy ve smyslu
čl. 10 Ústavy.
Nejvyšší státní zástupkyně připomněla, že platná právní úprava obsahuje
ustanovení, které umožňuje sankcionovat dlouhodobou nečinnost orgánů činných v
trestním řízení v konkrétní věci, a to institut promlčení trestního stíhání (§
67 trestního zákona). Podle jejího názoru ustanovení institutu promlčení
dopadají i na případy, kdy promlčecí doba marně proběhla až po zahájení
trestního stíhání v důsledku nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, a
bylo by tak možné zastavit trestní stíhání marným uplynutím promlčecí doby po
podání obžaloby v důsledku dlouhodobé nečinnosti soudu prvního stupně jako
nepřípustné podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Avšak ani tato
situace nenastala v předmětném případě.
Dovolatelka uvedla, že nedůvodné průtahy jsou nežádoucím a závažným jevem,
který dopadá jak na obviněného a jeho právo na přiměřené projednání věci, tak
na naplnění účelu trestního řízení a poškozeného, z jehož hlediska je
neakceptovatelný postup, podle kterého by i extrémní průtahy měly být
sankcionovány povinností zastavit trestní stíhání, protože takovým postupem by
došlo k potlačení práva poškozeného na spravedlivý proces ve prospěch
obviněného. Podotýká, že z hlediska dopadu je nerozhodné, zda trestní stíhání
zastavil orgán, který tyto průtahy v trestním řízení sám způsobil, nebo orgán
vyšší instance. Namítá, že pokud by orgány činné v trestním řízení měly v
případě porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě trestní
stíhání za povinnost vždy zastavit, muselo by dojít ke změně právní úpravy
legislativní cestou, která by takovýto právní důvod vnesla do vnitrostátní
právní úpravy.
Závěrem uvedla, že v předmětné trestní věci nebyly splněny zákonné podmínky k
tomu, aby odvolací soud mohl trestní stíhání obviněných P. K. a Ing. T. Ch. pro
stíhané skutky zastavit podle ustanovení § 223 odst. 1 tr. ř. jako nepřípustné
z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam, ani zastavit podle jiných
ustanovení trestního řádu. Navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 4 To 143/2002, v celém
rozsahu zrušil, podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a v souladu s ust. §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřili prostřednictvím svých obhájců oba obvinění.
Obviněný Ing. T. Ch. ve svém vyjádření uvedl, že s dovoláním nejvyšší státní
zástupkyně nemůže souhlasit. Naopak se ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v
Olomouci, který považuje za zákonný. Poukazuje na délku řízení a její vliv na
jeho soukromý život. Namítá, že nelze ani větším zatížením soudu omluvit dobu,
po kterou nebylo ve věci konáno. Namítá, že nerespektování práva obžalovaného
na projednání a skončení věci v přiměřené lhůtě výrazně oslabuje právní jistotu
a důvěru obžalovaného k zajištění ochrany jeho základního ústavního práva ze
strany orgánů státní moci. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., nebo je podle § 265j tr. ř. jako
nedůvodné zamítl, přičemž vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
Obviněný P. K. ve svém vyjádření uvedl, že podané dovolání považuje za
nedůvodné, a že se v tomto konkrétním případě jedná o extrémní porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě. Konstatuje, že je nutné využít v tomto
případě možnosti analogie, kterou trestní právo procesní připouští, neboť jinak
§ 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. by ztrácel na významu. Pouhé vyslovení porušení
jeho práva nemá pro obviněného podle jeho názoru žádný význam. Postup, který
používá praxe v těchto výjimečných případech jako snížení trestu či upuštění od
potrestání považuje za obcházení zákona. Závěrem navrhl, aby dovolání nejvyšší
státní zástupkyně bylo zamítnuto a vyslovil souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je
přípustné ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř., neboť napadá usnesení,
kterým bylo zastaveno trestní stíhání. Dále přitom shledal, že dovolání bylo
podáno včas, tedy ve lhůtě uvedené v § 265e tr. ř., že bylo podáno oprávněnou
osobou /§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř./ a splňuje i obsahové náležitosti
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod
uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Shledal přitom, že
dovolatelka namítá, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí, čímž je naplněn dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud pak přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroků napadeného usnesení, proti nimž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému usnesení
předcházející, a shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné.
Nejprve je třeba v obecné rovině uvést, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.
odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení
trestní stíhání zastaví, shledá–li že je tu některá z okolností, jež by
odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně podle § 223
odst. 1, 2 tr. ř., přičemž podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní
stíhání, shledá–li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v
§ 11 odst. 1 tr. ř.
Ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. uvádí případy, kdy je trestní stíhání
nepřípustné. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně,
pozitivně a výslovně. Jde o kogentní úpravu a je potřeba je chápat jako průlom
do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 tr.
ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení.
Takto je nutné přistupovat i k důvodu uvedenému v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.,
podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo–li již zahájeno, nelze v něm
pokračovat a musí být zastaveno, stanoví–li tak vyhlášená mezinárodní smlouva,
kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu
takové vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání
zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého
pochybení. V případě zvažované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť jak již výše
bylo uvedeno, její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení
trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá
nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných
prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí
požadavků na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož
každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v
přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem,
který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti
jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Úmluva byla publikována ve Sbírce
zákonů pod č. 209/1992 Sb., čímž se stala součástí právního řádu tehdejší ČSFR.
Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí
právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České
republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který
nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní
smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána,
bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle nyní účinného znění
článku 10 Ústavy (od 1. 6. 2002) jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k
jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,
součástí jejího právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco
jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Právní řád České republiky
obsahuje ještě několik dalších ustanovení, ve kterých je zakotveno právo na
projednání věci bez zbytečných průtahů. Tímto ustanovením je především článek
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení § 5 odst. 2 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla
soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů a rovněž § 2 odst. 4 tr.
ř. (zásada oficiality) odráží požadavek projednávat trestní věci co
nejrychleji.
V Článku 6 Úmluvy je zakotveno právo na spravedlivý proces, jímž se podle
tohoto článku rozumí soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na
rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou
Soudu posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke
kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost
případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento
účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např.
P. proti Řecku, 1997; P. proti Řecku, 1998; K. proti Polsku, 2000). Soud však v
žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo
možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy neobsahuje žádnou konkrétní sankci, kterou by stíhal
porušení tohoto práva, a to ani v té podobě, že by stanovil konkrétní
pozitivně stanovený důvod pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení
práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13
Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký
prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako
výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a
přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6
odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému.
Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené
doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst.
1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní
náhrady (viz např. rozsudky S. proti Portugalsku, 1999; I. proti Polsku, 2001).
Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení
řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil, a ani
vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické,
neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří
jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v
řízení (viz např. rozsudek ve věci S. proti Portugalsku, 1999).
S touto judikaturou Soudu je v souladu i konstantní rozhodovací praxe Ústavního
soudu České republiky. Ústavní soud např. v usnesení ze dne 8. 7. 2003, sp. zn.
II. ÚS 32/03, týkajícím se průtahů v řízení, znovu jednoznačně potvrdil svoji
dosavadní rozhodovací praxi a konstatoval, že v případě nepřiměřené délky
řízení a porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, nemohou být
tyto průtahy v řízení důvodem pro zastavení trestního stíhání, neboť zákon
nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení, že právo na
projednání věci v přiměřené lhůtě bylo porušeno, a připomněl dosavadní
judikaturu, podle které je nepřiměřenost délky řízení důvodem toliko pro
spravedlivé zadostiučinění formou finanční náhrady, případně možnosti přikázat
příslušnému orgánu veřejné moci nepokračovat v dosavadních průtazích v řízení,
a ve věci rozhodnout (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97,
sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Je nutno zdůraznit, že v žádném
ze svých rozhodnutí Ústavní soud nezvolil postup, který by odpovídal závěru
přijatému v napadeném usnesení, přičemž možnost takového postupu vůbec ani
nenaznačil.
Je skutečností, že odlišné stanovisko k této otázce však zaujal Nejvyšší soud
např. ve svých rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne
10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, v nichž možnost zastavení trestního stíhání
připustil s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy. Současně však upozornil, že
k takovému postupu by mělo dojít jen v těch případech, kdy se právo státu na
trestní stíhání pachatele dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na
projednání své věci v přiměřené lhůtě.
Nejvyšší soud v této věci, a to i v návaznosti na výše uvedená rozhodnutí, ve
shodě s právním názorem vyjádřeným např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, v této souvislosti připomíná, že v otázce
dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze nalézt obecný model
řešení, neboť každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v
závislosti na jeho okolnostech. V případě porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě nelze absolutně vyloučit nápravu zastavením trestního stíhání,
avšak na takové rozhodnutí je třeba nahlížet jako na řešení zcela výjimečné až
extrémní s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí
být individuálně, zevrubně a především přesvědčivě odůvodněno s přihlédnutím
nejen k zájmům obviněného, ale i k zájmům dalších osob bezprostředně
zúčastněných na řízení, zejména poškozených, kteří mají také právo na
spravedlivý proces s obviněným, který je prost neodůvodněných průtahů a vede ke
spravedlivému rozhodnutí.
Nejvyšší soud se nepochybně ztotožňuje s názorem, podle něhož je porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě významným zásahem do principů zaručujících
právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního
řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva
obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy)
na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního
práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že
porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a
to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13
Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským
státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě
zakotvené byly respektovány.
Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. je účelem
trestního řízení zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich
pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování
zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v
duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je
ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního
řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z
pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení.
Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním
řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o
možnosti orgánu činného v trestním řízení, po konstatování průtahů v trestním
řízení, trestní stíhání zastavit, nepřijatelná. Tímto postupem by byla
nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality, z níž vyplývá, že každý
orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit vše pro
naplnění účelu trestního řízení. Zároveň by se tak oslabovaly funkce trestního
práva v obecném smyslu, zejména funkce ochranná. I když, jak bylo již výše
naznačeno v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu, v extremních případech
naprosté nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, takový postup nelze
vyloučit absolutně.
Oproti těmto úvahám je ovšem nutno připomenout, že pokud by v důsledku
překročení přiměřené lhůty, jež bylo způsobeno průtahy v řízení na straně
orgánů činných v trestním řízení, došlo též k naplnění některého z důvodů
zániku trestnosti činu [např. zánik nebezpečnosti činu pro společnost (§ 65
odst. 1 tr. zák.), promlčení trestního stíhání (§ 67 a § 67a tr. zák.)], pak k
těmto okolnostem se přihlíží z úřední povinnosti a jejich procesním důsledkem
je nepřípustnost trestního stíhání. V případě, že by taková okolnost nastala,
bylo by nutné trestní stíhání zastavit, jak předpokládá § 11 tr. ř., a to v
souladu s příslušným ustanovením trestního řádu o zastavení trestního stíhání
[§ 172 odst. 1 písm. d), § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1 a další tr.
ř.], anebo v řízení před soudem v některých případech zprostit obžalovaného
obžaloby [§ 226 písm. e) tr. ř.].
S ohledem na důvody rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání v
této věci je nutno zmínit institut promlčení trestního stíhání. Při promlčení
trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 1 tr. zák. zaniká trestnost činu
uplynutím doby stanovené zákonem. Délka promlčecí doby je odstupňována, čímž
zohledňuje závažnost trestného činu, o který se jedná. I plynutí času v rámci
trestního řízení má tedy své zákonem předpokládané důsledky v podobě promlčení
trestního stíhání. Stanovením těchto následků zákonodárce mimo jiné zohlednil
možnost, že by v rámci trestního řízení nastala situace, kdy v důsledku
nečinnosti justičních orgánů nebyly ve věci provedeny žádné procesní úkony tak
dlouho, že bez přičinění obviněného uplynula taková doba, že zaniklo oprávnění
státu vyvodit vůči pachateli trestného činu následky, které jinak vyplývají ze
spáchání trestného činu. Pokud by měl obecně platit závěr uvedený v rozhodnutí
odvolacího soudu, pak by postupem v tomto rozhodnutí použitým byl ve
skutečnosti konstruován nový důvod pro zastavení trestního stíhání v důsledku
uplynutí času a nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, a to nad rámec
zákonné úpravy promlčení trestního stíhání. Navíc by takto pojatý důvod, na
rozdíl od institutu promlčení, ani nezohledňoval délku takové časové prodlevy v
návaznosti na závažnost trestného činu.
Při přijetí závěru o možnosti zastavit trestní stíhání při zjištění závažných
průtahů by byla nejen odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním
řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam,
kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
chtěl dosáhnout výsledku pro něj ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího).
Navíc v případě, že po podání obžaloby již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá
obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má
pouze státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3 tr. ř.),
nehledě na to, že obviněný dokonce nemá ani právo prohlásit, že na projednání
věci trvá (srov. § 11 odst. 3 tr. ř.). Takovým řešením by ani nedošlo k
naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody
přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před
národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních
povinností.
V posuzované věci je třeba uvést, že Nejvyšší soud nemá sebemenších výhrad ke
zjištění Vrchního soudu v Olomouci, že u Krajského soudu v Ostravě došlo k
nepřiměřeným průtahům v řízení, a to výlučně v důsledku dlouhodobé nečinnosti
tohoto soudu v době od podání obžaloby do nařízení prvního hlavního líčení. Je
skutečností, že od podání obžaloby dne 11. 11. 1996 do dne nařízení prvního
hlavního líčení na den 18. 4. 2001 (referát ze dne 5. 2. 2001) krajský soud
neprovedl žádný procesní úkon směřující k meritornímu rozhodnutí ve věci (pouze
dne 18. 11. 1996 vydal souhlas k výslechu obviněného K. pro Okresní soud v
Ostravě ve věci sp. zn. 7 T 291/94, dne 29. 11. 1996 vydal platební poukaz na
zálohu na náklady obhajoby, dne 18. 6. 1997 vydal na žádost obviněného
potvrzení pro cizineckou policii pro vydání cestovního pasu a dne 15. 1. 2001
si vyžádal opisy z evidence Rejstříku trestů obou obviněných). První hlavní
líčení bylo tudíž konáno za více jak čtyři roky a pět měsíců od podání
obžaloby.
Naproti tomu je ovšem skutečností, že další průběh řízení již nevykazuje žádné
průtahy ze strany soudu. Délka řízení byla pak již ovlivněna okolnostmi od
soudu neodvislými (např. nedostavování se obviněných a svědků, v důsledku čehož
docházelo k maření hlavního líčení). Hlavní líčení bylo tedy několikráte
odročováno z důvodů, jež nelze klást soudu za vinu, a k vyhlášení rozsudku pak
došlo dne 31. 5. 2002. Tedy zhruba do jednoho roku od konání prvního hlavního
líčení došlo k vyhlášení prvostupňového rozhodnutí. S ohledem na povahu a
složitost posuzované věci (trestní stíhání je vedeno pro trestné činy podle §
148 odst. 1, 3 a § 250 odst. 1, 3 tr. zák.) tuto délku řízení jistě nelze samo
o sobě pokládat za příliš dlouhou. Ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu
pak tato fáze řízení (tj. od 18. 4. 2001- od konání prvního hlavního líčení)
trvala přibližně 19 měsíců. Celkově pak řízení před soudem, ovšem až do doby
vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, bylo pravomocně
skončeno ve lhůtě šesti let. Jistěže jsou neomluvitelné průtahy u soudu prvního
stupně v době po nápadu obžaloby do nařízení hlavního líčení, ovšem i v
kontextu zhruba dvouletého řízení přípravného v této trestní věci, má Nejvyšší
soud za to, že s ohledem na výše popsané skutečnosti nelze celkovou délku
řízení pokládat za natolik extrémně dlouhou, aby to odůvodňovalo závěr
odvolacího soudu, že v posuzované věci se právo státu na trestní stíhání
pachatele dostalo do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání věci
v přiměřené lhůtě, a že jsou tak splněny podmínky pro rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam. V tomto
ohledu se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací uplatněnou v podaném dovolání.
Vzhledem k tomu, co bylo výše již uvedeno, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
zákonné podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 223 odst.
1 a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam v usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 4 To 143/2002, v posuzované konkrétní
věci nebyly splněny. Proto v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř.
uvedené rozhodnutí zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci (§ 265l odst. 1
tr. ř.), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně
rozhodl o zrušení i dalších rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově
navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Povinností odvolacího soudu pak bude, aby v souladu s příslušnými zákonnými
ustanoveními znovu projednal a rozhodl o podaných odvoláních.
Podle § 265s odst. 1 tr. ř. pak platí, že orgán, jemuž byla věc přikázána k
novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve
svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž
provedení Nejvyšší soud nařídil.
Rozhodnutí o dovolání pak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík