11 Tdo 482/2025

11 Tdo 482/2025-504

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného P. E., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 7 To 279/2024, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 24 T 36/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. E. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 24 T 36/2024, byl obviněný P. E. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:

ačkoliv neměl zvláštní oprávnění k zacházení s omamnými a psychotropními látkami dle ust. § 4 a ust. § 8 zákona č. 167/1998 Sb., vyrobil a distribuoval psychotropní látku zvanou pervitin (tj. hydrochlorid metamfetaminu), který je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách ze dne 21. 2. 1971, jež byla vyhlášena ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 62/1989, a to:

- na různých místech v XY a v XY, okr. XY, v přesně nezjištěné době v období od 12. 10. 2023 do 3. 3. 2024 poskytl pervitin (tj. hydrochlorid metamfetaminu) M. D., a to celkem ve 4 případech v množství v hodnotě nejméně 1 300 Kč, z toho 1x jako protislužbu za poskytnutí bytu k výrobě pervitinu a 3x za celkovou částku 1 100 Kč,

- v bytě č. 12 na adrese XY, XY, okr. XY, v přesně nezjištěné době od 2. 3. 2024 do 3. 3. 2024 dokončil proces výroby přesně nezjištěného množství pervitinu (tj. hydrochlorid metamfetaminu), kdy mu byt k této činnosti poskytl M. D.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. E., rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 7 To 279/2024, tak, že z jeho podnětu podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citovaný rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl obviněný P. E. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., když má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí nižších soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že odvolací soud nezpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, která označil za správná a úplná s tím, že jim odpovídá i použitá právní kvalifikace, ačkoliv tato jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů. Tím došlo k porušení základních zásad trestního řízení, a to zásady volného hodnocení důkazů, zásady vyhledávací a presumpce neviny. Vytýká, že soudy nižších stupňů učinily chybné závěry o jeho vině, když nesprávně zhodnotily skutkový stav, který nemá oporu v provedeném dokazování, nevypořádaly se se všemi okolnostmi významnými pro svá rozhodnutí a neprovedly řádně všechny důkazy potřebné k objasnění věci.

6. Předně uvedl, že od počátku označoval výpověď svědka M. D. za nepravdivou s poukazem zejména na jeho drogovou závislost i trestní minulost a zpochybnil tak jeho věrohodnost. Současně poukázal na podstatné rozpory v jeho výpovědi – jediného důkazu o vině ohledně předmětného skutku a v důsledku toho i na nedostatečné objasnění skutkového stavu. Ačkoliv v přípravném řízení svědek D. dne 20. 3. 2024 vypověděl, že mu pervitin ve třech případech prodal a v jednom případě dal zadarmo, u hlavního líčení dne 29. 7. 2024 k výslovnému dotazu soudu již zmiňoval pouze jeden případ, k němuž uvedl, že obviněný měl trošku pervitinu, tak mu ho údajně „cinknul do papíru“. Pokud nižší soudy neodůvodnily své úvahy k rozporům ve výpovědi svědka, porušily princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a z něj vyplývající princip rozhodování in dubio pro reo.

7. Obviněný vznesl námitku i proti rozsahu dokazování před soudy nižších stupňů, neboť k posouzení věrohodnosti svědka D. nebyl ustanoven znalec za účelem vypracování jím navrženého znaleckého posudku, přičemž zamítnutí jeho návrhu nebylo ze strany soudu přesvědčivě odůvodněno. Nemohla tak být posouzena schopnost tohoto jediného svědka vnímat okolnosti, o nichž vypovídal a tyto si zapamatovat především s přihlédnutím k jeho drogové závislosti. Za situace, kdy rozhodnutí soudů bylo založeno na jediném důkazu, bylo nezbytné, aby posoudily všechny důkazy v jejich celku a doplnily dokazování tak, aby byly naplněny požadavky vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a § 2 odst. 5 tr. ř., což se však nestalo.

8. Obdobná situace, i když poněkud složitější, nastala podle obviněného i v případě dalšího jednání, kdy byl v přípravném řízení sice usvědčován výpovědí svědka M. D., nicméně tato nebyla podpořena ani výpovědí svědka K. L. ani žádným jiným přímým důkazem. Ostatní provedené důkazy byly pouze nepřímé a nelze z nich mimo vší pochybnost učinit skutkový závěr, že se v bytě svědka M. D. vůbec někdy nějaký pervitin vyráběl, ev. zda se v něm výroba pervitinu pouze dokončovala, kdy k tomu mělo dojít a již vůbec ne, kdo se toho měl dopustit. Opětovně tak poukázal na podstatné rozpory ve výpovědi svědka D. Zatímco v přípravném řízení tento svědek ve výpovědi ze dne 20. 3. 2024 obviněného z výroby pervitinu ve svém bytě usvědčoval, u hlavního líčení dne 29. 7. 2024 tuto výpověď doplnil v tom smyslu, že „To, že přišel ke mně obžalovaný uvařit pervitin, si tam asi dopsali oni“ a dále „Vůbec nevím, že ho šel ke mně přímo dělat. To vůbec nebyla pravda. To říkali oni“ (míněno vyslýchající policisté). Ani u tohoto skutku soudy neodůvodnily své úvahy stran zjevných rozporů ve výpovědi svědka D. a porušily tak princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a z něj vyplývající princip in dubio pro reo.

9. V této souvislosti obviněný poukázal na účelovost tohoto řízení s přihlédnutím k probíhajícímu řízení u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 5/2024, v níž byl vzat do vazby, kterou vykonával od 29. 3. 2023 do 12. 10. 2023. Vzhledem k tomu, že z vazby musel být propuštěn, neboť nebyla v zákonné lhůtě prodloužena, v zahájení trestního stíhání v předmětné věci spatřuje účelové dosažení toho, aby mohl být opětovně vzat do vazby, což se nakonec také podařilo.

10. Obviněný vznesl též námitku proti rozsahu dokazování před soudy nižších stupňů. Pokud se týká znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti svědka D., odkázal na výše uvedenou argumentaci. Nebylo rovněž vyhověno ani jeho návrhu na ustanovení znalce z oboru chemie, který by potvrdil či vyvrátil, zda se v bytě D. skutečně pervitin vyráběl, ev. jeho výroba dokončovala, a případně určil období, kdy k tomu mohlo dojít. Nemohl tak být učiněn spolehlivý skutkový závěr o tom, zda se v předmětném bytě vůbec někdy nějaký pervitin vyráběl, či zda se v něm výroba pervitinu pouze dokončovala, kdy k tomu mělo dojít a již vůbec ne, zda se toho mohl dopustit právě obviněný. Skutkové závěry nižších soudů jsou tak ve zjevném rozporu s výpovědí I. Š. a R. S., kteří v bytě D. žijí a v uvedenou dobu se v něm zdržovali. Ti přitom nepotvrdili jak přítomnost obviněného v bytě, tak ani údajnou výrobu pervitinu, ev. dokončení jeho výroby v době, kdy byl v bytě přítomen. Odmítá, že by v bytě pervitin vyráběl, či proces jeho výroby dokončoval, neboť by v něm musel být cítit silný zápach, který by nemohl zůstat bez povšimnutí těchto osob.

11. Má za to, že skutkové závěry nižších soudů jsou rovněž ve zjevném rozporu i s obsahem zvukového záznamu telefonického rozhovoru mezi K. L. a M. D. ze dne 5. 3. 2024, během kterého svědek D. zmiňuje zejména osobu, o níž hovoří slovy „ta hlava zrzavá“ a „ať to vrátí ta hlava rezavá nebo já mu dám, mu vytrhám ty vlasy český, všechny ty pazuchy rezavý“, kterou však v žádném případě dle tohoto popisu s ním nelze ztotožnit. V tomto rozhovoru zazněla jména či přezdívky dalších osob (např. „K.“ a „M.“), které však v přípravném řízení ani později nebyly ustanoveny ani k věci vyslechnuty, jednoznačně se však nejednalo o jeho osobu.

12. Uzavřel, že pokud za těchto okolností oba nižší soudy dospěly k závěru, že se dopustil předmětného trestného činu, zatížily svá rozhodnutí rovněž vadou ve smyslu § 265b odst. 1, písm. h) tr. ř., neboť jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, z nichž nelze dovodit, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud v Plzni, který projednával jeho odvolání, v němž upozorňoval na nesprávnost právního posouzení, uvedené vady rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, ačkoliv tak měl a mohl učinit, a namísto toho podané odvolání zamítl.

13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 1. 2025, č. j. 7 To 279/2024-454, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí ve věci.

14. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně) k podanému dovolání vyplývá, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy vypořádaly. Na případ, kdy dovolatel uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

15. Obviněný označil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž namítá nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů, vadu opomenutých důkazů a vadu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Přednesené výhrady sice pod uvedené dovolací důvody s jistou dávkou tolerance podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné.

16. V této souvislosti státní zástupkyně akcentovala, že Okresní soud v Sokolově realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Plzni, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.

17. Ke zpochybňované úplnosti dokazování poznamenala, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah rozhodně není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Rozsah dokazování je vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. Jinak řečeno, v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede.

Tento závěr zprostředkovaně vyplývá také z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Výkladem uvedeného principu lze dovodit mimo jiné to, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení – a to i bez případných návrhů stran – zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li nicméně provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což prvoinstanční soud v odůvodnění svého rozhodnutí učinil, jak je uvedeno níže.

18. Státní zástupkyně projevila souhlas s názorem odvolacího soudu, že pokud v pozici svědků vypovídali uživatelé drog, kteří drogu od obviněného odebírali, jejich věrohodnost oba soudy velmi pečlivě hodnotily. Byli vyslechnuti především svědci M. D. a K. L., kdy zejména svědek M. D. v přípravném řízení obviněného bez pochyb usvědčoval. Soud prvního stupně správně vycházel z výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení, která korespondovala s dalšími provedenými důkazy, zejména s provedenou domovní prohlídkou v bytě tohoto svědka a znaleckým posudkem z oboru daktyloskopie a chemie, jakož i prostorovým odposlechem rozhovoru mezi svědkem M. D. a K. L. Současně je dle státní zástupkyně možno souhlasit s názorem soudu prvního stupně, který se vypořádal s neprovedením důkazního návrhu znaleckým zkoumáním ohledně věrohodnosti svědka M. D. tak, že tento návrh pro nadbytečnost zamítl s tím, že věrohodnost svědka si posoudil sám v kontextu všech provedených důkazů. Podle státní zástupkyně byla provedenými důkazy trestná činnost obviněného prokázána a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.

19. Shrnula, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

20. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval prostřednictvím svého obhájce obviněný, který v rámci své repliky setrval na své dovolací argumentaci. Projevil nesouhlas s tvrzením, že „dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy vypořádaly“. Pokud označil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tyto jsou v předmětné věci naplněny nedostatky, které ve svém dovolání zmiňuje. Zejména zdůraznil, že pokud nebylo soudem prvního stupně vyhověno jeho návrhu na znalecké zkoumání svědka M. D., je těžko pochopitelné, pokud „soud i přes vědomí toho, že svědek je osobou obecně nevěrohodnou“, znalce k posouzení jeho věrohodnosti neustanovil a rozhodl se tuto vyhodnotit sám. Za situace, kdy z údajného dokončení procesu výroby přesně nezjištěného množství pervitinu v bytě poskytnutého mu M. D. byl usvědčován pouze nepřímými důkazy, bylo pro úplné zjištění skutkového stavu nezbytné doplnit dokazování též provedením znaleckého posudku znalcem z oboru chemie, bez něhož nebylo možno mimo vší pochybnost jeho obhajobu vyvrátit. Hodnocení dokazování provedeného před soudem prvního stupně soudem odvolacím označil za poněkud vágní, zejména pokud se v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvádí, že „pokud jde o skutková zjištění okresního soudu, jsou správná a úplná a odpovídá jim i použitá právní kvalifikace“. Má za to, že ani jeden z nižších soudů se pak nezabýval důsledným a podrobným vyhodnocením zvukového záznamu telefonického rozhovoru mezi K. L. a M. D., ačkoliv soud prvního stupně o něj své rozhodnutí opírá. Nepochybně mu tak bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno.

23. Obviněný předně uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.

24. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

25. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

26. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že v dovolání deklarované námitky obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.

27. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněným uplatněný v jeho první a třetí alternativě, za relevantní, nicméně neopodstatněné, lze tak označit námitky, jimiž vytýká, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

28. Dovolací námitky proti učiněným skutkovým zjištěním zejména obsahují nesouhlas obviněného s tím, že byl uznán vinným na základě neúplného skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, obviněný ve skutečnosti brojí proti rozsahu a způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. V důsledku toho shledal, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků jemu přisouzeného trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. To platí zejména ve vztahu k námitkám, jimiž zpochybňuje výpověď svědka M. D. z přípravného řízení, kterou označuje za nepravdivou, s poukazem na jeho drogovou minulost namítá rozpory v jeho výpovědi, tvrdí, že se jedná o jediný přímý důkaz o jeho vině, vznáší námitky proti rozsahu dokazování, kdy vytýká nedostatečné objasnění skutkového stavu; dále tvrdí, že výpověď svědka M. D. nebyla podpořena ani výpovědí K. L., ani jiným přímým důkazem, poukazuje, že ostatní důkazy jsou pouze nepřímé, z nichž nelze učinit závěr o jeho vině a další.

29. Podstata dovolací argumentace obviněného tak nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně projevující se v závěru o jeho vině přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž vyšly oba nižší soudy zpochybnit a prosadit vlastní (pro něj příznivější) variantu skutkového děje.

30. K namítanému zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů - výpověďmi svědků I. Š. a R. S. (kteří přítomnost obviněného v bytě M. D. ani údajnou výrobu pervitinu ev. dokončení jeho výroby nepotvrdili), jakož i obsahem zvukového záznamu telefonického rozhovoru mezi K. L. a M. D. ze dne 5. 3. 2024 a na jejich podkladě učiněnými skutkovými závěry soudu prvního stupně, nutno zdůraznit, že by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

31. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud konstatuje, že takto vymezenou vadou rozsudek soudu prvního stupně a potažmo na něj navazující rozsudek soudu odvolacího, zatíženy nejsou. Okresní soud v Sokolově realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových a právních závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Plzni, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal.

32. V daném kontextu za relevantní nelze považovat námitku obviněného, že ačkoliv o skutkovém stavu vyvstávají důvodné pochybnosti, soudy rozhodnutím o jeho vině porušily zásadu in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. K tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

33. Pokud tedy dovolatel poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo, jeho dovolání v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když o dovolatelem popíraných skutkových zjištěních soudy žádné pochybnosti neměly.

34. Není pochyb o tom, že soud prvního stupně vyvodil své skutkové závěry z výsledků provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání obviněného. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popírá, je z této spolehlivě usvědčován konkrétními důkazy. Dostatečné ukotvení skutkových závěrů soud prvního stupně shledal zejména ve výpovědi svědka M. D. z přípravného řízení, která koresponduje i s dalšími provedenými důkazy, zejména se záznamem prostorového odposlechu ze dne 5.

3. 2024. Tím byl zachycen rozhovor mezi M. D. a K. L., pořízeným v době, kdy ani proti jednomu z nich nebylo vedeno trestní řízení, a proto neměli důvod, jakýmkoliv způsobem hovořit nepravdu. Z tohoto vyplývá, že osoba označená jako „Pes“ vařila u M. D. za jeho přítomnosti pervitin u něj v bytě, přičemž poté, co M. D. byt opustil, „Pes“ pervitin ještě sušil a z bytu odnesl konečný produkt a většinu chemikálií potřebných k varu, a to přesto, že mu tyto věci nepatřily, neboť výrobu (var) pervitinu si objednal a zaplatil K.

L. Oba v rozhovoru řešili, jak věci a pervitin získat zpět, D. pak uvádí, že zbytek věcí po varu pervitinu uschoval v tzv. špajzce. Na podkladě tohoto odposlechu i dalších důkazů, byla v bytě M. D. na adrese XY, XY, v bytě č. 12 provedena dne 12. 3. 2024 domovní prohlídka. Jak z protokolu o domovní prohlídce vyplývá, v tzv. špajzce byly nalezeny chemikálie, které se dle znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví chemie používají k výrobě pervitinu. Ze znaleckého posudku z oboru daktyloskopie a chemie se podává, že na vnější straně dózy s červeným fosforem se nachází tři daktyloskopické otisky prstů obviněného a stejně tak se tři takové otisky nachází vně i uvnitř skleněného tálu zašpiněného od pervitinu.

Za této situace soudy důvodně neuvěřily obhajobě obviněného, že jeho otisky na shora uvedených nádobách vznikly tak, že si tyto prohlížel, protože mu je svědek D. nabídl, aby si je vzal, přičemž tuto shledaly za účelovou, navíc vyvrácenou výše zmiňovaným rozhovorem mezi svědky D. a L. V tomto směru soudy poukázaly, že pokud by svědek D. skutečně nabízel obviněnému chemikálie či nádoby, které měl ve svém bytě, pak by se nerozčiloval, že mu je vzal a nezajímalo by ho, jak tyto dostane zpět. Vzhledem k zajištěným stopám a zajištěným chemikáliím v bytě svědka D.

je tedy zřejmé, že v něm k výrobě či dokončování výroby pervitinu obviněným skutečně došlo, přičemž D. o této skutečnosti věděl, kdy právě za tímto účelem obviněného v bytě zanechal a přijal od něj úplatu v podobě 250 Kč a pervitin v hodnotě 400 Kč. Pokud jde o obviněným namítanou obecnou nevěrohodnost svědka M. D. soud prvního stupně konstatoval, že tuto je třeba posuzovat individuálně. Jelikož s výpovědí svědka korespondují další provedené důkazy, a to již zmíněný rozhovor mezi D. a L., tak i stopy, na kterých byly zjištěny daktyloskopické stopy obviněného a rovněž i znalecký posudek z oboru daktyloskopie, pak i přes vědomí toho, že svědek je osobou obecně nevěrohodnou, soud jeho výpovědi uvěřil a vycházel z ní při svém rozhodnutí.

35. Těmto důkazům byla oběma soudy nižších stupňů opodstatněně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z nich jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Sokolově, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, se rozhodně nejedná o žádný zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).

36. Pokud jde o námitku spočívající v neprovedení důkazů znaleckým posudkem ohledně schopnosti svědka M. D. poskytnout hodnověrné svědectví, neboť jde o osobu závislou na návykových látkách, jakož i znaleckým posudkem z oboru chemie, který by potvrdil či vyvrátil, zda se v bytě M. D. skutečně pervitin vyráběl, ev. jeho výroba dokončovala a případně určil období, kdy k tomu mohlo dojít, které soud prvního stupně nerealizoval, je nutno v tomto ohledu zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).

37. Dle názoru Nejvyššího soudu při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy, resp. návrh na jejich opětovné provedení, by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv.

38. V tomto směru soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů. Rovněž náležitě odůvodnil neprovedení důkazu znaleckým zkoumáním svědka M. D. stran jeho věrohodnosti, k čemuž uvedl, že: „.... věrohodnost svědka si soud posoudil sám v kontextu všech provedených důkazů, přičemž soud nepovažoval za potřebný ani důkazní návrh na znalecké zkoumání z oboru chemie, kdy má za to, že z provedeného dokazování bylo jednoznačně prokázáno, že se v bytě D. skutečně nacházely chemikálie potřebné k výrobě pervitinu, přičemž skutečnost, zda zde proběhla celá výroba či jen částečná neshledal pro samotné rozhodnutí podstatné. Soud totiž na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obžalovaný v bytě M. D. pouze dokončil výrobu pervitinu, tedy jeho dosušení. Soud totiž vycházel z výpovědi svědka M. D. učiněné v přípravném řízení, kdy tento konkrétně uvedl, že obžalovaný mu v předmětný den, kdy jej požádal, aby si u něj v bytě mohl udělat pervitin, dal trochu pervitinu, který byl bílý a lepivý. Z daného soud dovozuje, že tento pervitin ještě nebyl finálně vysušen“ (k tomu srov. body 25 až 27. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

39. S těmito jeho úvahami v daném směru se plně ztotožnil i odvolací soud, když konstatoval, že okresní soud v hlavním líčení provedl procesně správným způsobem všechny potřebné důkazy pro své rozhodnutí, a pokud některé návrhy na doplnění dokazování učiněné obviněným zamítl, řádně tak zdůvodnil (k tomu srov. bod 4. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

40. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

41. Obviněným dále uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není naplněn námitkami, jimiž vyjadřuje nesouhlas s právním hodnocením posuzovaného jednání podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, což by sice obecně byly námitky pod tento dovolací důvod podřaditelné. Nejvyšší soud nicméně shledal, že dovolání je sice formálně opřeno o tento dovolací důvod, z obsahu dovolání je však zřejmé, že žádné konkrétní námitky obviněného proti právnímu hodnocení posuzovaného jednání nesměřují.

42. Dovolatel svou argumentací, kterou uplatnil již v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli vůči právnímu hodnocení věci a jeho námitky směřující toliko proti skutkovému základu výroku o vině deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově nenaplňují.

43. V návaznosti na shora uvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Sokolově (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, je evidentní, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil všechny zákonné znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Oběma soudy přijatá zjištění o průběhu skutkového děje i soudy aplikovaná právní kvalifikace shora popsaného jednání je tak podle Nejvyššího soudu zcela přiléhavá.

44. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatelů již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňovali, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2– 9), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 3 - 4). Nejvyšší soud taktéž konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je obviněným namítáno.

IV. Závěrečné shrnutí

45. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného P. E. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných než zákonných důvodů. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 7. 2025

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu