11 Tdo 683/2025

11 Tdo 683/2025-537

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2025 o dovolání obviněného D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 5 To 79/2025-483, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 2/2025, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného D. D. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 3. 2025, č. j. 25 T 2/2025-424, byl obviněný D. D. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:

od přesně nezjištěné doby, nejméně od července 2023 do července 2024, v obci XY, okres XY, na adrese XY a na dalších přesně nezjištěných místech okresu XY, neoprávněně distribuoval pervitin osobám z řad uživatelů, a to nejméně - J. K., nejméně ve dvou případech prodal přesně nezjištěné množství pervitinu jednorázově za částku 200 Kč až 300 Kč,

- L. M., nejméně v jednom případě prodal přesně nezjištěné množství pervitinu za částku 500 Kč,

- R. B., nejméně čtyřikrát do měsíce po dobu nejméně 1 roku, tj. nejméně ve 48 případech prodal pervitin, vždy v jednorázovém množství od 0,3 g do 0,4 g za částku většinou 500 Kč, tedy celkem nejméně 14,4 g pervitinu,

- M. V., nejméně ve dvou případech prodal přesně nezjištěné množství pervitinu za celkovou částku 500 Kč,

přičemž metamfetamin je psychotropní látka uvedená v seznamu č. 5 vyhlášky č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a zařazené do seznamu č. II vyhlášky č. 62/1989 Sb., o Úmluvě o psychotropních látkách, přičemž k zacházení s omamnými a psychotropními látkami neměl obžalovaný povolení ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů.

2. Za tento přečin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře dva a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, a to dvou mobilních telefonů konkretizovaných ve výroku o tomto trestu jeho rozsudku.

3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí and Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 4. 2025, č. j. 5 To 79/2025-483, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Milana Hadravy, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu s tím, že jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a také, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože již v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dále uplatňuje i námitky skutkové, přestože si je vědom toho, že tyto jsou dovolacím důvodem pouze v případě, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy; má totiž za to, že v jeho případě se o takový rozpor jedná, protože pro závěr o jeho vině neměly soudy odpovídající obsahový podklad v důkazech, přičemž zhodnotily tyto důkazy způsobem, který nemůže být z hlediska zásad volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu přijatelný.

5. V podrobnostech dovolatel předně zdůrazňuje, že i nadále nesouhlasí s tím, že byl uznán vinným a byl mu uložen trest, neboť nebylo prokázáno, že by se dopustil toho, co mu bylo kladeno za vinu obžalobou, a výrok o jeho vině nemá oporu v provedených důkazech. Nadto je přesvědčen, že řízení trpí zásadními vadami. Dále poukazuje na to, že přiznal toliko, že byl uživatelem pervitinu, ale odmítl, že by prodal pervitin osobám jmenovaným v obžalobě a následně v rozsudku soudu prvního stupně, tj. J. K., L. M., R. B. a M. V. Vytýká soudům obou stupňů především, že zcela nekriticky uvěřily výpovědím uvedených svědků rekrutujících se z řad dlouhodobých uživatelů návykových látek, ačkoli jejich výpovědi v různých procesních stadiích trestního řízení vykazovaly podstatné rozpory vyvolávající důvodné pochybnosti o jejich věrohodnosti.

6. V dalším textu dovolání obviněný namítá, že postup orgánů činných v trestním řízení u svědka M. V. neodpovídal trestnímu řádu, a nelze jej proto považovat za zákonný. Nesouhlasí přitom s názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, na který odkázal odvolací soud, a to z důvodů uvedených již v odvolání. V daném případě měl být tento svědek zjištěn až po zahájení trestního stíhání (v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 7. 2024 vůbec uveden nebyl); následně byl vyslechnut až dne 10.

10. 2024 podle § 158 odst. 6 tr. řádu, tedy formou úředního záznamu o podaném vysvětlení podle „části“ deváté trestního řádu, kde je upraven postup před zahájením trestního stíhání. Obviněný tedy tvrdí, že jeho trestní stíhání pro skutek spočívající v údajném prodeji pervitinu tomuto svědkovi nikdy nebylo zahájeno, nevedlo se o něm přípravné řízení a jemu ani jeho obhájci nebyla před podáním obžaloby dána možnost zúčastnit se výslechu jmenovaného svědka a klást mu otázky, přičemž ani on v pozici obviněného nebyl k tomuto skutku vůbec vyslechnut; pouze při skončení vyšetřování v rámci prostudování spisu dne 12.

11. 2024 byl upozorněn na údajnou změnu skutkových okolností spočívající v tom, že měl být dodatečně zjištěn prodej pervitinu tomuto svědkovi. Namítá tak, že postup policejního orgánu neodpovídal § 160 odst. 5 tr. řádu, přesto soudy obou stupňů žádné pochybení neshledaly a v podstatě tak tvrdí, že v usnesení o zahájení trestního stíhání pro přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku nemusí být uvedeno, kdy, komu a kolik měl obviněný prodat drogy. S takovým závěrem zásadně nesouhlasí, přičemž podle jeho názoru se nejedná pouze o „upřesnění“ skutkových okolností.

Poukazuje navíc na rozpor ve výpovědi daného svědka, když tento nejdříve uvedl, že mu měl prodat ve čtyřech případech dva gramy pervitinu za celkovou částku 2 000 Kč, avšak v hlavním líčení vypověděl verzi jinou, podle níž mu měl zaplatit celkem 500 Kč, a nesouhlasí s tím, jak se s tímto rozporem soudy vypořádaly. Dodává, že si je vědom nepoužitelnosti úředního záznamu o podaném vysvětlení bez souhlasu stran v řízení před soudem, nicméně skutečnost, že svědek vypovídal něco jiného v řízení přípravném a v řízení před soudem, nelze přehlédnout a přinejmenším vyvolává pochybnosti o tom, zda tento vůbec někdy v průběhu trestního řízení vypovídal pravdu, případně kdy.

7. Značné pochyby podle názoru dovolatele vyvolává i výpověď svědka L. M. v hlavním líčení, neboť tento nemohl nákup pervitinu popsat, protože byl tehdy opilý, a nepamatoval si, komu předával peníze. Jestliže pak tento svědek k dotazu soudu uvedl, že „pán, který sedí za mnou, byl ten, kdo mi pervitin prodal“, vyslovuje obviněný názor, že k takovému vyjádření nelze vůbec přihlížet, neboť má-li svědek v průběhu trestního řízení poznat osobu, stanoví trestní řád přesný postup ve formě rekognice, která je upravena v jeho § 104b, jejíž podmínky však nebyly splněny. Obviněný nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, jenž k dané námitce uvedl, že nešlo o rekognici, nýbrž o součást výpovědi svědka. Nadto zdůrazňuje, že vyjádření jmenovaného svědka k jeho identifikaci nebylo spontánní, nýbrž se jednalo o odpověď na výslovnou otázku předsedkyně senátu. Dále se obviněný zaměřuje na výpověď svědka J. K., a to zejména na jím uvedené ceny v částkách 200 Kč a 300 Kč, za něž měl pervitin od něj koupit, přičemž uvádí, že je velmi nepravděpodobné, aby se dané trestné činnosti dopouštěl za takto nízké ceny a podstupoval tak nepřiměřené riziko vzhledem k hrozícímu trestu. Trvá rovněž na tom, že jeho obhajoba, že netrpěl nedostatkem peněz, o čemž svědčí způsob jeho života před jeho zadržením a vzetím do vazby, rozhodně není účelová; soudy jej odsoudily za prodej pervitinu za částky, které by mu ani neumožnily se obohatit, tedy takový prodej nedával žádný ekonomický smysl. Co se týče svědka R. B., poukazuje obviněný na to, že tento v každém procesním stadiu uváděl orgánům činným v trestním řízení různé údaje ohledně doby, četnosti a množství údajně prodaného pervitinu. Vytýká, že soud prvního stupně se z důvodů, které zůstaly skryty, přiklonil k verzi uvedené v obžalobě, a odvolací soud tyto rozpory přešel tím, že výpověď svědka z přípravného řízení by měla být přesnější a pro obviněného příznivější, přičemž tím, že by ani jedna nemusela být pravdivá, se soudy nezabývaly vůbec, přestože svědek uvedl, že se v minulosti léčil na psychiatrii. V této souvislosti rovněž namítá, že soudy nepřipustily otázku na svědka směřující ke zjištění důvodu této léčby a skutečnosti, zda to nemohlo mít vliv na jeho schopnost podat validní výpověď, a poukazuje na to, že odvolací soud v tomto směru pouze lakonicky konstatoval, že to má být bez vlivu na věrohodnost tohoto svědka, což však považuje za nepřijatelné; za situace, kdy ani jeden ze soudů vůbec netuší, kdy, s čím a jak se svědek na psychiatrii léčil, si podle názoru obviněného nelze udělat ani přibližnou představu o tom, zda tato skutečnost může mít vliv na jeho věrohodnost či nikoli.

8. Dále obviněný vytýká soudům obou stupňů, že nevyslechly jím navrhované svědky D. R. a V. M., jakož i to, že nevyžádaly zprávu o ošetření svědka R. B. ze dne 17. 6. 2025 ve stomatologické ordinaci MUDr. Jany Kouklové. Trvá na tom, že provedení těchto důkazů by mělo zásadní vliv na posouzení věrohodnosti svědka R. B.

9. Závěrem dovolání obviněný poukazuje na skutečnost, že „byl vazebně stíhán na základě nezákonného rozhodnutí o svém vzetí do vazby, a to z důvodů, které byly uvedeny a popsány v usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. prosince 2024, č. j. 28 T 103/2024-1730“.

10. Z výše rozvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 5 To 79/2025-483, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 3. 2025, č. j. 25 T 2/2025-424, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S odkazem na § 265o odst. 1 tr. řádu obviněný rovněž navrhuje, aby Nejvyšší soud až do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 3. 2025, č. j. 25 T 2/2025-424.

11. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Michal Basík, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně konstatuje, že dovolací námitky odpovídají obviněným deklarovaným dovolacím důvodům pouze částečně. V prvé řadě uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají polemické námitky obviněného, že výpovědi svědků jsou nevěrohodné, či jeho stesk, že soudy takovým usvědčujícím výpovědím uvěřily. Neobstojí ani jeho námitka, že svědek L. M. jej identifikoval v rozporu s postupem podle § 104b odst. 3 tr. řádu, neboť je zjevné, že takový procesní postup v hlavním líčení neproběhl a o identitě obviněného nebylo ostatně ani na podkladě jiných důkazů žádných pochyb. Státní zástupce tak uzavírá, že první varianta uvedeného dovolacího důvodu nemohla být naplněna, přičemž odkazuje na hodnotící pasáž soudu prvního stupně v bodech 28 a 30 jeho rozsudku s tím, že proti této dovolatel ani nevznáší relevantní protiargumentaci obsahově odpovídající první variantě citovaného dovolacího důvodu. Naopak konstatuje, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, a zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu), a ve věci tudíž nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

12. Dále státní zástupce vyslovuje názor, že třetí alternativě shora citovaného dovolacího důvodu do jisté míry odpovídá námitka obviněného, že nebyl proveden důkaz výslechem jím navrhovaných svědků a dále zprávou o stomatologickém ošetření svědka R. B. Je však přesvědčen, že ani této námitce nelze přiznat opodstatnění, a to již proto, že obviněný blíže nerozvádí, k jakému konkrétnímu rozhodnému skutkovému zjištění by měly uvedené navrhované důkazy směřovat; z formulace této námitky tak nelze dovodit, že by se jednalo o opomenutí podstatného důkazu, na jehož základě by bylo možno učinit rozhodné skutkové zjištění. Současně poukazuje na to, že o opomenutý důkaz se nemůže jednat již proto, že soud prvního stupně se těmito důkazními návrhy dostatečně a přiléhavě zabýval a jejich neprovedení věcně adekvátně odůvodnil jejich nadbytečností (v bodu 31 svého rozsudku), což přitom obviněný v dovolání ani argumentačně nijak nerozporuje.

13. Jestliže obviněný namítá, že ohledně prodeje pervitinu svědku M. V. nebylo řádně zahájeno trestní stíhání, státní zástupce konstatuje, že byť jde o procesní námitku, obsahově se dotýká práva obviněného na spravedlivý proces. Zároveň ji však shledává zjevně neopodstatněnou. Jak totiž vyplývá z popisu skutku v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 7. 2024, obviněnému byla kladena za vinu distribuční činnost v rámci konkrétního vymezeného období, jež měla ve smyslu ustálené judikatury charakter trvajícího trestného činu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015). Procesním důsledkem takto přijaté koncepce trvajícího charakteru trestného činu je, že není možné třídit útoky podle odběratelů; zároveň to ovšem znamená, že nejedná-li se o procesně samostatný dílčí útok pokračujícího trestného činu, není dán důvod pro takový útok samostatně zahajovat trestní stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1450/2016). Státní zástupce proto uzavírá, že obviněným rozporovaný postup byl v dané věci zcela v souladu s již dlouhodobě ustálenou praxí, a dodává, že právo obviněného být seznámen s podstatou trestního obvinění přitom bylo též zcela zjevně zachováno na podkladě rovněž dlouhodobou praxí vyvinutého upozornění na změnu či upřesnění skutkových okolností, když i ze samotného znění dovolací námitky obviněného vyplývá, že v tomto směru byl relevantně upozorněn. Ani z hlediska zachování standardu práva obviněného na spravedlivý proces tak podle názoru státního zástupce k žádnému pochybení nedošlo.

14. Ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak státní zástupce konstatuje, že tento k němu neuvádí žádnou relevantní hmotněprávní argumentaci, přičemž za takovou nelze považovat ani jeho nezřetelné zmínky poukazující na údajně nízké prodejní ceny jím distribuovaného pervitinu; znak obohacení pachatele ani dosažení konkrétního finančního profitu totiž není složkou základní skutkové podstaty přisouzeného přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněný dále poukazuje na údajně nezákonné rozhodnutí o vazbě, uvádí, že jde o námitku mimo rámec zákonných dovolacích důvodů, nadto o námitku materiálně nepřípustnou, neboť se vůbec netýká rozhodnutí ve věci samé; zároveň obviněný tuto ani nijak věcně adekvátně neodůvodňuje, přičemž za relevantní odůvodnění nelze považovat ani jeho paušální odkaz na odůvodnění určitého konkrétního vazebního soudního rozhodnutí. Zdůrazňuje, že rozhodně však tato námitka nemá potenciál zpochybnit správnost a zákonnost nyní napadených rozhodnutí o vině a trestu. Konečně uplatnil-li obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání, státní zástupce konstatuje, že z výše uvedeného je patrné, že v dané věci nemůže být naplněn. Za zmíněných okolností pak státní zástupce neshledává ani důvod pro rozhodnutí o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, k čemuž obviněný činí v dovolání podnět.

15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce uzavírá, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

16. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

18. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

19. Jak již bylo uvedeno, obviněný v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu, přičemž u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odkazuje na jeho první a třetí variantu, v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu cituje obě jeho alternativy a pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, odkazuje na jeho druhou alternativu. Již zde je však zapotřebí konstatovat, že pokud obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neuvádí žádnou argumentaci týkající se nesprávného právního posouzení skutku (první alternativa tohoto dovolacího důvodu) nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu), a Nejvyšší soud se tudíž citovaným důvodem dovolání nemohl jakkoli zabývat. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že v rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

20. Nejvyšší soud k výše uvedenému rovněž krátce připomíná, že mu jako dovolacímu soudu zásadně nepřísluší jakkoliv domýšlet, či dokonce dotvářet dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).

21. Z logiky věci se Nejvyšší soud dále zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

22. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.

23. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

24. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

25. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

26. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím jednak zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů soudy a správnost jimi učiněných rozhodných skutkových zjištění na jejich podkladě [s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě] a jednak namítá nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním [ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě] neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Takovými námitkami totiž obviněný především rozporuje způsob hodnocení provedených důkazů soudy, správnost skutkových zjištění a úplnost provedeného dokazování. Současně Nejvyšší soud shledal, že ačkoli žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá ani procesní námitka obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká orgánům činným v trestním řízení, že v případě svědka M. V. jejich postup neodpovídal trestnímu řádu, a nelze jej proto považovat za zákonný, jedná se o námitku relevantní z hlediska práva na spravedlivý proces, jež však není důvodná. K předmětným dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.

27. Předně je třeba konstatovat, že námitky obviněného [vznesené v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě], jejichž prostřednictvím tento rozporuje správnost skutkových zjištění soudů, že distribuoval, resp. prodával pervitin osobám uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně, tedy J. K., L. M., R. B. a M. V., a vytýká soudům, že nekriticky uvěřily výpovědím jmenovaných svědků, a to ačkoli tyto vykazovaly podstatné rozpory vyvolávající důvodné pochybnosti o jejich věrohodnosti, nemohou obstát. Obviněný totiž jejich prostřednictvím vyjadřuje pouhou nespokojenost se způsobem hodnocení zmíněných důkazů soudy, který považuje z hlediska zásad volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu za nepřijatelný, s tím, že jeho následkem bylo dovození chybných skutkových závěrů, přičemž se domáhá změny skutkových zjištění v souladu s jejich vlastním (odlišným) hodnocením a svou skutkovou verzí. Teprve na tomto základě má obviněný soudy učiněná skutková zjištění za – dokonce zjevně – rozporná s předmětnými důkazy a je přesvědčen, že na podkladě těchto důkazů nebylo prokázáno, že se trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, dopustil.

28. Nad rámec výše uvedeného konstatování, že takové námitky neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu (v jeho první variantě) a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že daná dovolací argumentace obviněného je v naprosté většině doslovným opakováním námitek uplatněných již v odvolání a též opakováním jeho obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších instancí se předmětnými námitkami obviněného a jeho popěrnou obhajobou řádně zabývaly a přesvědčivě ve svých rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů je neshledaly důvodnými, resp. proč jeho popěrné obhajobě neuvěřily (soud prvního stupně tak učinil zejména v bodech 28 až 30 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 12 až 15 odůvodnění svého usnesení). Nejvyšší soud (již z důvodu procesní ekonomie) tak konstatuje, že nemá v tomto směru oběma soudům co vytknout. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů a řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, přičemž přesvědčivě také vysvětlil zejména to, z jakých důvodů považoval výpovědi shora uvedených svědků za věrohodné a neměl o nich pochybnosti, a obhajobu obviněného naopak za nevěrohodnou, osamocenou a vyvrácenou. S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně v tomto směru se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami a uvedl, proč těmto nepřisvědčil. Pro úplnost lze dodat, že neobstojí ani námitka obviněného stran výpovědi svědka L. M., k níž podle názoru obviněného nelze přihlížet v té části, v níž ho tento identifikoval, neboť nebyly splněny podmínky stanovené v § 104b odst. 3 tr. řádu pro provedení rekognice. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s konstatováním odvolacího soudu (a s přiléhavým vyjádřením státního zástupce), že daný procesní postup v hlavním líčení neproběhl, neboť o identitě obviněného nebylo na podkladě jiných důkazů žádných pochyb, a tedy se nejednalo o rekognici, nýbrž předmětné vyjádření jmenovaného svědka bylo součástí jeho výpovědi.

29. Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu.

30. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze, s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

31. Nejvyšší soud dále shledal, že ani námitka obviněného, že soudy odmítly provést jím navržené důkazy, konkrétně nevyslechly svědky D. R. a V. M. a dále nevyžádaly zprávu o ošetření svědka R. B. ze dne 17. 6. 2025 ve stomatologické ordinaci MUDr. Jany Kouklové, neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, neboť nesměřuje na nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů stran rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a tudíž se nejedná o námitku tzv. opomenutých důkazů. Je tomu tak proto, že obviněný danou argumentací vyjadřuje toliko nespokojenost s tím, že soudy zamítly jím navržené výše zmíněné důkazy, na těchto trvá, aniž by ovšem též uvedl, k jakému rozhodnému skutkovému zjištění by se měly vztahovat.

32. Nejvyšší soud v tomto směru obecně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je tedy plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces, které je garantováno v článku 36 odst. 1 Listiny, je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Jak Nevyšší soud zjistil, o takový případ v trestní věci obviněného nejde, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. Zjednodušeně řečeno, existenci tzv. opomenutých důkazů nelze shledat v případě nespokojenosti obviněného se závěrem soudů o úplnosti provedeného dokazování.

33. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na bod 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, z nichž je zřejmé, že oba soudy se výše zmíněnými návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly a jejich zamítnutí dostatečně odůvodnily s tím, že je shledaly nadbytečnými (což ostatně obviněný ani nijak argumentačně nerozporuje). Uvedený postup obou soudů nižších instancí považuje Nejvyšší soud za správný, a především pak zákonný. Nelze tedy konstatovat, že některý z důkazních návrhů obhajoby zůstal soudy nižších stupňů v rámci jejich rozhodovací činnosti jakkoliv opomenut. Z těchto důvodů tedy nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě.

34. Konečně obviněný vytýká, že postup orgánů činných v trestním řízení neodpovídal trestnímu řádu a nelze jej považovat za zákonný, neboť ohledně prodeje pervitinu svědku M. V. nebylo nikdy zahájeno trestní stíhání a postup policejního orgánu neodpovídal § 160 odst. 5 tr. řádu, přičemž v rámci prostudování spisu byl pouze upozorněn na změnu skutkových okolností spočívající v tom, že měl být dodatečně zjištěn prodej pervitinu tomuto svědkovi. Nejvyšší soud předně uvádí, že předmětná námitka je procesního charakteru a neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů.

Současně však konstatuje, že byť jde o námitku relevantní z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces, není důvodná. Dále Nejvyšší soud poukazuje na to, že rovněž tuto námitku vznáší obviněný opakovaně a již oba soudy nižších instancí se jí řádně zabývaly a správně se s ní vypořádaly (soud prvního stupně tak učinil v bodu 32 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodu 9 odůvodnění svého usnesení). Neshledaly přitom v postupu policejního orgánu žádné pochybení, přičemž svůj závěr dostatečně odůvodnily.

Se závěrem soudů, že jednání obviněného spočívající v distribuci (prodeji) pervitinu jednotlivým odběratelům ve vymezeném časovém období (od července roku 2023 do července roku 2024) nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu vymezené osobami konkrétních odběratelů ve smyslu § 116 tr. zákoníku, a tudíž změní-li se (upřesní-li se) okruh těchto odběratelů oproti jejich vymezení v usnesení o zahájení trestního stíhání či v obžalobě, není taková změna důvodem k postupu podle § 160 odst. 5 tr.

řádu, tj. k zahájení trestního stíhání pro další skutek, se plně ztotožňuje i Nejvyšší soud. Popsané jednání obviněného je totiž namístě v souladu s ustálenou rozhodovací praxí právně posoudit jako jediný skutek, který vykazuje znaky trvajícího trestného činu, konkrétně přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 862/2016, ze dne 16.

2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1450/2016, ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 359/2017 a další). Nejvyšší soud tak uzavírá, že v případě prodeje pervitinu svědku M. V. obviněným se tak nejednalo o další dílčí útok pokračujícího přečinu, pro který by bylo nutno zahájit trestní stíhání podle § 160 odst. 5 tr. řádu, nýbrž předmětný prodej byl součástí jediného skutku, jímž bylo jednání spočívající v distribuci pervitinu v rámci konkrétně vymezeného časového období jiným osobám (prvotně byli zjištěni odběratelé J.

K., L. M. a R. B.), jak bylo uvedeno v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 7. 2024, a orgány činné v trestním řízení se tak žádného pochybení nedopustily, naopak jejich postup byl zcela správný a především pak zákonný.

35. Ve vztahu k námitce obviněného, že „byl vazebně stíhán na základě nezákonného rozhodnutí o svém vzetí do vazby, a to přesně z důvodů, které byly uvedeny a popsány v usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. prosince 2024, č. j. 28 T 103/2024-1730“, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že se touto nemohl jakkoli zabývat, neboť stojí mimo rámec zákonných dovolacích důvodů, nadto se netýká rozhodnutí ve věci samé a obviněný ji navíc odůvodňuje irelevantním odkazem na odůvodnění výše uvedeného rozhodnutí o vazbě.

36. Co týče obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, je s ohledem na výše uvedené skutečnosti zřejmé, že není naplněn, když jiný důvod dovolání [uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu] v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí odvolání nebyl dán.

V. K návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí

37. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný D. D. v dovolání současně navrhl, aby Nejvyšší soud až do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon jemu uloženého trestu odnětí svobody. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu mimo jiné též odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

38. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného D. D. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. 9. 2025

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu