11 Tdo 730/2015-42
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o
dovoláních obviněných M. S. , a J. K. , proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 12 To 42/2013, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod 48 T 3/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. S. a
J. K. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 48 T
3/2012, byl obviněný M. S. uznán vinným pod bodem ad 1), 2), 3)
pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku, dílem dokonaným (bod 1 a 3), dílem nedokonaným (bod 2) ve stadiu
přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 3 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu
byl podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci –
finanční částky 15.000,- Kč. Obviněný J. K. byl uznán vinným pod bodem ad 3)
zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za nějž
byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M.
T.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že
Obvinění M. S. a M. T.
1) Dne 11. 8. 2011 v době kolem 18:00 hodin na ulici M. před motelem
J. v obci O. po předchozí domluvě prodali obvinění M. S. a M. T. osobám
vystupujícím podle § 55 odst. 2 tr. ř. a § 102a odst. 1 písm. b) tr. ř. pod
jmény F. K. a P. F. za částku 3.000 Euro, tj. 72.540,- Kč, plastový sáček
s 98,98 g žlutobílé krystalické látky obsahující 79,18 g báze metamfetaminu,
přičemž metamfetamin je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 zákona č.
1671998 Sb., o návykových látkách, a v Úmluvě o psychotropních látkách č.
62/1989 Sb.,
2) poté, co se M. S. dne 23. 9. 2011 domluvil s osobami vystupujícími
podle § 55 odst. 2 tr. ř. a § 102a odst. 1 písm. b) tr. ř. pod jmény F. K. a
P. F. na prodeji většího množství metamfetaminu, přičemž metamfetamin je
psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 zákona č. 1671998 Sb., o návykových
látkách, a v Úmluvě o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb., se obvinění M.
S. a M. T. sešli dne 26. 9. 2011 okolo 16:30 hodin na parkovišti obchodního
centra O. T. – S. , S. ul. s těmito osobami pod jmény F. K. a P. F. ,
kterým nabídli prodej 1,5 kg metamfetaminu, který se měl uskutečnit tak, že
uvedené celkové množství by bylo rozloženo do pěti dávek po 300 g, jejichž
prodej by byl realizován postupně v jednom dni, přičemž důvodem pro takový
průběh obchodu byl nedostatek financí na obstarání celého množství
metamfetaminu najednou, a když s tímto postupem osoby vystupující pod jmény F.
K. a P. F. nesouhlasily, nabídli jim obvinění prodej dvou balíčků
metamfetaminu, každý o hmotnosti 500 g, tedy celkem 1 kg metamfetaminu, avšak k
obchodu nedošlo, neboť prodejci neustále požadovali, aby osoby vystupující pod
jmény F. K. a P. F. nejprve přivezly na místo prodeje peníze, což bylo
těmito odmítnuto, a proto v 18:35 hodin obvinění S. a T. z místa odjeli,
obvinění M. S. a J. K.
3) dne 9. 11. 2011 v době od 15:00 hodin do 15:19 hodin na parkovišti
obchodního centra O. T. v ulici S. , T. – S. po předchozí dohodě prodali
obvinění M. S. a J. K. osobám vystupujícím podle § 55 odst. 2 tr. ř. a §
102a odst. 1 písm. b) tr. ř. pod jmény F. K. a P. F. za částku 60.000 Euro,
tj. 1.526.400,- Kč, čtyři uzavíratelné igelitové sáčky s celkem 2.000 g
žlutobílé krystalické látky obsahující 1.611 g báze metamfetaminu, přičemž
metamfetamin je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 zákona č. 1671998
Sb., o návykových látkách, a v Úmluvě o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb.,
kdy po předání látky byli zadrženi orgány Policie ČR.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a spoluobviněný
M. T. , rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 13. 8. 2013,
sp. zn. 12 To 42/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Obvinění M. S. a J. K. napadli toto rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním,
které opřeli o dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný M. S. také uplatnil dovolací
důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až e) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný M. S. ve svém dovolání namítá, že byly překročeny meze využití tzv.
„utajovaného agenta“, jehož jednání směřovalo k předstíranému převodu, a to v
případě jednání uvedených pod body 2) a 3) rozsudku soudu nalézacího, neboť
policejní orgány přímo vyprovokovaly trestnou činnost a také určovaly rozsah
zamýšlené trestné činnosti. Ve vztahu k bodu 3) dovolatel zpochybňuje právní
kvalifikaci skutku, ve které postrádá naplnění subjektivní stránky, neboť
nevěděl, jaká látka je konkrétně předávána, přičemž připomíná, že z jeho strany
mělo jít o podvod podle § 209 tr. zákoníku, protože se chtěl obohatit a
nevěděl, co spoluobviněný J. K. na setkání přinese. Obviněný proto navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k
novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. K. v rámci dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr.
ř. namítá, že odvolací soud se nedostatečně zabýval jeho námitkami neúplnosti
dokazování a pochybnosti o jeho vině, stejně jako se nezabýval ani výší jemu
uloženého trestu, kdy nebyla zohledněna jeho dosavadní bezúhonnost, dobrá
pověst a jiné aspekty, svědčící v jeho prospěch. Odmítá, že by věděl, že se
jedná o drogy a měl úmysl k jejich prodeji. Dovolatel soudům vytýká, že nebyli
vyslechnuti svědci, kteří mohli vypovídat o důležitých skutečnostech pro
trestní řízení, přičemž následně rozebírá jednotlivé svědecké výpovědi a
poukazuje na rozpory, které se v nich objevovaly. Dovolatel má tedy za to, že
soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně, zároveň ani neprovedly jím
navrhované důkazy a nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. V
souvislosti s hodnocením jeho osoby obviněný poukazuje na školní výsledky svých
dětí, a jeho sportovní a pracovní hodnocení, které mají svědčit o jeho
bezúhonném životě. Je přesvědčen, že skutek nebyl spáchán po subjektivní i
objektivní stránce, a proto nevykazuje znaky zločinu. Navrhl proto, aby
Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zprostil ho obžaloby ve smyslu § 226
písm. c) tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k
dovoláním obviněných. Podstatou dovolání obviněného S. je námitka, že jemu
přisouzené jednání je výsledkem nedovolené policejní provokace a dále námitka,
že jeho jednání uvedené pod bodem 3/ rozsudku by mělo být správně kvalifikováno
jako přečin, či zločin podvodu. Dle názoru státního zástupce však uvedené
námitky obsahově uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají. V prvé řadě je
třeba uvést, že námitka tzv. policejní provokace je v prvé řadě námitkou
procesního charakteru, neboť jejím prostřednictvím obviněný zpochybňuje samu
zákonnost základních skutkových zjištění na podkladě tvrzení, že taková
zjištění jsou produktem nezákonného postupu policejních orgánů. Jde tedy o
námitky směřující proti postupu orgánů činných v trestním řízení, nikoli již
proti vlastnímu hmotněprávnímu posouzení skutku, resp. jinému hmotněprávnímu
hodnocení. Teprve v případě, pokud by byla existence takové policejní provokace
zjištěna, lze dle (v podstatě již ustálené) judikatury Nejvyššího soudu v
konkrétním případě hovořit o vadu svou intenzitou zasahující právo obviněného
na spravedlivý proces, kterýžto závěr umožňuje Nejvyššímu soudu vstoupit i na
pole vlastních skutkových zjištění prostřednictvím uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takový, byť nikoli výslovně
obviněným formulovaný, zásah do práva obviněného na spravedlivý proces však
státní zástupce v dané věci neshledává. Zdánlivě relevantní z hlediska
tvrzeného dovolacího důvodu je námitka nesprávného hmotněprávního posouzení
obviněného S. spočívající v tom, že jednání uvedené pod bodem 3) rozsudku
mělo být právně posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Dle názoru státního zástupce však obsahově zvoleným dovolacím důvodům rovněž
neodpovídá. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé
alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v
předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání
však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané
vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před
soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle
názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani
dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v
jeho druhé alternativě. Obdobný závěr lze učinit ohledně dovolání obviněného
J. K. , které dle názoru státního zástupce rovněž obsahově uplatněnému
dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněný K. setrvává na své konstantní
obhajobě, jež spočívá v podstatě v tom, že se k celé záležitosti dostal pouze
náhodou, nemaje povědomí o skutečné povaze celé transakce. V tomto směru se
však obviněný vydal na pole vlastního výkladu provedených důkazů, když z nich
dovozuje vlastní, od soudů odlišné, skutkové závěry.
Výslovně přitom soudům
vytýká „jednostranné hodnocení“ důkazů, napadá tedy údajnou vadu, jíž typicky
pod hmotněprávní důvod dovolání podřadit nelze. Obviněný totiž primárně
dovozuje, že skutková zjištění jsou učiněna v rozporu s procesním ustanovením §
2 odst. 6 trestního řádu, z čehož teprve následně, sekundárně, usuzuje, že jeho
jednání je nesprávně hmotněprávně posouzeno. Dle názoru státního zástupce
neobstojí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ani další okruh námitek,
jimiž obviněný fakticky uplatňuje existenci tzv. opomenutých důkazů. Z
odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ve spojení s odůvodněním soudu nalézacího
lze přitom dovodit, třebaže si lze jistě představit i detailnější odůvodnění
zamítnutí důkazních návrhů, že soudy považovaly důkazní návrhy obviněného za
nadbytečné, neboť tvrzení obviněného již bylo dostatečně vyvráceno ostatními,
ve věci provedenými důkazy. S tímto závěrem soudů se přitom státní zástupce
ztotožňuje, neboť z provedených důkazů na základě jejich logického a
nerozporného výkladu lze učinit závěr o vině obviněného, který zároveň vylučuje
jeho skutkovou verzi. K tomu lze odkázat na hodnotící pasáž rozsudku soudu
prvého stupně na str. rozsudku soudu prvého stupně (srov. str. 17 – 20), s níž
se jakožto správnou státní zástupce zcela ztotožňuje. Konečně třetí okruh
výhrad obviněného tvoří námitky ohledně údajně nepřiměřeně přísného trestu, s
poukazem na jeho trestní bezúhonnost a odpovídající rodinné zázemí. Rovněž
takové námitky však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, když proti
výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze zásadně
brojit podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterýžto však obviněný neuplatnil. Pouze obecně pak je třeba uvést, že mimořádné snížení trestu pod spodní hranici
zákonné trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku, čehož se obviněný patrně domáhá,
je pouze fakultativní oprávnění soudu s přihlédnutím ke všem okolnostem případu
a osobě pachatele. Lze tak uzavřít, že obvinění svými námitkami obsahově jimi
zvolené dovolací důvody nenaplnili a nenaplnili ani žádný jiný z dovolacích
důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto státní zástupce navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl
jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako
osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněných M. S. a J. K. , přestože
nebylo zcela ukončeno řízení u soudu prvního stupně podle § 265h tr. ř., neboť
se nepodařilo doručit rozhodnutí odvolacího soudu spoluobviněnému M. T.
kvůli jeho nedostupnosti a nemožnosti vypátrání jeho osoby ani po vydání
Evropského zatýkacího rozkazu. Vzhledem k tomu, že obvinění podali dovolání s
větším časovým odstupem a nemůžou být postihováni nedostupností jednoho ze
spoluobviněných, přistoupil Nejvyšší soud, také z hlediska zájmu na zachování
přiměřené délky řízení, k projednání jejich dovolání, přestože do budoucna
přichází v úvahu podání dovolání také spoluobviněným M. T.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání
opírána, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná
existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Oba obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že takový důvod dovolání je
dán
v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
Obviněný M. S. ve svém dovolání namítá, že jemu přisouzené jednání je
výsledkem tzv. „nedovolené policejní provokace“, přičemž je nutné uvést, že se
jedná o námitku procesního charakteru, jak konstatoval také státní zástupce,
když obviněný zpochybňuje zákonnost provedených důkazů a na nich založených
skutkových zjištění na podkladě tvrzeného nezákonného postupu policejních
orgánů. Pokud by byla existence policejní provokace zjištěna, jednalo by se v
konkrétním případě o vadu, která by zasahovala do práva obviněného na
spravedlivý proces. Poté by bylo bez dalšího možné uplatnit dovolací důvod dle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 15 Tdo 885/2013) se o
policejní provokaci nejedná v případech pouhého pasivního monitorování
připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím
pověřenými osobami a dále i aktivní účasti policejního orgánu na přípravě nebo
páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě tzv.
„předstíraného převodu“ dle § 158c tr. ř. a „použití agenta“ dle § 158e tr.
ř., netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím
ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže
sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval
kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu,
rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo
jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní
cenu apod.
Naopak, za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která
směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání
konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její
trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin
podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla.
Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k
doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého
trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu
podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace
spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k
spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014).
Nalézací soud se zabýval vyloučením policejní provokace podrobně na straně 20
až 22 jeho rozsudku. Za situace, kdy zejména soud prvního stupně vyčerpávajícím
způsobem reagoval na předmětnou námitku obviněného, považuje Nejvyšší soud za
nadbytečné podrobně rozebírat důvody tuto obhajobu obviněného vyvracející, když
by v podstatě opakoval podrobně rozvedené závěry tohoto soudu. Dovolací soud
proto pouze dodává, že předstíraný převod jako operativně pátrací prostředek
byl opakovaně povolen zákonným způsobem a byl nasazen až v okamžiku, kdy
trestná činnost již byla obžalovaným M. S. páchána. Toto je zřejmé hned z
první schůzky v restauraci Joker, kdy právě obviněný M. S. svědkům
vystupujícím podle § 55 odst. 2 tr. ř. a § 102a odst. 1 tr. ř., až po vypnutí
mobilu a vyndání baterie sdělil, že o předmětu obchodu budou hovořit jako o
kávě, přičemž bylo zřejmé, že se jedná o metamfetamin. Obvinění se trestné
činnosti dopouštěli o své aktivní vůli a z vlastního rozhodnutí, jejich jednání
bylo opakované, motivované ziskuchtivostí. Svědci obviněné nepřivedli na
myšlenku prodeje metamfetaminu, pouze přihlíželi procesu vývoje této trestné
činnosti. Byli to obvinění, kteří věděli, na koho se obracet a kdo je jim
schopen zboží zajistit. Jak uvedl jeden z výše zmíněných svědků, byl to
obviněný S. , který sdělil, že očekává minimální odběr 500 g a dále se
dotazoval, kolik kávy chce koupit příště. Argument, že spáchání trestného činu
bylo vyprovokováno ze strany policejních orgánů, je třeba odmítnout, neboť
takové tvrzení ve spisovém materiálu nemá oporu.
Nesprávné právní posouzení skutku obviněný M. S. shledává v tom, že jednání
uvedené pod bodem 3) rozsudku mělo být právně posouzeno jako trestný čin
podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Ačkoliv se jedná o námitku obecně hmotně
právní, obviněný ji zakládá na tvrzení výlučně skutkové povahy, že nevěděl, že
předávanou látkou bude metamfetamin, neboť jeho cílem bylo pod záminkou dodání
metamfetaminu nahrazeného nehodnotnou náhražkou vylákat velkou sumu peněz.
Dovolatel tak nenamítá, že ze skutkových zjištění soudu nižších stupňů nelze
dovodit naplnění znaků skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž se primárně domáhá změny skutkových
zjištění do podoby, že nevěděl o prodeji zakázané látky a jeho cílem bylo
vylákat peněžní prostředky prodejem bezcenné náhražky, přičemž teprve
sekundárně, na podkladě takto dosažené změny skutkových zjištění by pak mělo
dojít i ke změně právní kvalifikace jeho jednání na trestný čin podvodu podle §
209 tr. zákoníku. Uvedená námitka, jejíž pravá podstata směřuje do hodnocení
důkazů a něm učiněných skutkových zjištění, nemohla s ohledem na její
nepodřaditelnost nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod
taxativně upravený v § 265b odst. 1 tr. ř., založit přezkumnou povinnost
dovolacího soudu. Dovolatel navíc uplatňoval zmíněnou obhajobu již od počátku
trestního řízení, přičemž již soud prvního stupně ji vyhodnotil jako účelovou s
cílem snížit trestní sazbu, neboť obviněnému muselo být zřejmé, že tento
„náhražkový prodej“ je neproveditelný. Nad rámec lze uvést, že již při prvním
prodeji látky byl obviněný přítomen při provádění testování látky kupujícími a
teprve po tomto pozitivním otestování byla vyplacena předem dohodnutá částka v
eurech. Jelikož obviněný S. tvrdí, že látku bez jeho vědomí opatřil obviněný
K. , je absurdní se domnívat, že by obviněný K. místo dohodnuté náhražky
opatřil skutečný, několikanásobně dražší metamfetamin a tuto vynaloženou
finanční částku po obviněném S. následně nevymáhal. Zároveň byl obviněný S.
přítomen nezdařilému obchodu popsanému pod bodem 2) nalézacího rozsudku. Jedná
se tedy pouze o vlastní skutkové závěry, nikterak závěry jakkoliv objektivně
podložené ze strany soudu.
Obviněný J. K. prezentuje v dovolání totožné argumenty, které uplatňoval již
od počátku trestního řízení, když namítá, že ohledně trestného činu, za který
byl odsouzen, nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka, což však
zakládá na výhradně skutkových námitkách, když brojí proti rozsahu a hodnocení
důkazní situace. Dovolatel soudům vytýká „jednostranné hodnocení“ důkazů a dále
to, že skutková zjištění jsou učiněna v rozporu s procesním ustanovením § 2
odst. 6 tr. ř., přičemž soud nerespektoval ani zásadu v pochybnostech ve
prospěch obviněného. Již ve výše zmíněném výkladu k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je uvedeno, že se ním nelze domáhat samotného
přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí nebo
jemu předcházející rozhodnutí, ani přehodnocení provedeného dokazování.
Dovolání totiž ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje řádné
opravné prostředky ani jiné mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení
zákona a obnova řízení), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve
skutkových zjištěních. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat
a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.
ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Jedná se o otázky upravené normami
procesního práva, nikoliv právem hmotným.
Obviněný J. K. dále namítá, že určité osoby, které mohly sdělit skutečnosti
důležité pro trestní řízení, nebyly vůbec soudem vyslechnuté v pozici svědků,
čímž v podstatě uplatňuje existenci tzv. „opomenutých důkazů“.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze z pohledu ústavněprávního vymezit
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Jedním z okruhů takovýchto případů jsou tzv.
opomenuté důkazy. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo
provedení konkrétního důkazu, přičemž takový návrh byl soudem bez věcně
adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve
vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka
buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci.
Jednak jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění
meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení
jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a
hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94,
III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01,
II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Za opomenutý důkaz však nelze považovat jakýkoliv navržený důkaz, který nebyl
před soudem proveden. Jednalo by se pouze o důkaz, jehož neprovedení a tedy
zamítnutí by soud adekvátně neodůvodnil nebo je opomenul provést či je neučinil
předmětem svých úvah a hodnocení, a to přesto, že byly řádně provedeny. Dle
ustálené judikatury Ústavního soudu je možné navrhované důkazy neprovést, pokud
jsou splněny následující podmínky. Důkaz nemá relevantní souvislost s předmětem
řízení, dále důkazem není možné vyvrátit ani potvrdit tvrzenou skutečnost a
konečně, důkaz je nadbytečný, tedy skutečnost již byla bez důvodných
pochybností dostatečně ověřena nebo vyvrácena (srov. např. rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další).
Vadu spočívající v existenci tzv. opomenutých důkazů nelze v daném případě
konstatovat, neboť odvolací soud na str. 20 in fine rozebral veškeré důkazy, na
kterých soud prvního stupně založil svá skutková zjištění. Z těchto rozsáhlých
důkazů byla vina obviněného J. K. prokázána nade vší pochybnost, a proto
odvolací soud hodnotil obviněným navržené důkazy na výslech dalších svědků za
nadbytečné. Zejména však soud prvního stupně na str. 17-20 odůvodnění rozsudku,
podrobně rozebírá důvody, které svědčily o vině obviněného, a opakovaně
konstatuje, na základě jakých skutečností byla jeho obhajoba včetně návrhů ke
zjištění dalších faktů, irelevantní a nadbytečná. Přestože se soud prvního
stupně přímo nevypořádal s důkazními návrhy dovolatele, z odůvodnění lze
bezpochyby rozeznat, že na základě podrobně popsané důkazní situace, která
bezpečně dokládala učiněná skutková zjištění, již nalézací soud považoval
jakékoliv další dokazování za nadbytečné. Soudy nižších stupňů sice k
odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů obviněného mohly přistoupit daleko
precizněji, avšak jejich pochybení není natolik závažné, aby zavdalo existenci
vady tzv. opomenutých důkazů.
Nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že provedené dokazování poskytovalo dostatečný
obraz o jednání obviněného, kterým se podílel na obchodu s drogami. Z výpovědi
svědka L. bylo zjištěno, že na recepci v hotelu, ve kterém bydlel obviněný K.
, ponechal tento svědek tašku s látkou 2 kg metamfetaminu, kdy recepční sdělil,
že „J. si to vyzvedne“, popř., že se jedná o tašku „pro J. “. Na papírové
tašce s nápisem D. byl na vnější straně nalezen otisk palce obviněného K. Byl
to právě K. , který přivezl na parkoviště u Olympie tašku s látkou metamfetamin
a podle pokynu obviněného S. vyčkával opodál ve vozidle. Viděl, jak je o
prodeji látky jednáno a čekal na znamení, aby drogu po vyjednávání dopravil.
Obviněný K. kupujícím (svědkům), metamfetamin v tašce ukázal a poté předal.
Pokud by tento obchod nebyl předem naplánovaný, byl by výše zmíněný postup
naprosto nelogický, a proto je zřejmé, že se jednalo o naplánovanou akci.
V dovolání obviněný J. K. vznáší i námitku spočívající v tvrzení, že soudy
pochybily ve výroku o uloženém trestu, když nezohlednily jeho dosavadní
bezúhonnost, dobrou pověst a další aspekty svědčící v jeho prospěch, a tedy
brojí proti nepřiměřenosti uloženého trestu. Tato námitka však není
podřaditelná pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (neboli
přísnosti) uloženého trestu. Pokud jde o vady výroku o trestu, judikatura
umožňuje pod nesprávné právní posouzení skutku podřadit např. pochybení soudu v
právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest,
popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nicméně obecně platí, že
pro námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu je výhradně určen dovolací
důvod ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – a to pouze za situace, pokud byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku. To znamená, že jiná
domnělá pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného
trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného dovolacího důvodu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr.,
sešit č. 4/2003, pod č. 22). Vzhledem k výše uvedenému nelze výhradu obviněného
J. K. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci
nejedná.
Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, přičemž jeho výměra je v rámci
zákonné trestní sazby, kdy soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v
trvání osmi let, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby vymezené v §
283 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen
do věznice s ostrahou, přestože se na trestný čin, který spáchal, vztahuje
úprava dle § 56 odst. 2 písm. d), tedy výkon trestu odnětí svobody ve věznici
se zvýšenou ostrahou. Byl tedy uplatněn postup dle § 56 odst. 3, kdy nalézací
soud shledal, že se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu
narušení pachatele se lze domnívat, že působení na něj, aby vedl řádný život, v
jiném typu věznice bude lépe zaručeno.
Pokud se obviněný domáhal použití ustanovení § 58 tr. zákoníku v příslušném
odstavci jedná se toliko fakultativní možnost, nikoliv obligatorní povinnost.
Aby bylo přistoupeno k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, musí se
okolnosti případu a poměry pachatele vymykat typově podobným případům natolik,
že postih pachatele v rámci zákonem stanovené trestní sazby by byl nepřiměřený
společenské škodlivosti trestného činu nebo poměrům pachatele v době ukládání
trestu. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen
běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl
řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě škody, ani přesvědčení
soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl
pro pachatele příliš přísný. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody musí
spočívat v takových okolnostech případu, nebo poměrech pachatele, že ani trest
na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (viz
Trestní zákoník, Komentář I. díl, Draštík, Fremr, Durdík, Růžička, Sotolář a
kolektiv, s. 462 – 471).
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [či podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] proto nepřichází v úvahu ani v případě, jestliže
soud nepoužil ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a neuložil trest odnětí
svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, jak se v dovolání domáhal
obviněný J. K. Jak totiž bylo už v minulosti judikováno (viz přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002,
publikované pod č. T 416. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), námitka, že obviněnému
měl být uložen trest odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní
hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b tr.
ř., protože dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle § 265b odst. 1
písm. h) a i) tr. ř. neobsahují takovou skutečnost. Nejedná se ani o nesprávné
právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané nepoužití ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku totiž zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá
žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán
vinným. Nejde ani o „jiné hmotně právní posouzení“, které nemůže mít žádný
vztah k výroku o trestu za stavu, kdy jsou zde výslovně stanoveny výše zmíněné
zvláštní dovolací důvody, jež se týkají trestu. Navíc, nad rámec uplatněného
dovolacího důvodu, Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že zákonodárce
v posledně citovaném ustanovení ponechal prostor jednak pro konkrétní zjištění
soudu, zda existují nějaké okolnosti odůvodňující uložení mírnějšího trestu, a
jednak pro úvahu soudu, jestli i v případě, kdyby zde byly, jde o okolnosti
takového charakteru, významu a závažnosti, že vyžadují mimořádné snížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici příslušné trestní sazby, protože i uložení
trestu odnětí svobody na samé dolní hranici této sazby by bylo pro pachatele
(obviněného) nepřiměřeně přísné a neodpovídalo by všem hlediskům podle § 39 tr.
zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo
298/2014, k tomu dále přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3.
2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp.
zn. 6 Tdo 373/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11
Tdo 422/2012).
Dovolatel M. S. v rámci svého dovolání uplatnil též dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až
k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy zákon vymezuje ve
dvou alternativách. Jednak pro případ, kdy nesprávným procesním postupem soudu
druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného
prostředku (srov. např. § 253 odst. 1, 3 tr. ř.) a v důsledku toho došlo k
porušení principu dvouinstančnosti řízení (např. zamítnutím odvolání podle §
253 odst. 1 tr. ř. pro údajnou opožděnost, ačkoliv odvolání bylo podáno včas).
Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že soud druhého stupně
nesprávně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení
tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání, jež jsou
uvedeny pod písmeny a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatel sice výslovně neuvedl, o kterou z uvedených alternativ se opírá jím
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nicméně s
ohledem na výše popsaný způsob rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že jeho první
alternativa v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, když odvolací soud jako
soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku
(odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek
stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Pokud pak jde o druhou alternativu tohoto
dovolacího důvodu, v situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by námitky
obviněného naplňovaly jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami není naplněn ani
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 969/2010,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 11 Tdo 844/2013). V
podrobnostech proto lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f
odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se
dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních
názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v
příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.,
je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho
ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací
důvody nepřipouští.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných M.
S. a J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiných
důvodů, než jsou obsaženy v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu