11 Tdo 752/2025

11 Tdo 752/2025-2335

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2025 o dovolání obviněného Ing. Antona Kolly, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 4 To 15/2024, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 2/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Antona Kolly odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 30 T 2/2023, byl obviněný Ing. Anton Kolla uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za což byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní korporace na dobu 5 let.

2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:

obviněný jako jednatel společnosti AK unit s. r. o., IČ: 43927831, se sídlem Tomášikova 50/B, Bratislava, Slovenská republika, registrované v tuzemsku jako plátce DPH od 1. 3. 2011 do 14. 7. 2016, s daňovým identifikačním číslem: CZ682867092, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a sebe neoprávněně obohatit se spojil s již pravomocně odsouzenými Ing. Peterem Vaskou, jednatelem společnosti FeCom s.r.o., nyní v konkurzu, IČ: 36584649, se sídlem Kukorelliho 2314/58, Humenné, Slovenská republika, a M. S., jako osobou jednající za společnost VINATICO s.r.o., nyní v likvidaci, IČ: 24294110, se sídlem Teslova 1129/2b, Ostrava-Přívoz, a samostatně trestně stíhaným O.L.,

a společně s těmito pak v období od 1. 6. 2014 do 30. 6. 2014, v Ostravě, Brně, Praze a jinde, jako jednatel společnosti AK Unit s. r. o., pořizoval zboží v jiném členském státě bez daně z přidané hodnoty na vstupu, a to tak, že prováděl platby za nákup zboží - měděných katod a zinku od slovenské společnosti FeCom s. r. o., avšak do účetnictví společnosti AK Unit s. r. o. zahrnoval lživé účetní doklady o tom, že předmětné zboží - měděné katody a zinek měla v jiném členském státě nakupovat nastrčená společnost VINATICO s. r. o., která je měla prodávat společnosti AK Unit s. r. o., ačkoliv faktickým kupcem předmětného zboží - měděných katod a zinku od slovenské společnosti FeCom s. r. o. byla přímo společnost AK Unit s. r. o., kdy následně v daňovém přiznání k DPH za měsíc červen 2014, které sestavil a podal prostřednictvím aplikace EPO u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu I, lživě deklaroval pořízení zboží v tuzemsku, přestože věděl, že se v případě těchto dodávek zboží nejednalo o tuzemské přijaté zdanitelné plnění, ale ve skutečnosti o pořízení zboží z jiného členského státu,

a takto v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a neoprávněně získat daňové výhody při dodávkách zboží (měděných katod a zinku) z jiného členského státu EU, ačkoliv si byl vědom svých povinností vyplývajících mu zejména z ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, podle kterého daň na výstupu je plátce povinen přiznat ke dni uskutečněného zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí úplaty, a to k tomu dni, který nastane dříve, pokud zákon nestanoví jinak, za účelem zastření svých daňových povinností se úmyslně zapojil do účelového obchodního řetězce společností FeCom s.

r. o. - VINATICO s. r. o. - AK Unit s.r.o., v rámci kterého vyhotovoval objednávky a účetní doklady o nákupu zboží (faktury a dodací listy), jimiž předstíral, že zboží bylo z jiného členského státu dodáno nikoli přímo společnosti AK Unit s. r. o., ale nastrčené společnosti VINATICO s. r. o., která ve skutečnosti nevyvíjela žádnou obchodní činnost a ani nebyla skutečným majitelem dodávaného zboží, když tato společnost řádně nepřiznávala a neodváděla daň z přidané hodnoty a zboží pouze fiktivně prodávala společnosti AK Unit s.

r. o., která zboží následně prodávala společnostem ZE-KOV METAL, IČ: 28929331, sídlem plk. Truhláře 707, Lomnice nad Popelkou a BE Group CZ s. r. o., IČ:28243781, sídlem Kojetínská 3109/73a, Přerov I - Město, ačkoli velmi dobře věděl, že zboží je dodáváno z jiného členského státu těmto odběratelským společnostem, aniž by z jím přijatých zdanitelných plnění byla řádně odvedena příslušná daň z přidané hodnoty, když správci daně lživě tvrdil nárok na odpočet daně na vstupu,

přičemž v tomto řetězci společnost VINATICO s. r. o. takto v měsíci červen 2014 předstírala pořízení zboží (měděné katody a zinek) od dodavatele z jiného členského státu Evropské unie, slovenské společnosti FeCom s. r. o. za ceny bez daně z přidané hodnoty na vstupu na základě faktur číslo: - 140119, ze dne 30.5.2014, na částku 137.248,54 Euro, to je 3.770.217,39 Kč,

- 140123, ze dne 3.6.2014, na částku 127.476,34 Euro, to je 3.503.049,82 Kč,

- 140128, ze dne 5.6.2014, na částku 127.854,31 Euro, to je 3.511.518,62 Kč,

- 140129, ze dne 5.6.2014, na částku 131.297,70 Euro, to je 3.511271,44 Kč,

- 140130, ze dne 6.6.2014, na částku 128.457,19 Euro, to je 3.528.076,72 Kč,

- 140131, ze dne 6.6.2014, na částku 125.860,08 Euro, to je 3.456.747,10 Kč,

- 140132, ze dne 9.6.2014, na částku 133.586,74 Euro, to je 3.666.956,01 Kč,

- 140133, ze dne 10.6.2014, na částku 122.404,65 Euro, to je 3.360.007,64 Kč,

- 140134, ze dne 12.6.2014, na částku 123.792,70 Euro, to je 3.396.871,69 Kč,

- 140136, ze dne 13.6.2014, na částku 131.999,92 Euro, to je 3.622.077,81 Kč,

- 140138, ze dne 16.6.2014, na částku 124.821,57 Euro, to je 3.425.103,88 Kč,

- 140142, ze dne 18.6.2014, na částku 122.867,66 Euro, to je 3.372.102,93 Kč,

- 140143, ze dne 20.6.2014, na částku 123.470,64 Euro, to je 3.386.799,66 Kč,

- 140144, ze dne 20.6.2014, na částku 126.122,91 Euro, to je 3.459.551,42 Kč,

- 140145, ze dne 23.6.2014, na částku 43.229,36 Euro, to je 1.185.781,35 Kč,

- 140146, ze dne 24.6.2014, na částku 42.920,17 Euro, to je 1.178.587,87 Kč,

- 140147, ze dne 24.6.2014, na částku 122.722,11 Euro, to je 3.368.108,31 Kč,

- 140148, ze dne 24.6.2014, na částku 42.720,92 Euro, to je 1.172.475,65 Kč,

- 140149, ze dne 25.6.2014, na částku 136.671,20 Euro, to je 3.749.574,37 Kč,

- 140150, ze dne 25.6.2014, na částku 43.189,85 Euro, to je 1.184.913,54 Kč,

- 140151, ze dne 30.6.2014, na částku 130.488 Euro, to je 3.581.895,60 Kč,

- 140154, ze dne 2.7.2014, na částku 122.068,46, to je 3.350.779,23 Kč,

tedy zboží v celkové hodnotě bez daně z přidané hodnoty ve výši 2.205.565,29 EUR, to je 67.742.468 Kč (základ daně), a předmětné zboží následně od společnosti VINATICO s. r. o. fiktivně koupila hluboko pod nákupní cenou společnost AK Unit s. r. o. na základě faktur číslo:

-

- 140100098, ze dne 2.6.2014, se základem daně 3.134.309,69 Kč, - 140100099, ze dne 3.6.2014, se základem daně 2.911.571,13 Kč, - 140100101, ze dne 4.6.2014, se základem daně 2.918.693,19 Kč, - 140100102, ze dne 5.6.2014, se základem daně 2.997.077,48 Kč, - 140100103, ze dne 6.6.2014, se základem daně 2.930.726,98 Kč, - 140100104, ze dne 7.6.2014, se základem daně 2.871.892,83 Kč, - 140100105, ze dne 10.6.2014, se základem daně 3.047.184,97 Kč, - 140100110, ze dne 10.6.2014, se základem daně 2.793.746,26 Kč, - 140100111, ze dne 12.6.2014, se základem daně 2.824.424,17 Kč, - 140100112, ze dne 16.6.1914, se základem daně 3.012.674,92 Kč, - 140100113, ze dne 16.6.2014, se základem daně 2.846.787,22 Kč, - 140100114, ze dne 18.6.2014, se základem daně 2.802.778,63 Kč, - 140100120, ze dne 20.6.2014, se základem daně 2.815.372,13 Kč, - 140100122, ze dne 21.6.2014, se základem daně 993.385,95 Kč, - 140100121, ze dne 23.6.2014, se základem daně 2.875.989,42 Kč, - 140100123, ze dne 23.6.2014, se základem daně 987.359,72 Kč, - 140100124, ze dne 24.6.2014, se základem daně 2.802.034,33 Kč, - 140100125, ze dne 24.6.2014, se základem daně 982.239,26 Kč, - 140100126, ze dne 26.6.2014, se základem daně 3.115.926,83 Kč, - 140100127, ze dne 25.6.2014, se základem daně 992.895,97 Kč, - 140100130, ze dne 30.6.2014, se základem daně 2.978.434,80 Kč, - 140100131, ze dne 30.

6.2014, se základem daně 2.785.956,50,

tedy zboží za celkovou cenu 68.269.969 Kč, z čehož 56.421.462 Kč představovalo fiktivní základ daně a tvrzená DPH činila částku ve výši 11.848.507 Kč, přičemž jménem společnosti AK Unit s. r. o. kupní cenu nehradil v plné výši svému fiktivnímu dodavateli společnosti VINATICO s. r. o., ale tomuto hradil toliko provize v řádech stovek Euro na bankovní účet č. 2107987377/2700 vedený u UniCredit Bank, a. s. a kupní cenu tohoto zboží jménem společnosti AK Unit s. r. o. fakticky hradil přímo společnosti FeCom s.

r. o. na její bankovní účet vedený u slovenské banky pod číslem XY, a následně v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období červen 2014, které jménem společnosti AK Unit s. r. o. podal až na základě výzvy správce daně Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, dne 21. 10. 2014 prostřednictvím aplikace EPO, jménem společnosti AK Unit s. r. o. uplatnil nárok na odpočet daně, přestože věděl, že se v případě těchto dodávek zboží nejednalo o tuzemské přijaté zdanitelné plnění, ale ve skutečnosti o pořízení zboží z jiného členského státu, a že mu tak vznikla povinnost přiznat jménem společnosti AK Unit s.

r. o. daň při pořízení zboží z jiného členského státu ze základu daně ve výši 67.742.468 Kč, čímž se společně s již pravomocně odsouzenými Ing. Peterem Vaskou a M. S. podílel na zkrácení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2014 ve výši 14.225.918 Kč, ke škodě České republiky, zastoupené příslušným správcem daně.,

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. Anton Kolla, rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 4 To 15/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

4. Z hlediska rekapitulace dosavadního průběhu řízení lze připomenout, že Krajský soudu v Ostravě poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 30 T 9/2021-1688, ve věci tehdy obviněných M. S., Ing. Petera Vasky a Ing. Antona Kolly tak, že byli uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to M. S. v bodech I. 1) -5), II. a Ing. Peter Vaska a Ing. Anton Kolla v bodě II.

5. Na podkladě odvolání obviněných Ing. Petera Vasky, Ing. Antona Kolly a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě v neprospěch obviněného M. S., rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 4 To 47/2022-1795 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku ohledně obviněného M. S. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině ohledně tohoto obviněného nově rozhodl o trestu. Odvolání obviněného Ing. Petera Vasky podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. K tomu je nutno uvést, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného Ing. Petera Vasky usnesením ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 7 Tdo 702/2023, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

6. S ohledem na opakovanou žádost o odročení veřejného zasedání obhájce obviněného Ing. Antona Kolly, JUDr. Alexandera Kasatkina, LL.M., Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 11. 2022, č. j. 4 To 47/2022-1779 podle § 23 odst. 1 tr. ř. trestní věc tohoto obviněného ze společného řízení vyloučil k samostatnému projednání, a tato byla následně vedena u odvolacího soudu pod sp. zn. 4 To 55/2022.

7. Na podkladě odvolání obviněného Ing. Antona Kolly proti rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 4 To 55/2022, rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, že napadený rozsudek ohledně jeho osoby zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ve zrušené části vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Důvodem tohoto postupu bylo zjištění procesního pochybení, spočívajícího ve skutečnosti, že obviněný Ing. Kolla nebyl v řízení nejen před soudem zastoupen advokátem ve smyslu § 35 odst. 1 tr. ř., ale samostatným evropským advokátem JUDr. Alexandrem Kasatkinem, LL.M., který byl takto zapsán v ČAK podle § 35l zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. V takovém případě v samotném řízení před soudem musí podle § 35p odst. 2 téhož zákona evropský advokát ustanovit konzultanta, což se nestalo. V důsledku uvedeného procesního pochybení tedy nebyl obviněný Ing. Anton Kolla v řízení nejen před soudem správně procesně zastoupen.

8. Následně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 2. 2023, č. j. 30 T 9/2021-1857, podle § 23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení (vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 9/2021) vyloučil k samostatnému projednání trestní věc obviněného Ing. Antona Kolly s tím, že tato bude nadále vedena u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 2/2023. Dále podle § 221 odst. 1 tr. ř. trestní věc tohoto obviněného vrátil státnímu zástupci k došetření a k odstranění procesních pochybení.

9. Vzhledem k tomu, že Ing. Anton Kolla vypověděl plnou moc JUDr. Kasatkinovi a tudíž nedošlo k odstranění shora uvedeného pochybení v souvislosti se zastupováním obviněného Ing. Kolly procesním obhájcem, byl mu obhájcem ustanoven opatřením Krajského soudu v Ostravě Mgr. Ivo Šotka, AK se sídlem Ostružná 325/6, Olomouc. Státní zástupce novému obhájci doručil usnesení o zahájení trestního stíhání s poučením o právu stížnosti, kdy k podané stížnosti obhájcem byla zákonnost zahájení trestního stíhání následně přezkoumána státním zástupcem. Ing. Kolla obdržel rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání č. j. KRPT-263831-76/TČ-2019-070082 dne 21. 4. 2021. Dne 22. 8. 2023 byla státním zástupcem Krajského státního zástupce v Ostravě podána obžaloba na obviněného Ing. Antona Kollu pod sp. zn. 3 KZV 12/2023-68, a to pro skutek, který byl právně kvalifikován jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. V návaznosti na to Krajský soud v Ostravě výše již citovaným rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 30 T 2/2023 ohledně obviněného Ing. Antona Kolly o vině i trestech znovu rozhodl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 4 To 15/2024, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, a to všem jejich výrokům, podal obviněný Ing. Anton Kolla prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ladislava Preclíka dovolání včetně jejich dvou doplnění, v nichž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m), i) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až l), a byl mu uložen trest dle nesprávné právní kvalifikace, tedy takový druh trestu, který zákon nepřipouští a ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Současně učinil podnět k odložení výkonu rozhodnutí.

11. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný zejména namítá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebyly provedeny důkazy, které by prokázaly jeho vinu a skutková zjištění tak nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Řízení je rovněž postiženo zásadními procesními vadami, neboť důkazy byly provedeny v rozporu s procesními předpisy a jsou tak absolutně nepoužitelné. Taktéž bylo řízení stiženo vadou ve formě porušení nebo zásahu do lidských práv a svobod, garantovaných nejen Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), ale i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), kdy bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces, právo na soudní a jinou ochranu, porušen zákaz diskriminace, zákaz zneužití práva, zásada rovnosti a zachování práv před soudem, jakož i základní zásady trestního řízení a procesní předpisy, a to nejen v vztahu k jeho osobě, ale i v rámci vedení procesu soudem, vše v jeho neprospěch.

12. Procesní pochybení soudu prvního stupně a soudu odvolacího obviněný předně shledal v tom, že mu nebyl řádně doručen rozsudek soudu prvního stupně, a proto dosud nepočala běžet lhůta pro odvolání, přičemž mu řádně nebyla doručena ani obžaloba i předvolání k hlavnímu líčení. Neúčinné shledal též doručení usnesení odvolacího soudu s ohledem na absenci překladu do slovenštiny, kterého se domáhal. K pochybením došlo též v jeho procesním poučení při hlavním líčení, kdy nebyl poučen o možnosti žádat tlumočníka a překlad rozhodnutí, o kterých se nevyjádřil tak, že by je nepožadoval, a přesto je soud ignoroval, stejně jako v nedostatku poučení o možnosti prohlásit vinu nebo uzavřít dohodu o vině a trestu se státním zástupcem. K porušení procesních předpisů došlo též při vyhotovování protokolu bez tlumočníka a vedení hlavního líčení ve slovenském jazyce bez tlumočníka a poučení dalších osob.

13. K zásadním pochybením soudu došlo rovněž při závěrech o jemu údajně prokázané vině. Trestní řízení trpí zásadními vadami, které spočívají zejména v tom, že byla zásadním způsobem porušena jeho procesní práva, v důsledku čehož nebyly ani splněny procesní podmínky pro konání hlavního líčení i následného veřejného zasedání, přičemž došlo k dalším procesním pochybením, které jej zkrátily na jeho právech. Namítá, že oba soudy postupovaly v rozporu jak s procesními předpisy, tak i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to v jeho neprospěch. Tyto své dovolací námitky obviněný blíže rozvedl v bodech IV. - VIII. dovolání.

14. V bodě ad IV. obviněný předně namítl neúčinnost doručení rozsudku soudu prvního stupně a porušení procesních předpisů při doručování, neboť mu platně a účinně nebyl do dnešní doby doručen rozsudek soudu prvního stupně – Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, č. j. 30 T 2/2023-1820. Krajský soud namísto toho, aby rozsudek, který dle § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř. musí být obviněnému doručen do vlastních rukou, mu jej nedoručil prostřednictvím pošty ani jiným řádným způsobem, ale zvolil jakési „quasi“ doručení prostřednictvím obhájce formou zaslání rozsudku emailem s tím, aby obviněný podepsal, že tento rozsudek převzal, a toto potvrzení bylo soudu zasláno zpět emailem obhájci.

15. K tomu uvedl, že sice obdržel soubor pdf od předchozího obhájce, netuší však, zda se jednalo o originál rozsudku, když mu nebyla doručena datová zpráva s tímto rozsudkem jako celek, aby mohl ověřit, že tato skutečně obsahuje předmětný rozsudek, a že tento nebyl nijak pozměněn, nebo v něm např. něco chybí. Navíc s ohledem na to, že je Slovák a nemá českou datovou schránku, nebyl by ji, i kdyby byla přeposlaná jako celek, schopen otevřít. Podepsal tak pouze, že se seznámil s první stranou scanu rozsudku, resp. listinou, která má být dle vzhledu dokumentu rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, č. j. 30 T 2/2023-1820, ale nikoliv, že obdržel a seznámil se s dalšími stránkami uvedeného rozsudku, tedy s rozsudkem jako celkem a že mu byl tento doručen.

16. S odkazem na § 64 tr. ř. rovněž namítl, že mu nebyly řádně doručeny do vlastních rukou ani obžaloba, předvolání k hlavnímu líčení, rozsudek ani vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, přičemž předseda senátu se jej nedotázal, zda žádá, aby hlavní líčení proběhlo i přesto, že u něj nebyla zachována lhůta pro přípravu na hlavní líčení. To mělo zásadní vliv na dokazování, neboť nevěděl, že v tomto hlavním líčení budou vyslýcháni svědci Vaska a S., kdy na toto nebyl připraven, což mělo zásadní dopad i na prokazování jeho neviny. O těchto svědcích nebyl vyrozuměn ani soudem ani jeho tehdejším obhájcem.

17. Tímto způsobem mu soud doručil i další listiny, když porušení zásad a postupů při doručování je nejmarkantnější právě v případě rozsudku, který obsahuje výrok a odůvodnění jeho údajné viny, a proto neví, zda mu nebylo zasláno něco jiného a neargumentoval např. proti zcela jinému textu a odůvodnění. Přitom poštu řádně přebírá a nebyl důvod mu ji nezaslat řádně poštou, tak jak je vyžadováno v případě, že obviněný nemá datovou schránku. Zvolený postup doručování rozsudku Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím obhájce, a to ještě e-mailem, kde není zřejmé, co obviněný převzal, tak označil za nestandardní, protizákonný a odporující procesním předpisům upravující trestní řízení.

18. Tvrdí, že doručenku o převzetí rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, č. j. 30 T 2/2023-1820 nikdy nepodepsal, ani mu nebyl tento rozsudek prostřednictvím žádného orgánu, který je oprávněn rozsudek doručit, řádně doručen, natož do vlastních rukou. Pokud toto nenamítal v odvolání, na toto pochybení jej nikdo neupozornil, ani jeho předchozí ustanovený obhájce. Až nyní zjistil, že nebyla jeho obhajoba vykonávána řádně a neví tedy, co mu vlastně soud zaslal a zda rozsudek ve správném znění a kompletní, obdržel. Zdůraznil, že obhájce nemá nikde v trestním řádu, ani v jiných předpisech oprávnění rozsudek a jiné listiny do vlastních rukou doručovat, a už vůbec ne e-mailem. Toto lze možná připustit u běžných listin, ale nikoliv v případě písemností, které musí být dle trestního řádu doručeny do vlastních rukou, a už vůbec ne u rozsudku, kterým je obviněný odsuzován.

19. K tomu poukázal, že krajský soud ve svém sdělení ze dne 11. 9. 2024, týkajícím se jeho žádosti o překlad a doručení listin, konstatuje, že dne 12. 8. 2024 nově zvolený obhájce Mgr. Preclík nahlížel do jeho trestního spisu vedeného pod sp. zn. 30 T 2/2023, kdy v rámci tohoto procesního úkonu jej vedoucí oddělení požádala o doručení uvedených listin obviněnému s tím, aby potvrzení o doručení podepsané obviněným bylo soudu vráceno. Protože Mgr. Preclíkovi bylo sděleno, že doručování písemností obviněnému s ním a s jeho předchozím obhájcem Mgr. Šotkem bylo dohodnuto, obhájce materiály převzal. Nezavázal se však, že tento postup bude skutečně dodržen, když dle jeho náhledu se jedná o postup odporující trestnímu řádu, neboť předmětné listiny musí být doručeny obviněnému do vlastních rukou a toto nemůže nahradit ani doručení prostřednictvím obhájce. Rozhodnutí však ponechal na obviněném, kterého o nesprávnosti tohoto postupu poučil. Proto obviněný požádal o řádné doručení, aby nevznikly žádné pochybnosti. Nadto uvádí, že žádná dohoda o takovémto způsobu doručování nebyla mezi krajským soudem a jím uzavřena ani toto nelze nijak doložit. Pokud tuto dohodu uzavřel soud s jeho předchozím obhájcem, obviněný o ní neví ani se jí neúčastnil. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 754/2011, ze dne 15. 6. 2011 a usnesení sp. zn. 6 Tz 105/2012-59, ze dne 30. 5. 2013.

20. Uvedený nestandardní postup při doručování soudního rozhodnutí je pochybením orgánů činných v trestním řízení a nelze jej považovat za rozsudek řádně doručený. Je tak zřejmé, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, č. j. 30 T 2/2023-1820, mu dosud nebyl doručen do vlastních rukou a dosud tak u něj nezapočala a neskončila ani lhůta pro podání odvolání a uplatnění jeho námitek. Tím došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l), tedy bylo odvolacím soudem rozhodnuto o odvolání proti rozsudku, který dosud nebyl obviněnému doručen do vlastních rukou. Zásadním způsobem tak byly porušeny procesní postupy při doručování rozsudku.

21. V bodě V. obviněný namítá neúčinnost doručení usnesení odvolacího soudu, spočívající v porušení procesních předpisů při doručování s ohledem na absenci překladu do slovenštiny. K tomu uvádí, že přestože převzal rozhodnutí odvolacího soudu zaslané až na základě jeho žádosti do vlastních rukou, je jeho doručení neúčinné stejně jako doručení rozsudku soudu prvního stupně, neboť přes jeho výslovnou žádost podáním ze dne 9. 9. 2024, datovaným 6. 9. 2024, adresovaným Krajskému soudu v Ostravě tyto zásadní listiny nebyly přeloženy do slovenštiny.

22. Na tuto žádost Krajský soud v Ostravě reagoval dne 11. 9. 2024 sdělením jeho obhájci, ve kterém k jeho žádosti o překlad rozsudku a rozhodnutí o odvolání do slovenštiny, tedy do jeho mateřského jazyka uvedl, že tuto považuje za nedůvodnou, směřující toliko k průtahům a ke snaze oddálit jeho nástup do výkonu trestu. Současně odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 5 To 76/2013, a sjednocující stanovisko kolegia NS ČR vydaného pod sp. zn. Tpj 85/74. Tím podle obviněného došlo k porušení a zásahu do lidských práv a svobod, garantovaných nejen Ústavou, ale i Listinou a Úmluvou, kdy bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces, právo na soudní a jinou ochranu, porušení zákazu diskriminace, porušení zákazu zneužití práva, porušení zásady rovnosti před soudem, zachování práv před soudem, jakož i základních zásad trestního řízení a procesních předpisů.

23. Obviněný připomněl, že podle § 2 odst. 14 tr. ř. orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Ustanovení § 2 odst. 14 věta druhá po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb. zajišťuje všem osobám zúčastněným na řízení (arg. „každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk“) právo na užívání mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Ustanovení Úmluvy jsou reflektována v § 2 odst. 14 tr. ř. ve spojení s § 28 odst. 2 tr. ř. Pokud obviněný, který neovládá, byť i částečně, český jazyk, kdykoli v průběhu řízení požádá o pomoc tlumočníka, aby tak mohl používat svého mateřského jazyka nebo jiného jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá, je povinností orgánů činných v trestním řízení jeho požadavku vyhovět. Tento závěr platí i přesto, že v předchozích fázích řízení obviněný tlumočníka nežádal, a bylo zřejmé, že je schopen komunikovat v českém jazyce (viz např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 6 To 550/2001, publ. pod č. 30/2002 Sb. rozh. tr.).

24. Tvrzení soudu o tom, že jeho žádost o překlad těchto dvou zásadních dokumentů, je postupem směřující toliko k průtahům a snahou oddálit svůj nástup do výkonu trestu, považuje za nepatřičné. Byť se původně domníval, že jeho porozumění českému jazyku je dostatečné, až nyní zjistil, že tomu tak není, některým slovům či slovním spojením nerozumí. Při pročítání protokolů o hlavních líčeních dodatečně zjistil vícero značných rozporů mezi tím, co jako obviněný ve slovenštině říkal a také mezi tím, co např. v odbornějších výrazech, rozuměl v jejich významu, a také co je naopak chybně zaznamenáno v protokolech o hlavních líčeních v češtině, když ve slovenštině řekl něco jiného. V mnoha případech tedy došlo k mýlce ve významu slov jak z češtiny do slovenštiny, tak ze slovenštiny do češtiny. Pokud krajský soud ve svém sdělení odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 5 To 76/2013, a sjednocující stanovisko kolegia NS ČR vydané pod sp. zn. Tpj 85/74, tato považuje za nepatřičná a nelze je na jeho věc aplikovat.

25. Jestliže Krajský soud v Ostravě k tomu, že odmítá uvedená rozhodnutí nechat přeložit do slovenštiny uvedl, že: „Jmenovaný mj. uvedl, že jeho podnikatelské aktivity v ČR se společností AK Unit, s. r. o. probíhaly asi od roku 2010, kdy obchodoval s mnoha společnostmi, setkával se s řadou klientů apod.“ skutečnost, že měl podnikatelské aktivity v České republice ještě neznamená, že musel své aktivity konat v češtině, nebo jenom s českými občany. Toto obecné konstatování krajského soudu bez dalšího upřesnění nestačí k prokázání toho, že obviněný českému jazyku rozumí a jak s kým jednal.

26. Navíc tento výslech, ze kterého soud cituje výše uvedenou pasáž, byl proveden formou právní pomoci na Slovensku a ve slovenštině. V minulosti možná uváděl, že rozumí českému jazyku, ale uváděl, že běžné hovorové řeči, v dané věci jsou však důležité i odborné a zejména právní výrazy. I usnesení o zahájení trestního stíhání dne 15. 10. 2020, č. j. KRPT-263831-76/TČ-2019-070082, bylo na jeho žádost přeloženo do slovenského jazyka, protože takový dokument obsahuje odborné výrazy a závěry. V průběhu hlavního líčení se vyjadřoval ve slovenštině, kdy při vyhotovení protokolu bylo nutno tlumočit do jazyka českého. Některá vyjádření nebyla zcela srozumitelná, a proto došlo k nepřesnostem, které musely být řešeny formou jeho námitek proti protokolaci.

27. Setrvává proto na svém tvrzení, že neovládá český jazyk natolik, aby byl schopen porozumět všem slovům a výrazům, a byť si to v minulosti myslel, neovládá český jazyk a výslovně žádá, podle § 28 odst. 2 tr. ř. písemně přeložit rozsudek a rozhodnutí o odvolání do slovenštiny a následné doručení jejich originálu poštou. Krajský soud se mýlí, pokud se domnívá, že povinnost překladu rozhodnutí je vázána pouze na to, zda by třeba i obviněný prohlásil, že českému jazyku rozumí, když tato skutečnost není pro povinnost překladu rozhodnutí rozhodující. Je zřejmé, že slovenský jazyk není úředním jazykem České republiky, není stanoven jako úřední jazyk v trestních předpisech České republiky a v žádných předpisech, týkajících se trestního řízení, není pro slovenský jazyk stanovena výjimka.

28. Rozhodnutí, která musí být přeložena, jsou taxativně stanovena, a jsou zajištěním práva obviněného na obhajobu v trestním řízení (§ 2 odst. 13 tr. ř. v návaznosti na čl. 37 odst. 4 Listiny), a vyžadují, aby v případě, kdy obviněný dostatečným způsobem neovládá český jazyk, byla některá zásadní rozhodnutí přeložena. Jedná se o povinnost orgánů činných v trestním řízení, jež se však neuplatní, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Není rozhodující, zda by obviněný, po řádném poučení, což se nestalo, když o tomto nebyl řádně poučen, což je zřejmé i z toho, že vypovídal ve slovenském jazyce, že by prohlásil, že český jazyk ovládá, ale musí být po vynesení taxativně stanovených rozhodnutí řádně opětovně poučen a výslovně prohlásit, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Na jeho žádost tak bylo přeloženo toliko usnesení o zahájení trestního stíhání, v případě obžaloby, rozsudku a rozhodnutí odvolacího soudu však nebyl o možnosti překladu do slovenštiny dotázán a řádně poučen. Nikdy však neprohlásil, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje.

29. Doručení usnesení odvolacího soudu v českém jazyce, které má způsobit právní moc trestního rozhodnutí tak nelze považovat za účinné. Obviněný prohlašuje, že tomuto rozhodnutí jako celku nedokáže porozumět, rozumí jen hovorové češtině, kdy spoustě odborných výrazů a odborné argumentaci, a tedy rozhodnutí jako celku nerozumí a nedokáže tak náležitě reagovat na to, proč jej soud uznal vinným a nedokáže se účinně bránit. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, na užití mateřského jazyka, na rovnost zbraní před soudem a k zákazu diskriminace.

30. Jestliže pod bodem VI. obviněný poukazuje na pochybení v jeho procesním poučení při hlavním líčení, v tomto směru namítá, že v rámci hlavního líčení nebyl řádně poučen o možnosti žádat tlumočníka a ve smyslu § 28 tr. ř. o možnosti překladu rozhodnutí. K tomu namítl, že se nevyjádřil tak, že by ovládal český jazyk a že by nepožadoval přítomnost tlumočníka. Z protokolu pouze vyplývá, že obviněný se vyjádřil pouze tak, že: „Poučení jsem porozuměl…“ Byl poučen pouze podle § 2 odst. 14 tr. ř., že pokud neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka. To učinil, a proto vypovídal ve slovenštině.

31. Dále vytýká, že nebyl řádně poučen ani ve smyslu novely podle zák. č. 333/2020 Sb., účinné od 1. 10. 2020, týkající se sjednání dohody o vině a trestu podle § 206b tr. ř., ani podle § 206c tr. ř., týkající se prohlášení viny. Má za to, že je nerozhodné, zda toto poučení dostal písemně před hlavním líčením, že by mu bylo doručeno, doručení tohoto poučení není ve spise doloženo, a je i nerozhodné, pokud by nějaké stanovisko k těmto institutům bylo soudu doručeno písemně před započetím hlavního líčení. Pokud se k těmto skutečnostem uvedeným v § 206a odst. 1 tr. ř. vyjádřil již po doručení obžaloby dle § 196 odst. 2 písm. a) tr. ř., pak se jej předseda senátu měl dotázat při hlavním líčení a po celém poučení, zda setrvává na svém vyjádření zaslaném soudu, nebo zda je chce nějakým způsobem změnit. Změnu vyjádření obviněného oproti písemnému vyjádření výslovně umožňuje § 206a odst. 1 věta poslední tr. ř. Výzva obviněnému, aby se po přednesení obžaloby v hlavním líčení vyjádřil ke skutečnostem uvedeným v obžalobě dle § 206 odst. 1 tr. ř., je obligatorní povinností předsedy senátu. Pokud obviněný již po doručení obžaloby využil své právo vyjádřit se ke všem skutečnostem uvedeným v obžalobě (§ 196 odst. 2 tr. ř.), pak může buď on sám, nebo jeho obhájce sdělit soudu, že setrvává na svém vyjádření. Ani poučení obviněného v hlavním líčení, ani výzva, zda setrvává na svém písemném vyjádření, není v protokole o hlavním líčení zaznamenána a toto poučení ze strany předsedy senátu zcela absentuje. Tohoto poučení se mu musí dostat o v rámci poučení při započetí hlavního líčení, před přistoupením k jeho výpovědi, jelikož až jeho výpověď a stanovisko v hlavním líčení je rozhodující pro další postup soudu. Ani v tomto tedy nebylo poučení dostatečné a další vedení hlavního líčení bylo nezákonné. Má tedy za to, že z důvodu nedostatku jeho poučení bylo celé další hlavní líčení, ale i řízení u odvolacího soudu vedeno nezákonně, neboť se mu nedostalo řádného a náležitého poučení, čímž byl jako cizí státní příslušník zkrácen zásadním způsobem na svých právech.

32. V bodě VII. obviněný konstatuje porušení procesních předpisů při vyhotovování protokolu bez tlumočníka a vedení hlavního líčení ve slovenském jazyce bez tlumočníka a poučení dalších osob. K tomu uvedl, že Krajský soud v Ostravě ve sdělení obhájci obviněného dne 11. 9. 2024, ve kterém reagoval na žádost o překlad rozsudku a rozhodnutí o odvolání do slovenštiny, tedy do jeho mateřského jazyka, a kde vyrozuměl obhájce, že tento překlad odepřel, mimo jiné konstatoval, že „Nalézací soud si znovu poslechl zadokumentovaný průběh hlavního líčení a dospěl k závěru, že skutečně se v protokolu objevily určité nepřesnosti způsobené zejména tím, že obžalovaný Ing. Anton Kolla, občan Slovenské republiky, se v průběhu hlavního líčení vyjadřoval ve slovenštině, kdy při vyhotovení protokolu bylo nutno tlumočit do jazyka českého. Některá vyjádření nebyla zcela srozumitelná, a proto došlo k těmto nepřesnostem...“ Krajský soud zde zcela správně uvedl slovo „tlumočit“.

33. Dle § 55 odst. 4 tr. ř. platí, že „V českém jazyce se sepíše protokol o výpovědi osoby, i když vyslýchaná osoba vypovídá v jiném jazyce; záleží-li na doslovném znění výpovědi, zapíše zapisovatel nebo tlumočník do protokolu příslušnou část výpovědi také v jazyku, jímž tato osoba vypovídá.“ Z komentáře vyplývá, že toto ustanovení je provedením § 2 odst. 14 věta prvá, že orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Proto i protokol o výpovědi osoby vypovídající v cizím jazyce se sepíše v jazyce českém. Pouze, jestliže záleží na doslovném znění výpovědi, zapíše se výpověď vedle českého znění též v jazyce, v němž tato osoba vypovídá. Tato povinnost je uložena zapisovateli nebo tlumočníku. Zapisovatel může tuto povinnost splnit samozřejmě jen tehdy, když ovládá jazyk, ve kterém vyslýchaná osoba vypovídá, jinak to přenechá tlumočníkovi (srov. § 28 věta za středníkem). K tomu dále odkázal na ustanovení § 28 odst. 1 tr. ř.

34. Opětovně tak namítl, že nebyl řádně poučen o tom, zda českému jazyku rozumí či nikoliv. Dodává, že překlad z cizího jazyka do češtiny není vázán jen na to, zda obviněný prohlásí, zda českému jazyku rozumí či nikoliv, ale i na překlad protokolu o hlavním líčení, pokud osoba vypovídá v cizím jazyce, což ve výše uvedeném ustanovení vyjadřuje slovo „nebo“, a pokud soud sám nechal obviněného vypovídat ve slovenštině, cizím jazyku, přičemž protokol nechal vyhotovit v jazyce českém, pak tento protokol musel, minimálně v části výpovědi obviněného ve slovenštině, vyhotovit tlumočník, nikoliv pouze zapisovatel, který není tlumočníkem z jazyka slovenského do českého. Výše uvedenou povinnost nelze žádným způsobem obcházet, a podle rozhodnutí publikovaného pod č. R 29/1981, platí, že „Tlumočníka je třeba přibrat i tehdy, jestliže orgán činný v trestním řízení ovládá mateřský jazyk obviněného nebo vyslýchané osoby.“

35. V protokolech není ani zaznamenáno, zda i jiné zúčastněné osoby, tedy předseda senátu, přísedící, státní zástupce a protokolující úřednice, rozumí slovenskému jazyku. Tyto osoby měly do protokolu výslovně prohlásit, že slovenskému jazyku plně a plynně rozumí, pokud předseda senátu, zodpovědný za vedení řízení jej nechal vypovídat ve slovenském jazyce. Ani nikdo ze svědků nebyl dotazován na to, zda rozumí plně a plynně slovenskému jazyku, když obviněný kladl svědkům otázky v jazyce slovenském. I každý jednotlivý svědek měl být tedy výslovně dotázán, a do protokolu mělo být výslovně zaznamenáno, že slovenskému jazyku plně a plynně rozumí, pokud předseda senátu, zodpovědný za vedení řízení, nechal obviněného pokládat otázky svědkům ve slovenském jazyce. Pokud měl soud za to, že obviněného řádně poučil o tom, zda rozumí českému jazyku, a ten měl toto prohlásit, což se nestalo, pak měl soud trvat na tom, aby obviněný vypovídal v jazyce českém. Pokud jej nechal vypovídat v jazyce slovenském, měl být přibrán tlumočník, který musel jeho výpověď tlumočit z jazyka slovenského, který není úředním jazykem v České republice a je jazykem cizím, anebo měl tuto protokolaci nechat provést tlumočníka, případně zapisovatele, který je zároveň tlumočníkem z jazyka slovenského do jazyka českého, a teprve po seznámení se s touto protokolací volné výpovědi obviněného mohl soud pokračovat v dotazech na něj. Nezáleží tedy pouze na tom, zda by obviněný snad např. prohlásil, že český jazyk ovládá, ale pokud vypovídá v jiném než českém jazyce, je třeba jeho výpověď přetlumočit do jazyka českého. Dle protokolu o hlavním líčení protokolující úřednice M. H. K. však ve veřejném seznamu tlumočníků zapsaná jako tlumočník není.

36. Pokud tedy protokolující úřednice provedla svůj laický překlad ze slovenského jazyka, kterým nechal soud obviněného vypovídat do českého, jedná se o zásadní procesní pochybení, které znemožňují obviněnému ověřit, zda bylo skutečně přeloženo vše, co řekl, tak, jak to řekl, a v tom samém významu. Krajský soud ve svém sdělení ze dne 11. 9. 2024, týkající se žádosti obviněného o překlad a doručení listin, konstatoval, že vyhověl dvěma uplatněným námitkám Ing. Kolly do protokolace o hlavním líčení, kdy se jednalo o námitky nepodstatné, vyplývající i z toho, že protokol byl přepisován ze zvukového záznamu (č. l. 1819)“. Podle obviněného však změna protokolace na č. l. 1767 a 1769 zcela zásadním způsobem mění význam toho, co vypověděl. K tomu poukázal na opravné usnesení krajského soudu ze dne 16. 1. 2024, č. j. 30 T 2/2023-1819, přičemž i opravenou protokolaci shledal nesprávnou a chybnou a je zřejmé, že krajský soud obviněnému, který hovořil ve slovenském jazyce, nedokázal absolutně rozumět, a už vůbec ne v odborných slovenských termínech.

37. Jde tedy o zcela zásadní pochybení v protokolací a tlumočení výpovědi obviněného, na základě nejen absence tlumočníka při tlumočení protokolu, ale i na základě absence tlumočníka z důvodu absence řádného poučení obviněného. Protokoly tedy nebyly vyhotoveny řádně a nemohl tak být ani vynesen rozsudek, když tento je vyhotoven na podkladě protokolů z hlavního líčení, a nemohlo proběhnout odvolací řízení, přičemž ani není zřejmé, zda jiné osoby zúčastněné na řízení, pokud vypovídal ve slovenském jazyce, mu rozuměly, přičemž byla i porušena povinnost o přibrání tlumočníka.

38. V bodě VIII. označeném „Opomenuté důkazy“ obviněný dále namítá, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, neboť důkazy, které navrhl, soudy bez náležitého nebo žádného odůvodnění neprovedly. Jedná se tak o tzv. opomenuté důkazy. Konkrétně se jednalo o výslechy svědků Č., Ch., L. a osob z příslušného Finančního úřadu, tak jak bylo navrhováno dne 2. 8. 2023 (č. l. 1762). Rovněž byl zamítnut návrh doručený soudu dne 15. 1. 2024, spočívající ve vyžádání vyšetřovacích spisů specifikovaných pod bodem A, B vedených u Policie České republiky (dále „PČR“) Brno a Olomouc a návrh doručený soudu dne 16. 1. 2024, spočívající ve výslechu D. a opětovném výslechu svědka P. a S.

39. Podle odvolacího soudu se však soud prvního stupně vypořádal s důkazními návrhy, přičemž vysvětlil a přesvědčivě zdůvodnil, proč a z jakého důvodu nevyhověl návrhům na doplnění dokazování obviněného a nejde tak o důkazy opomenuté. Nepřisvědčil tak námitce obviněného, že neprovedením navrhovaných důkazů bylo porušeno jeho právo obhajoby. Odůvodnění soudu prvního stupně o zamítnutí a neprovedení navržených důkazů, na které odvolací soud odkázal, obviněný shledal nedostatečné, neboť neobsahuje žádné hodnocení jednotlivých důkazů, důvod jejich nadbytečnosti, ani žádnou argumentaci ve vztahu k tvrzení, proč byly tato důkazy navrženy, z jakých důvodů, a co jimi má být prokázáno ve vztahu k prokázání jeho neviny.

40. V návaznosti na to obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02, a byť se jedná o věc civilní, jsou tyto závěry aplikovatelné i na trestní věci, resp. rozhodnutí soudů obecně. Ústavní soud pak v řadě svých nálezů (viz např. sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. III. ÚS 139/05, sp. zn. III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. K dané problematice rovněž poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 24. 11. 2005, a na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, ze dne 23. 8. 2007. Obviněný tak má za to, že výše uvedeným postupem soudu došlo k popření náležité obhajoby a práva na spravedlivý proces a nestranného přístupu k soudu. Výše uvedené důkazy je třeba považovat za důkazy opomenuté, na základě čehož došlo k vydání nesprávného a nezákonného rozhodnutí.

41. Ve svém dalším podání ze dne 5. 8. 2025 označeném jako „Doplnění dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2024, č. j. 4 To 15/2024-1911 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, č. j. 30 T 2/2023-1820“, mimo již uplatněné dovolací důvody dále označil i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož naplnění dovozuje v

návaznosti na údajné nesprávné právní posouzení spočívající v chybném určení výše způsobené škody. Má za to, že trest měl být ukládán podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, neboť případná škoda kráceného DPH za měsíc červen 2014, který je jako jediný součástí popisu skutku, může být maximálně 9.979.779,81 Kč.

42. Je přesvědčen, že faktury z 30. 5. 2014 a 2. 7. 2014 vystavené společností FeCom na společnost VINATICO nemohou být zahrnuty do skutku, jelikož z výroku rozsudku prvoinstančního soudu je zřejmé, že do skutku je zahrnuto výlučně období od 1. 6. do 30. 6. 2014. Jde-li o zboží nakoupené společností AK Unit od společnosti VINATICO a faktury, které nemají být zahrnuty v období 6/2014, obviněný označuje z faktur vystavených společností VINATICO na společnost AK Unit fakturu z 2. 6. 2014, vystavenou ovšem dne 30. 5. 2014 na zboží dodané 30. 5. 2014 (s odkazem na fakturu z FeCom na VINATICO), a dvě faktury z 30. 6. 2014, dle nichž bylo zboží dodáno 1. 7. 2014. Uvádí, že po odečtení těchto faktur společnost AK Unit nakoupila od VINATICO v měsíci červnu 2014 zboží v hodnotě 47.522.761 Kč bez DPH, což představuje právě oněch 9.979.779,81 Kč na DPH. Právní kvalifikace podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, je proto podle jeho názoru chybná. Má za to, že je pro něj příznivější současná právní úprava.

43. V rámci první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v doplnění dovolání označil závěry soudu, jež mají být v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Předně odmítá závěr o tom, že měl pořizovat zboží v jiném členském státě od společnosti FeCom s. r. o. Zdůrazňuje, že společnost AK Unit s. r. o. nakupovala na území České republiky od české společnosti VINATICO s. r. o., což je jednoznačně několikrát doslovně zapsané, konstatované a prokázané ve zprávě o daňové kontrole. Za lživé, účelové a nepravdivé též označuje tvrzení, že společnost AK Unit s. r. o. měla obchody financovat, protože za zboží dodané touto společností byly úhrady připsány až po dodání.

44. Obviněný se rovněž neztotožnil ani se stanovenou výší způsobené škody, neboť soudy nezkoumaly, jaké nákladové a výdajové položky mohly jednotlivé společnosti uplatňovat v rámci odpočtu DPH, a jaká by byla přesná výše hrazeného či vráceného DPH. Bez toho nelze dojít k závěru, že byly dané skutky spáchány a jednalo se o trestný čin.

45. Za extrémně rozporný s provedenými důkazy, nesprávný a neprokázaný obviněný dále označil závěr o nepřiznání a neodvedení daně a jejím krácení v rámci účelového řetězce. K tomu uvedl, že si povinnosti vyplývající z § 21 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, jakož i všechny své daňové povinnosti řádně splnil a daň na výstupu vždy řádně přiznal.

46. Z žádného provedeného důkazu nelze dovodit, že by se do účelového obchodního řetězce, jakkoliv úmyslně zapojil a jedná se tak o pouhou spekulaci a účelové tvrzení. S osobami Vaska a S. se nikdy za účelem krácení daně nespojil. V tomto ohledu obviněný projevil nesouhlas se způsobem hodnocení výpovědi spoluobviněného S. ze strany soudů, kterou vyhodnotil jako nekomplexní, založenou na pouhých domněnkách, nepravdivou, účelovou a ve vztahu k jeho osobě nic neprokazující. Výpověď obviněného S. následně podrobuje vlastnímu vyhodnocení se závěrem, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného. Zdůraznil, že s ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces nelze akceptovat, byl-li shledán vinným za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi. Jiné důkazy, tedy ani žádné přímé důkazy, na jejichž základě by mohl soud dospět k závěru o jeho vině, soudy neprovedly a měly tedy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítl, že byl zjevně zatažen do již vytvořené struktury namísto P., čehož si v dané době nebyl vědom. Strukturu vytvářet nemohl, protože ta již byla vytvořena ze strany obviněného S. za účasti P., který se v určité době z tohoto seskupení oddělil, a dále za účasti F. (B., Vaska) a ZE-KOV (Š., L.).

47. Taktéž namítl, že u jeho osoby a společnosti AK Unit s. r. o. chybí majetkový prospěch. Ke skutečnosti, že došlo k tvrzenému neoprávněnému odpočtu daně uvedl, že si vždy všechny daňové povinnosti splnil a uhradil, a tato skutečnost případně nastala až v důsledku následného postupu správce daně v rámci daňové kontroly u společnosti VINATICO s. r. o., pokud by bylo zjištěno, že VINATICO s. r. o. neplatí daně, nikoli v důsledku existence podvodného řetězce. U AK Unit s. r. o. nedošlo k neoprávněnému odpočtu DPH na vstupu z faktur vystavených od společnosti VINATICO s. r. o. pro AK Unit s. r. o., jelikož tyto faktury byly vystavené ve smyslu zákona o DPH. Zboží společnost VINATICO s. r. o. společnosti AK Unit s. r. o. dodala a toto bylo řádně zaplaceno bezhotovostními převody, čímž měla společnost VINATICO s. r. o. povinnost tyto faktury vystavit. Obviněný tak neměl z čeho vyvodit potenciální protiprávní jednání. Z provedeného dokazováni se tudíž jeví, že popsané činnosti se měl dopouštět obviněný S. prostřednictvím společnosti VINATICO s. r. o. a pravděpodobně i v součinnosti s osobami, které v této věci odepřely vypovídat. Společnost AK Unit s. r. o. zaplatila DPH na vstupu a uplatnila ho i na výstupu, tedy v rámci všech svých vztahů. Žádné nedoplatky vůči Finančnímu úřadu v České republice společnost AK Unit s. r. o. neměla.

48. Obviněný taktéž argumentuje, že nešlo o fiktivní nákup daného zboží. Uvádí, že nelze zpochybnit postup nákupu přes „prostředníka“, když společnost AK Unit řádně zdanila a odvedla DPH. Skutečnost, že nákup byl proveden přes prostředníka, není ve vztahu k závěru o možném spáchání trestného činu namístě, protože se jedná o autonomní vůli mezi podnikatelskými subjekty, jakým způsobem si každý strhne svoji marži. Tento princip je naprosto běžný, protože řada prodejců prodává zboží, které ani nemá na skladě. Obviněný a jeho společnost nemuseli mít zboží ve fyzickém držení, mít jej na skladě, fyzicky jej přijímat a osobně fyzicky dále distribuovat, přesto s ním mohla obchodovat a mohla fakturovat zboží odběrateli. Zboží bylo dodáno přes zprostředkovatele, což je naprosto běžná a legitimní praxe v podnikatelském prostředí.

49. Svou dovolací argumentaci obviněný dále rozvedl ve svém dalším podání datovaném dnem 5. 8. 2025, označeném jako „druhé doplnění dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2024, č. j. 4 To 15/2024-1911, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, č. j. 30 T 2/2023-1820“.

50. V jeho rámci namítl, že v řízení došlo k porušení práva EU, a to Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení. Opětovně uvedl, že na počátku zahájení trestního stíhání jednoznačně prohlásil, že rozumí českému jazyku, ale pouze v „běžné hovorové řeči“, a že bude komunikovat v jeho rodném slovenském jazyce, ve kterém po celou dobu komunikoval. Přesto však byly všechny úkony do současné doby provedeny bez toho, aniž by byl přibrán tlumočník. Úředním jazykem v České republice je pouze český jazyk, a to platí i pro trestní řízení vedená českými orgány v trestním řízení. Obviněný je slovenské národnosti, s trvalým pobytem a bydlištěm na Slovensku, ve všech uvedených řízeních užíval pouze slovenský jazyk, přičemž uváděl, že rozumí českému jazyku, ale pouze v běžné hovorové řeči. Zároveň využil právo používat mateřský jazyk, tedy komunikovat v jazyce slovenském. Orgány činné v trestním řízení výpovědi a podání obviněného netlumočily a nepřekládaly, resp. činily tak pouze svým laickým překladem, dle své úvahy, bez tlumočníka, na obviněného hovořily českým jazykem a ve vztahu k němu užívaly český jazyk bez tlumočení a překladu.

51. Podle § 2 odst. 14 ve spojení s § 28 odst. 2 tr. ř. má každý právo používat před orgány činnými v trestním řízení svůj mateřský jazyk. Ačkoli toto právo využil, k přibrání tlumočníka nedošlo. V průběhu celého přípravného řízení komunikoval výlučně ve slovenštině, přičemž jeho ústní sdělení (výpovědi, otázky na svědky apod.) byla policejním orgánem i soudem v hlavním líčení „překládána" a protokolována v češtině, zapisovatelkou či policejním orgánem bez účasti kvalifikovaného tlumočníka, přičemž mu nebyly přeloženy do slovenštiny ani žádné písemnosti, a to ani obžaloba, rozsudek a rozhodnutí odvolacího soudu až po podání dovolání, ale zejména také poučení o jeho právech. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, č. j. 4 Tdo 307/2022-567 podle něhož musí být tlumočení „… zajištěno osobou splňující náročná kritéria podle ustanovení § 7 zákona č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích“.

52. Stejně tak Směrnice 2010/64/EU stanovuje dodržení tohoto práva prostřednictvím „náležitě kvalifikovaných nezávislých překladatelů a tlumočníků“, tedy neumožňuje orgánům činným v trestním řízení jejich laický překlad. V případě tlumočení neoprávněnou osobou nelze přihlédnout ani k relativní podobnosti češtiny a slovenštiny. Právo na tlumočníka je základním procesním právem obviněného a jeho poskytnutí nemůže být odepřeno mírou podobnosti jazyků. Je zde mnoho slov, která se zdají být synonymní, v různých kontextech však mají odlišné významy, a i drobná nuance v terminologii může vést k zásadním rozdílům v interpretaci cizojazyčného sdělení. V kontextu tlumočení to znamená, že osoba bez odborné způsobilosti může mylně předpokládat, že její znalosti cizího jazyka jsou dostatečné pro daný účel. Policejní orgány a soudy v uvedených případech zřejmě mylně předpokládaly, že jejich znalosti slovenského jazyka jsou dostatečné pro účely trestního řízení, a proto nepřibraly tlumočníka, a to i přes prohlášení stěžovatele, že využívá právo a bude používat svůj mateřský jazyk.

53. Obviněný v této souvislosti poukázal na rozdíly mezi národní a evropskou právní úpravou. Český trestní řád se zaměřuje na to, zda osoba ovládá jazyk řízení, což může být vykládáno jako schopnost rozumět, ale ne nutně mluvit. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení výslovně rozlišuje mezi situací, kdy osoba jazyku řízení nerozumí, a situací, kdy jazykem řízení nemluví. Vzhledem k tomu, že český právní řád musí být vykládán v souladu s evropským právem (princip eurokonformity), je třeba přihlížet i ke znění této směrnice. To znamená, že pokud osoba prohlásí, že mluví ve slovenštině a rozumí češtině, ale česky nemluví, musí mít tlumočníka.

54. Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) ve svých rozhodnutích konzistentně potvrzuje, že pokud členský stát nesplní povinnost transponovat směrnici EU včas, nebo ji transponuje nesprávně, jednotlivci mají právo se domáhat svých práv přímo na základě ustanovení dotčené směrnice. Podle článku 2 odst. 1 směrnice 2010/64/EU: „Členské státy zajistí, aby podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo mu nerozumí, bylo bez prodlení poskytnuto tlumočení při trestním řízení před orgány činnými v trestním řízení, včetně policejního výslechu, všech soudních jednání a jiných nezbytných předběžných jednání“.

55. Recitál (21) směrnice 2010/64/EU dále uvádí, že: „Členské státy by měly zajistit, aby byl zaveden postup či mechanismus pro zjištění, zda podezřelý nebo obviněný mluví jazykem trestního řízení a rozumí mu a zda potřebuje pomoc tlumočníka. Takový postup či mechanismus předpokládá, že příslušný orgán jakýmkoli vhodným způsobem, včetně konzultací s podezřelým nebo obviněným, ověří, zda podezřelý nebo obviněný mluví jazykem trestního řízení a rozumí mu a zda potřebuje pomoc tlumočníka.“ Tato směrnice tedy klade důraz na to, že právo na tlumočení vzniká i v případě, když obviněný prohlásí (nebo se jinak ověří), že obviněný nemluví jazykem řízení. Nepostačí tedy, že by obviněný plně českému jazyku rozuměl (což neuvedl), ale tlumočení a překlad musí být zajištěn i v případě, pokud se rozhodne mluvit jiným jazykem, než je jazyk řízení – v tomto případě český jazyk – a stěžovatel po celou dobu všech řízení hovořil pouze slovenským jazykem. Již tato skutečnost měla zaručit přibrání tlumočníka, což se v posuzovaném případě nestalo.

56. Úmluva o ochraně základních lidských práv a svobod v článku 6 odst. 3 pojednává o právu na spravedlivý proces: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; […] e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.“

57. Směrnice 2010/64/EU přitom výslovně uvádí, že: „Tato směrnice by měla zajistit bezplatnou a přiměřenou jazykovou pomoc, jež umožní podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo tomuto jazyku nerozumí, plně uplatnit právo na obhajobu a zaručit spravedlivé řízení. Dále uvádí, že: „Členské státy by měly zajistit, aby byl zaveden postup či mechanismus pro zjištění, zda podezřelý nebo obviněný mluví jazykem trestního řízení a rozumí mu a zda potřebuje pomoc tlumočníka. Takový postup či mechanismus předpokládá, že příslušný orgán jakýmkoli vhodným způsobem, včetně konzultací s podezřelým nebo obviněným, ověří, zda podezřelý nebo obviněný mluví jazykem trestního řízení a rozumí mu a zda potřebuje pomoc tlumočníka.“ Stěžovatel se domnívá, že tento mechanismus nemůže spočívat v pouhém dotazu na podezřelého a laické úvaze, zda odpovědi stěžovatele uvěří, navíc za situace, kdy stěžovatel prohlásil, že rozumí českému jazyku, ale pouze v „běžné hovorové řeči“.

58. Obviněný tak má za to, že od počátku řízení dochází k porušování základních práv a svobod, garantovaných Úmluvou, k porušování práva EU, a k podstatným procesním vadám řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, přičemž k porušování dochází i ze strany soudů. Rovněž zdůraznil, že právo na tlumočení se uplatní nejen v rámci soudního řízení, ale i v průběhu celého trestního řízení. Evropský soud pro lidská práva (ESLP) ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje význam práva na tlumočení jako klíčového prvku spravedlivého procesu. V případě Kamasinski proti Rakousku (9783/82) ESLP konstatoval, že právo na tlumočníka musí být praktické a účinné, nikoli pouze teoretické. ESLP dále v případě Vizgirda proti Slovinsku (19896/02, ze dne 17. ledna 2017) rozhodl o nespravedlivém řízení a porušení článku 6 odst. 1 a 3 Úmluvy, protože státní orgány neověřily, zda stěžovatel rozumí jazyku řízení a zda jeho znalost jazyka postačuje k porozumění řízení.

59. Ačkoliv na toto porušení opakovaně upozorňoval, náprava zjednána nebyla. Proto navrhl přerušení řízení podle § 9a odst. 2 tr. ř. a podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce SDEU podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť vyvstává otázka výkladu práva Evropské unie, kdy rozhodnutí o této otázce je nezbytné k vynesení rozhodnutí v případě stěžovatele za respektování všech základních práv a svobod, ale i procesních předpisů. Protože na jeho návrh o přerušení daného trestního řízení nebylo reflektováno, sám podal stížnost k SDEU pro porušení práva EU, kterou Krajskému soudu v Ostravě a Nejvyššímu soudu zaslal na vědomí.

60. Na okraj dodal, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 6/2024, kde je projednávána jeho skutkově totožná věc, došlo usnesením ze dne 12. 11. 2024, č. j. 28 T 6/2024-6688, k přibrání tlumočníka. V řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 2/2023, však proběhlo bez tlumočníka a bez jeho přítomnosti byly provedeny všechny úkony jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení i u odvolacího soudu. Jedná se tak o porušování Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení, jakož i o nereflektování jeho námitek a obrany.

61. Obviněný závěrem ve všech svých podáních shodně navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2024, č. j. 4 To 15/2024-1911, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, č. j. 30 T 2/2023-1820, zrušil a věc vrátil k novému projednání. Vyslovil přesvědčení, že jím uvedené okolnosti, zejména pak první část podaného dovolání, týkající se procesních pochybení, opravňují využití institutu podnětu k odložení výkonu rozhodnutí, neboť oba soudy postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ale i v rozporu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Protože lze důvodně očekávat zrušení napadených rozhodnutí, učinil podnět k odložení výkonu rozhodnutí – rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, č. j. 30 T 2/2023-1820, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2024, č. j. 4 To 15/2024-1911.

62. S ohledem na skutečnost, že předseda senátu soudu prvního stupně se neztotožnil s jeho podnětem, aby učinil vlastní návrh na odložení výkonu tohoto rozhodnutí, obviněný navrhl, aby odložení výkonu rozhodnutí učinil Nejvyšší soud, a to zejména s ohledem na dobu více než 10 let od údajného spáchání tvrzených skutků, přičemž bylo též zjištěno, že v opise Rejstříku trestů na území České republiky nemá žádný záznam, a také s ohledem na zásadní procesní pochybení obou soudů. Je přesvědčen, že odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí přitom nebude mít pro Českou republiku žádný zásadní dopad, kdy účelu trestu může být dosaženo případným budoucím nástupem do výkonu trestu, poté, co bude o jeho dovolání rozhodnuto. S ohledem na dlouhý odstup od tvrzeného páchání trestné činnosti, a navíc krátké ohraničené období tohoto jednání, je ve značném nepoměru újma, která by mu byla způsobena nástupem do výkonu trestu a omezením jeho svobody, za situace, kdy vzhledem k procesním pochybením očekávat zrušení napadeného rozhodnutí. Odklad vykonatelnosti rozhodnutí bude i ekonomicky výhodné pro Českou republiku, které nebude způsobena žádná újma. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. K tomu poukázal na aktuální rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. IV.ÚS 30/24.

63. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k podanému dovolání po rekapitulaci dosavadního řízení a shrnutí dovolacích námitek obviněného se nejprve vyjádřil k namítaným procesním pochybením, k nimž mělo dle dovolatele dojít v postupu zejména soudu prvního stupně při doručování písemností a jednání v českém jazyce.

64. Předně zdůraznil, že dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit, je vymezeno také zákonem taxativně určenými důvody. Ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání určeno k nápravě zde výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke komplexnímu přezkumu procesního postupu v intencích zachování všech procesních ustanovení. Mezi dovolacími důvody přitom nelze nalézt takový, jež by bylo možno využít na uplatňované námitky vad postupu soudu prvního stupně při doručování či v souvislosti s určením jazyka, v němž bylo s obviněným v řízení jednáno (a o kterém přitom prohlásil, že mu rozumí).

65. Obviněný v souvislosti s nesprávným způsobem doručování uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., aniž by vymezil jeho konkrétní variantu. Při uplatnění výhrad ke způsobu doručování rozsudku prvoinstančního soudu prvního stupně obviněný uvažoval zřejmě o první variantě (neuvedl totiž žádný jiný dovolací důvod, který by v předcházejícím řízení měl být současně chybným doručováním naplněn). Ta má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. Smyslem tedy je, aby oprávněné osobě bylo umožněno domoci se přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač provedeno být mělo, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Nesplnění procesních podmínek lze spatřovat např. v případech, kdy soud druhého stupně zamítl odvolání nebo stížnost pro jejich opožděné podání, pro nedostatek jeho obsahových náležitostí, pro jeho podaní osobou neoprávněnou.

66. O takový případ se však ve věci obviněného nejednalo, když prostřednictvím svého obhájce odvolání do rozsudku soudu prvního stupně podal a v tomto předestřel své námitky. Odvolacího řízení se sice osobně nezúčastnil, ovšem z důvodu, že den před termínem veřejného zasedání o odvolání požádal o jeho odročení ze zdravotních důvodů, aby následně jeho obhájce u veřejného zasedání předložil jeho žádost o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Jeho odvolání tedy bylo po věcné stránce odvolacím soudem řádně přezkoumáno. Přístup k odvolacímu soudu nebyl v tomto řízení dovolateli odepřen. O splnění podmínek pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. zde tudíž nelze uvažovat.

67. Obviněnému je třeba přisvědčit v té části dovolání, v níž zpochybnil správnost postupu Krajského soudu v Ostravě při doručování těch listin, jež měly být obviněnému doručovány do vlastních rukou. Pokud obviněný namítl, že mu nebyl řádně doručen rozsudek soudu prvního stupně (obžaloba, předvolání k hlavními líčení), tedy že nebyl dodržen postup podle § 64 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., a tyto písemnosti mu byly doručeny prostřednictvím jeho obhájce na základě jeho dohody se soudem, toto tvrzení státní zástupce shledal pravdivým. Krajský soud v Ostravě zcela nepochopitelně přistoupil na jakousi neformální dohodu s ustanoveným obhájcem obviněného, a jeho prostřednictvím vlastně i s obviněným, jejíž podstatou bylo, že k doručování písemností bude soud využívat právě tohoto obhájce, který na oplátku bude soudu předkládat potvrzení o doručení listin obviněným. Dovolateli je tak nutno dát za pravdu, že takový způsob doručování trestní řád nezná.

68. Po připomenutí zákonného vymezení § 196 odst. 1 tr. ř., § 198 odst. 1 tr. ř., § 130 odst. 1 tr. ř. a § 64 odst. 1, 5, 6 tr. ř. státní zástupce uvedl, že v daném případě dal předseda senátu soudu prvního stupně v rozdělovníku pokyn k tomu, aby obžaloba a výzva dle § 196 odst. 2 tr. ř., vz. 12, byly zaslány na adresu obhájce do datové schránky s přípisem, že obžaloba bude dle předchozí dohody včetně výzvy dle § 196 odst. 2 tr. ř. doručena obhájcem a soudu bude zaslán doklad o doručení. Obhájce obviněného Mgr. Ivo Šotek následně do trestního spisu nechal založit kopie příslušných listin s dopsaným textem „Potvrzení o převzetí obžaloby J. A. Kolla 25. 10. 2023“ a „Převzal 13. 10. 2023 Anton Kolla“ na listině „Doručení obžaloby obžalovanému a jeho předvolání k hlavnímu líčení na 13. 11. 2023“. Stejným způsobem předseda senátu krajského soudu postupoval po vyhlášení rozsudku, když obhájce Mgr. Ivo Šotka požádal o doručení rozsudku obžalovanému podle předchozí dohody. Obhájce pak dne 7. 3. 2024 zaslal soudu potvrzení o převzetí rozsudku soudu prvního stupně a vyznačením „Prijal dňa 05.03.2024 Anton Kolla.“ Prohlášení o převzetí listin byla doplněna podpisem.

69. Státní zástupce přisvědčil obviněnému, že při doručování obžaloby, předvolání k hlavnímu líčení i rozsudku soudu prvního stupně nebyl dodržen postup podle § 64 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., neboť jednoznačně došlo k pochybení při doručování, když byly písemnosti určené do vlastních rukou předány obhájci obviněného, aby zajistil předání listin obviněnému. K tomu s největší mírou pravděpodobnosti také reálně došlo, což obhájce deklaroval předložením potvrzení o převzetí s uvedením data a podpisem. To ostatně potvrzuje i vlastní postup samotného obviněného v trestním řízení, který byl s tímto přístupem ohledně doručování srozuměn a akceptoval ho. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 11. 2023 se obviněný hlavního líčení zúčastnil, potvrdil, že obžalobu obdržel a že si ji přečetl. K věci vypovídal, nenamítal nic ani proti tomu, když soud konstatoval, že lhůty k přípravě hlavního líčení byly zachovány. Osobně se účastnil i hlavního líčení dne 15. 1. 2024, přičemž požádal, aby se hlavní líčení dne 16. 1. 2024 konalo v jeho nepřítomnosti. Co se týče předání rozsudku soudu prvního stupně obviněnému (nikoli pouze jeho první strany), tuto skutečnost by mělo dokládat to, že obviněný proti rozsudku aktivně brojil podaným odvoláním, které v řízení před odvolacím soudem ještě doplnil.

70. V posuzovaném případě tedy bylo konáno ve věci hlavní líčení a následně i odvolací řízení, aniž by byla obviněnému řádně doručena obžaloba, předvolání k hlavnímu líčení a odvoláním napadené rozhodnutí prvoinstančního soudu. Odvolací soud danou procesní chybu nenapravil.

71. Ačkoliv dal státní zástupce v této části dovolání obviněnému za pravdu ohledně zjevného pochybení soudu prvního stupně při doručování, přesto má za to, že tato vada neměla ve svém důsledku zásadní vliv na postavení obviněného v řízení a do jeho práva na spravedlivý proces včetně práva na obhajobu závažným způsobem zasaženo nebylo. Obviněný byl v době konání hlavního líčení seznámen s obžalobou, což sám potvrdil svým prohlášením, včas byl informován i o termínu hlavního líčení. Z materiálního hlediska byla lhůta pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení zachována. Obviněný prostřednictvím svého obhájce nepochybně obdržel i předmětný rozsudek soudu prvního stupně, což vůči soudu deklaroval jeho obhájce. Obviněný byl s obsahem rozsudku seznámen, jak lze dovodit také z podaného odvolání, resp. z jeho odůvodnění a doplnění odvolání. Všechny uvedené listiny byly řádně doručeny obhájci obviněného. Podle státního zástupce je požadavek na zopakovaní doručení všech uvedených listin procesně bezchybným způsobem výlučně formální povahy, bez toho, že by se pochybení prvoinstančního soudu při doručování do postavení obviněného jakkoli negativně promítlo a ovlivnilo průběh řízení, včetně jeho možnosti se hájit všemi dostupnými zákonnými prostředky. Z materiálního pohledu tak situace obviněného v řízení nebyla nijak poznamenána. Má za to, že v případě řádného doručení by zjevně řízení neprobíhalo jinak a nevedlo by k odlišnému výsledku v podobě výroku o vině a trestu. Případné porušení ustanovení § 64 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. bez dalšího nezakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první variantě a chyba v doručování rozsudku nemusí nutně vést k takovému ovlivnění postavení obviněného v řízení, jež by znamenalo zásah do práva na spravedlivý proces.

72. Pokud jde o výhradu obviněného ohledně nevyhotovení překladu rozhodnutí odvolacího soudu, tato námitka není uplatněna v mezích žádného z dovolacích důvodů. Obviněný požádal dne 9. 9. 2024 o překlad rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vyhlášeno dne 18. 6. 2024. Namítá-li, že soudy této jeho žádosti o překlad rozhodnutí do jazyka slovenského nevyhověly, napadá až postup soudu, který následuje po rozhodnutí, proti němuž lze podat dovolání. Podle § 265a tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Tímto rozhodnutím je i rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g), pokud byl v řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l), přičemž podmínkou je, že se musí jednat o řízení mu předcházející. Brojí-li tedy obviněný proti postupu Krajského soudu v Ostravě, který nevyhověl jeho dodatečné žádosti o překlad soudních rozhodnutí, neboť si až zpětně uvědomil, že nerozumí všem slovům v češtině, jedná se o výhradu v dovolání nepřípustnou.

73. Rovněž tak podle státního zástupce nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů námitky obviněného mířící do nesplnění poučovací povinnosti soudu. K tomu uvedl, že postrádá-li obviněný existenci poučení podle § 28 tr. ř., je možno jej odkázat na protokol o výslechu obviněného z přípravného řízení, který zrealizoval policejní orgán. Zde byl obviněný poučen nejen podle § 2 odst. 14 tr. ř., ale i podle § 28 odst. 1, 2, 4 tr. ř., kdy prohlásil, že poučení porozuměl v plném rozsahu, že ovládá běžný hovorový český jazyk a tlumočníka nežádá.

74. Jde-li o další část poučení, protokol o hlavním líčení ze dne 13. 11. 2023 nezaznamenává, že by byl obviněný předsedou senátu poučen, resp. upozorněn ve smyslu § 206a tr. ř. Nejde-li jen o pouhou neúplnost protokolace (což může doložit pořízený zvukový záznam), rozhodně se nejedná o takovou nedůslednost, jež by mohla nějak ovlivňovat napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci, a jež by také měla být předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Obviněný v řízení před soudem prvního stupně, a to v době před zahájením hlavního líčení, dal prostřednictvím svého obhájce písemně jednoznačně najevo, že nemá zájem uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu a ani nechce v hlavním líčení prohlásit svou vinu. Svůj postoj v tomto směru po celou dobu trestního řízení evidentně nezměnil, jak lze bez jakýchkoliv pochybností vysledovat ze způsobu jeho obhajoby a obsahu procesních úkonů z jeho strany činěných.

75. Pokud obviněný brojí proti způsobu protokolace v hlavním líčení, ani tuto námitku podle státního zástupce nelze podřadit pod nějaký dovolací důvod, jelikož se jedná o námitku vztahující se k procesnímu postupu soudů. K tomu uvedl, že soud prvního stupně o uplatněných námitkách proti protokolaci usnesením rozhodl. Jde-li o požadovaný překlad výpovědi obviněného ze slovenštiny do češtiny, soud nemusel k překladu přistupovat, když vzhledem k značné příbuznosti českého a slovenského jazyka a specifickému postavení slovenštiny v celé řadě právních předpisů není třeba automaticky do češtiny překládat obsah důkazů zachycených ve slovenském jazyce, např. protokolu o výpovědi svědka vypovídajícího slovensky, slovenské listiny apod. Obviněný v řízení před soudem prvního stupně přes poučení neprohlásil, že neovládá český jazyk ani nežádal tlumočníka. Postupem soudu při protokolaci v hlavním líčení tak nebylo porušeno právo obviněného reálně a efektivně ve věci jednat před soudem ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

76. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě, v jehož rámci vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů. Její uplatnění staví na tom, že soudy údajně zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování ve svých rozhodnutích absolutně nezdůvodnily, nezhodnotily jednotlivé návrhy důkazů a neuvedly důvod jejich nadbytečnosti. Komentuje tak toliko neúplnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž soud shrnul zamítnuté důkazní návrhy a popsal pojmy opomenutý důkaz a vyložil jeho nadbytečnost. Zcela však opomněl část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento ve zcela dostačujícím rozsahu sdělil své úvahy k jednotlivým důkazním návrhům, jimž nevyhověl, resp. konkretizoval důvody, které jej k tomuto zamítnutí doplnění dokazování vedly. O případ tzv. opomenutých důkazů, tedy o naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, se nejedná.

77. S ohledem na vše rozvedené úvahy státní zástupce uzavřel, že zjištěné či namítané procesní vady nemají přímý dopad na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že pochybení soudu prvního stupně nejsou natolik významná, aby pro ně nemohlo dovoláním napadené rozhodnutí obstát a na jeho právní moci a stabilitě by nebylo možno spravedlivě trvat.

78. Obviněný rovněž v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v doplnění dovolání namítl chybné určení výše škody na dani z přidané hodnoty. Tyto námitky však státní zástupce shledal neopodstatněnými. Poznamenal, že v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není jeho zákonným znakem způsobení škody. Ani soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině o výši způsobené škody nic neuvádí. Z hlediska naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku je podstatný rozsah zkrácení daně (jiné podobné povinné platby) či vylákání výhody na ní.

79. Obviněný oproti správnému závěru soudu prvního stupně ohledně výše rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty dospěl k rozdílnému určení výše zkrácení daně účelovým postupem tak, aby dosáhl na takový rozsah, jež by nedosahoval velkého rozsahu vyžadovaného kvalifikovanou skutkovou podstatou podle § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

80. Jak státní zástupce poukázal, v prvé řadě se snaží vyřadit z obchodních případů, na podkladě jejichž realizace bylo obviněným dosaženo zkrácení daně z přidané hodnoty daňového subjektu AK Unit s. r. o. dva případy podle dat vyznačených na fiktivních fakturách předstírajících pořízení zboží společností VINATICO s. r. o. z jiného členského státu, přičemž data faktur neodpovídají měsíci červnu 2014. Tuto úvahu obviněného nicméně státní zástupce nepovažuje za správnou, přičemž poznamenal, že i v takovém případě by se naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného zločinu vyjádřeného v § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v podobě velkého rozsahu nic neměnilo.

81. Pro určení rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty (v terminologii dovolatele výše škody na dani z přidané hodnoty) nemůže být rozhodný údaj o datu jeho vyhotovení uvedený na fiktivním daňovém dokladu, který deklaruje nepravdivý nákup určitého zboží do řetězce kooperujících firem nastrčeným subjektem. Povinnost odvést daň se hromadí u prvního reálného obchodníka, který zboží fakticky získá z jiného státu a prodává ho v rámci stejného státu, ve kterém on sám působí, nikoli u nastrčeného subjektu činícího simulované úkony, aniž by tyto byly vedeny s cílem naplnění podnikatelské činnosti. Oním povinným subjektem k dani z přidané hodnoty byla v posuzovaném případě společnost AK Unit s. r. o., za niž jednal obviněný z pozice jednatele. Rozhodující jsou tudíž obchodní případy, které vykazoval před daňovým orgánem za předmětné zdaňovací období ve svém daňovém přiznání tento poplatník daně, který současně na podkladě fiktivně vykázaných nákupů od společnosti VINATICO s. r. o. uplatnil v tomto svém daňovém přiznání neoprávněně nárok na odpočet daně s vědomím, že se o nákupy v tuzemsku nejednalo.

82. Ve druhém případě pak dovolatel při určení výše zdanitelného plnění nesprávně vychází ze základu daně navázaného na fiktivně vykazovaná plnění o údajných obchodech v tuzemsku mezi údajným dodavatelem VINATICO s. r. o. a odběratelem AK Unit s. r. o. Součástí popisu skutku je přitom jednoznačné vymezení, že tyto obchodní případy byly jen fiktivní, kupní cena u nich hrazena nebyla a základ daně na podkladě faktur vystavených společností VINATICO s. r. o. byl toliko fiktivním, z něhož rozsah zkrácení daně z přidané hodnoty pochopitelně vypočítávat není možné.

83. Zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. V případě škody způsobené na dani z přidané hodnoty se jedná o daň, která je ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, pevně stanovena. Daň z přidané hodnoty je jasně vypočitatelná s ohledem na základní vstupní informace, tedy s ohledem na prokázání toho, jaké zboží bylo ze zahraničí bez zaplacení daně z přidané hodnoty dovezeno a v jaké výši měla být DPH zaplacena. Zjištění výše zkrácené daně z přidané hodnoty (škody na dani z přidané hodnoty) je toliko numerickým úkonem, k němuž není třeba žádných odborných znalostí. Výše škody je zjišťována nikoli pouze z daňových přiznání, ale především z důkazů, které jsou podkladem pro vypracování těchto daňových přiznání. Těmito podklady jsou příslušné faktury.

84. Soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně správně určily rozsah zkrácení daně z přidané hodnoty v posuzovaném případě (v terminologii dovolatele „vzniklé škody“), neboť se jednalo o prostý výpočet a případný součet nezaplaceného DPH na výstupu, který měla zaplatit první tuzemská společnost, zde společnost AK Unit s. r. o., jež při nezohlednění fiktivně vykázaného obchodu v tuzemsku reálně nabyla zboží od zahraniční společnosti, a která ho následně přeprodala další české společnosti. Soudy přitom správně vyšly při určení výše základu z ceny zboží, která byla určena při pořízení zboží z jiného členského státu. Následné vykazování obchodů v tuzemsku s oceněním zboží pod cenou již nemůže být pro právní posouzení věci rozhodné, neboť jde o jednání charakteru zlegalizování výnosu z trestné činnosti.

85. Dovolateli rovněž nelze přisvědčit, že soud měl při určení výše zkrácené daně zohledňovat nákladové a výdajové položky jednotlivých společností začleněných do řetězce ve svých daňových přiznáních. Celkový rozsah zkrácené daně nelze snižovat o náklady pachatelem vynaložené na spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Při zjišťování rozsahu zkrácení daně se neuplatní stejná hlediska jako v případě určování výše prospěchu, který pachatel získal trestnou činností. Zatímco při určování výše prospěchu má význam čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy, při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka. Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti.

86. Na určení rozsahu zkrácení daně v případě dovozu zboží ze zahraničí a jeho nepřiznání ze strany dovozce nemůže mít vliv výpočet daně v daňových přiznáních jiných subjektů, byť by byly zapojeny do uměle vytvořeného obchodního řetězce. Z hlediska naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku je bez významu skutečnost, že jeden z daňových subjektů v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů svou daňovou povinnost zkrátil a jiný ji naopak v uvedeném vztahu navýšil. Každý subjekt daně musí totiž plnit svou daňovou povinnost v rozsahu, který mu zákon určuje, a to na základě správně vedených a úplných účetních podkladů. Daňový subjekt tak musí přiznat a odvést příslušnou daň ve výši odpovídající jeho hospodářskému výsledku. Proto je vyloučeno, aby řádné neodvedení daně jedním subjektem vyvážil jiný subjekt daně tím, že odvede daň v souladu se zákonem.

87. Ohledně dalších námitek obviněného, na jejichž podkladě uplatňuje i úvodní variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jedná se o prostou polemiku obviněného s hodnocením důkazů.

88. Obviněný izolovaně vyzdvihuje vybrané důkazy pro trestní řízení zjevně nižší důkazní váhy (obsah zprávy o daňové kontrole, v níž ovšem byl daňovým orgánem konstatován obsah té daňovým subjektem předložené fakturace, jež osobám zapojeným do daňové trestné činnosti sloužila k zastření společností AK Unit s. r. o. skutečně realizovaných nákupů zboží v zahraničí), jež bez návaznosti na další důkazy v řízení provedené a soudy řádně hodnocené jednotlivě, a především ve všech vzájemných souvislostech následně sám interpretuje způsobem, aby odpovídal jím zastávané skutkové verzi o řádně prováděných obchodech se společností VINATICO s. r. o.

89. Povahu prostého přehodnocení důkazu mají také výhrady obviněného ve vztahu k posouzení věrohodnosti výpovědi spoluobviněného M. S. K tomu státní zástupce poznamenal, že soudy se vyhodnocení výpovědí spoluobviněných věnovaly opravdu důkladně. Současně zdůraznil, že soudy ve svých skutkových závěrech rozhodně nevycházely výhradně z osamocené výpovědi jednoho ze spoluobviněných. Ohledně způsobu hodnocení důkazů vztahujících se k výroku o vině nevykazuje rozhodnutí soudu prvního stupně žádný deficit ve vztahu k procesním ustanovením trestního řádu, především co se týče jeho § 2 odst. 6.

90. Týká se to i argumentace dovolatele ve vztahu k otázce získání profitu, který lze pojímat i jako výhodu spočívající v tom, že společnost AK Unit s. r. o. nemusela hradit daň z přidané hodnoty v té výši, k níž byla jinak povinována. O rozpor mezi skutečným obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním soudu se tedy nejedná v závěru, že se obviněný jako jednatel společnosti AK Unit s. r. o. s touto společností vědomě a úmyslně zapojil do řetězce obchodních společností s úmyslem zkrácení daně z přidaného hodnoty v souvislosti s pořizováním zboží z jiného členského státu Evropské unie, přičemž společnost VINATICO s. r. o. reálně v rozhodné době nedodala v tuzemsku daňovému subjektu AK Unit s. r. o. deklarované plnění, nýbrž toto plnění poskytla posledně jmenované společnosti přímo zahraniční společnost FeCom s. r. o., jíž také kupující AK Unit s. r. o. hradila přímo kupní cenu. Úvahy obou soudů nevykazují žádných očividných nelogičností, zjevně nelogická a provedeným důkazům neodpovídající je naopak verze o údajném legálním obchodování přes prostředníka, od něhož ve skutečnosti prokazatelně nakupováno vůbec nebylo.

91. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolání z tohoto důvodu nemůže spočívat na námitkách proti tomu, jak soudy postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, jak hodnotily provedené důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily apod. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy posuzovat činnost soudu prvního stupně či odvolacího soudu v aplikaci procesních ustanovení. Zjištěný skutkový stav soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího je rozhodný pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Jelikož dovolatel uplatnil tento dovolací důvod výlučně v návaznosti na požadavek změny skutkových zjištění, k němuž bylo podáno negativní stanovisko shora, nelze jinak než označit uplatnění hmotněprávního dovolacího důvodu za nedůvodné.

92. Pokud obviněný v doplnění dovolání uplatnil i dovolací důvod předpokládaný v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ten přichází v úvahu, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Současně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit zásadně jen v rámci tohoto zákonného důvodu dovolání.

93. K argumentaci ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu státní zástupce uvedl, že je založena výlučně na odlišném právním posouzení [z důvodů dovolateli uvedených v souvislosti s uplatněním námitek tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a nesprávného právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.] než tom, k němuž ve svých rozhodnutích dospěly oba soudy (zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku). Dovolatel tedy při uplatnění tohoto důvodu dovolání ignoruje zákonnou podmínku, aby brojil proti takovému trestu, který byl ukládán ve vztahu k trestní sazbě stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K tomu státní zástupce dodal, že ani v případě právního posouzení dle představ dovolatele jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, u něhož činí zákonná trestní sazba dvě léta až osm let, by nebylo možno hovořit o trestu odnětí svobody uloženém mimo zákonnou trestní sazbu. Důvod dovolání podle písm. i) tr. ř. tedy na případ dovolatele nedopadá, jelikož vzhledem k právnímu posouzení, jež lze mít za správné, nejde v případě nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 5 let ani o trest zákonem nepřípustný, ani o trest uložený ve výměře mimo trestní sazbu.

94. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

95. V doplnění vyjádření k dovolání obviněného ze dne 19. 8. 2025 státní zástupce uvedl, že k podanému dovolání a jeho doplnění již ze strany Nejvyššího státního zastupitelství bylo podáno vyjádření dne 24. 1. 2025, č. j. 1 NZO 813/2024-51. Na toto vyjádření plně odkázal, neboť odmítavý postoj stran opodstatněnosti a důvodnosti dovolání obviněného ani po zopakování podaného dovolání obviněného (učiněného v návaznosti na dodatečné doručení překladu rozhodnutí odvolacího soudu a nově stanovený termín počátku běhu dovolací lhůty), nedoznal žádných změn.

96. Státní zástupce konstatoval, že obviněný toliko opakuje argumentaci v již jednou podaném dovolání a jeho prvním doplnění. V novém doplnění dovolání pak nesděluje žádná taková podstatná nova, jimiž by dosud ve smyslu deklarovaného porušení základních práv a svobod neargumentoval, aby na ně bylo nutno dále zvlášť a v dalším vyjádření reagovat. Státní zástupce proto setrval na svém závěrečném návrhu, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

97. V rámci své repliky k doplnění vyjádření státního zástupce obviněný uvedl, že státní zástupce plně odkázal na vyjádření ze dne 24. 1. 2025, s tím, že odmítavý postoj stran opodstatněnosti a důvodnosti dovolání obviněného ani po zopakování podaného dovolání nedoznal žádných změn.

98. Podle obviněného státní zástupce zřejmě odkazuje na vyjádření, které učinilo ve zcela jiném řízení, které bylo u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 11 Tdo 52/2025, a v němž bylo k jeho námitce rozhodnuto o vrácení věci Vrchnímu soudu v Olomouci za účelem opatření překladu jeho výše označeného usnesení. Obviněnému tak není zřejmé, z čeho státní zástupce dovozuje, že jeho argumentace bude automaticky užita i v jiném řízení, když právě i on sám musel podat dovolání jako celek znovu. Pokud tak státní zástupce odkazuje na argumentaci učiněnou v jiném řízení, bez jakékoliv argumentace pro nyní podané dovolání, o kterém je vedeno řízení pod sp. zn. 11 Tdo 52/2025, obviněný se k této nemůže reálně jakkoliv vyjádřit. Dodal, že ve svém druhém doplnění dovolání rovněž uplatnil zcela novou argumentaci, týkající se porušení práva EU, která nebyla dříve, ani v předchozím řízení, uplatněna.

99. Obviněný dále opětovně namítá, že v původním trestním řízení mělo dojít k překladu i ostatních listin, jak je uvedeno v podaném dovolání – minimálně tedy obžaloby, poučení a rozsudku soudu prvního stupně. Pokud byl totiž vadný postup v tom, že nebylo přeloženo rozhodnutí odvolacího soudu, jak konstatoval Nejvyšší soud, pak byl vadný i postup Krajského soudu v Ostravě, který nenechal vyhotovit překlad rozsudku soudu prvního stupně a ani obviněného o tomto právu nepoučil a výslovně se jej na toto nedotázal, přičemž toto pochybení se vztahuje i k podané obžalobě, a věc by tak měla být vrácena až do přípravného řízení. To vše samozřejmě i s ohledem na úplnou absenci tlumočení, překladu a zejména zcela nesprávných skutkových zjištění a vadných rozhodnutí soudů. Ve zbytku obviněný odkázal na své dovolání, včetně jeho doplnění, učiněných v tomto řízení.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

100. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

101. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m), i) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

102. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

103. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

104. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

105. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný též uplatnil, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

106. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na který obviněný rovněž odkázal, je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

107. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

108. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

109. Námitky obviněného lze rozdělit v podstatě do dvou skupin. První skupinu tvoří námitky, které nelze přiřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a jež se týkají namítaných procesních pochybení.

110. V tomto směru obviněný předně namítá, že mu Krajským soudem v Ostravě nebyly řádně doručeny listiny, které měly být doručeny do vlastních rukou, a to obžaloba, předvolání k hlavnímu líčení a rozsudek soudu prvního stupně.

111. Podle § 64 odst. 1 tr. ř. se do vlastních rukou doručuje a) obviněnému obžaloba, návrh na schválení dohody o vině a trestu, návrh na potrestání a předvolání, b) osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí, c) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí. Podle § 64 odst. 5 tr. ř. se odstavec 4 (o možnosti tzv. náhradního doručení) neužije, doručuje-li se a) obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, nebo b) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí. Podle § 64 odst. 6 tr. ř. je-li doručení podle odstavce 4 vyloučeno, musí to odesílatel na zásilce nápadně vyznačit. Doručující orgán v takovém případě vrátí písemnost odesílateli po marném uplynutí lhůty deseti dnů ode dne jejího uložení.

112. Podle § 196 odst. 1 tr. ř. dá předseda senátu doručit opis obžaloby obžalovanému a jeho obhájci. Opis obžaloby musí být doručen nejpozději s předvoláním k hlavnímu líčení nebo s vyrozuměním o něm (§ 196 odst. 5 tr. ř.).

113. Podle § 198 odst. 1 tr. ř. den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá. O hlavním líčení se vyrozumí státní zástupce, opatrovník a obhájce obžalovaného, jakož i poškozený a zúčastněná osoba (§ 198 odst. 2 tr. ř.).

114. Podle § 130 odst. 1 tr. ř. se opis rozsudku soudu doručuje obžalovanému, státnímu zástupci a zúčastněné osobě, a to i když byli přítomni při vyhlášení rozsudku. Podle § 130 odst. 2 trestního řádu má-li obžalovaný obhájce nebo opatrovníka, doručí se opis rozsudku též jim.

115. Z obsahu spisu na č. l. 1752 se podává, že předseda senátu krajského soudu vydal pokyn, aby obžaloba a výzva podle § 196 odst. 2 tr. ř., vz. 12, byly zaslány na adresu obhájce do datové schránky s přípisem, že obžaloba bude podle předchozí dohody včetně výzvy podle § 196 odst. 2 tr. ř. obviněnému doručena obhájcem, který soudu zašle doklad o doručení. Tehdejší obhájce obviněného Mgr. Ivo Šotek následně do trestního spisu založil kopie příslušných listin s dopsaným textem „Potvrzení o převzetí obžaloby J. A. Kolla 25. 10. 2023“ a „Převzal 13. 10. 2023 Anton Kolla“ na listině doručení obžaloby obžalovanému a jeho předvolání k hlavnímu líčení na 13. 11. 2023. (čl. 1758-1759 spisu). Obdobně předseda senátu krajského soudu postupoval po vyhlášení rozsudku, když opět požádal obhájce Mgr. Ivo Šotka o doručení rozsudku obviněnému podle předchozí dohody. Obhájce pak dne 7. 3. 2024 zaslal soudu potvrzení o převzetí rozsudku soudu prvního stupně s vyznačením „Prijal dňa 05.03.2024 Anton Kolla.“ Prohlášení o převzetí listin byla doplněna podpisem (čl. 1857-1858 spisu). Nepochybně tak krajský soud zvolil doručení uvedených písemností určených do vlastních rukou prostřednictvím obhájce obviněného na základě jakési jejich „dohody“, kdy obhájce tyto zaslal e-mailem obviněnému a následně soudu předložil jeho potvrzení o doručení těchto listin, přičemž obviněný byl s tímto způsobem doručování evidentně srozuměn.

116. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 11. 2023 (č. l. 1765–1777), kterého se obviněný osobně zúčastnil, předně vyplývá konstatování soudu, že lhůty k přípravě hlavního líčení byly zachovány, k čemuž obviněný neměl námitky, přičemž potvrdil, že obžalobu obdržel, že si ji přečetl a k věci vypovídat chce a bude. Osobně se pak účastnil i dalšího hlavního líčení dne 15. 1. 2024, přičemž hlavní líčení dne 16. 1. 2024 se k žádosti obviněného konalo v jeho nepřítomnosti (protokol o hlavním líčení ze dne 15. 1. – 16. 1. 2024 č. l. 1804–1812).

117. Jestliže obviněný zpochybňuje, zda vůbec rozsudek obdržel ve správném znění a v celém jeho rozsahu (nikoli, jak je jím namítáno, pouze jeho první stranu), toto jeho tvrzení nemůže obstát. Jak je ze spisu patrno, proti předmětnému rozsudku obviněný podal odvolání, včetně jeho podrobného doplnění (č. l. 1861–1862, 1864–1874 spisu), přičemž z jeho odvolací argumentace zcela nesporně vyplývá znalost obsahu uvedeného rozsudku.

118. Podle Nejvyššího soudu lze obviněnému přisvědčit, že takový způsob doručování trestní řád nezná a postupem soudu prvního stupně tak nepochybně formálně došlo k pochybení při doručování, neboť nebyl dodržen postup podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Je rovněž skutečností, že v důsledku toho hlavní líčení před soudem prvního stupně a následně i odvolací řízení bylo konáno, aniž by byla obviněnému řádně doručena obžaloba, předvolání k hlavnímu líčení a rozsudek soudu prvního stupně, přičemž toto pochybení nenapravil ani odvolací soud.

119. Po přezkoumání uvedených skutečnosti Nejvyšší soud ve shodě se závěrem státního zástupce prezentovaným v jeho vyjádření k dovolání má nicméně za to, že ačkoliv soud prvního stupně při doručování zjevně pochybil, přesto tato vada neměla ve svém důsledku zásadní vliv na postavení obviněného v řízení a jeho právo na spravedlivý proces včetně práva na obhajobu závažným způsobem dotčeno nebylo. Není totiž sporu o tom, že obviněný byl v době konání hlavního líčení seznámen s obžalobou, což sám potvrdil svým prohlášením a rovněž byl včas informován i o termínu hlavního líčení, přičemž lhůta pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení byla zachována. Prostřednictvím svého obhájce pak obviněný nepochybně obdržel i předmětný rozsudek soudu prvního stupně, což obhájce vůči soudu deklaroval. O tom, že obviněný byl s obsahem rozsudku seznámen svědčí skutečnost, že na něj reagoval odvoláním a jeho doplněním. Lze tedy uzavřít, že opakované doručování, byť procesně správným způsobem, by tak sice formálně naplnilo stanovená pravidla, ale materiálně by na situaci obviněného ničeho nezměnilo (a řádný postup by zjevně nevedl k odlišnému výroku o vině a trestu), přičemž současně platí, že daná problematika již byla judikaturně řešena (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 147/2011).

120. Bezpředmětnou se jeví též námitka, jíž obviněný shledal porušení procesních předpisů v tom, že nebylo přeloženo do slovenštiny rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vyhlášeno dne 18. 6. 2024, a o jehož překlad požádal dne 9. 9. 2024. Jak z obsahu spisu na č. l. 2171 vyplývá, dne 27. 3. 2025 Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání vrátil Krajskému soudu v Ostravě trestní spis ve věci obviněného vedený pod sp. zn. 30 T 2/2023, kdy jako důvodný shledal požadavek obviněného na překlad usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 4 To 15/2024 z jazyka českého do jazyka slovenského (viz opatření Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 52/2025).

121. Z obsahu předmětného podání Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2025, jemuž bylo předloženo dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 4 To 15/2024, jenž rozhodoval jako soud druhého stupně ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 2/2023, mimo jiné vyplývá, že dovolatel uplatňoval právo na používání svého mateřského jazyka požadavkem na pořízení překladu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, č. j. 30 T 2/2023-1820, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 4 To 15/2024, z jazyka českého do jazyka slovenského.

122. Nejvyšší soud konstatoval, protože v posuzované věci se nyní koná dovolací řízení a v jeho rámci se obviněný domáhá pořízení překladu dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, pak je nerozhodné, zda obviněný v předchozím řízení uplatňoval, či nikoliv své oprávnění vyplývající z § 2 odst. 14 tr. ř. a § 28 tr. ř. K tomu poukázal na právní závěry rozhodnutí uveřejněného pod č. 30/2002 Sb. rozh. tr. Proto shledal důvodným jen požadavek dovolatele na opatření překladu výše označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť jde o oprávnění vztahující se k úkonům probíhajícího dovolacího řízení a k uplatnění jeho práv v tomto řízení.

123. Oproti tomu Nejvyšší soud neshledal důvodný požadavek dovolatele na provedení překladu dalších procesních úkonů či rozhodnutí (např. v dovolání uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 30 T 2/2023) předcházejících dovoláním napadenému rozhodnutí, když ohledně těchto úkonů bylo již řízení ukončeno a žádné řízení se ohledně nich již nekoná (opatření Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 52/2025).

124. Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit námitky obviněného, jimiž poukazuje na pochybení soudu v jeho procesním poučení při hlavním líčení, přičemž vytýká, že nebyl poučen podle § 28 tr. ř. V tomto ohledu lze odkázat na protokol o výslechu obviněného z přípravného řízení ze dne 24. 7. 2023, kde byl poučen nejen podle § 2 odst. 14 tr. ř., o jeho právu užívat mateřský jazyk nebo jazyk o kterém uvede, že jej ovládá, ale i podle § 28 odst. 1, 2, 4 tr. ř. o jeho právu na tlumočníka pro jazyk jeho národnosti. K tomu obviněný prohlásil, že poučení porozuměl v plném rozsahu, že ovládá běžný hovorový český jazyk a tlumočníka nežádá (č. l. 1637–1641 spisu).

125. Obviněný dále vytýká, že nebyl řádně poučen ve smyslu novely podle zák. č. 333/2020 Sb., kdy bylo do trestního řádu včleněno mj. ustanovení § 206 b tr. ř., týkající se sjednání dohody o vině a trestu a také § 206 c tr. ř., týkající se prohlášení viny.

126. Nejvyšší soud z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 11. 2023 zjistil, že z tohoto sice nevyplývá, že by byl obviněný předsedou senátu v tomto směru poučen, resp. upozorněn, nejedná se však o takový nedostatek, jež by mohl ovlivnit napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci, a jež by také měl být předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Jak se podává z „vyjádření obviněného k upozornění a poučení ve smyslu § 196 odst. 2, 3 tr. ř.“ ze dne 25. 10. 2023, adresovaného Krajskému soudu v Ostravě, a to v souvislosti s trestním řízením vedeným proti jeho osobě, obviněný prostřednictvím obhájce mj. uvedl, že se cítí nevinen, že nemá zájem na uzavření dohody o vině a trestu a v hlavním líčení neprohlásí svou vinu, že nesouhlasí s popisem skutku, s jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, příp. ochranným opatřením (č. l. 1761 - 1762 spisu), V době před zahájením hlavního líčení, dal tedy obviněný jednoznačně najevo, že nemá zájem uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu, ani nechce v hlavním líčení prohlásit svou vinu, a tento svůj postoj po celou dobu trestního řízení evidentně nezměnil, a evidentně se domáhal své neviny posuzovanou trestnou činností.

127. Pod žádný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku vztahující se k procesnímu postupu soudů, jíž obviněný brojí proti způsobu protokolace v hlavním líčení. V tomto ohledu lze nicméně uvést, že námitkami obviněného proti protokolaci se soud prvního stupně zabýval, přičemž ohledně těchto rozhodl tak, jak vyplývá z usnesení na čl. l. 1819 spisu. Jestliže obviněný v řízení před soudem prvního stupně přes poučení neprohlásil, že neovládá český jazyk ani nežádal tlumočníka, neshledal Nejvyšší soud pochybení, pokud krajský soud dovodil, že není třeba automaticky do češtiny překládat obsah důkazů zachycených ve slovenském jazyce. Postupem soudu prvního stupně při protokolaci v hlavním líčení tak nebylo porušeno právo obviněného ve věci jednat před soudem ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

128. Další část svého mimořádného opravného prostředku obviněný opřel o dovolací námitky uvedené v § 265 odst. 1 písm. g), h), m) a i) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný jej uplatnil v jeho první a třetí alternativě, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

129. Námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas obviněného s tím, že byl uznán vinným na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně, v důsledku čehož shledal, že stávající skutkové i právní závěry jsou s nimi ve zjevném rozporu. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, nicméně obviněný ve skutečnosti brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení.

To platí zejména ve vztahu k námitkám, že měly být vyřazeny dvě faktury z 30. 5. 2014 a 2. 7. 2014 vystavené společností FeCom, jelikož z výroku rozsudku prvoinstančního soudu je zřejmé, že do skutku je zahrnuto výlučně období od 1. 6. do 30. 6. 2014, pokud za nesprávný označuje závěr, že měl pořizovat zboží v jiném členském státě od společnosti FeCom, tvrdí, že společnost AK Unit nakupovala na území České republiky od české společnosti VINATICO, což je jednoznačně konstatované a prokázané ve zprávě o daňové kontrole, jestliže za nepravdivé označuje tvrzení, že společnost AK Unit měla obchody financovat, protože za zboží dodané touto společností byly úhrady připsány až po dodání, jestliže se neztotožňuje se stanovenou výší způsobené škody, neboť soudy nezkoumaly, jaké nákladové a výdajové položky mohly jednotlivé společnosti uplatňovat v rámci odpočtu DPH a jaká by byla přesná výše hrazeného či vráceného DPH, rovněž pokud za rozporný s provedenými důkazy a neprokázaný označuje závěr o nepřiznání a neodvedení daně a jejím krácení v rámci účelového řetězce, uvádí, že si povinnosti vyplývající z § 21 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, jakož i všechny své daňové povinnosti řádně splnil a daň na výstupu vždy řádně přiznal, že z žádného provedeného důkazu nelze dovodit, že by se jakkoliv úmyslně zapojil do účelového obchodního řetězce, tvrdí, že se s Vaskou a S.

nikdy za účelem krácení daně nespojil, namítá, že jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka S., kterou označuje jako nepravdivou a účelovou, založenou na pouhých domněnkách a ve vztahu k jeho osobě nic neprokazující, když u něj nelze vyloučit zájem na výsledku řízení, nesouhlasí se způsobem hodnocení této výpovědi ze strany soudů, která byla posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi. Taktéž pokud uvádí, že byl zjevně zatažen do již vytvořené struktury namísto P., čehož si v dané době nebyl vědom, že tuto strukturu vytvářet nemohl, protože ta již byla vytvořena ze strany obviněného S.

za účasti P., který se v určité době odtrhl z tohoto seskupení, a dále za účasti F. (B., Vaska) a ZE-KOV (Š., L.), argumentuje, že nešlo o fiktivní nákup daného zboží, že nelze zpochybnit postup nákupu přes „prostředníka“, když společnost AK Unit řádně zdanila a odvedla DPH, že tento princip je naprosto běžný, protože řada prodejců prodává zboží, které ani nemá na skladě, že jeho společnost nemusela mít zboží ve fyzickém držení, mít jej na skladě a osobně fyzicky dále distribuovat, přesto s ním mohla obchodovat a mohla fakturovat zboží odběrateli.

Pokud zboží bylo dodáno přes zprostředkovatele, tvrdí, že je to naprosto běžná a legitimní praxe v podnikatelském prostředí a další. Na základě toho dovozuje, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou.