2 Azs 255/2024- 39 - text
2 Azs 255/2024 - 40
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Tomáše Kocourka a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: O. R., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2024, č. j. OAM
5841
5/ZR
2024, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 11. 2024, č. j. 73 Az 2/2024
31,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 109 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
[1] Žalovaný žalobkyni podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „zákon č. 65/2022 Sb.“), ve spojení s § 10 odst. 3 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, odňal oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany. Žalobkyni byla dočasná ochrana v České republice udělena proto, aby zde mohla pobývat s dcerou, která zde dočasné ochrany již požívala. Dceři žalobkyně však bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany ukončeno ke dni 31. 3. 2024 z důvodu uplynutí doby. Ukončením dočasné ochrany dcery podle žalovaného zanikl důvod, pro který byla žalobkyni udělena dočasná ochrana za účelem sloučení rodiny, a jiný důvod hodný zřetele pro její ponechání žalovaný neshledal. Žalovaný navíc konstatoval, že žalobkyně je držitelkou oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany ve Finsku.
[2] Proto tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pobočky v Liberci, který rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu neplynul závěr o tom, že žalobkyně je držitelkou dočasné ochrany ve Finsku, ze správního spisu. Žalovanému proto uložil doplnit k této otázce podklady a také znovu vyhodnotit, zda v případě žalobkyně neexistuje důvod hodný zřetele, pro který by bylo namístě ji ponechat v režimu dočasné ochrany v České republice.
[3] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) v kasační stížnosti nadále trvá na tom, že podle správního spisu měla žalobkyně v době rozhodování aktivní dočasnou ochranu ve Finsku. Práv z dočasné ochrany přitom nelze požívat ve více státech. Odjezdem dcery žalobkyně z České republiky přestala zde udělená doplňková ochrana plnit svůj účel. Stěžovatel je dále přesvědčen, že důvod hodný zřetele ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně cizinců není v této věci naplněn.
[4] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že existence dočasné ochrany ve Finsku nebyla prokázána. Pokud by jí stěžovatel ponechal dočasnou ochranu v České republice, nebylo by to k újmě veřejného zájmu. Žalobkyně poukázala na stav v zemi jejího původu v důsledku válečného konfliktu; stěžovatelovo rozhodnutí považuje za nepřiměřené.
[5] V návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) o předběžné otázce položené osmým senátem NSS (rozsudek ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C
753/23), poskytl kasační soud účastníkům možnost se k závěrům SDEU vyjádřit.
[6] Stěžovatel uvedl, že SDEU se v rozsudku Krasiliva vyjádřil k situaci, kdy bylo v odlišném členském státě o dočasnou ochranu požádáno, ale žadatel ji ještě nezískal. V této věci však jiný členský stát oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany i vydal. K takové situaci se SDEU výslovně nevyjádřil. Stěžovatel ale má za to, že jeho závěry lze interpretovat tak, že v těchto situacích unijní právo z hlediska své systematiky a účelu neukládá povinnost umožnit druhotnou migraci poživatelů dočasné ochrany mezi členskými státy.
[6] Stěžovatel uvedl, že SDEU se v rozsudku Krasiliva vyjádřil k situaci, kdy bylo v odlišném členském státě o dočasnou ochranu požádáno, ale žadatel ji ještě nezískal. V této věci však jiný členský stát oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany i vydal. K takové situaci se SDEU výslovně nevyjádřil. Stěžovatel ale má za to, že jeho závěry lze interpretovat tak, že v těchto situacích unijní právo z hlediska své systematiky a účelu neukládá povinnost umožnit druhotnou migraci poživatelů dočasné ochrany mezi členskými státy.
[7] Žalobkyně zopakovala, že nebylo postaveno na jisto, že byla držitelkou dočasné ochrany ve Finsku. Z rozsudku Krasiliva navíc plyne, že nelze odepřít přiznání dočasné ochrany jen proto, že ji žadatel již obdržel v jiném členském státě. Dále stěžovatelka odkázala na důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí měla být ponechána dočasná ochrana v České republice.
[8] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná. Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce [§ 31 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)], se NSS zabývá též otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). Není
li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28, č. 4219/2021 Sb. NSS, body 11 a 12). Žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve věcech dočasné ochrany jsou přitom věcmi mezinárodní ochrany ve smyslu § 31 odst. 2 s. ř. s., a proto o nich rozhoduje specializovaný samosoudce (rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2023, č. j. 10 As 290/2022
30, č. 4451/2023 Sb. NSS, bod 43, dále např. rozsudky NSS ze dne 25. 4. 2024, č. j. 6 Azs 259/2023
21, bod 20, nebo ze dne 30. 10. 2024, č. j. 9 Azs 119/2024
33, bod 18).
[9] NSS v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006
59, č. 1143/2007 Sb. NSS, upřesnil, že při posuzování přijatelnosti kasační stížnosti žalovaného, u něhož pojmově nemůže být splněna podmínka přesahu vlastních zájmů, postačí hodnotit, zda se krajský soud dopustil zásadního pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva, případně zda nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu.
[10] NSS podotýká, že kasační stížnost se týká i právních otázek, které sice v době podání kasační stížnosti nebyly judikaturou kasačního soudu plně vyřešeny, nicméně nyní již tyto otázky zodpovězeny jsou.
[11] Otázkou postupu správního orgánu před odnětím dočasné ochrany se zabýval NSS v rozsudku ze dne 25. 4. 2025, č. j. 5 Azs 217/2023
36. Zohlednil aktuální judikaturu kasačního soudu navazující na rozsudek Krasiliva a dospěl k závěru, že skutečnost, že byl žalobce před podáním žádosti o dočasnou ochranu v České republice registrován jako držitel dočasné ochrany v jiném členském státě EU, bez dalšího neimplikuje odnětí dočasné ochrany v České republice. Správní orgán musí před odnětím pobytového oprávnění cizince poučit a zjistit, zda chce svá práva plynoucí z dočasné ochrany čerpat výlučně v České republice. Pokud ano, správní orgán obdobně jako v případech podání duplicitní žádosti o dočasnou ochranu zejména ověří, zda předchozí pobytové oprávnění nezaniklo vydáním povolení k pobytu v České republice, popř. cizince vyzve, aby učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě (srov. body [22] až [29] rozsudku č. j. 5 Azs 217/2023
26, jakož i judikaturu v tomto rozsudku citovanou). Krajský soud podle NSS nevybočil z výše popsaných judikaturních východisek.
[12] NSS v rozsudku ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023
27, také konstatoval, že pro zjištění, zda určitá osoba v minulosti podala žádost o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, popřípadě zda toto oprávnění stále trvá, nelze vycházet pouze z údajů obsažených v informačním systému členských států Temporary Protection Platform, který představuje pro orgány členských států pouhou pomůcku (bod 43 citovaného rozsudku). I poukaz krajského soudu na to, že závěry stěžovatele k trvání dočasné ochrany žalobkyně ve Finsku nemají dostatečnou oporu ve správním spise (bod 12 napadeného rozsudku), je tedy v souladu s judikaturou.
[13] Pokud jde o zrušení napadeného rozhodnutí proto, že nedostatečně vyložilo neurčitý právní pojem důvod hodný zřetele podle § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně cizinců, postup krajského soudu odpovídá judikatuře týkající se výkladu neurčitých právních pojmů, podle níž jsou výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní případ plně přezkoumatelné soudem (rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014
27, č. 3200/2015 Sb. NSS, a usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 4. 2012, č. j. 8 As 37/2011
154, č. 3073/2014 Sb. NSS, bod 24).
[14] Krajský soud v napadeném rozsudku (body 11 a 15) upozornil, že stěžovatel namísto o zákonném pojmu důvod hodný zřetele hovoří o důvodu hodném zvláštního zřetele, což je již podle jazykového výkladu zjevně přísnější požadavek, a dále se k němu vyjádřil v kontextu konkrétních skutkových okolností věci žalobkyně. NSS považuje požadavek krajského soudu, aby stěžovatel řádně objasnil obsah užitého neurčitého právního pojmu v souladu s textem zákona a jeho účelem a s přihlédnutím k okolnostem daného případu také za odpovídající dlouhodobě ustálené judikatuře (rozsudky NSS ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004
73, č. 701/2005 Sb. NSS, ze dne 30. 9. 2011, č. j. 4 As 12/2011
100, či ze dne 18. 6. 2015, č. j. 9 As 12/2014
86, bod 43). Ani ohledně konkrétních závěrů krajského soudu ve vztahu k případu žalobkyně neshledal NSS důvod ke kasačnímu zásahu (shodně srov. usnesení NSS ze dne 7. 5. 2025, č. j. 7 Azs 318/2024
20, bod 18, ve věci manžela žalobkyně).
[15] Kasační soud uzavírá, že závěry napadeného rozsudku jsou v souladu s judikaturou. Krajský soud se ani nedopustil zásadního pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. NSS proto odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020
33, č. 4170/2021 Sb. NSS, body 51 až 53). Neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti; toto právo naopak náleží úspěšné žalobkyni (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalobkyni v řízení vznikly hotové výdaje (§ 57 odst. 1 s. ř. s.) ve výši 109 Kč tvořené poštovným za zaslání vyjádření ke kasační stížnosti (obálka na č. l. 34 spisu NSS). Vznik jiných konkrétně vyčíslených nákladů ze spisu neplyne a žalobkyně jej ani netvrdí. NSS proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 109 Kč, kterou je jí stěžovatel povinen uhradit do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2025
Sylva Šiškeová
předsedkyně senátu