Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
1.1.2001, dále jen „o.s.ř“).
Dovolání je ve smyslu § 236 odst.1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím uplatnil způsobilý
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly dovoláním
tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán dovolacím
důvodem, je předmětem přezkumu správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené
právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových
vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění
zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen „zákon č. 298/1990 Sb.“), ke kterému v dané
věci dospěl odvolací soud.
Právní posouzení věci je - obecně - nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Dovolání není důvodné.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl mnohokrát (kupř. v rozsudcích ze dne
30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze
dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97,
ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo
1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20
Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp.
zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, 20 Cdo
1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, ze dne
28.2.2002, sp. zn. 2303/2000, ze dne 29.4.2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2001, ze
dne 18.12.2003, sp. zn. 20 Cdo 2157/2002, a implicite v rozhodnutích dalších)
vysloven názor (z něhož odvolací soud vycházel), že subjekt, který je podle
zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto
zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který
sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad
majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden
není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn
v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).
Ve všech těchto rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, proč tomu tak je;
dovolatel tyto názory zná, a oponuje jim, stejně jako ostatní žalující církevní
subjekty (řeholní řády a kongregace) předtím. Namítá-li, že Nejvyšší soud si
vede stále svou, je třeba připomenout, že uplatňované závěry vyslovil - od
počátku - i ve vztahu k té argumentaci, kterou nyní dovolatel již jen opakuje;
Nejvyšší soud míní, že je správné, je-li jeho judikatura ustálená a
konzistentní.
Není tomu tak, že Nejvyšší soud jen znovu (a znovu) uplatňuje svůj
názor, aniž by čelil novým námitkám; Nejvyšší soud vychází z názoru, kterým se
- již dříve - k těmto (ve skutečnosti starým) námitkám vyslovil.
Dovolatelem kritizované pojetí názoru Nejvyššího soudu na obnovu tzv.
církevního majetku (ad tzv. restituční skutková podstata) má ostatně pro něho a
ty, kdož tvrdí své (obdobné) právo, i výhody, jež neprávem pomíjí; stranou
dosahu zákona č. 298/1990 Sb. totiž Nejvyšší soud ponechává - a dovolateli je
to známo - ty způsoby odnětí církevního majetku, k nimž došlo na základě první
pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. (viz kupříkladu rozsudek ze dne
18.12.2003, sp. zn. 20 Cdo 2157/2002, resp. rozsudek ze dne 31.10.2002, sp. zn.
20 Cdo 2015/2001, uveřejněný pod č. 230/2002 v časopisu Soudní judikatura) nebo
na základě „nezavršeného“ procesu znárodnění zestátněním pro nedostatek podpisu
ministra na znárodňovacím aktu (viz kupříkladu rozsudek ze dne 17.8.2004, sp.
zn. 20 Cdo 723/2003).
Nejvyšší soud usiluje o takový výklad vztahu předpisů speciálních
(restitučních) a předpisů obecných, který je způsobilý vystihnout aspekty
současného praktického života, zřetele historické, nezpochybněnou kontinuitu
práva (a přiměřeně i požadavek stability právních poměrů), jakož i (tomu
korespondující) smysl a účel těch předpisů, jež jsou zde dotčeny (srov. též
rozsudek velkého senátu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Zaujat polemikou s Nejvyšším soudem dovolatel přehlíží, že právní názor, který
Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní soud v
usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, jakož i v usnesení ze dne
25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000, v němž odmítl ústavní stížnost proti
rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, vycházejícímu z názoru,
který dovolatel nyní kritizuje.
I z pohledu Ústavního soudu se ve věcech vlastnické obnovy původně církevního
majetku prosazují - v rozhodovací praxi obecných soudů známé - zvláštnosti; v
usnesení ze dne 10.6.2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, poukázal Ústavní soud též na
ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (podle něhož majetek zde uvedených
církevních subjektů nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí
zákonů o tomto majetku), a vyložil je tak, že „zemědělský majetek, který byl
dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným
zákonem a do doby vydání takového zákona je chráněn“.
Právní posouzení dané věci odvolacím soudem, jež je s uvedenými závěry
konformní, má Nejvyšší soud logicky za správné; proto naopak nemůže obstát
dovolací důvod, který proti němu dovolatel uplatnil.
V mezích dovoláním založeného přezkumu je proto i rozsudek odvolacího soudu
správný, v důsledku čehož Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 1, věta
před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšné žalované, jíž by příslušela
jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu