2 3
20 Cdo 249/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinným 1) Student Reality, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše č. 3211, identifikační číslo osoby 27162672, zastoupené JUDr. Josefem Petrem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova č. 785/1 a 2) M. K. A., narozenému dne XY, státnímu příslušníkovi Bulharské republiky, v České republice hlášenému k pobytu v XY, pro 14 416 191,83 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10, pod sp. zn. 167 Ex 2540/20, o dovolání WPB Capital, spořitelního družstva v likvidaci, se sídlem v Brně, Kamenná č. 835/13, identifikační číslo osoby 25780450, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 49/5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2021, č. j. 25 Co 197/2021-174, takto:
Dovolání se odmítá.
Soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10, usnesením ze dne 4. května 2021, č. j. 167 Ex 2540/20-140, rozhodl o vstupu WPB Capital, spořitelního družstva v likvidaci, se sídlem v Brně, Kamenná č. 835/13, identifikační číslo osoby 25780450, do řízení na místo oprávněné České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42. Městský soud v Praze k odvolání povinné 1) usnesením z dne 1. července 2021, č. j. 25 Co 197/2021-174, rozhodl, že usnesení soudního exekutora se ve vztahu k povinné 1) mění tak, že se návrh oprávněné na vstup WPB Capital, spořitelního družstva v likvidaci do řízení na místo oprávněné zamítá (první výrok) a že usnesení soudního exekutora se ve vztahu k povinnému 2) zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekučním titulem v projednávané věci je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný JUDr. Šárkou Novotnou, notářkou se sídlem v Praze, dne 30. června 2010, sp. zn. N 356/2010, NZ 328/2010, k vymožení pohledávky WPB Capital, spořitelního družstva, ve výši 14 416 191,83 Kč, která vznikla WPB Capital, spořitelnímu družstvu, na základě smlouvy o úvěru č. 2210-21417, uzavřené dne 24. června 2010 mezi WPB Capital, spořitelním družstvem, jako věřitelem a oběma povinnými jako solidárními dlužníky (dále též jen „předmětná pohledávka“).
Rozhodčím nálezem ze dne 2. června 2014, sp. zn. 286/14, který nabyl právní moci dne 13. června 2014 (dále též jen „předmětný rozhodčí nález“), vydaném ve sporu mezi TROWMART LIMITED (nyní LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., dále též jen „LCCD“) jako žalobcem a WPB Capital, spořitelním družstvem v likvidaci, jako žalovaným, bylo určeno, že ke dni 10. května 2013 je vlastníkem předmětné pohledávky za povinnou 1) LCCD, a to z důvodu převodu vlastnického práva k předmětné pohledávce z WPB Capital, spořitelního družstva v likvidaci, na LCCD v důsledku uplatnění opce podle smlouvy ze dne 20.
listopadu 2002. Vykonatelnost předmětného rozhodčího nálezu byla odložena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. července 2014, č. j. 65 C 101/2014-22, přičemž toto rozhodnutí bylo vydáno v rámci řízení o zrušení předmětného rozhodčího nálezu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017, sp. zn. 6 To 48/2016, byla mimo jiné i předmětná pohledávka ve smyslu § 79e odst. 1 trestního řádu zajištěna a z důvodu spornosti majitele pohledávek bylo společnosti LCCD a WPB Capital, spořitelnímu družstvu v likvidaci, s těmito pohledávkami zakázáno nakládat; následně byl správou zajištěných pohledávek pověřen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (oprávněný v projednávané věci).
Zajištění předmětné pohledávky bylo poté zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2021, sp. zn. 6 To 12/2021. Ve vztahu k povinné 1) odvolací soud dospěl k závěru, že návrhu oprávněné na vstup WPB Capital, spořitelního družstva v likvidaci, nebo LCCD do řízení na místo oprávněné, nelze vyhovět.
Soud dovodil, že WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, není osobou, na niž zrušením zajištění předmětné pohledávky přešlo právo oprávněného z exekučního titulu, neboť předmětným rozhodčím nálezem, který je pravomocný, bylo určeno, že vlastníkem předmětné pohledávky je LCCD. Odložení vykonatelnosti nemění nic na skutečnosti, že předmětný rozhodčí nález zůstane do doby, než bude případně ve zrušovacím řízení pravomocně zrušen, listinou s účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Účastníci řízení jakož i všechny orgány včetně soudů a soudního exekutora jsou povinni z něj vycházet.
Proto odvolací soud ve vztahu k povinné 1) změnil usnesení soudního exekutora tak, že návrh na vstup WPB Capital, spořitelního družstva v likvidaci, na místo oprávněné se zamítá. Ve vztahu k povinnému 2) odvolací soud usnesení soudního exekutora zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení, neboť ten se nezabýval tím, zda vůbec předmětným rozhodčím nálezem bylo rozhodováno i o pohledávce za povinným 2), zda byla předmětná pohledávka za povinným 2) předmětem postoupení a případně zda byl přechod práva řádně prokázán.
Nedostatek těchto tvrzení byl přitom způsoben výlučně tím, že LCCD nebyla o této exekuci informována a nemohla tak uplatnit svá procesní práva. Usnesení odvolacího soudu napadlo WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záleží na řešení tří právních otázek, které podle názoru dovolatele dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Tyto otázky zní: 1) zda je možné za situace, kdy ustanovení § 36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále též jen „e.
ř.“, předpokládá, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, přihlížet vedle těchto skutečností i k dalším skutečnostem vzniklým před zahájením exekučního řízení, zejména k rozhodčímu nálezu, jež byl vydán před zahájením exekučního řízení; 2) zda odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu, případně jeho předpokládaná nicotnost způsobuje, že podle tohoto rozhodčího nálezu není možné postupovat; a 3) zda je rozhodčí nález závazný i pro strany exekučního řízení a soud v případě, že povinní nebyli účastníky rozhodčího řízení, v němž byl rozhodčí nález vydán.
Dovolatel předně namítá, že z ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), resp. ustanovení § 36 odst. 5 e. ř. se podává, že právní skutečnost, na jejímž základě má dojít v průběhu exekučního řízení ke změně v osobě účastníka řízení, musí nastat po zahájení exekučního řízení. V projednávané věci však k údajnému přechodu práva na základě předmětného rozhodčího nálezu mělo podle odvolacího soudu dojít ke dni 10. května 2013, tedy před zahájením exekučního řízení.
Dovolatel namítá, že exekuční titul nadále svědčí jemu, neboť v projednávané věci bylo exekuční řízení zahájeno 19.
listopadu 2020 na návrh oprávněné, a to z důvodu, že oprávněná byla správcem v trestním řízení zajištěné předmětné pohledávky za povinnými a z tohoto důvodu byla oprávněná současně i aktivně legitimována v exekučním řízení, ačkoliv jí z exekučního titulu právo nevyplývalo. Vzhledem k tomu, že dne 8. března 2021 bylo zajištění předmětné pohledávky zrušeno, je třeba toto usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2021, sp. zn. 6 To 12/2021, považovat za listinu vydanou státním orgánem ve smyslu § 36 odst. 4 e.
ř., a tedy skutečnost s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, nastala až po zahájení exekučního řízení. V současné době je vedeno řízení o zrušení předmětného rozhodčího nálezu, v němž bude pravomocně rozhodnuto, kdo je věřitelem předmětné pohledávky za povinnými, nicméně i přesto je nyní možné rozhodnout o procesním nástupnictví v exekučním řízení. Oprávněná podala exekuční návrh podle exekučního titulu, z nějž právo svědčí ve prospěch dovolatele, v návrhu není jakkoliv zmiňován ani připojen předmětný rozhodčí nález, jehož vykonatelnost byla nadto odložena, a exekuční soud při pověření soudního exekutora o otázce, kdo je skutečným vlastníkem předmětné pohledávky, nerozhodoval a ani k ní nemohl přihlížet, neboť mu nebyla předestřena.
Soudní exekutor proto postupoval správně, když rozhodl, že na místo oprávněného má do exekučního řízení vstoupit dovolatel, neboť mu svědčí právo z exekučního titulu. Dovolatel dále namítá, že podle předmětného rozhodčího nálezu není možné postupovat, neboť v současné době je vedeno řízení o jeho zrušení a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. července 2014 byla odložena jeho vykonatelnost. Městský soud v Praze následně rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 změnil tak, že se návrh na odklad vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu ohledně jeho výroku I.
zamítá, a ve svém odůvodnění mimo jiné dovodil, že s výhradou prokázání dosud uplatněných žalobních tvrzení, lze usuzovat na důvodnost návrhu na zrušení předmětného rozhodčího nálezu. Vzhledem k tomu, že je možné uzavřít, že předmětný rozhodčí nález je nálezem nicotným, neboť byl vydán rozhodčím soudem i přesto, že rozhodčím soudem být vydán nemohl, není možné podle něj v tomto exekučním řízení postupovat a dovozovat z něj jakýkoliv přechod pohledávky uplatněné v tomto exekučním řízení. Dovolatel konečně namítá, že předmětný rozhodčí nález nemůže být závazný i pro strany exekučního řízení, neboť povinní nebyli účastníky rozhodčího řízení, ve kterém byl rozhodčí nález vydán.
Předmětný rozhodčí nález je rozhodnutím, které zavazuje (nebyla-li odložena jeho vykonatelnost) pouze účastníky daného rozhodčího řízení, jimiž v projednávané věci byli LCCD a dovolatel, nikoliv však povinní v projednávaném řízení. Z tohoto důvodu by k předmětnému rozhodčímu nálezu nemělo být přihlíženo, neboť exekuční řízení je vedeno mezi jinými účastníky, než mezi kterými bylo vedeno rozhodčí řízení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se rozhodnutí soudního exekutora potvrzuje.
Dovolatel dále navrhl odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání WPB Capital, spořitelního družstva v likvidaci, není přípustné.
Nejvyšší soud předně uvádí, že proti druhému výroku napadeného usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně [resp. soudního exekutora – srov. ustanovení § 28 věty druhé e. ř.] a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§ 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.]. Nadále se proto Nejvyšší soud zabýval dovoláním pouze v rozsahu, kterým napadá první výrok napadeného usnesení odvolacího soudu.
Dovolatel zakládá přípustnost dovolání zejména na řešení právní otázky, zda je možné, aby za situace, kdy ustanovení § 107a o. s. ř., resp. ustanovení § 36 odst. 5 e. ř. předpokládá, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízením jde, do řízení na místo dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce, může dojít k přechodu práva i v případě, pokud tato skutečnost (vydání předmětného rozhodčího nálezu) měla nastat ještě před zahájením exekučního řízení.
Dovolatel však současně pomíjí, že odvolací soud za skutečnost zakládající přechod práva ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. nepovažoval předmětný rozhodčí nález, který byl vydán před zahájením exekučního řízení. Rozhodující skutečností pro přechod práva je zrušení zajištění předmětné pohledávky usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2021, sp. zn. 6 To 12/2021, ke kterému došlo až po zahájení exekučního řízení. V tomto případě tak dovolatel předestírá své vlastní skutkové závěry a na nich pak buduje své vlastní (shora uvedené) a od
odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. 21 Cdo 393/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 3114/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 515/2018), a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Proto tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Dovolatel dále namítá, že odklad vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu, případně jeho předpokládaná nicotnost, způsobuje jeho neúčinnost. Odvolací soud v tomto směru vysvětlil rozdíl mezi právní mocí a vykonatelností a správě uvedl, že odložení vykonatelnosti nemění nic na skutečnosti, že rozhodčí nález zůstane do doby, než bude případně ve zrušovacím řízení pravomocně zrušen, listinou s účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Dovolací soud již dříve dovodil, že účinky právní moci soudního rozhodnutí, jež se projevují tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností výroku rozhodnutí a jeho nezměnitelností (materiální právní moc) zůstávají odkladem vykonatelnosti rozhodnutí nedotčeny.
Uvedené platí v mezích pravomoci rozhodce i pro jím vydaný rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, a který v důsledku toho „nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný“ (§ 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. v rozhodném znění; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále v souvislosti s odkladem vykonatelnosti rozhodčích nálezů dovolací soud dovodil, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nelze odložit vykonatelnost rozhodčího nálezu v té jeho části, jíž je rozhodnuto o nahrazení projevu vůle. Za splnění zákonných předpokladů (§ 32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení) lze odložit vykonatelnost rozhodčího nálezu v té jeho části, jíž je ukládána vykonatelná povinnost, tedy i v části ukládající povinnost k náhradě nákladů řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 168/2014). Z uvedeného se jasně podává, že nařízení odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu v části, jíž bylo určeno vlastnictví k předmětné pohledávce, není možné, neboť tímto výrokem nebyla ukládána povinnost, na jejímž základě by mohl být nařízen výkon rozhodnutí (zahájena a případně provedena exekuce; srov. obdobně judikaturu dovolacího soudu k odkladu vykonatelnosti soudních rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 32 Cdo 1822/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
září 2017, sp. zn. 30 Cdo 3367/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, sp. zn. 28 Cdo 6085/2017). Došlo-li i přesto k odkladu vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu jako celku, nezpůsobuje toto rozhodnutí odklad jeho právní moci a ve smyslu § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. jsou jeho výroky i nadále účastníci řízení a též všechny orgány vázány. Dovolatel dále dovozuje nicotnost rozhodčího nálezu, spočívající v tom, že rozhodce rozhodl v rozporu s hmotným právem a byl podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem.
Dovolací soud již dříve dovodil, že okolnost, že je rozhodčí nález případně věcně nesprávný (ba dokonce zmatečný), mu účinky pravomocného soudního rozhodnutí ve smyslu § 159a o. s. ř. neodnímá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2254/2011) a nezpůsobuje tedy ani jeho nicotnost (k nicotnosti právních aktů srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 26 Cdo 2182/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 1697/2017, včetně judikatury tam zmíněné).
Ke stejnému závěru je třeba dospět i ve vztahu k pouhé skutečnosti, že předmětný rozhodčí nález byl napaden návrhem na jeho zrušení soudem (srov. § 32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Polemizuje-li dovolatel se závěrem dovolacího soudu, že rozhodčí nález je veřejnou listinou, a dovozuje-li, že není závazný pro účastníky řízení, v němž se jím určitá právní skutečnost dokládá, nezakládá ani touto námitkou přípustnost dovolání. Dovolací soud již dříve dovodil, že nabývá-li rozhodčí nález dnem doručení účinků pravomocného soudního rozhodnutí a je-li soudně vymahatelný (k povaze rozhodčího nálezu srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má obdobnou povahu jako soudní rozhodnutí, které je veřejnou listinou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
října 2018, sen. zn. 29 ICdo 72/2016, uveřejněný pod číslem 13/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu, že z těchto důvodů je třeba předmětný rozhodčí nález ve smyslu § 36 odst. 4 e. ř. považovat za listinu vydanou státním orgánem, jež prokazuje přechod či převod práva z exekučního titulu, je proto správný.
Dodává-li dovolatel nad rámec uvedeného, že v téměř totožných exekučních řízeních rozhodoval odvolací soud o vstupu dovolatele do řízení odlišně, aniž by však blíže tato řízení označil a současně aniž by v tomto směru označil předpoklady přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. nebo vymezil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., nemůže ani tato jeho námitka přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3332/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1898/2013).
Vzhledem k tomu, že dovolání tak není přípustné ani v rozsahu, jímž napadá první výrok napadeného usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel současně navrhl odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci usnesení odvolacího soudu nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu