20 Cdo 3052/2025-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného S. V. J. XY zastoupeného Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1070/19, proti povinnému P. R., zastoupenému Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích č. 661/9, pro 50 486 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení a částečné zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 2421/2023, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2024, č. j. 14 Co 505/2024-96, takto: Dovolání povinného se odmítá.
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. prosince 2024, č. j. 14 Co 505/2024-96, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. července 2024, č. j. 14 EXE 2421/2023-69 („dále též jen soud prvního stupně“), kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I.) a na částečné zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí (výrok II.). Povinný své návrhy odůvodnil tím, že exekuční titul mu nebyl řádně doručen, nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, exekuční návrh je šikanózní, postižení nemovité věci je nepřiměřené a exekucí dochází ke zcela zjevné nespravedlnosti. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, neboť exekuční titul v projednávané věci netrpí zásadními vadami, exekuce není v rozporu s principy právního státu a nevede ke zjevné nespravedlnosti. Exekuční titul byl povinnému
řádně doručen, povinný proti němu podal odvolání, které bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Nejedná se o šikanózní návrh, protože povinná se návrhem snaží domoci se přiznaného plnění poté, co povinný nedostal své povinnosti zaplatit jí částku vyplývající z exekučního titulu. Jelikož z návrhu povinného ani ze spisu nevyplývá, že by povinný měl i jiný majetek, jehož postižením by mohlo dojít k uspokojení vymáhané pohledávky dříve než prodejem předmětného nemovité majetku, soudy shledaly nedůvodnou i námitku povinného ohledně nepřiměřenosti exekučního postižení nemovité věci. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které již byly dovolacím soudem vyřešeny, avšak podle dovolatele mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to:
A/ Zda je možné tzv. kontumační rozhodnutí podrobit meritornímu přezkumu, a to přinejmenším v části týkající se naplnění zákonných podmínek pro jeho vydání, i pokud nejsou dány výjimečné okolnosti případu. B/ Zda je to povinný, kdo je povinen předložit (označit) soudnímu exekutorovi další majetek, který by mohl být postihnut v rámci vedení exekuce, pročež by došlo k částečnému zastavení exekuce prodejem nemovité věci. K otázce A/ dovolatel uvedl, že odvolací soud vycházel z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, podle níž v exekučním řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud přijal názor, že soud při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce musí přezkoumat alespoň splnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, jinak by byla vyloučena soudní ochrana účastníka, jemuž nebylo umožněno reálně se účastnit řízení. Odvolací soud se podle něj dostatečně nevypořádal s některými odvolacími námitkami, čímž své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností a porušil právo dovolatele na spravedlivý proces. Otázka B/ podle dovolatele není v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozsudek ze dne 27.
ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, a usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn sp. zn. 26 Cdo 3570/2014) řešena správně a měla by být vyřešena jinak, tj. tak, že je povinností soudního exekutora najít odlišný majetek povinného, na který by mohla být vedena exekuce. Zákon totiž neklade povinnému povinnost tvrdit a prokazovat alternativní majetek. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby odložil jeho právní moc a vykonatelnost.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Jedním ze základních principů exekučního řízení je, že věcná správnost exekučního titulu nemůže být exekučním soudem přezkoumávána a případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí. Exekuční soud je exekučním titulem vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
října 2002, sp. zn.
20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014, nebo ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 3570/2014). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že ve zcela výjimečných případech, v nichž jsou dány takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného rozhodnutí, v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu, přísluší obecným soudům zabývat se v exekučním řízení zásadními vadami exekučního titulu a výkon rozhodnutí zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Ve výše uvedených případech se jedná (v individuální rovině) o naprosto výjimečné okolnosti, kdy intenzita porušení právního řádu dosahuje takové úrovně, že lze dovodit popření základních (ústavních) principů právního řádu; soud může přezkoumat věcnou správnost exekučního titulu pouze v případě zcela zřejmého a argumentačně silně podloženého odklonění rozhodnutí od základních principů právního řádu.
Dovolací soud k otázce A/ uvádí, že neshledal odchýlení odvolacího soudu od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Exekučním titulem je v dané věci rozsudek pro zmeškání, čili soudní rozhodnutí vydané na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem, kterým bylo povinnému uloženo uhradit dlužnou částku za služby spojené s užíváním bytu a dlužné příspěvky na správu domu a pozemku. Odvolací soud se v napadeném usnesení ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který po provedeném dokazování dospěl k závěru, že exekuční titul byl povinnému řádně doručen, povinný proti němu podal odvolání, avšak pro nezaplacení soudního poplatku bylo odvolací řízení zastaveno.
Odvolací soud i soud prvního stupně se tedy zabývaly námitkami povinného směřujícími k prolomení zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu z důvodu shora uvedených ústavněprávních hledisek, a podle názoru Nejvyššího soudu dospěly ke správnému závěru, že se oproti očekávání dovolatele mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi, jež vyplývají ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu, nepodávají, jelikož nelze dospět k závěru, že požadované plnění je protiústavní a že exekuční titul vykazuje zásadní vady.
Dovolací soud ani ve světle dovolací argumentace nenachází jakýkoli racionální důvod, pro který by měl být každý rozsudek pro zmeškání podroben meritornímu přezkumu v rámci exekučního řízení. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru (srov. například usnesení ze dne 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015, či usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 3570/2014, na které odkázal i dovolatel), že při posuzování vhodnosti způsobu provedení exekuce je případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitých věcí pouze jedním kritériem.
Skutečnost, že cena nemovitých věcí, z jejichž prodeje má být oprávněná uspokojena, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím, sama o sobě nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení exekuce prodejem nemovitých věcí je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku nelze buď vůbec, nebo v přiměřené době uspokojit jiným způsobem. Nevyžaduje se, aby rozhodnutí o způsobu provedení exekuce prodejem nemovitých věcí předcházela neúspěšná či jen částečně úspěšná exekuce jiným způsobem. Je-li vedeno proti povinnému u téhož soudního exekutora více exekučních řízení, není zjevně nevhodným způsobem provedení exekuce prodejem nemovitých věcí povinného, dojde-li tím účinněji a rychleji k vydobytí všech vymáhaných pohledávek než při použití jiného způsobu provedení exekuce.
Jedním z kritérií pro posouzení vhodnosti zvoleného způsobu provedení exekuce je tak i existence dalších (dříve zahájených a dosud neskončených) exekučních řízení proti povinnému. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) v souladu s uvedenou judikaturou při posuzování vhodnosti způsobu provádění exekuce přihlédl ke všem relevantním kritériím a jeho závěr, že z obsahu exekučního spisu ani ze sdělení povinného nelze usuzovat, že vymáhanou pohledávku lze vymoci i jiným způsobem, který by dříve vedl k jejímu uspokojení než prodej předmětného nemovitého majetku, není zjevně nepřiměřený, naopak odpovídá obsahu spisu i specifickým okolnostem dané věci, jako jsou dlouhodobá evidence povinného na Úřadu práce, nedostatečné finanční prostředky na jeho účtu, stáří vlastněného vozidla a vedení více exekucí proti povinnému.
Namítá-li dovolatel v rámci otázky B/, že najít odlišný majetek povinného, na který by mohla být vedena exekuce, by mělo být povinností soudního exekutora, dovolací soud připomíná, že je primárně na povinném (nevyplývá-li to již z obsahu spisu), aby tvrdil a prokázal, že zvolený způsob (rozsah) provedení exekuce je zřejmě nevhodný a že postižení jeho majetku v menším rozsahu bude postačovat a povede v kratší době k naplnění účelu exekučního řízení, tj. uspokojení vymáhané pohledávky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
února 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. srpna 2015, sp. zn. IV.ÚS 1408/15, odmítnuta). Dovolací soud dospěl k závěru, že ani v tomto směru není dovolání přípustné, neboť tu není žádný důvod k tomu, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K tomu lze doplnit, že pro skutkovou odlišnost je v projednávané věci nepřiléhavý dovolatelem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, jenž se týká přechodu vlastnického práva ke dražené movité věci na vydražitele.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jelikož své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nevypořádal se se všemi námitkami, vytýká odvolacímu soudu případné vady řízení, které však v dovolacím řízení lze projednat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.) – tak tomu v projednávané věci není. Dovolací soud konstatuje, že dovolatelem tvrzené nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění jeho práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Odvolací soud i soud prvního stupně učinily nezbytná zjištění a zabývaly se všemi
skutečnostmi významnými pro právní posouzení věci. Z rozhodnutí zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl návrh na zastavení exekuce zamítnut. Nejvyšší soud rovněž uvádí, že neshledal porušení práva na spravedlivý proces ani jiné ústavně zaručené právo dovolatele. Dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o.
s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem na odklad vykonatelnosti a právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval. Z výše uvedeného vyplývá, že závěry odvolacího soudu jsou v rámci vymezených dovolacích důvodů správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal důvod pro jiné posouzení rozhodných právních otázek, a proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 1. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu