20 Cdo 4733/2018-174 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného V. B., narozeného XY, bytem XY, pro doručování adresou XY, zastoupeného Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti povinnému T. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, pro 1 054 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 28 Nc 9499/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2018, č. j. 19 Co 38/2018-130, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Ve shora označené exekuční věci Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. prosince 2017, č. j. 28 Nc 9499/2007-111, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, která byla nařízena usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 11. 2007, č. j. 28 Nc 9499/2007-4, podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze dne 13. 9. 2007, č. j. 7 Sm 24/2006-50, pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 054 600 Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. února 2018, č. j. 19 Co 38/2018-130, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť v souladu se soudem prvního stupně uzavřel, že skutečnost, zda v průběhu nalézacího řízení byl účastník stižen duševní poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, případně si řádně uvědomovat význam a povahu jemu doručovaných listin, není v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu relevantní (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
března 2011, sp. zn. 20 Cdo 1234/2009, usnesení ze dne 24. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3286/2008, usnesení ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 99/2013, usnesení ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 3605/2012, usnesení ze dne 25. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 2905/2016, a rovněž s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12, či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. října 2012, sp. zn. III.
ÚS 549/12). Závěry Ústavního soudu plynoucí z usnesení ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 2406/16, označil odvolací soud za ojedinělé a neshledal přesvědčivé důvody, aby se odchýlil od označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Povinný ostatně nebyl na svých procesních právech zkrácen, jestliže jej od 29. března 2010 (tedy v průběhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost a tudíž se zachováním možnosti touto žalobou napadnout podkladové rozhodnutí) zastupoval advokát Mgr. Jan Tejkal.
Rovněž k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), nejsou dány zákonné předpoklady, jestliže je povinný spoluvlastníkem nemovitých věcí v katastrálním území Přišimasy.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž namítá, že v době doručení exekučního titulu z důvodu duševní poruchy nebyl schopen rozpoznat doručované listiny a právní důsledky s tím spojené, převzetí exekučního titulu tudíž nebylo platným procesním úkonem, exekuční titul je proto nevykonatelný a exekuční řízení má být podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastaveno. Hlediskem přípustnosti dovolání je skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6.
prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 2406/16, a nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 747/2000 (N 7/29 SbNU 47), podle nichž je exekuční soud povinen provést dokazování ke zjištění, zda převzetí doručované listiny v nalézacím řízení povinným, u něhož je vznesena námitka duševní poruchy, bylo platným procesním úkonem s účinky doručení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl.
II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže je přípustnost dovolání spatřována v hledisku, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je s tímto současně spojen požadavek, aby dovolatel alespoň v obecné rovině osvětlil důvody, jež k potřebě změny právního názoru dovolacího soudu vedou. V posuzovaném případě povinný uvedenému požadavku alespoň formálně vyhověl, neboť v souvislosti s řešenou otázkou odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 747/2000 (N 7/29 SbNU 47), a usnesení Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 2406/16. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že bylo-li soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, postiženo vadou [ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nezakládá to současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000,
sp. zn. 20 Cdo 2475/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 433/2013). Okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nepodstatná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3286/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 1234/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 308/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2019, sp. zn. 20 Cdo 936/2019). Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 747/2000 (N 7/29 SbNU 47), není případný, neboť právní závěry z tohoto rozhodnutí Ústavní soud ve své pozdější judikatuře překonal, uzavřel-li v usnesení ze dne 2.
listopadu 2012, sp. zn. III. ÚS 549/12, a v usnesení ze dne
31. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12, že „…je třeba považovat odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 za dnes již nikoli relevantní…“, neboť „…Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí vycházel ze stavu před novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 220/2000 Sb., která nově zavedla v občanském soudním řízení institut žaloby pro zmatečnost a která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2001“. Jestliže měl dovolatel na rozdíl od (dříve posuzované) procesní situace k dispozici jakožto mimořádný opravný prostředek žalobu pro zmatečnost, mohl touto žalobou napadnout pravomocná rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu na základě tvrzení, že neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen [srov. § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; mohl tak učinit ve speciálních lhůtách zakotvených pro tento zmatečnostní důvod v ustanovení § 234 odst. 2 o. s. ř. (opět srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2012, sp. zn. III.
ÚS 549/12, a usnesení Ústavního soudu ze dne
31. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12). Od výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v předestřené otázce je judikatura dovolacího soudu konzistentní) a Ústavního soudu není důvod se odchýlit ani v posuzované věci, byť dovolací soud nepřehlíží dovolatelem namítanou existenci usnesení Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 2406/16, jehož ojedinělý (v řešené otázce opačný) a v kontextu ustálené rozhodovací praxe excesivní právní závěr dosavadní judikaturu Ústavního (i Nejvyššího) soudu žádným způsobem nereflektuje, nijak se s ní argumentačně nevypořádává a navazuje toliko na nález Ústavního soudu ze dne 16.
ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 747/2000 (N 7/29 SbNU 47), který (jak poznamenáno shora) byl samotným Ústavním soudem výslovně a zcela racionálním způsobem překonán. Jelikož dovolatel nepředložil Nejvyššímu soudu další důvod, pro který by projednávaná věc měla být dovolacím soudem posouzena jinak, případně nevystihl jiný předpoklad přípustnosti dovolání, a tuto obligatorní náležitost dovolání již po uplynutí lhůty k dovolání nelze odstranit, přičemž uvedená vada dovolání brání tomu, aby v dovolacím řízení bylo pokračováno, Nejvyšší soud dovolání bez jednání (viz § 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Pro nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud nezabýval ani případnými vadami řízení [srov. § 242 odst. 3 o. s. ř., podle kterého dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci], k nimž ostatně dovolatel svojí argumentací ani explicitně nesměřoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2019 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu