20 Cdo 482/2019

20 Cdo 482/2019-153

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.

Miroslavy Jirmanové, Ph.D., soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v

exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Nové

Město, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr.

Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí

135/19, proti povinné V. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem

Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 427/19, pro 109

108 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 21 EXE

6559/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.

10. 2018, č. j. 26 Co 282/2018-64, t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 26 Co

282/2018-64, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. srpna 2018, č. j.

21 EXE 6559/2016-36, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k

dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání povinné

potvrdil ve výroku I. usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. 8. 2018, č.

j. 21 EXE 6559/2016-36, kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce,

a rozhodl o tom, že se výrok II., kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků

nemá právo na náhradu nákladů řízení, vypouští. Vycházel ze zjištění, že

exekučním titulem, kterým je v projednávané věci rozhodčí nález Mgr. Radka

Lubiny ze dne 7. 9. 2016, č. j. 104 Rozh 4727/2016-7, byla povinné uložena

povinnost zaplatit oprávněné částku ve výši 112 708 Kč s úrokem z prodlení ve

výši 8,05% ročně z této částky ode dne 22. 7. 2016 do zaplacení a smluvní

pokutu ve výši 0,25% denně za každý den prodlení s úhradou částky 84 188 Kč ode

dne 22. 6. 2016 do zaplacení a náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 15

426,40 Kč. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že v

daném případě nejsou splněny zákonné podmínky pro zastavení exekuce. Na základě

rozhodčí smlouvy uzavřené mezi účastníky 29. 8. 2014 se strany dohodly, že

pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze

dne 29. 8. 2014, má v rozhodčím řízení kterýkoliv ze třinácti ve smlouvě

taxativně uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Odvolací soud

považuje rozhodčí smlouvu za platně sjednanou. Dále dospěl k závěru, že v

případě rozhodčích nálezů nepřísluší exekučnímu soudu přezkoumávat, zda smlouva

o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by

způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch

spotřebitele, jelikož je exekuční řízení ovládáno zásadou, podle níž exekuční

soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, a

nepřihlíží ani k vadám řízení. Odvolací soud zdůrazňuje, že možnost řešení

sporů prostřednictvím rozhodce dává smluvním stranám zákon o rozhodčím řízení.

Vzhledem k omezenému počtu osob rozhodců a narůstajícímu počtu sporů ze smluv o

půjčce (úvěru), u nichž je sjednána rozhodčí smlouva (doložka), považuje

odvolací soud argument počtu sporů, které pro oprávněného rozhodci rozhodli, a

tím i ekonomickou závislost rozhodců za zavádějící. Navíc všech třináct

rozhodců, uvedených v rozhodčí doložce, jsou zároveň advokáty. Je tedy zřejmé,

že jejich příjmem nejsou jen příjmy z činnosti rozhodců. Odvolací soud považuje

za správné, aby i při zohlednění ochrany spotřebitele dle §§1810 a násl.

občanského zákoníku, bylo do smluvní a potažmo právní jistoty smluvních stran

zasahováno v co nejmenší míře. Danou smlouvu o úvěru jakož i rozhodčí smlouvu

uzavřela povinná dobrovolně, vážně a bez nátlaku. Povinná navíc měla možnost

brojit proti vydanému rozhodčímu nálezu ve smyslu ust. § 27 a § 31 zákona o

rozhodčím řízení. Odvolací soud tedy shledává rozhodčí smlouvu za platně

uzavřenou.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že podle

závěrů Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016) se v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv nejedná o věcný

přezkum exekučního titulu, je-li zkoumáno, zda je úvěrová smlouva neplatná pro

rozpor s dobrými mravy (ve smyslu např. nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Je třeba zkoumat, za jakých okolností byla

úvěrová smlouva uzavírána, včetně zohlednění kritérií vytyčených judikaturou

Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky

apod. Není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní (úvěrové) smlouvy stala

významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy. Povinná je

přesvědčena, že již sama odměna u smlouvy o revolvingovém úvěru byla

nepřiměřeně vysoká. Jen samotná odměna a následné sankční ujednání mají dávící

a rdousící efekt. Povinná měla zaplatit za úvěr ve výši 60 000 Kč částku 157

920 Kč. V době zesplatnění povinná oprávněné zaplatila 84 300 Kč a zbývalo jí

doplatit již jen 84 188 Kč. Navíc se aktivovala výše další lichevní úrokové

sazby ve výši 148,18% ročně (bez revolvingu) a 121,33% (u revolvingu). Oprávněná zbývající část 84 188 Kč zesplatnila spolu s pokutou, tedy celkem na

112 708 Kč, což požadovala po povinné neprodleně zaplatit. Tato částka byla

dále znovu úročena zákonným úrokem z prodlení a denní pokutou, tedy s ročním

úrokem 91,25% z částky 84 188 Kč. Z této částky tak klientka zaplatila roční

úrok ve výši 98,3%. Dále byla povinna zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši

15 426,40 Kč. Povinná výše uvedené považuje v rozporu s dobrými mravy, když při

posuzování vychází z takzvaného standardu mezní výše smluvní výpůjční sazby

úroku spotřebitelského úvěru, kterou nastavil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí

ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dále povinná namítá ekonomickou

závislost rozhodců, které měla oprávněná uvedené v adhézní smlouvě, kdy jejich

výběr nevznikl konsenzem stran, ale byl dán pouze o vůli oprávněné, a to bez

možnosti povinné se na tomto výběru podílet. Přičemž u některých vybraných

rozhodců bylo zjištěno, že pro oprávněnou rozhodují tisíce sporů a jsou na ní

ekonomicky závislý. Neplatnost rozhodčí smlouvy je dána také tím, že obsahuje

ustanovení, kde byl tzv. způsob určení rozhodce, který byl v plné dikci

úvěrujícího. V daném článku se uvádí: „V případě, že žalovaný svého práva

vybrat rozhodce dle tohoto ustanovení Rozhodčí smlouvy nevyužije, popřípadě

tuto volbu neprovede (například v rámci oznámení o výběru rozhodce uvede osobu

neuvedenou v bodě 3.3 této Rozhodčí smlouvy, zvoleného rozhodce oznámí

úvěrujícímu až po uplynutí sjednané 15-denní lhůty, volbu rozhodce úvěrujícímu

neoznámí písemně, popřípadě vybere více rozhodců) je úvěrující oprávněn

rozhodce ze seznamu v bodě 3.3 této Rozhodčí smlouvy vybrat sám - tuto svoji

volbu projeví tak, že danému rozhodci doručí rozhodčí žalobu.“ Tato libovůle

výběru úvěrujícím není výběrem transparentním (srov. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014).

Ujednání v rozhodčí smlouvě navíc

vylučuje právo spotřebitele podat žalobu k soudu, což povinná označuje za

nepřiměřenou smluvní podmínku. Na danou rozhodčí smlouvu je proto nutné

pohlížet jako na absolutně neplatnou. Z výše uvedených důvodů dovolatelka

navrhuje, aby bylo napadené usnesení spolu s usnesením soudu prvního stupně

zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná ve svém vyjádření sděluje, že s argumentací povinného nesouhlasí. Exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru,

resp. rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou

nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Navíc je

zapotřebí upozornit, že i kdyby relativně byla neplatná smlouva hlavní, nemá to

vliv na rozhodčí smlouvu. Nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na

rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv

na neplatnost rozhodčí doložky. Neplatnost smlouvy o úvěru nezpůsobí neplatnost

rozhodčí smlouvy, kromě situací, kdy důvod neplatnosti smlouvy o úvěru obstojí

samostatně i jako důvod neplatnosti rozhodčí smlouvy. Povinný měl možnost

brojit proti rozhodčímu nálezu (vyjadřovat se do rozhodčího řízení, požádat o

přezkum rozhodčího nálezu, podat návrh obecnému soudu na zrušení rozhodčího

nálezu), nic takového však neučinil a zůstal zcela pasivní. Rozhodčí smlouva

nemůže být shledána neplatnou, pokud byla povinné předložena na předem

předtištěném formuláři. Povinná žádné námitky vůči rozhodčí smlouvě ani vůči

osobám rozhodců nevznesla, přestože objektivně vzato tak učinit mohla. Povinná

žádným způsobem neprokázala, že by zde byly další důležité okolnosti, které by

naznačovaly to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy, jakož i obsah samotné

rozhodčí smlouvy, není v souladu s dobrými mravy. Povinná strana netvrdí žádné

zvláštní, mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání rozhodčí smlouvy

provázely, ani nedokládá, že by v daných poměrech byla uzavřena natolik

nespravedlivá či nemravná rozhodčí smlouva, která by způsobovala významnou

nerovnováhu v jejich právech a povinnostech, nebo která by ji výrazně

limitovala co do efektivního uplatnění práva na spravedlivý proces, nýbrž

toliko napadá jen samotný adhezní způsob uzavírání rozhodčí smlouvy. Dále

oprávněná uvádí, že opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv

ekonomickou závislost ještě nedokládá. Argumentace povinné směřuje k tomu, aby

byl exekuční titul věcně přezkoumán, což je s ohledem na ustálenou rozhodovací

praxi Nejvyššího soudu nepřijatelné. Z povinné strany nebylo tvrzeno ani

prokázáno, že by zde byly natolik extrémní skutečnosti či okolnosti, podle

nichž by bylo možné dojít k závěru, že smlouva o úvěru společně s rozhodčí

smlouvou jako celek by byly v kolizi s dobrými mravy, resp. principy na ochranu

spotřebitele. Povinná strana smlouvy uzavřela dobrovolně a bez nátlaku. Okolnosti uzavření předmětných smluv nevybočují z běžného poskytování obdobných

úvěrů a půjček nebankovních subjektů a je zcela běžné, že znění smlouvy o úvěru

připravuje věřitel. Dlužník se pak může rozhodnout, jestli věřitelem

předloženou smlouvu uzavře, či nikoli. Oprávněná dále poukazuje na § 1613 o. z., podle kterého platí, že se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která

zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a

povinností stran v neprospěch spotřebitele.

To neplatí pro ujednání o předmětu

plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným

způsobem. Dle oprávněné výkon práva sice nesmí být v rozporu s dobrými mravy,

nicméně dle soudní praxe nemůže při posouzení, zda a nakolik ten který z

účastníků právního vztahu, který se dovolává rozporu s dobrými mravy, vyvinul

dostatečnou míru pečlivosti a předvídavosti při uzavírání konkrétního právního

vztahu, a to zejména s přihlédnutím k důsledkům plynoucím z ustanovení

pozitivního práva, to vše s přihlédnutím k zásadě pacta sunt servanda a

autonomie vůle. S ohledem na shora uvedené oprávněná navrhuje, aby dovolání

bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II

bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních

řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále

jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího

soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v

ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je

dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na

posouzení právní otázky, zda se má exekuční soud při posouzení, zda jsou dány

důvody pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem

podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., zabývat mimo jiné i otázkou, zda

rozhodčím nálezem přiznaná plnění nejsou ve svém úhrnu ve zjevném rozporu s

dobrými mravy, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

judikatury dovolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§

243a odst. 1 věta první o. s. ř.) přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání

povinné je důvodné.

Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), že důvodem pro zastavení exekuce vedené

na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není

skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými

mravy. Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na

zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor

rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (zde uložení veškerých výše

popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za

nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření

rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že

tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany

spotřebitele (srov. např. rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2.

2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).

Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako

takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti

„hlavní“

(zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí

smlouvy,

a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu

obsahu

a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného

rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě

nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí

smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze

opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním)

není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými

principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).

Přitom je na místě zabývat se zejména posouzením míry a zjevnosti rozporu

rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s

ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní úrok z poskytnuté částky), když

dovolací soud již dříve dovodil, že přisoudil-li rozhodce oprávněnému plnění,

které není ve zjevném rozporu s dobrými mravy, není možné, aby byl rozhodčí

nález shledán nezpůsobilým exekučním titulem a exekuce byla zastavena (srov.

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018);

možným zneužitím finanční tísně spotřebitele; mírou a odůvodněností pasivity

povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení

rozhodce, jakož i hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení

přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, případně v rozhodčím

řízení či v rámci žaloby podle ustanovení § 31 z. r. ř.

Toto zkoumání je nutné provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i

komplexně v celkovém úhrnu úkonů účastníků a rozhodce, jak z hlediska

transparentnosti, tak z hlediska přiměřenosti a dopadů do sféry povinného

spotřebitele jako celku. Argumentací a maior ad minus pak nelze než dovodit, že

tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem

přisouzeného plnění s dobrými mravy (včetně úhrnné přiměřenosti úroků a

smluvních pokut). Exekuční soud pak přistoupí k zastavení exekuce tehdy, když

výsledek celkového posouzení vyzní tak, že do práv povinného – spotřebitele

bylo zasaženo mimořádně silně, jak Nejvyšší soud uvedl ve svém usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, v němž se rovněž

vyjádřil k závěrům přijatým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2004, sp.

zn. 30 Cdo 3712/2012, na něž opětovně ve svém vyjádření odkazuje oprávněná.

Pokud jde o další námitky – konkrétně transparentnost výběru rozhodce -

Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že rozhodčí smlouva není pro

netransparentnost výběru rozhodce neplatná, měla-li povinná jako žalovaná

strana (spotřebitelka) navíc sama možnost volby konkrétního rozhodce.

Skutečnost, že by povinná této možnosti nevyužila, a konkrétního rozhodce z

daného seznamu proto v souladu s rozhodčí smlouvou určila oprávněná, na tomto

závěru nemůže nic změnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016,

sp. zn. 20 Cdo 2927/2016).

V souvislosti s namítanou ekonomickou závislostí rozhodců dále Nejvyšší soud ve

shora uvedeném rozhodnutí uvedl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

9. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2130/2018), že princip nezávislého a nestranného

rozhodování, jenž je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro

rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může

dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům

nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem

stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky

jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka,

resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech;

shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně

nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou

poznámku však nutno ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým,

např. působí-li rozhodce současně jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí

smlouvy, jako obchodní partner, kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a

nelze jej spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci

vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být totožná námitka

vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně mohou strany sporu taktéž

do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně. Uvedl, že jistou „opakovanost“

rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá; proto k určení

neplatnosti rozhodčí smlouvy nemůže postačit jen tvrzení, že je jednou ze stran

rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě navrhován. S ohledem na výše

uvedené není dovolání povinného v této části důvodné.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018. sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nelze

dovozovat, že v případě, že rozhodčí nález byl vydán na základě formulářové

smlouvy a rozhodčím nálezem přiznané plnění je v rozporu s dobrými mravy,

automaticky dán důvod pro zastavení exekuce, a to z důvodu, že je třeba stále

zohledňovat principy ovládající řízení vykonávací a odlišit jej od řízení

nalézacího. Z předmětného usnesení se však podává, že je namístě zabývat se

shora uvedenými aspekty a tyto posoudit i po skutkové stránce. Jinými slovy

soudy musí mimo jiné zjišťovat, v jaké finanční situaci byl povinný v době

podepsání rozhodčí smlouvy a smlouvy o úvěru, do jaké míry s ní mohl a měl být

oprávněný obeznámený a zda po povinném měl požadovat osvědčení jeho

úvěruschopnosti, zda daný rozhodce rozhodoval v obdobných věcech o požadavcích

oprávněného (zda např. opakovaně přiznal oprávněnému nemravná plnění v plné

výši), a v neposlední řadě zjišťovat, proč povinný své výhrady neuplatnil již v

rámci rozhodčího řízení či nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu a svou

obranu uplatňuje až v exekučním řízení. Všechny tyto zjištěné okolnosti se musí

stát předmětem dokazování.

Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem

úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit

podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím

nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků,

smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za poskytnutí úvěru), která

byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém

úhrnu. Jestliže však odvolací soud takové posouzení neprovedl s odůvodněním, že

není možné přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a že rozhodčí i

úvěrová smlouva byly uzavřeny dobrovolně, vážně a bez nátlaku, je jeho právní

posouzení podle shora uvedené judikatury dovolacího soudu prozatím neúplné a

tudíž i nesprávné. Námitkou neplatnosti rozhodčí smlouvy z důvodu, že v ní bylo

vyloučeno právo podat žalobu k soudu, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť v tomto

rozsahu povinná nevymezila důvod přípustnosti dovolání.

Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány

podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí

dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené

usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že

důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí na rozhodnutí

soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu

prvního stupně (Okresnímu soudu v Nymburce) k dalšímu řízení (srov. § 243e

odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty

první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů

dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 5. 2019

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu