20 Cdo 539/2024
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné ISSO – Inženýrské stavby Sokolov, s. r. o., se sídlem ve Svatavě, Pohraniční stráže č. 255, identifikační číslo osoby 18248675, zastoupené Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Závodní č. 391/96c, proti povinné Prosecké skály s. r. o., se sídlem v Praze 9, Freyova č. 1/12, identifikační číslo osoby 24243108, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 153, za účasti vydražitele M. K., pro 14 671 408 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 108 Ex 2793/19, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024, sp. zn. 14 Co 411/2023, takto: I. Dovolání povinné se odmítá. II. Ve vztahu mezi povinnou a vydražitelem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. ledna 2024, sp. zn. 14 Co 411/2023, k odvolání povinné potvrdil usnesení soudního exekutora ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 108 Ex 2793/19-469, jímž byl vydražiteli udělen příklep na nemovité věci. Odvolací soud dospěl k závěru, že všechny tři podané vylučovací žaloby jsou zjevně neopodstatněné, a proto neodůvodňují postup podle ustanovení § 336i odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), tj. odročení dražebního jednání až do pravomocného rozhodnutí o žalobách.
Odvolací soud tak neshledal žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit porušení zákona při nařízení dražebního jednání či při provedení dražby. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 2936/2006, ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007, a ze dne 31. října 2013, sp. zn. 20 Cdo 409/2012. Dovolatelka je přesvědčena, že dražba v uvedené věci neměla vůbec proběhnout, neboť zahájení řízení o žalobě na vyloučení nemovité věci z exekuce je důvodem odročení dražebního jednání dle ustanovení § 336i odst. 1 o.
s. ř. V důsledku nezákonnosti dražby je potom podle dovolatelky nezákonné rovněž rozhodnutí o udělení příklepu. Dále povinná v dovolání namítla neaktuálnost znaleckého posudku, který stanovil výslednou cenu dražené nemovité věci. Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost a právní moc napadeného usnesení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud v dovolatelkou citované judikatuře toliko vysvětlil, že porušením zákona při provádění dražby majícím za následek (měnící) rozhodnutí odvolacího soudu o neudělení příklepu může být i skutečnost, že soud prvního stupně či soudní exekutor dražební jednání neodročil, ač tak učinit měl. Zároveň však Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 16. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 2740/2019, uzavřel, že soudní exekutor smí zhodnotit vylučovací žalobu podanou za účelem vyloučení postižených věcí z exekuce jako zjevně bezúspěšnou, pakliže by její podání představovalo jen neopodstatněné a účelové průtahy provedení exekuce, a z tohoto důvodu nepostupovat doslovně podle ustanovení § 336i o.
s. ř. a dražební jednání neodročovat, a to ať v rovině obecné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněné pod číslem 49/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. září 2011, sp. zn. III. ÚS 2127/11) či konkrétněji ve vztahu k exekuci věcí movitých (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007). Z dikce ustanovení § 336i o. s. ř.
totiž nelze pro všechny případy dovozovat, že podání vylučovací žaloby je už samo o sobě způsobilé – automaticky a bez dalšího – přivodit odročení dražebního jednání, nýbrž musí jít právě o takovou žalobu, s níž se pojí alespoň minimální předpoklad úspěchu; naopak o zjevně neopodstatněnou vylučovací žalobu, která z postupu předvídaného ustanovením § 336i o. s. ř. představuje ospravedlnitelné vybočení, půjde například tehdy, bude-li podána někým, kdo k jejímu podání není objektivně věcně legitimován (typicky přímo povinný), anebo tehdy, je-li tvrzen důvod, který objektivně, na prvý pohled, vést k vyloučení majetku z exekuce nemůže (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
září 2011, sp. zn. III. ÚS 2127/11), anebo v případě, že žádný důvod takového vyloučení věci v žalobě uveden vůbec není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 3969/2017). Je-li zřejmé, že žalobě nemůže být vyhověno, představovalo by odročení jednání jen nedůvodný průtah v provedení výkonu rozhodnutí, přičemž opačný výklad není možný, neboť by ve svém důsledku znamenal, že dražební jednání by se nemuselo uskutečnit nikdy (srov. např. usnesení ze dne 12. října 2021, sp. zn. 20 Cdo 2367/2021).
V nyní řešené věci byly podány celkem tři vylučovací žaloby, přičemž odvolací soud (stejně jako soudní exekutor) všechny vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné a tento svůj závěr řádně odůvodnil. Nejvyšší soud se proto
neztotožňuje s tvrzením dovolatelky, že napadené rozhodnutí je v rozporu s uvedenou judikaturou. Naopak rozhodnutí odvolacího soudu je s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu zcela v souladu a není žádný důvod, aby byla daná právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak.
Co se týče námitky neaktuálnosti znaleckého posudku, který stanovil výslednou cenu dražené nemovité věci, ani z obsahu dovolání není zjistitelné, který z předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka uplatňuje. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může- li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31.
října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soud, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti a právní moci nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi povinnou a vydražitelem se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi oprávněnou a povinnou se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a následující zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 4. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu