20 Cdo 875/2024
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CASPER UNION s. r. o., se sídlem v Praze 6 - Bubenči, náměstí Borise Němcova 510/3, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti povinné V. B., dříve T., zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, pro 2 754 816,20 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 Ex 24864/14, o dovolání soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, zastoupeného JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Masarykovo náměstí 329, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. září 2023, č. j. 18 Co 96/2023-274, takto:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora označené věci soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov (dále rovněž „exekutor“), usnesením ze dne 2. 2. 2023, č. j. 203 Ex 24864/14-256, (po provedené dražbě nemovitých věcí) rozvrhl rozdělovanou podstatu ve výši 970 000 Kč tak, že v první zákonné skupině uspokojil svou pohledávku na náhradě nákladů exekuce ve výši 153 037 Kč k hotovému zaplacení, ve třetí zákonné skupině uspokojil pohledávku oprávněné ve výši 816 963 Kč k hotovému zaplacení (výrokem I) a současně vyslovil, že dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají všechna zástavní práva, věcná práva a nájemní práva na vydražených nemovitých věcech (výrokem II).
2/ K odvolání oprávněné Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 9. 2023, č. j. 18 Co 96/2023-274, usnesení exekutora ve výroku I změnil tak, že z rozdělované podstaty se v první a druhé skupině neuspokojuje žádná pohledávka a ve třetí skupině se částečně uspokojuje pohledávka oprávněné společnosti ve výši 970 000 Kč, z níž částka 816 963 Kč byla oprávněné již vyplacena dne 18. 5. 2022; ve výroku II usnesení soudního exekutora potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že exekutor nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený přímo pro předmětnou věc usnesením ze dne 11.
října 2022, sp. zn. 20 Cdo 2522/2022, podle něhož je třeba exekuční řízení vedené na základě usnesení soudu o nařízení exekuce vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále rovněž „ex. řád“ nebo „exekuční řád“), ve znění účinném do 31. 12. 2007, a proto pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitosti uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve „třetí“ skupině - § 337c odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o.
s. ř.). 3/ Usnesení odvolacího soudu (ve výroku I) napadl exekutor dovoláním, jehož přípustnost vymezil tak, že se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v usneseních ze dne 30. května 2012, sp. zn. 20 Cdo 2147/2010, a ze dne 20. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 4192/2011 (v důsledku respektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v přímo této věci v usnesení ze dne 11. října 2022, sp. zn. 20 Cdo 2522/2022, jímž se Nejvyšší soud sám „odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe“), a to v otázkách:
A/ zda „v případě zrušení rozvrhového usnesení odvolacím soudem je při novém rozvrhovém jednání přípustné vznést námitku proti přihlášené pohledávce, anebo toto právo zaniklo skončením prvního rozvrhového jednání“, B/ zda „se Nejvyšší soud České republiky může při rozhodování o dovolání odklonit od kogentního znění ustanovení § 337b odst. 3 o. s.
ř., toto neaplikovat a namísto jeho aplikace meritorně rozhodnout o dovolání účastníka, který své dovolací důvody zakládá na opožděném popěrném úkonu zjevně učiněném až po prvním rozvrhovém jednání“, a současně se dovolatel domáhá přípustnosti dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, „které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, a to:
C/ zda „se na exekuční řízení zahájená do 31. 12. 2007, a stejně tak řízení zahájená v době před 31. 10. 2009, aplikuje exekuční řád ve znění zákona č. 286/2009 Sb., pokud, pak z jakého důvodu, s ohledem na znění přechodných ustanovení“,
D/ „pokud se na exekuční řízení zahájená do 31. 12. 2007, a stejně tak řízení zahájená v době před 31. 10. 2009, použije exekuční řád ve znění novely č. 286/2009 Sb., pak z jakého důvodu nelze v takové exekuci aplikovat ustanovení § 66 odst. 7 exekučního řádu a § 130 odst. 2 exekučního řádu ve znění zákona č. 286/2009 Sb., v případě, že k udělení příklepu i prvnímu rozvrhovému jednání došlo až po nabytí účinnosti zákona č. 286/2009 Sb.“. 4/ V podrobnostech k otázkám ad C) a D) dovolatel uvedl, že Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 11.
října 2022, sp. zn. 20 Cdo 2522/2022, zaměřil pouze na argumentaci, na základě které se neaplikuje exekuční řád ve znění novely č. 347/2007 Sb., avšak odmítl věc rozhodnout podle exekučního řádu ve znění novely č. 286/2009 Sb., která měla konkrétní a výslovná přechodná ustanovení stran aplikace exekučního řádu v řízení zahájených před nabytím účinnosti zákona. Nejvyšším soudem citovaná judikatura, podle níž v řízení zahájeném do 31. 12. 2007 má být postupováno podle exekučního řádu ve znění před účinností zákona č. 347/2007 Sb., pozbyla účinnosti dnem 1.
11. 2009, neboť od tohoto okamžiku se bez výjimky musí postupovat podle exekučního řádu ve znění zákona č. 286/2009 Sb., z jehož přechodných ustanovení nelze vyčíst opak. Této argumentaci odpovídá i skutečnost, že jinak by v exekucích zahájených do 31. 12. 2007 by exekutor nemohl např. provádět elektronickou dražbu, ukládat pořádkové pokuty, rozhodovat o vyškrtnutí věci ze soupisu či rozhodovat o závazcích obmeškalého vydražitele. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. III.
ÚS 2372/16, uvedl, že není-li v exekučním řízení zahájeném do 31. 12. 2007 pochyb o aplikaci § 46 odst. 6 exekučního řádu ve znění zákona č. 286/2009 Sb., pak nemůže být v tomtéž exekučním řízení pochyb ani o aplikaci § 66 odst. 7 a § 130 odst. 2 exekučního řádu ve znění zákona č. 286/2009 Sb., neboť na všechna zmíněná ustanovení dopadají identická přechodná ustanovení. Dovolatel v neposlední řadě poukázal na ústavní rozměr posuzované věci spočívající v zásahu do jeho práva vlastnit majetek
5/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání exekutora podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné. 6/ Nejvyšší soud v posuzované věci vydal kasační usnesení ze dne 11. října 2022, sp. zn. 20 Cdo 2522/2022 (dále „kasační usnesení“), v němž zdůraznil, že rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu se ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010, sp. zn. 20 Cdo 1625/2008, ze dne 28. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 1205/2009, či ze dne 28. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 3807/2010, dále nálezy Ústavního soudu I.
ÚS 1562/09 ze dne 24. září 2009 a ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 314/09) ujednotila na závěru, že exekuční řízení uskutečňované na základě usnesení soudu o nařízení exekuce, které bylo vydáno před účinností zákona č. 347/2007 Sb., je třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Od uvedeného závěru se neodchýlila ani pozdější rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3439/2019). 7/ Protože se o takový případ v předmětné věci jde (exekuce byla nařízena v roce 2006), bylo (a je) namístě opírat se rovněž o stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.
února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné pod č. 31/2006 Sb. rozh. obč., které bylo přijato k výkladu ex. řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007; Nejvyšší soud zde v bodě XVIII. zaujal názor, že pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitosti uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve „třetí“ skupině (§ 337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). 8/ Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu a z citované judikatury tudíž vyplývá, že se odvolací soud v otázce použití exekučního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2007 od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu) neodchýlil, přičemž není dán jakýkoli racionální důvod k tomu, aby Nejvyšší soud označenou konstantní judikaturu překonal, jak se toho dovolatel zvoleným hlediskem přípustnosti dovolání domáhá. 9/ Argumentací, na základě které dovolatel generuje přípustnost dovolání potřebou řešení právních otázek, „které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, se Nejvyšší soud v minulosti zabýval (viz např. odůvodnění usnesení ze dne 29.
října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3439/2019). Vysvětlil, že na přijatém závěru ohledně pořadí uspokojení exekutora s pohledávkou na nákladech exekuce z výtěžku dražby nemovitých věcí v exekuci nařízené před 31. 12. 2007 nic nemění ani ustanovení čl. II bodu 1 zákona č.
286/2009 Sb., podle něhož,
„není-li dále stanoveno jinak, použije se exekuční řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány“. Uvedené přechodné ustanovení upravuje právní vztahy, které se týkají změn v exekučním řízení, jež nastaly ke dni účinnosti zákona č. 286/2009 Sb. (ke dni 1. 11. 2009), a nemohou se vztahovat na účinky jiných zákonů, tedy ani na účinky zákona č. 347/2007 Sb. Opačný výklad by nutně znamenal pravou zpětnou účinnost ustanovení čl.
II bodu 1 zákona č. 286/2009 Sb. na exekuční řízení, která byla zahájena v době do 31. 12. 2007. Pravá zpětná účinnost není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo, a součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy pracovněprávních vztahů) dovodit z ustanovení čl.
1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod číslem 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod číslem 63/1997 Sb.). 10/ Nejenom optikou zapovězené pravé retroaktivity, ale rovněž z pohledu ochrany legitimního očekávání oprávněné osoby, která v době nařízení exekuce mj. spoléhala na svou zákonnou (lepší) pozici v případném rozvrhovém řízení, nelze ve způsobu řešené otázky (otázek) spatřovat jakýkoli ústavněprávní deficit. V této souvislosti je nutno připomenout, že pro posuzovanou věc Nejvyšším soudem vydané předchozí kasační usnesení dovolatel napadl (se záměrem prosazení ústavních principů) ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 21.
prosince 2022 pod sp. zn. IV. ÚS 3311/22, odmítl. 11/ Otázky ad A) a B), tematicky spjaté s možností resp. včasností námitek proti přihlášené pohledávce exekutora, dovolatel formuloval velmi obecně, takže je nelze považovat ve smyslu § 237 o. s. ř. za rozhodné. Krom toho k ohlášeným otázkám připojený předpoklad přípustnosti dovolání ve znění, že se Nejvyšší soud odchýlil v předchozím kasačním usnesení od své dosavadní rozhodovací praxe, neodpovídá žádnému ze zákonných hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.
s. ř.
Měl-li dovolatel na mysli přípustnost založenou rozdílným rozhodováním dovolacího soudu a vymezil-li současně k předmětným námitkám druhé kritérium, podle něhož se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, označil dvě hlediska přípustnosti dovolání, která si vzájemně konkurují (z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). 12/ Vedle uvedených formálních vad dovolání je neméně relevantní skutečností, že v předchozím řízení oprávněná prostřednictvím opravných prostředků opodstatněně otevřela otázku správnosti zákonného režimu rozvrhu pohledávek z rozdělované podstaty, tj. nešlo o (opožděné) popírání pohledávky exekutora ve smyslu námitek proti rozvrhovému usnesení, jak se takový dojem snaží dovolatel vyvolat.
Nejvyšší soud tudíž opakovaně (srov. důvody kasačního usnesení) uzavírá, že není potřebné zabývat se ohlášenými otázkami spojenými s údajným popřením pohledávky exekutora, neboť otázky „opožděnosti popěrného úkonu oprávněné“ jsou v důsledku ustálenou judikaturou vyřešených otázek ad C) a D) konzumovány a dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu na jejich řešení nezávisí (ve smyslu § 237 o. s. ř.). K dovolatelem specifikované judikatuře na podporu otázek A) a B) proto nebylo nutné přihlédnout.
13/ Nejvyšší soud dovolání exekutora podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2025
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu