21 Cdo 1023/2024-206
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně METAL WORKS CZ s. r. o. se sídlem v Ostravě, Slezské Ostravě, Podzámčí č. 2183/67, IČO 25867890, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1610/95, proti žalovanému Romanu Chumchalovi, bytem ve Velkých Všelisích, Zamachy č. 35, zastoupenému Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, o 1 994 269,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 121/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023, č. j. 16 Co 72/2023-129, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 26 C 121/2020-84, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ostravě dne 6. 3. 2020 domáhala zaplacení částky 1 994 269,65 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti žalovaného za škodu. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný jako jediný jednatel a společník společnosti APL CNC, s. r. o. prostřednictvím společnosti APL CNC, s. r. o. od žalobkyně odebral na základě objednávek v období od 30. 8. 2013 do 27. 11. 2013 zboží, dodané zboží bylo vyfakturováno společnosti APL CNC, s. r. o. s celkovou fakturační cenou 1 944 269,65 Kč, přičemž toto zboží bylo následně společností APL CNC, s. r. o. prodáno dalším subjektům, společnost APL CNC, s. r. o. však ani částečně faktury žalobci neuhradila, čímž získala neoprávněně prospěch ve výši odebraného a nezaplaceného zboží, čímž byla žalobkyni způsobena škoda ve výši 1 944 269,65 Kč. Uvedla, že v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 6/2015 bylo prokázáno úmyslné zavinění žalovaného a za uvedené jednání byl shledán vinným pro přečin podle ustanovení § 255 odst. 2 trestního zákoníku. Předpoklady odpovědnosti za újmu dle ustanovení § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou dle žalobkyně naplněny, neboť protiprávním jednáním žalovaného bylo zasaženo do majetku žalobkyně a jejího vlastnického práva. Dále doplnila, že pohledávku vymáhala rovněž za společností APL CNC, s. r. o., dne 16. 12. 2015 podala proti společnosti insolvenční návrh, dne 24. 5. 2017 byl však konkurs zrušen pro nedostatek majetku a její pohledávka tak nebyla uspokojena. 1.
2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že jednání, pro které byl uznán vinným, bylo konáno v souvislosti s jeho činností jednatele ve společnosti APL CNC, s. r. o. a je jí tak plně přičítáno; v žalobě není tvrzeno, že by se jednalo o exces z výkonu funkce jednatele. Společnost APL CNC, s. r. o. byla zrušena bez likvidace, přitom nebylo prokázáno (a žalobkyně to ani netvrdí), že by úpadek přivodil žalovaný. Osoba, vůči níž by žalobkyně mohla uplatnit své nároky, proto není. Uvedl, že žalobkyně uplatňovala své nároky vůči společnosti APL CNC, s. r. o. z titulu kupní ceny za dodané zboží, nikoliv z titulu náhrady škody. Dále uvedl, že skutečnost, že byl pravomocně odsouzen v trestním řízení, nemůže automaticky vést k vyhovění žalobě. Ani znakem skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen, není způsobení škody. V trestním řízení byla žalobkyně s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť „… nelze přesně určit, jaký druh a jaké množství konkrétního druhu zboží bylo na základě uvedených faktur ze společnosti poškozeného odebráno, opustilo jeho skladovací prostory a společností obžalovaného bylo realizováno směrem k jeho zákazníkovi …“. Soud přitom posuzoval stejné důkazy, které žalobkyně předložila v žalobě. Uvedl, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, co bylo skutečně dodáno, a popřel, že by žalobkyní tvrzené zboží odebral. Dále namítl promlčení nároku žalobkyně.
3. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 26 C 121/2020-84, žalobě vyhověl (výrok I) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 16 Co 72/2023-129, rozsudek soudu prvního stupně o věci samé
5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovaným není důvodná a že s ohledem na závěry učiněné v trestním řízení, vedeném proti žalovanému a ukončeném pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, č. j. 2 To 23/2019-1091, žalovaný za škodu v plné výši tak, jak byla žalobkyní vyčíslena, odpovídá.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku I) podal žalovaný dovolání. Přípustnost i důvodnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky aplikace ustanovení § 135 odst. 1 občanského soudního řádu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015. Dále namítl, že při řešení otázky, „kterou ze stran tíží důkazní břemeno k prokázání rozhodných skutečností“, se odchýlil odvolací soud od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 762/2001. Poukázal na skutkovou větu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, č. j. 2 To 23/2019-1091, a v ní vyjádřený závěr o tom, že není zjištěno, v jakém množství bylo zboží odebráno, a proto není zjištěna škoda, resp. její výše. Má za to, že i tímto výrokem je soud vázán, a pakliže není vázán odůvodněním rozsudku v trestní věci, musel sám zjistit, zda a v jaké výši škoda vznikla, což neučinil. Navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.1.
2. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
3. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
4. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, č. j. 2 To 23/2019-1091 (dále jen „trestní rozsudek“), byl žalovaný uznán vinným, že „jako zaměstnanec společnosti METAL WORKS CZ, s. r. o., IČ 25867890, se sídlem Bémova 153/33, Ostrava – Bartovice (dále jen METAL WORKS CZ), s předmětem podnikání kovoobráběčství, na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29.
4. 2011 ve funkci technolog a seřizovač, přičemž byl dostatečně obeznámen s podstatou podnikatelské činnosti uvedené společnosti, jejího technického a technologického zázemí a způsobu výroby, jakož i obchodní strategie včetně znalosti charakteru prodeje, vyskladnění zboží a smluvních partnerů, a současně jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti APL CNC, s. r. o., IČO 28655095, se sídlem Kunín 327 (dále jen APL CNC), zapsané do obchodního rejstříku dne 6. 5. 2011 s předmětem podnikání obráběčství, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, která zajišťovala obchodní činnost pro obchodní společnost METAL WORKS CZ, s.
r. o., v úmyslu odebrat zboží a za dodané zboží řádně nezaplatit, a neoprávněně, na základě osobně, či prostřednictvím své zaměstnankyně, elektronicky realizovaných objednávek odebral v období od 30. 8. 2013 do 27. 11. 2013 od společnosti METAL WORKS CZ, s. r. o., zboží v přesně nezjištěném množství a přesně nezjištěné ceně, převážně elektrody a trysky k autogenním nebo plazmovým hořákům, na jejichž výrobě či zajištění a vyskladnění se sám jako zaměstnanec společnosti METAL WORKS CZ, s. r. o., spolupodílel, kdy dodané zboží bylo formálně vyfakturováno společnosti APL CNC, s.
r. o. jedenácti fakturami se splatností 60 dnů a celkovou fakturační cenou 1 994 269,65 Kč, a to: číslo 210130131/2013 ze dne 30. 8. 2013, číslo 210130141/2013 ze dne 16. 9. 2013, číslo 210130147/2013 ze dne 30. 9. 2013, číslo 210130158/2013 ze dne 17. 10. 2013, číslo 210130165/2013 ze dne 31. 10.
2013, číslo 210130166/2013 ze dne 31. 10. 2013, číslo 210130171/2013 ze dne 11. 11. 2013, číslo 210130176/2013 ze dne 18. 11. 2013, číslo 210130181/2013 ze dne 25. 11. 2013, číslo 210130182/2013 ze dne 25. 11. 2013, číslo 210130185/2013 ze dne 29. 11. 2013, přičemž následně společnost APL CNC, s. r. o. zboží prodala dalším subjektům, které jej převodem na účet v hotovosti uhradily, avšak společnost APL CNC, s. r. o., zastoupená obžalovaným (v této věci žalovaným – pozn. dovolacího soudu), na úkor společnosti METAL WORKS CZ, s. r. o. fakticky odebrané zboží ani zčásti neuhradila“. Jak dovolání, tak i ústavní stížnost, podané žalovaným, byly odmítnuty. Tomuto pravomocnému (již konečnému) rozsudku předcházela tato rozhodnutí:
5. [1] rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019, č. j. 31 T 6/20155-884;
6. [2] rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2019, č. j. 2 To 23/2019-945;
7.
[3] usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, č. j. 5 Tdo 1414/2019-997;1. 2.
[4] nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1762/20; 3.
[5] usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, č. j. 5 Tdo 194/2021-1037.
4. Za takto vymezeného skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu (jak správně namítá dovolatel) na vyřešení otázky rozsahu vázanosti soudu rozsudkem vydaným v trestní věci, při jejímž řešení se odvolací soud (i s ohledem na specifika tohoto případu) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Dovolání je proto přípustné a taktéž důvodné.
6. Podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
7. K výkladu uvedeného ustanovení je judikatura Nejvyššího soudu ustálena na následujících závěrech.
8. Soud je vázán pouze výrokem (nikoli odůvodněním) rozsudku ve věcech trestních (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpjn 35/78, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 22/1979). Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin nebo přečin (nyní zločin nebo přečin, dále však jen „trestný čin“) a kdo je spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu ve sporu nebo jiné právní věci v občanském soudním řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 36/2008). 9.
Judikaturní praxe uvedenou zásadu nadále rozvinula a precizovala [jde o případy, kdy z hlediska občanskoprávní teorie odpovědnosti je vyloučeno, aby „škoda“ jako znak skutkové podstaty trestného činu byla skutečně škodou v občanskoprávním slova smyslu (k tomu srov. například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3100/2016, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3139/17, k problematice vztahu odsouzení pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a vzniku
škody), popř. kdy právní posouzení nároku v adhezním řízení neodpovídá tvrzeným skutkovým okolnostem v řízení občanskoprávním (např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1071/2013, k problematice vztahu odpovědnosti za vady a za škodu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5435/2015, k problematice vztahu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení a za škodu), a další].
10. Byť je soud vázán pouze výrokem rozsudku ve věcech trestních, nikoliv jeho odůvodněním, nevyhne se při posouzení, zda a do jaké míry lze vázanost rozhodnutím ve věcech trestních dovodit, ani reflexi vazby příslušného výroku na jeho odůvodnění, neboť, jak již bylo výše zdůrazněno, ne vždy a ne ve všech případech lze z principu uvedeného v § 135 odst. 1 o. s. ř. vycházet (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 774/2021).
11. Je možno učinit závěr, že v určitém (ojedinělém) případě může být soud vázán i odůvodněním rozsudku ve věcech trestních, avšak pouze těmi (většinou procesními) důvody, které vedly soud k uvedení některých pasáží v (zejména skutkové) části výroku, anebo naopak, z jakého důvodu některé (jinak právně významné) pasáže ve výroku absentují. 1.
2. V této věci, jak správně uvádí odvolací soud, byl žalovaný odsouzen pro spáchání přečinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“). Základním znakem skutkové podstaty tohoto přečinu je „způsobení škody“. Lze však souhlasit s dovolatelem, že ze skutkové věty výroku o vině trestního rozsudku závěr o způsobení škody explicite nevyplývá (je pouze konstatováno, že žalovaný „odebral … zboží v přesně nezjištěném množství a přesně nezjištěné ceně“), a skutečnost, že žalovaný škodu způsobil, vyplývá pouze z další části výroku trestního rozsudku („… způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou …“).
3. Pakliže tedy byl žalovaný odsouzen pro přečin podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb., tedy ve znění účinném od 1. 10. 2020), lze z uvedeného dovodit pouze to, že pro účely trestního odsouzení bylo uvažováno s tím, že jeho jednáním byla způsobena škoda minimálně ve výši 10 000 Kč [srovnej ustanovení § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
4. Důvody, proč ve vztahu k žalovanému odsuzující rozsudek v trestní věci neobsahoval ve skutkové části výroku též vyčíslení (alespoň minimální) výše škody, a naopak, proč z této části vyplývá (zdánlivá) rezignace soudu na takové zjištění, ač skutková podstata trestného činu, za jehož spáchání byl žalovaný odsouzen, toto vyžaduje (srovnej znění ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku – „… a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou …“), vyplývají z odůvodnění rozsudku, resp. z geneze řízení ve věci trestního stíhání žalovaného, kterou odvolací soud správně vystihuje a na jeho odůvodnění lze odkázat (srovnej bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
5. Je tedy logické, že soud v tomto řízení nemůže být vázán výrokem trestního rozsudku, že žalovaný „odebral … zboží v přesně nezjištěném množství a přesně nezjištěné ceně“, v tom smyslu, že by mu byla uzavřena cesta ke zkoumání a dokazování, jaké zboží a v jaké ceně žalovaný odebral; pouze to znamená, že dokazování k těmto skutečnostem a úsudek o jejich prokázání si musí podle pravidel o důkazním břemenu učinit sám.
6. Důkazní břemeno i v této situaci nese poškozený (srov. například stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 55/1971, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2912/2012). V řízení o náhradu škody podle § 250 odst. 1 zákoníku práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2830/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1174/2013, z recentních rozhodnutí potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3763/2020).
7. Lze tak shrnout, že soud je v této věci vázán posledním odsuzujícím rozsudkem (rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, č. j. 2 To 23/2019-1091) v tom smyslu, že lze mít za prokázáno (a pouze ohledně této skutečnosti žalobkyně beze sporu unáší důkazní břemeno), že žalovaný odebral nějaké (zatím individuálně neurčené) zboží v nějakém (zatím nestanoveném) rozsahu a v nějaké (doposud neznámé) ceně a způsobil škodu nejméně ve výši 10 000 Kč.
8. Z výroku rozsudku ve věcech trestních [jímž jako jediným je soud v této věci vázán (viz body 15 a 16 tohoto odůvodnění)] vyplývá pouze závěr o tom, jakým jednáním žalovaného došlo ke způsobení škodného následku [„… odebral … zboží v přesně nezjištěném množství a přesně nezjištěné ceně …“, které nezaplatil (?)], avšak z něj nijak neplyne, jakým způsobem ke škodě došlo; jinak řečeno, jaké skutkové okolnosti jsou relevantní pro zjištění existence škodného následku.1.
2. Právě toto jsou okolnosti, o kterých si musí soud řešící otázku náhrady škody učinit úsudek sám; takový úsudek lze učinit pouze podle výsledku dokazování a zejména podle skutkového vylíčení rozhodujících skutečností (zde k otázce, co je vlastně žalobkyni škodou) v žalobě a dalších podáních, resp. přednesech žalobkyně [k otázce vázanosti skutkovými tvrzeními srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 78/2004, a zde vyjádřený právní názor, že nárok uplatněný žalobou, popř. vzájemnou žalobou, je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace nároku (je-li v žalobě uvedena) není pro soud závazná].
3. Z obsahu spisu vyplývá, že v žalobě ze dne 6. 3. 2020 (ve vztahu ke skutkovému tvrzení k tomu, co je žalobkyni škodou, jakým způsobem a jakým jednáním škoda vznikla) žalobkyně pouze „opisuje“ skutkovou větu výroku prvního pravomocného rozsudku v trestní věci žalovaného (jde o rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 31 T 6/2015, jímž byl žalovaný odsouzen pro přečin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění do 12. 8. 2017).
K otázce, co je žalobkyni škodou, jakým způsobem a jakým jednáním škoda vznikla, žalobkyně v žalobě pouze tvrdí, že „… toto zboží (vyfakturované společnosti APL CNC s. r. o. – pozn. dovolacího soudu) bylo následně společností APL CNC s. r. o. prodáno dalším subjektům, které jej řádně převodem na účet či v hotovosti uhradily, avšak společnost APL CNC s. r. o. zastoupená žalovaným jako jednatelem faktury žalobci ani částečně neuhradila a tímto jednáním získala neoprávněně prospěch ve výši odebraného a nezaplaceného zboží, tedy 1 994 269,65 Kč, čímž byla žalobci způsobena škoda v uvedené výši …“.
4. V podání ze dne 23. 7. 2020 žalobkyně specifikuje zboží, které bylo „žalovanému“ (na jiném místě žalobkyně uvádí „společnosti APL CNC s. r. o.“) dodáno a za jakou částku; dále uvádí, že „v této výši tak vznikla žalobci škoda, když z jeho majetku bylo vyvedeno zboží v této ceně, avšak žádná protihodnota odpovídající kupní ceně nikdy žalobci poskytnuta nebyla …“.
5. V dalších podáních již žalobkyně podrobněji svoji újmu nespecifikuje.
6. Zda žalobkyní uvedená skutková tvrzení představují škodu (újmu), která žalobkyni v příčinné souvislosti s popsaným jednáním žalovaného vznikla, a zda žalobkyně tato svá tvrzení prokázala, musí být odrazem samostatné úvahy soudu a výsledkem provedeného dokazování (srov. ustanovení § 101 odst. 1, § 120 a násl., § 132 o. s.
ř.), přičemž ohledně řešení těchto otázek soud není (a nemůže být) vázán odůvodním rozsudku (rozsudků) ve věcech trestních, týkajících se odsouzení žalovaného, byť by soudy v odůvodnění svých rozhodnutí určitým způsobem tyto otázky řešily (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpjn 35/78).
7. Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, v rozporu s touto zásadou zcela převzaly (ve vztahu k rozhodným úvahám) odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, č. j. 2 To 23/2019-1091 (srov. body 16 a 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), aniž by jakkoliv reflektovaly tvrzení účastníků či provedené důkazy a aniž by si (podle výsledku vyhodnocení důkazů, provedených v tomto řízení) utvořily samostatný úsudek o tom, zda, v jaké výši a jakým způsobem škoda vznikla a zda byla žalobkyní (poškozenou) prokázána (již s ohledem na obranu žalovaného – viz jeho podání ze dne 5. 6. 2020).1.
2. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
3. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.