21 Cdo 1057/2024-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. R., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/16, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 156/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2020, č. j. 30 Co 358/2020-64, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. srpna 2020, č. j. 20 C 156/2019-51, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. srpna 2020, č. j. 20 C 156/2019-51, se zastavuje. II. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2020, č. j. 30 Co 358/2020-64, se zastavuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 24. 8. 2020, č. j. 20 C 156/2019-51, zastavil řízení o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2020, č. j. 30 Co 358/2020-64, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Obě tato rozhodnutí napadl žalobce dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 o.
s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.). K dovolatelem podané žádosti o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť ji považuje za zjevné zneužití procesního práva podle § 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2755/2020, nebo ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2425/2022).
Uvedené plyne z dosavadního postupu dovolatele v projednávané věci (v níž podává opakovaně, mechanicky stále tytéž žádosti a tatáž podání), jakož i z obsahu samotného podání (dovolatel v zásadě stále dokola kopíruje svá podání, v žádosti neuvádí žádné konkrétní okolnosti, jež by dokládaly její důvodnost). Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že obdobně dovolatel postupuje též v mnoha dalších řízeních. Jednání dovolatele lze považovat za obstrukční a nikoli za vedené snahou účinně bránit svá práva, do nichž bylo podle jeho názoru neoprávněně zasaženo.
Při podání nyní posuzovaného dovolání nebyl dovolatel zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání (srov. § 241 o. s. ř.), nesplňuje tak podmínku povinného zastoupení pro dovolací řízení. Soud prvního stupně dovolatele ke splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř. již opětovně nevyzýval.
K ohrožení procesních práv dovolatele však tímto postupem dojít nemohlo, neboť byl o následcích nesplnění podmínky povinného zastoupení poučen soudem prvního stupně i v posuzované věci již dříve, a nadto je Nejvyššímu soudu z úřední činnosti známo, že se dovolatel v minulosti na Nejvyšší soud s dovoláním obracel mnohokrát a byl tak soudy ke splnění podmínky povinného zastoupení vyzýván opakovaně, opět včetně poučení o následcích nevyhovění těmto výzvám [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 114/2016, ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo
2928/2017 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3921/2017), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 725/2018, nebo ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 790/2020]. Jak se přitom podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného zastoupení není nezbytné, jestliže byl účastník v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a o důsledcích jeho nesplnění.
V takové situaci se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým; srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13 (a v něm citovaná usnesení Ústavního soudu), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3993/2016, nebo ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5291/2016. Jelikož dovolatel nesplnil podmínku podle § 241 odst. 1 o.
s. ř., Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 241b odst. 2, § 243c odst. 3 a § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.