21 Cdo 1320/2025-568
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně L. F. Č., zastoupené JUDr. Janem Tryznou, advokátem se
sídlem v Praze, Botičská č. 1936/4, proti žalovanému Sociální a ošetřovatelské
služby Praha 8 – SOS Praha 8 se sídlem v Praze 8 – Libni, Bulovka č. 1462/10,
IČO 70871213, zastoupenému Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze,
Na Poříčí č. 1046/24, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o
uložení povinnosti přidělovat práci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp. zn. 16 C 174/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 62 Co 309/2024-516, 62 Co 314/2024-516,
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 6 473,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Davida Urbance, advokáta se sídlem v Praze, Na Poříčí č. 1046/24.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.
11. 2024, č. j. 62 Co 309/2024-516, 62 Co 314/2024-516, není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že žalobkyně, která
pracovala u žalovaného jako vedoucí sestra a vedoucí Domu sociálních služeb –
odlehčovací služby, porušila povinnost vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tím, že dne 30. 4. 2021 (poté,
co byla téhož dne odvolána z pracovního místa vedoucí Domu sociálních služeb –
odlehčovací služby) zamezila přístupu k lékům klientů Domova sociálních služeb,
když „zcela úmyslně“ uzamkla skříňku, v níž byly léky skladovány, a znemožnila
tím jejich užití některým klientům (seniorům), a naopak některým klientům
(seniorům) rozdala jejich veškeré dostupné léky k nekontrolovanému užití, aniž
by o tomto svém jednání informovala zaměstnavatele] v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka
byla posouzena jinak.
3. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 497/2019) vychází z toho,
že dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302–304 zákoníku práce), pracovním řádem nebo jiným
vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitého stupně
intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §
55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – mezi méně závažným porušením pracovní
povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo
k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zákoníku práce].
4. Ve vztahu k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zákoníku práce Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že
pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo
zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V
zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně
závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení
závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k
plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní
povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení
konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností
pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při
obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb.
rozh. obč., nebo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) současného
zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21
Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.].
5. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí
podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce
výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zákoníku práce:
„Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K
okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může
zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují
závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance
zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například ve vztahu k obsahově
shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007
Sb. rozh. obč., anebo ve vztahu k současné právní úpravě odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015).
6. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není
jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení
intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější
(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 1405/2012). Zároveň je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele
a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho
poctivost ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň
ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem
nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální (srov.
již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo
2596/2011).
7. Zamezila-li žalobkyně dne 30. 4. 2021 přístupu k lékům klientů Domova
sociálních služeb uzamčením skříňky, v níž byly léky skladovány, nejen
neodbornému personálu žalovaného (což podle svých tvrzení sledovala), ale i
komukoli dalšímu, tedy i odborně způsobilým osobám (lékařům, zdravotním
sestrám), popř. samotným klientům, a naopak, rozdala-li některým klientům
jejich veškeré dostupné léky k nekontrolovanému užití, je závěr odvolacího
soudu, že žalobkyně tímto jednáním porušila prevenční povinnost zaměstnance
stanovenou v § 249 odst. 1 zákoníku práce a že se tohoto porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyni vykonávané práci
dopustila zvlášť hrubým způsobem, zcela v souladu s uvedenou konstantní
judikaturou dovolacího soudu. Intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobkyně
zvyšuje na tuto úroveň zejména zjištěná forma a míra jejího zavinění (přímý
úmysl), funkce (pozice) jí zastávaná (vedoucí zdravotní sestra v odborném
zařízení zaměřeném na práci se seniory jako osobami zranitelnými, které je
třeba chránit a předcházet poškození jejich zdraví a kteří jednáním žalobkyně
mohli být ohroženi na zdraví) a skutečnost, že žalobkyně o situaci
neinformovala svého zaměstnavatele, ale napsala e-mailové sdělení předsedovi
vlády, volala na tísňové linky 155 a 158, kontaktovala rodinné příslušníky
klientů a o situaci byli informováni rovněž samotní klienti, které tato
informace rozrušila. Jednání žalobkyně, ke kterému ji neopravňovala ani
„nečinnost“ žalovaného „spočívající v neřešení nedostatku obsazení domova
odborným personálem“, působí dojmem odvety za odvolání z jí zastávaného
pracovního místa, k níž jako „rukojmí“ zneužila klienty (seniory) Domova
sociálních služeb. Uvedené okolnosti nepochybně musely vést k takovému narušení
důvěry mezi žalobkyní a žalovaným, že po něm nebylo možné spravedlivě
požadovat, aby žalobkyni zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
8. Přípustnost dovolání nemohou založit dovolatelkou kladené otázky
(dosud v judikatuře dovolacího soudu podle ní neřešené) „zda vyhláška č.
55/2011 Sb., zejména pak její § 4 odst. 3 písm. b), a to ve spojení s § 11
odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., je předpisem kogentním, který musí zaměstnanec
vždy respektovat, a to i za cenu toho, že by postupoval proti pokynu
zaměstnavatele“, „zda lze za porušení pracovních povinností považovat postup
zaměstnance, který zabrání osobám, které k tomu nemají potřebnou odbornou
způsobilost, v nakládání s léčivými přípravky“, „zda postup zaměstnance, kterým
zabrání neoprávněným osobám v nakládání s léčivými přípravky za situace, kdy u
zaměstnavatele není přítomna jiná odborně způsobilá osoba (její přítomnost není
plánována), představuje naplnění zmíněné prevenční povinnosti“, „zda je
porušením povinností zdravotní sestry, pokud vydá pacientům léčivé přípravky,
jestliže ji k takovému postupu opravňuje § 4 odst. 3 písm. b) vyhlášky č.
55/2011 Sb., přičemž zdravotní sestra postupuje dle pokynů (rozhodnutí)
ošetřujícího lékaře“, a „zda porušení prevenční povinnosti je neinformování
zaměstnavatele o skutečnosti, o které musí vědět, resp. nemůže nevědět“ (že „v
určitých časových úsecích není přítomna osoba odborně způsobilá k podávání
léčivých přípravků“), neboť na vyřešení těchto otázek napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí.
9. Při formulaci prvních dvou otázek a otázky páté dovolatelka zjevně
přehlédla, že odvolací soud jednak přisvědčil její námitce, že podávat léky
klientům může pouze všeobecná zdravotní sestra a nikoli jiný neodborný personál
Domova sociálních služeb, ale především shledal porušení povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci (prevenční
povinnosti zaměstnance) v tom, že uzamčením skříňky s léky při svém odchodu z
práce dne 30. 4. 2021 v 15:30 hod., aby se do ní nedostal neodborný personál,
žalobkyně zamezila přístupu k lékům i odborně způsobilým osobám (lékař,
zdravotní sestra) a že „sama rozhodla, kterým klientům je možné rozdat léky k
jejich nekontrolovanému užití a které naopak ohrozila tím, že jim léky nebudou
včas podány“, aniž by o tomto svém jednání informovala zaměstnavatele. Třetí
otázka vychází ze skutkového předpokladu, že po odchodu žalobkyně nebyla v
Domově sociálních služeb přítomna jiná odborně způsobilá osoba (její přítomnost
nebyla plánována), který se však nenaplnil, neboť podle zjištění soudů se do
Domova sociálních služeb v podvečerních hodinách dne 30. 4. 2021 po
kontaktování ředitelky žalovaného pracovnicí tohoto zařízení dostavila kromě
ředitelky žalovaného a dalších osob též zdravotní sestra, která po rozbití
uzamčené skříňky zajistila podání léků klientům. Čtvrtá otázka je založena na
skutkových okolnostech, které nebyly v řízení zjištěny (že žalobkyně „sama
neurčila, komu z klientů dát léky mohla a komu ne, nýbrž respektovala v tomto
ohledu pokyny ošetřujících lékařů“).
10. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem však nelze budovat
na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v
napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné,
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
11. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v
němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího
rozsudku ve výroku o zamítnutí žaloby v části, jíž se žalobkyně domáhala, aby
žalovanému byla uložena povinnost přidělovat žalobkyni práci, dovolání postrádá
vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a důvodu dovolání
(srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze v této části
pro uvedené vady pokračovat.
12. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v
němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího
rozsudku ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237
o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu