USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce A. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalovaným 1) Oracle Czech s. r. o. se sídlem v Praze 5, U Trezorky č. 921/2, IČO 61498483, zastoupenému JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, 2) Lagermax Autotransport SRL se sídlem v Curtici, Arad, Str. Teilor č. 2, Rumunsko, reg. kód 9449810, zastoupenému JUDr. Mgr. Pavlem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí č. 59/13, a 3) I. T., o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1), a S.C. Asigurarea Romaneasca – ASIROM VIENNA INSURANCE GROUP S.A. se sídlem v Bukurešti, Carol I Blvd. č. 31-33, 2. sektor, Rumunsko, zastoupeného Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 2), vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 173/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2024, č. j. 20 Co 186,187/2023-993, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 40 075,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Nataši Randlové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 40 075,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mgr. Pavla Klímy, advokáta se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí č. 59/13. IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 40 075,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivany Stlukové, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9. V. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. VI. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaného 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2024, č. j. 20 Co 186,187/2023-993, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolatel v dovolání (mimo jiné) namítá, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při zkoumání naplnění liberačního důvodu dle ust. § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nerespektoval právní závěry formulované např. v rozsudku NS ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1265/96, rozsudku NS ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, rozsudku NS ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021, rozsudku NS ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 26/81 aj.“ a že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při posouzení odpovědnosti, příp. spoluodpovědnosti řidiče a/nebo provozovatele dopravního prostředku nezkoumal otázku jejich podílu na vzniku škody, jak tato povinnost plyne např. z rozsudku NS ze dne 12. března 2015, sp. zn. 25 Cdo 4147/2013, rozsudku NS ze dne 24. 2. 2011, sp. zn, 25 Cdo 91/2010, rozsudku NS ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, usnesení NS ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 143/2016 a dále nesprávně posoudil podmínky pro liberaci provozovatele vozidla dle ust. § 2927 občanského zákoníku, jak jsou obsaženy např. v rozsudku NS ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2246/2023 aj.“
3. Podstatou argumentace dovolatele ve vztahu k těmto vymezeným právním otázkám obsažené v bodech 2./III. a 3./III. dovolání je však ve skutečnosti jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů [zejména se zjištěními, že škoda byla způsobena výlučně jednáním žalobce, který porušil celou řadu odvolacím soudem vyjmenovaných zákonných ustanovení (zákonných povinností řidiče), že příčina nehody je výhradně na straně žalobce, který nehodu zcela zavinil, že žalobce mohl nehodě zabránit, že žalovaný 3) v místě dopravní nehody nepřekročil dovolenou rychlost a že žalovaný 3) neporušil žádnou svou povinnost a neměl na vzniklé nehodě žádný podíl] a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly).
4. Dovolatel v dovolání předestírá své vlastní (od soudů odlišné) skutkové závěry [že žalobce nezpůsobil řetězec událostí vedoucích k dopravní nehodě, ale že prvotním iniciátorem byl žalovaný 3), který si při své jízdě nepočínal náležitě dle předpisů a jehož porušení předpisů spustilo sled řady dalších událostí, nad kterými již nebylo možné mít kontrolu, že nejvyšší povolená rychlost byla nepochybně překročena ze strany žalovaného 3), že nedodržení maximální povolené rychlosti bylo nejspíše jedním z klíčových faktorů, které vedly ke zbrklé reakci žalovaného 3) spočívající v prudkém přejetí pruhů, které žalobce nemohl ani s obvyklou mírou opatrnosti předvídat, a že žalobce v plné míře dostál své prevenční povinnosti a negativní následky jednání žalovaného 3) v nejvyšším možném rozsahu minimalizoval] a uvádí, že ze strany soudů jsou přehlíženy rozpory ve výpovědích svědků ohledně toho, zda v rozhodném úseku dálnice bylo umístěno rychlostní omezení, že závěry o údajném omezení rychlosti v místě nehody „jsou zcela nepodložené“ a že právní závěry soudů „nemají podklad ve zjištěném skutkovém stavu (ani ve znaleckých posudcích)“, že nebylo prokázáno zavinění žalobce, tím méně pak výlučné, a že žalovaný 1) v tomto rozsahu neunesl břemeno důkazní ani břemeno tvrzení.
5. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
6. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
7. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.
8. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že sám uvádí, že zavinění žalobce bylo „hlavní“, z čehož dovolatel usuzuje, že nebylo výlučné, a že proto není možné aplikovat ustanovení § 270 zákoníku práce. Byť je třeba připustit, že odvolací soud na některých místech odůvodnění svého rozsudku nepřesně uvádí, že to byl žalobce, kdo byl „primárním“ viníkem dopravní nehody (srov. odstavec 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a že „hlavní“ odpovědnost za nehodu spočívá na žalobci jako řidiči Fiatu (srov. odstavce 30, 33 a 37 odůvodnění), je z obsahu odůvodnění (jako celku) a jeho smyslu nepochybné, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že porušení povinností žalobcem bylo jedinou příčinou vzniku žalobcem tvrzené škody, resp. nemajetkové újmy – kromě posouzení celkového kontextu odůvodnění srov. například výslovný závěr odvolacího soudu, že příčina nehody a potažmo vznik tvrzené škody je tedy „výhradně“ na straně žalobce (odst. 30 odůvodnění), že žalobce porušil silniční předpisy a „nehodu si sám zavinil“, že „nehodu si žalobce způsobil sám“ a že řidič nákladní soupravy [žalovaný 3)] „neměl na vzniklé nehodě a potažmo tvrzené újmě žalobce žádný podíl“ (srov. odstavce 33 a 37 odůvodnění). Z kontextu odůvodnění, ani z jeho výše zmíněných pasáží, tedy nelze dovozovat (jak činí dovolatel), že by odvolací soud dospěl k závěru, že zavinění žalobce nebylo výlučné (v částech odst. 33 a 37, v nichž uzavírá, že „žalovaný“ porušil několik důležitých zákonných povinností řidiče a nehodu „zcela zavinil“, došlo ke zcela zjevné chybě v psaní, kdy odvolací soud namísto „žalobce“ nesprávně uvedl „žalovaný“).
9. Opodstatněná není ani výtka dovolatele, že se soudy opomněly zabývat tím, v jakém rozsahu se „ta která osoba“ na průběhu nehody svým zaviněním podílela, a že v návaznosti na takové zjištění měla být modifikována odpovědnost jednotlivých účastníků. Z obsahu spisu (jakož i z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů) je zřejmé, že soudy se tím, které osoby a v jakém rozsahu se na průběhu nehody svým zaviněním podílely, důsledně zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že žalobce nehodu zcela zavinil a že řidič nákladní soupravy [žalovaný 3)] neměl na vzniklé nehodě a potažmo tvrzené újmě žalobce žádný podíl.
Při řešení otázky povinnosti jednotlivých účastníků k náhradě škody (újmy) vzniklé žalobci tak postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit (srov. – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1265/96, uveřejněný pod č. 34/1997 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, nebo rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.
11. 1981, sp. zn. 3 Cz 26/81, anebo – již ve vztahu k zákonu č. 262/2006 Sb., zákoník práce – např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021; dále srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 154/2023, uveřejněného pod č. 77/2024 Sb. rozh. obč., nebo v něm citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008, na který v odůvodnění rozsudku poukázal též odvolací soud, anebo dovolatelem v dovolání zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2246/2023, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, jakož i další dovolatelem v dovolání uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, neboť ani se závěry v nich uvedenými není postup dovolacího soudu v rozporu, jak se snaží dovodit dovolatel v dovolání).
10. Poukazuje-li žalobce na rozhodnutí Městského úřadu Rosice ze dne 2. 2. 2015, č. j. MR-S 13593/14-ODO VAP/18, a jemu předcházející správní řízení (řízení o přestupku), v němž správní orgán dospěl k závěru, že nebylo prokázáno zavinění žalobce, a řízení bylo zastaveno, pak nebere náležitě v úvahu, že – jak plyne z ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. – soud je v občanském soudním řízení vázán pouze výrokem rozhodnutí příslušného orgánu o tom, kdo a jaký trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt spáchal. Není vázán odůvodněním takového rozhodnutí, stejně jako zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 1966, sp. zn. 4 Cz 30/66, publikovaný pod č. 58/1966 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 8/1999, str. 246). Zatímco v trestním řízení je třeba k odsouzení, aby byly prokázány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně zavinění, a platí zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), v občanském soudním řízení provádí soud (zásadně k návrhu účastníků) vlastní dokazování, jež je oprávněn (mimo rámec výše vymezené vázanosti) hodnotit nezávisle na výsledcích trestního nebo přestupkového řízení. Nebylo-li tedy vydáno rozhodnutí příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, neexistuje výrok, jímž by byl soud v řízení o náhradu škody vázán. Soud v občanskoprávním řízení je za této situace oprávněn (a zároveň povinen) učinit potřebná skutková zjištění a sám po zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vyložit, jaká zjištění má za prokázaná a na základě jakého skutkového stavu posoudil uplatněný nárok po stránce právní (obdobně srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1593/2013, nebo již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019).
11. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále plyne, že je-li rozhodnutí soudu postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 990/2021). Uvedený závěr aproboval i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15).
12. V projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – obstojí závěr odvolacího soudu o tom, že i kdyby byla cesta žalobce z Prahy do Vídně dne 24. 7. 2014, při které došlo k dopravní nehodě, pracovní cestou, nebyl by žalobce s žalobou úspěšný, neboť žalovaný 1) by se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela zprostil [§ 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce], jakož i jeho závěry, že ve vztahu k žalovanému 3) chybí jeden z předpokladů povinnosti k náhradě škody, kterým je porušení právní povinnosti, a že byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozeného (žalobce), je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele vozidla [žalovaného 2)] z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za niž provozovatel objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného.
13. Vzhledem k tomu, že tyto závěry odvolacího soudu již samy o sobě obstojí jako důvod pro zamítnutí žaloby ve vztahu ke všem žalovaným, nečiní dovolání přípustným další dovolatelem formulovaná právní otázka, „jaké požadavky z hlediska formy a obsahu klade ust. § 42 zákoníku práce na jednání zaměstnavatele (a zaměstnance), aby byly naplněny podmínky pro konání pracovní cesty (formální náležitosti vyslání zaměstnance na pracovní cestu a pro konání pracovní cesty jako takové), tj. zejm. zda postačuje faktické jednání zaměstnance a zaměstnavatele směřující k realizaci pracovní cesty nebo zda je nutné takové kroky formalizovat (písemně, dodržet interní postup zaměstnavatele pro vysílání na pracovní cesty apod.)“, ani otázka „posouzení podané žaloby jako tzv. šikanózního návrhu“, neboť posouzení těchto otázek nemůže ovlivnit výsledek řízení (i kdyby bylo možné přisvědčit názoru dovolatele o nesprávnosti řešení přijatého odvolacím soudem, nevedl by takový závěr ke kasaci napadeného rozhodnutí). Dovolání tudíž není přípustné ani pro jejich posouzení (kromě výše uvedených rozhodnutí srov. obdobně např. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3087/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sen. zn. 27 ICdo 96/2018).
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu