21 Cdo 1435/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně AZT, spol. s r. o. se sídlem v Brně, Černovická č. 619/13, IČO 25534611, zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova č. 138/4, proti žalované Mgr. Š. G., zastoupené Mgr. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní č. 614/6, o zaplacení 1.164.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 271/2005, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2016, č. j. 44 Co 85/2013-337, ve znění usnesení ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 44 Co 85/2013-341, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Milana Sochora, advokáta se sídlem v Brně, Divadelní č. 614/6.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, č. j. 44 Co 85/2013-337, ve znění usnesení ze dne 3. 11. 2016, č. j. 44 Co 85/2013-341, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr o tom, že „žalobkyně neprokázala podmínky vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [když v řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce má zaměstnavatel (žalobkyně) procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.) všechny předpoklady potřebné pro vznik povinností k náhradě škody (porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinnou souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance, přitom je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká) - srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, který byl uveřejněn pod č. 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1174/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4956/2015], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li žalobkyně, že rozhodnutí soudu prvního stupně je „nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, resp. neobsahuje některé náležitosti uvedené v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř.“, (neboť „odůvodnění obsahuje pouze souhrnné a zcela neurčité skutkové zjištění o tom, že žalobce neprokázal, že by žalovaná použila pro svou potřebu peněžní prostředky, které vybrala v hotovosti z korunového účtu žalobkyně“), nezpochybňuje právní posouzení věci soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít – kdyby byla důvodná - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný pod č. 19/1993 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat právní názor, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. - jen je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není. Poukazuje-li žalobkyně v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1587/2009, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, a ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, přehlíží, že v jí uvedených věcech šlo o situaci, kdy dovolání bylo podle tehdy platné právní úpravy přípustné, a proto dovolací soud musel k tzv. jiné vadě řízení přihlédnout.
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, č. j. 44 Co 85/2013-337, ve znění usnesení ze dne 3. 11. 2016, č. j. 44 Co 85/2013-341, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně je v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 o. s. ř. (neboť soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, rozhodl o nákladech řízení podle v té době platné a účinné vyhlášky č. 484/2000 Sb.) i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4842/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, z jehož odůvodnění se podává, že zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. ke dni 7. 5. 2013 došlo k zásahu do legitimního očekávání účastníků většiny probíhajících soudních řízení, a to ohledně maximální částky, kterou jim soud může v případě jejich neúspěchu uložit k náhradě, pokud v průběhu řízení byla zásadně změněna procesní pravidla, je třeba dbát na ochranu práv účastníků v těch případech, kde se taková nepředvídatelná změna nastavených pravidel projeví, v těchto případech se zvažuje hledisko legitimního očekávání účastníků, a pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze striktně podle advokátního tarifu postupovat, východiskem je ustanovení § 136 o. s. ř., podle nějž lze spravedlivou výši náhrady nákladů řízení určit volnou úvahou, přičemž lze analogicky vycházet i ze zrušené tzv. přísudkové vyhlášky).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně a dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2017
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu