21 Cdo 1502/2024-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem v Litvínově, Masarykovo náměstí č. 292, proti žalované INELSEV MOTORY s.r.o. se sídlem v Mostě, Husitská č. 1716/1, IČO 25002643, zastoupené JUDr. Janem Hejdou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Bělehradská č. 3347/7, o 197 283 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 221/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 84 Co 214/2023-210, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 277,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Hejdy, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Mostě, Bělehradská č. 3347/7.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 84 Co 214/2023-210, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
6. Žalobce pouze vyjadřuje prostý nesouhlas s tím, jak odvolací soud vyřešil otázku naplnění předpokladů, za nichž se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou pracovním úrazem, namítá-li, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud „nesprávně vyložil podmínky pro zproštění odpovědnosti žalované specifikované v § 270 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce“, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak.
Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
7. Ostatně řešení uvedené otázky odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které odpovědnost za škodu (nemajetkovou újmu) vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu nebo nemajetkovou újmu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění. Ustanovení § 270 zákoníku práce však umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil.
Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení právních, nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (bezpečnostních předpisů nebo pokynů) zaměstnancem, anebo opilost zaměstnance nebo zneužití jiných návykových látek zaměstnancem, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody (nemajetkové újmy). Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže- li, že sice příčin škody (nemajetkové újmy) bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody (nemajetkové újmy); třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je (neporušil-li zaměstnanec bezpečnostní předpisy nebo pokyny) tzv. lehkomyslnost.
Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu (nemajetkovou újmu) při pracovním úrazu, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) – srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1798/2020, nebo ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021.
8. Z uvedeného vyplývá, že k závěru, že se zaměstnavatel odpovědnosti za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem zprostil, nepostačuje zjištění, že zaměstnanec při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním zaviněně porušil bezpečnostní předpisy nebo pokyny, s nimiž byl řádně seznámen a jejichž znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. K tomu, aby se zaměstnavatel zprostil povinnosti nahradit škodu (nemajetkovou újmu) zcela nebo zčásti, je současně nezbytné, aby součástí soudem zjištěných skutkových okolností pracovního úrazu byly též skutečnosti odůvodňující závěr, že porušení bezpečnostních předpisů nebo pokynů zde bylo jedinou příčinou nebo jednou z příčin škody (nemajetkové újmy), resp. že jejich dodržení by škodlivému následku (újmě) zcela nebo zčásti zabránilo. Tam, kde takové skutečnosti nebyly zjištěny (zaměstnavatel je neprokázal), nelze na splnění předpokladů pro zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (nemajetkovou újmu) vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem usuzovat, neboť nebyl naplněn předpoklad spočívající v tom, že porušení bezpečnostních předpisů nebo pokynů bylo jedinou příčinou nebo jednou z příčin škody (nemajetkové újmy), a plně se uplatní jeho objektivní odpovědnost ve smyslu ustanovení § 269 odst. 1 zákoníku práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1088/2023).
9. Bylo-li v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce dne 24. 1. 2020 pracovní úraz (výhřez meziobratlové ploténky) utrpěl při tom, když se „vlastními silami“ pokoušel zvednout stator motoru, že přitom žalobce postupoval v rozporu s předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl zaměstnavatelem (žalovanou) řádně seznámen, podle kterých „jeden muž smí zvedat břemeno do maximální váhy 50 kg“, jakož i v rozporu s pokynem nadřízeného zaměstnance uděleného během výkonu práce, „aby zvednutí statoru zajistil jeřábem obsluhovaným oprávněnými zaměstnanci“, a že uvedené porušení „lze považovat za jedinou příčinu pracovního úrazu“, neboť kdyby žalobce „respektoval pokyn svého nadřízeného a zajistil zvednutí břemene jeřábem, k pracovnímu úrazu by uvedeným způsobem nedošlo“, je závěr odvolacího soudu, že žalovaná se „ve smyslu ust. § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce zprostila odpovědnosti za újmu vzniklou žalobci pracovním úrazem“, v souladu se shora uvedenými závěry dovolacího soudu.
10. V této souvislosti žalobce rovněž vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu, z nichž odvolací soud při řešení otázky liberace vycházel [že „skutkové zjištění okresního soudu, že žalovaná jako zaměstnavatel řádně seznámila žalobce jako zaměstnance s právními či jinými předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, včetně pravidel stanovených pro ruční manipulaci s předměty …, tj. včetně pravidla, že jeden muž smí zvedat břemeno do maximální váhy 50 kg vychází z dokazování provedeného v souladu s občanským soudním řádem“, že „žalované se podařilo prokázat, že soustavně vyžadovala a kontrolovala znalost a dodržování předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“, a že „pokyn udělený dne 24.
1. 2020 žalobci jeho nadřízeným (předákem pracovní skupiny) S. P., aby zvednutí statoru zajistil jeřábem obsluhovaným oprávněnými zaměstnanci, byl právě pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, směřujícím k předcházení rizikům spojeným se zvedáním nepřiměřeně těžkých břemen“, a „zároveň se jednalo o pokyn, jímž zaměstnavatel vyžadoval dodržování předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“], namítá-li, že odvolací soud učinil závěr o liberaci, „ aniž by spolehlivě prokázal, že v konkrétním případě žalobcova znalost předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci byla dodržována, soustavně vyžadována a kontrolována“, že „důkazy o kontrolách na úseku BOZP z roku 2018 a pak z roku 2022 nejsou důkazem o kontrole dodržování BOZP žalobcem v rozhodné době, tj. od počátku pracovního poměru do pracovního úrazu“, že žalovaná „neprokázala, jaké konkrétní pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci poškozenému udělila, ale zejména jak konkrétně zajišťovala žalobcovu znalost předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a jak tato byla dodržována, soustavně vyžadována a kontrolována“, že se svědkem P.
žalobce „v rozhodný den ani nikdy nemluvil“, že nadřízeným žalobce „byl pan W., který žalobci žádného pokynu nedal“, a že „žalobci byl pracovní úkol, při jehož plnění mu vznikl pracovní úraz, zadán nadřízeným pracovníkem v rozporu s předpisy BOZP“; jen tímto nesouhlasem se skutkovými závěry odvolacího soudu potom žalobce odůvodňuje rozpor napadeného rozhodnutí se stanoviskem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněným pod č. 11/76 Sb. rozh. obč. Ani tyto námitky přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládají.
11. Žalobce pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
12. Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatel předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
13. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
14. Dovolací námitka, že „soud napadeným rozhodnutím porušil zásadu řádně a přesvědčivě odůvodnit rozhodnutí“, není sama o sobě dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
15. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
16. Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byly odvolacím soudem shledány správnými závěry soudu prvního stupně o zproštění odpovědnosti žalované za pracovní úraz žalobce. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
17. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
19. Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2024
JUDr. Pavel Malý předseda senátu