USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Petrem Morávkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 2134/126, proti žalovanému Středočeskému kraji se sídlem krajského úřadu v Praze 5, Zborovská č. 81/11, IČO 70891095, zastoupenému JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, o neplatnost výpovědi dohody o pracovní činnosti a o omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 361/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2025, č. j. 62 Co 380/2024-389, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.167,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Nataši Randlové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a.
1. Rozsudkem ze dne 26. 2. 2025, č. j. 62 Co 380/2024-389, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2024, č. j. 42 C 361/2022-299, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2024, č. j. 42 C 361/2022-312 (výrok I) [jímž tento soud zamítl žalobu s návrhem, že je žalovaný povinen omluvit se žalobci za diskriminační jednání z důvodu zdravotního postižení (výrok I), zamítl žalobu s návrhem na určení, že mezi žalobcem a žalovaným trvá pracovní poměr na dobu určitou od 1. 7. 2022 do 30. 6. 2025 (výrok II), zamítl žalobu s návrhem na určení, že výpověď dohody o pracovní činnosti uzavřené dne 21. 6. 2022 ze dne 19. 10. 2022 je neplatná (výrok IV), zamítl žalobu s návrhem na určení obsahu pracovní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným na druh práce výzkumníka v projektu Středočeského kraje (výrok V), zamítl žalobu s návrhem, že je žalovaný povinen omluvit se žalobci za nepoctivé ukončení vyjednávání se žalobcem o nové smlouvě na práci výzkumníka (výrok
VI)], ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 61.498 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení bylo prokázáno, že v době rozhodnutí žalovaného o ukončení dohody o pracovní činnosti se žalobcem žalovaný o zdravotním postižení žalobce nevěděl. Žalobce byl nejprve vyrozuměn na schůzce dne 13. 9. 2022 o tom, že s ním bude ukončen pracovněprávní vztah, a teprve poté žalobce žalovanému oznámil (nikoliv prokázal) své zdravotní postižení, nemohlo tedy dojít ze strany žalovaného k diskriminačnímu jednání spočívajícímu v opomenutí přijmout přiměřená opatření.
Ode dne 15. 9. 2022 (do ukončení dohody o pracovní činnosti) byl žalobce v pracovní neschopnosti. Žalobci byla žalovaným dne 16. 9. 2022 zaslána první výpověď dohody o pracovní činnosti poštou a osobně dne 19. 10. 2022 předána druhá výpověď. Výpověď dohody o pracovní činnosti lze učinit z jakéhokoliv důvodu nebo i bez důvodu. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že důvodem ukončení pracovní činnosti žalobce byla jeho nepotřebnost. Svědci vypověděli, že práce evaluátora již nebyla ze strany ministerstva (MPSV) podporovanou aktivitou.
Odvolací soud dále dovodil, že žalobce nemohl mít na požadovaném určení trvání pracovního poměru naléhavý právní zájem, není ani možné určit trvání dohody o pracovní činnosti na pozici evaluátora, když se žalobce domáhá rovněž určení neplatnosti rozvázání pracovněprávního vztahu založeného touto dohodou. Rovněž na samotném určení existence obsahu pracovní smlouvy na pozici výzkumník nemá žalobce naléhavý právní zájem.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu (potvrzujícímu výroku v části, kterou byly potvrzeny výroky IV a VI rozsudku soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání. Namítá, že výpověď dohody o pracovní činnosti uzavřené dne 21. 6. 2022 (dále jen „DPČ“), která byla žalobci dána dne 19. 10. 2022, je neplatná, protože mu byla dána z důvodů, které se neslučují s jeho zdravotním postižením. Dne 13. 9. 2022 žalovaný sdělil žalobci, že plánuje DPČ ukončit, z výpovědi svědka J. Š. Š. vyplynulo, že začal vnímat žalobce jako zátěž pro tým (pozdě odevzdaná práce, konflikty v týmu), že důvodem k rozvázání DPČ je též skutečnost, že evaluace již v rámci projektu nebyla podporovanou aktivitou. Žalobce informoval svědka, že je osobou se zdravotním postižením a že vytýkané nedostatky jsou projevy jeho zdravotního postižení. Dne 15. 9. 2022 zaslal žalovanému rozhodnutí PSSZ, kterým byl uznán osobou zdravotně znevýhodněnou, a posudky o svém zdravotním stavu. Žalovaný předal žalobci výpověď DPČ dne 19. 10. 2022, tedy poté, co se dozvěděl o jeho zdravotním postižení. V období od 15. 9. 2022 do 19. 10. 2022 měl žalovaný přijmout opatření, pokud tak neučinil, dopustil se vůči žalobci nepřímé diskriminace. Uvedl, že zaměstnanec má právo odhalit zdravotní postižení v kterémkoliv okamžiku trvání pracovněprávního vztahu a zaměstnavatel je povinen se nově získanými informacemi zabývat, přestože uvažuje o jeho propuštění. Žalobce navrhl doplnit dokazování účastnickým výslechem a výslechem zaměstnanců žalovaného k tvrzením žalobce, že nepotřebný nebyl, i k posouzení nároku žalobce na omluvu za porušení příslibu uzavřít dohodu na pozici výzkumníka. Odvolací soud však jeho návrh zamítl. Odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je neúplné a rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku hmotného práva, „zda je zaměstnavatel oprávněn ukončit pracovněprávní vztah výpovědí pro důvody shodující se zdravotním postižením zaměstnance a jeho projevy, jestliže před nabytím informací o povaze a projevech zdravotního postižení interně přijal záměr zaměstnance propustit“, „zda je zaměstnavatel za totožné situace oprávněn opomenout žádost zaměstnance o přijetí vhodných opatření na akomodaci zdravotního postižení“ a „zda je zaměstnavatel za totožné situace oprávněn ukončit proces vyjednávání směřujícího k převedení zaměstnance na jinou pozici“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl nebo jej z důvodu nedůvodnosti zamítl.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že závěr odvolacího soudu vyjádřený v bodě 30 odůvodnění jeho rozhodnutí, že „… v době rozhodnutí žalovaného o ukončení dohody o pracovní činnosti s žalobcem, tento o zdravotním postižení žalobcem nevěděl …“, a proto se „… žalovaný nedopustil diskriminačního jednání …“, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, vztahující se k problematice, ke kterému okamžiku se posuzuje platnost právního jednání [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu 14. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 521/2003, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura, pod číslem publikačním 197/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1913/2010, a v nich vyjádřený názor, že „… V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době …“)]. Jinak řečeno, posouzení, zda (při realizaci výpovědi dohody o pracovní činnosti) se žalovaný dopustil či nikoli diskriminačního jednání (a tudíž by bylo možno výpověď za určitých okolností označit za neplatnou), je nutno vázat k okamžiku její realizace (tedy v této věci ke dni 19. 10. 2022, nikoliv ke dni 15. 9. 2022).
8. Přesto však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
9. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
10. Z recentních rozhodnutí srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1762/2024.
11. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (a dovolatel též toto správně vnímá), odvolací soud též založil své rozhodnutí na závěru, že „… důvodem ukončení pracovní činnosti žalobce byla jeho nepotřebnost …“; jinak řečeno, odvolací soud zde (implicite) přisvědčil závěru soudu prvního stupně, vyjádřenému v bodě 59 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že „… problémem bylo i pozdní odevzdávání práce (což, jak tvrdil žalobce, mělo být důsledkem jeho zdravotního omezení – pozn. dovolacího soudu), má soud za to, že toto sdělení (o problému s pozdním odevzdáváním práce žalobcem – pozn. dovolacího soudu) nemá vliv na platnost Výpovědi 2, když tato byla podána z důvodu, že pracovní pozice žalobce fakticky zanikla …“.
12. Jinak řečeno, rozhodnutí soudů nižších stupňů je založeno na právním závěru, že při konkurenci zjištění dvou důvodů, pro které došlo k výpovědi dohody o pracovní činnosti, z nichž jeden nese znaky důvodu diskriminačního a druhý nikoliv, je nutno upřednostnit důvod nediskriminační.
13. Tento závěr, který má charakter závěru právního, se však dovolateli přípustným dovolacím důvodem zpochybnit nepodařilo.
14. Dovolatel totiž ve vztahu k tomuto závěru pouze namítá nesprávnost skutkového závěru o tom, že důvodem podání výpovědi dohody o pracovní činnosti žalobce byla (také) nepotřebnost žalobce (srovnej bod III/32 a násl. odůvodnění dovolání žalobce).
15. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že
při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 16. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). 17. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami žalobce řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály (srov. body 56–60, 62–65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 5–10, 22–25, 30–31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením § 132 o. s. ř. neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná. 18. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že „odůvodnění napadeného rozsudku je neúplné (nekomplexní), neodpovídá kritériím § 157 odst. 2 o. s. ř., a rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné“, neboť uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. 19. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu