USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně České republiky – České obchodní inspekce se sídlem v
Praze 2 – Novém Městě, Gorazdova č. 1969/24, proti žalované J. P., zastoupené
JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze, Urbánkova č. 3360/47,
o 357 275 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 56/2014, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března
2025, č. j. 30 Co 65/2025-615, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
3. 2025, č. j. 30 Co 65/2025-615, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
2. Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo
849/2022, a sp. zn. 21 Cdo 435/2022, týkajících se náhrady škody způsobené
výpověďmi danými žalovanou jménem žalobkyně na základě organizačních opatření
č. 130/2007 a č. 131/2007 zaměstnancům V. B. a Z. Z., dospěl k závěru, že
byl-li postup žalované při vytvoření organizační změny (opatřeními č. 130/2007
a č. 131/2007) spočívající ve zrušení dosavadní organizační struktury žalobkyně
včetně všech vedoucích míst, na základě níž dotčení vedoucí zaměstnanci
obdrželi výpovědi z pracovního poměru, účelový (nebylo-li tedy rozhodnutí
žalované vyjádřené v opatřeních č. 130/2007 a č. 131/2007 přijato, posuzováno
podle jeho skutečného smyslu, k dosažení změny úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti
práce nebo jiné organizační změny, ale byly-li jím od počátku sledovány jiné
než uvedené cíle – rozvázání pracovního poměru se stávajícími vedoucími
zaměstnanci, s nimiž žalovaná nechtěla spolupracovat, a přijetí jiných
zaměstnanců na jejich místa), pak zaviněné porušení základních povinností
žalované dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jí vykonávané a
zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů [§ 301 písm. c) část věty
před středníkem a § 302 písm. f) zák. práce] by spočívalo nejen v samotném dání
výpovědi z pracovního poměru dotčeným zaměstnancům, aniž by k tomu byly splněny
zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zák. práce, ale již v rozhodnutí
žalované vydaném formou opatření č. 130/2007 a č. 131/2007, směřovalo-li k
tomu, aby byl (mohl být) v rozporu se skutečností vydáván za splněný
hmotněprávní předpoklad pro podání výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce těmto zaměstnancům. Škodou způsobenou
žalobkyni zaviněným porušením povinností žalované by v takovém případě byla
celková částka, která byla na náhradě platu zaplacena žalobkyní zaměstnancům,
jimž byly dány výpovědi, kterými měl být zákonem neaprobovaný účel rozhodnutí
žalované vyjádřeného v opatřeních č. 130/2007 a č. 131/2007 realizován. Výše
náhrady škody způsobené žalovanou z nedbalosti, kterou by žalobkyně mohla po ní
požadovat podle § 257 odst. 2 zák. práce, by pak ovšem nesměla přesáhnout
částku rovnající se čtyřapůlnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku před
porušením povinnosti, kterým žalovaná způsobila žalobkyni škodu v podobě
souhrnu částek vyplacených na náhradě platu dotčeným zaměstnancům, a tento
limit by proto nemohl být uplatněn ve vztahu ke každému z těchto zaměstnanců (k
částce jemu vyplacené) zvlášť.
3. V projednávané věci mělo zaviněné porušení právních povinností
žalované spočívat nejen v samotném dání výpovědi z pracovního poměru J. K.,
aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zák.
práce, ale již v rozhodnutí žalované vydaném formou opatření č. 130/2007 a č.
131/2007, které podle zjištění odvolacího soudu zastíralo jeho skutečný cíl,
jímž nebylo dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační
změny, nýbrž rozvázání pracovního poměru s J. K. a přijetí jiného zaměstnance
na jeho vedoucí místo. Dala-li žalovaná jménem žalobkyně za stejných okolností
neplatné výpovědi z pracovního poměru i dalším vedoucím zaměstnancům, nesmí –
jak vyplývá z výše uvedeného – výše náhrady škody způsobené žalovanou z
nedbalosti, kterou žalobkyně může po ní požadovat podle § 257 odst. 2 zák.
práce, přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku jejího průměrného
měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým žalovaná způsobila
žalobkyni škodu v podobě souhrnu částek vyplacených na náhradě platu
zaměstnancům dotčeným „fiktivní“ organizační změnou, a tento limit proto nemůže
být uplatněn ve vztahu ke každému z těchto zaměstnanců (k částce jemu
vyplacené) zvlášť.
4. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 7. 2024, č. j. 21 Cdo
3610/2023-482, vydaném v této věci, uvedl, že mezi zaměstnance dotčené uvedeným
způsobem „fiktivní“ organizační změnou přijatou formou opatření č. 130/2007 a
č. 131/2007 však nelze řadit J. I., jejíž pracovní místo v oddělení technické a
vnitřní správy žalobkyně bylo podle zjištění soudů převedeno do nové
organizační struktury a která v době výpovědi z pracovního poměru dané jí dne
12. 6. 2007 nepatřila mezi vedoucí zaměstnance, jejichž pracovní místa byla
opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007 zrušena; nemohla se proto vzhledem k těmto
organizačním opatřením stát pro žalobkyni nadbytečnou. V jejím případě tak
zaviněné porušení právních povinností žalované spočívalo jen v samotném dání
výpovědi z pracovního poměru, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky
stanovené v § 52 písm. c) zák. práce (viz odůvodnění rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2010, č. j. 23 C 159/2009-148, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, č. j. 28 Co 531/2010-177, jakož i
odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, č. j. 23 Co
114/2020-179, týkajícího se náhrady škody v souvislosti s výpovědí danou J.
I.), nikoli již v rozhodnutí žalované vydaném formou opatření č. 130/2007 a č.
131/2007, jak tomu bylo v případě J. K. Skutkový děj, který vedl ke vzniku
škody, byl v případech J. I. a J. K. odlišný. Výpověď z pracovního poměru daná
žalovanou (jménem žalobkyně) J. I. byla proto ve vztahu k výpovědi dané J. K.
samostatnou škodní událostí, u které se omezení výše náhrady škody způsobené
žalovanou z nedbalosti, jež plyne z ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce,
uplatňuje zvlášť.
5. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném
případě se neuplatní omezení výše náhrady škody podle § 257 odst. 2 zák. práce
z důvodu, že žalované již byla pravomocně uložena povinnost uhradit žalobkyni
škodu vzniklou v souvislosti s neplatnou výpovědí danou J. I., je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní
otázka byla posouzena jinak.
6. Uvádí-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, neboť
„jednou je tvrzeno, že výpovědi jsou samostatnými škodními událostmi nemající
původ v organizační změně a podruhé je tvrzeno, že naopak původ v organizační
změně mají“, a „to vše při nezměněném skutkovém stavu“, pak přehlíží, že závěry
v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 849/2022, a
sp. zn. 21 Cdo 435/2022, týkajících se náhrady škody způsobené výpověďmi danými
zaměstnancům V. B. a Z. Z., a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024,
sp. zn. 21 Cdo 3610/2023, týkajícím se náhrady škody způsobené výpověďmi danými
zaměstnancům J. K. a J. I., v nichž dovolatelka spatřuje rozpor, dovolací soud
vyslovil na podkladě odlišného skutkového stavu věcí. Ve škodním případě
týkajícím se zaměstnanců V. B., Z. Z. a J. K. byli tito vedoucí zaměstnanci
dotčeni „fiktivní“ organizační změnou přijatou formou opatření č. 130/2007 a č.
131/2007, zatímco J. I., jejíž pracovní místo bylo podle zjištění soudů
převedeno do nové organizační struktury, nepatřila v době výpovědi z pracovního
poměru dané jí dne 12. 6. 2007 mezi vedoucí zaměstnance, jejichž pracovní místa
byla opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007 zrušena. Skutkový děj, který vedl ke
vzniku škody, byl v případech J. I. (na straně jedné) a J. K., V. B. a Z. Z.
(na straně druhé) odlišný. Výpověď z pracovního poměru daná žalovanou (jménem
žalobkyně) J. I. byla proto ve vztahu k výpovědím daným J. K., V. B. a Z. Z.
samostatnou škodní událostí, u které se omezení výše náhrady škody způsobené
žalovanou z nedbalosti, jež plyne z ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce,
uplatňuje zvlášť.
7. Závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp.
zn. 21 Cdo 849/2022, a sp. zn. 21 Cdo 435/2022, a ze dne 17. 7. 2024, sp. zn.
21 Cdo 3610/2023, jsou konformní s nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022,
sp. zn. II. ÚS 2600/20, a ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 2729/21, v nichž
se Ústavní soud zabýval odpovědností žalované za škodu vzniklou žalobkyni
zaplacením náhrady platu z důvodu neplatnosti výpovědí daných žalovanou na
základě jí přijatých organizačních opatření č. 130/2007 a č. 131/2007 vedoucím
zaměstnancům žalobkyně a v nichž Ústavní soud uvedl, že připustí-li soudy, že
skutečná podstata pochybení (žalované) spočívala v uskutečněné organizační
změně, přičemž protiprávnost dané výpovědi je přirozeným důsledkem uváděných
nedostatků souvisejících s přípravou a provedením této změny, pak se žalovaná
dopustila jednoho pochybení a je nutné zajistit, aby ji v plném rozsahu chránil
§ 257 odst. 2 zák. práce.
8. Uvádí-li dovolatelka, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 7. 2024,
sp. zn. 21 Cdo 3610/2023 věc posuzoval bez ohledu na to, jak „to vnímala tehdy
právě žalovaná“ (bez ohledu na „subjektivní vztah“ žalované k výpovědi dané J.
K. i výpovědi dané J. I., jež byly dle „subjektivního přesvědčení“ žalované obě
důsledkem rozhodnutí o organizační změně), pak přehlíží, že o porušení
povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním jde
tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které
mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo
pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance, a že porušení pracovních povinností
zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu
buď je, nebo není, a který nastává bez ohledu na to, zda ho zaměstnanec chtěl
způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Zavinění oproti tomu vyjadřuje
psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí),
jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového
protiprávního jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8.
2015, sp. zn. 21 Cdo 4377/2013, nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp.
zn. 31 Cdo 2764/2016, uveřejněného pod č. 126/2018 Sb. rozh. obč.). Okolnost,
zda k porušení povinnosti žalované došlo přijetím organizačních opatření, nebo
dáním výpovědi, je proto objektivní skutečností, která nastala bez ohledu na
to, jaký byl psychický (vnitřní) vztah žalované k tomuto jednání.
9. V části, v níž dovolatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího
soudu o zavinění vzniku škody žalovanou, dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem
žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. Pouhá kritika právního posouzení
odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání
nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp.
zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp.
zn. 32 Cdo 1389/2013).
10. Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu, na
nichž odvolací soud založil svůj závěr o zavinění vzniku škody žalovanou, a
způsob, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl, pak pomíjí, že
správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů
nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením
§ 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím
soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž
vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
11. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018
Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani
znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. V případě uvedeného
„extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového
stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování
základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o.
s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě
zjevně nejedná.
12. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, že soudy
neprovedly všechny důkazy, které navrhla. V občanském soudním řízení platí
zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán
důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené
důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z
těchto důkazů provede. O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat
zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s
touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku. Nelze proto spatřovat porušení zásad
spravedlivého procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka,
má-li za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2496/2011). V
projednávané věci odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního
stupně, který řádně odůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy (srov.
odstavce 34 a 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
13. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v
němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu