21 Cdo 2040/2025-1386
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Pavla Malého a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Letiště Praha, a. s. se sídlem v Praze 6, K Letišti č. 1019/6, IČO 28244532, zastoupené JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č.1525/39, proti žalovanému A. Š., zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Rokycanech, Míru č. 231, o vyklizení pozemku, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2021, č. j. 22 Co 104/2021-1134, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. října 2020, č. j. 9 C 135/2006-1074, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 135/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2024, č. j. 25 Co 234/2024-1329, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jana Mikuláše, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova č.1525/39.
1. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2024, č. j. 25 Co 234/2024-1329, výrokem I potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 7. 2024, č. j. 9 C 135/2006 -1306, jímž tento soud zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalovaným proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 22 Co 104/2021-1134, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze
dne 27. 10. 2020, č. j. 9 C 135/2006-1074 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal, stejně jako soud prvního stupně, že by byly naplněny důvody zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, tedy že by rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 135/2006 bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté (tím mělo být podle tvrzení žalovaného rozhodnutí Městského úřadu v Hostivicích ze dne 10. 6. 2001, č. j. SÚ-0496/01- Ga).
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být „dovolacím soudem posouzena jinak“. Jde o otázku, „zda … správní rozhodnutí tvoří překážku věci rozhodnuté … ve vztahu k civilnímu rozhodnutí …“. V dalším dovolatel poukazuje na okolnosti případu, obsah rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí Městského úřadu v Hostivicích ze dne 10. 6. 2001, č. j. SÚ-0496/01- Ga) a jeho vztah k povinnosti uložené žalovanému rozsudky, napadenými touto zmatečnostní žalobou. Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení
3. Žalobkyně v písemném vyjádření navrhla, aby bylo dovolání žalovaného zamítnuto.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelem vytknuté stěžejní otázky předpokladů existence překážky věci rozsouzené) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak.
8. Dovolání není přípustné, neboť dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu k posouzení žádnou otázku, která by splňovala výše uvedené předpoklady přípustnosti dovolání.
9. Nejvyšší soud již v minulosti formuloval názor, že za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (k právní úpravě občanského soudního řádu ve znění účinném po 31. 12. 2013 srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018), či otázka, jejímž řešením je zcela zjevně bezúspěšné uplatnění práva, tedy takové uplatnění práva, kdy je již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020).
10. Odpověď na námitky žalovaného v dovolání dává ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., § 135 o. s. ř., podle nichž platí, že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.), jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení ( § 135 odst. 1 o. s. ř.), jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).
11. Z uvedeného vyplývá, že pakliže bylo ve vztahu k některému z účastníku občanského soudního řízení a ve vztahu k otázce, která má vazbu na toto soudní řízení vydáno rozhodnutí v řízení správním (s výjimkou rozhodnutí o přestupku či jiném správním deliktu – viz § 135 odst. 1 o. s. ř., o nějž však v tomto řízení nejde), soud z něj (maximálně) může (ale nemusí) vycházet (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020); v žádném případě však nelze v této věci dovodit existenci překážky věci rozhodnuté v důsledku tohoto správního rozhodnutí.
12. Ostatně k této problematice se ve vztahu ke zdejším účastníkům a k témuž předmětu posouzení Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1166/2025; na závěry zde uvedené v bodě 9 usnesení lze bez dalšího odkázat.
13. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení výslovně zamezuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu