21 Cdo 2057/2023-628
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka,
v právní věci žalobce Národního divadla se sídlem v Praze 1, Ostrovní č. 225/1,
IČO 00023337, zastoupeného Mgr. Ing. Miladou Kürtösiovou, advokátkou se sídlem
v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, proti žalovaným 1) A. V., a 2) O. Č., oběma
zastoupeným Mgr. Janem Matesem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 6, Velvarská
č. 1701/25, o 249 531 Kč s příslušenstvím a 88 352 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 315/2016, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2023, č. j. 23 Co
391/2022-583, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výrocích II, III a
IV se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 15. 8. 2016 se
žalobce domáhal po první žalované zaplacení částky 249 531 Kč se zákonným
úrokem z prodlení od 28. 5. 2015 do zaplacení a po druhém žalovaném zaplacení
částky 88 352 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 6. 2015 do zaplacení, a
to z titulu náhrady škody s tvrzením, že v době působení žalovaných u žalobce –
první žalované na pozici administrativně právní ředitelky a druhého žalovaného
jako ředitele žalobce – byla v kolektivní smlouvě žalobce, uzavřené dne 31. 8.
2009, ujednána povinnost žalobce sjednávat s uměleckými zaměstnanci pro případ
jejich výkonů nad stanovený rámec smlouvy podle autorského zákona, resp.
zvláštní smlouvy. Tento způsob odměňování představoval obcházení základního
principu zákoníku práce, tj. že závislá práce má být vykonávána v základním
pracovněprávním vztahu, obcházení podmínek a limitů stanovených zákoníkem práce
pro přesčasovou práci i porušování zákona o zaměstnanosti. Odměny vyplácené na
základě autorských smluv nebyly zdaňovány a nebylo odváděno pojistné na
sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti. Žalobce proto v roce 2013 musel přistoupit k nápravným
opatřením, tj. dodatečně provést příslušné platby, včetně úroků a penále, čímž
mu vznikla škoda, a to v souvislosti se zaviněným jednáním žalovaných, kteří z
nedbalosti porušili své povinnosti při sjednávání a uzavírání kolektivní
smlouvy. 1.
2. Žalovaní vznesli námitku promlčení a dále argumentovali zejména tím,
že systém uzavírání smluv s uměleckými zaměstnanci nebyl v rozporu s
legislativou a ani úprava této problematiky kolektivní smlouvou není nezákonná.
Tento systém odměňování uměleckých zaměstnanců byl u žalobce zaveden již
příkazem č. 012/99, který po písemné konzultaci s Ministerstvem práce a
sociálních věcí vydal tehdejší ředitel Národního divadla J. S., a oporu pro
jeho zavedení lze nalézt v ustanovení § 300 zákoníku práce.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
13. 6. 2022, č. j. 9 C 315/2016-522, v pořadí třetím v této věci, ve výroku pod
bodem I uložil první žalované zaplatit žalobci částku 249 531 Kč se zákonným
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 28. 5. 2015 do zaplacení, ve výroku pod
bodem II uložil první žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve
výši 428 537 Kč, ve výroku pod bodem III uložil druhému žalovanému zaplatit
žalobci částku 88 352 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 5. 2015 do zaplacení, ve výroku pod bodem IV uložil druhému žalovanému povinnost
nahradit žalobci náklady řízení ve výši 226 418,60 Kč a ve výrocích pod body V
a VI uložil žalovaným zaplatit náklady řízení České republice. Vyšel ze
zjištění, že od roku 1999 byli u žalobce umělci zaměstnáni na základě pracovní
smlouvy, v souladu s níž byli za své umělecké výkony odměňováni, a bylo-li
nezbytné, aby umělci provedli další umělecký výkon, uzavřel žalobce s umělci
autorskou smlouvu, podle níž vyplatil umělcům odměnu. Na základě autorské
smlouvy prováděli umělci stejnou činnost jako na základě smlouvy pracovní. Tento systém odměňování umělců trval až do 12. 8. 2013. V roce 2000 byl tento
systém odměňování přímo podroben kontrole Ministerstva kultury, v pozdějších
letech systém odměňování jako takový kontrolován nebyl. V roce 2009 byl tento
systém odměňování včleněn do kolektivní smlouvy. Druhý žalovaný byl v té době
ředitelem žalobce, kolektivní smlouvu podepisoval za žalobce společně s
odborovými organizacemi. Na znění kolektivní smlouvy se podílela první žalovaná
jako ředitelka administrativně právní sekce žalobce. Do náplně činnosti
administrativně právní sekce, resp. oddělení, mj. patřilo zajištění právní
služby a dodržování zákonnosti v činnosti žalobce, sledování aktuálního stavu a
vývoje legislativy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzované věci
byly splněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči
zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce. Podle
právní úpravy platné v letech 2011 a 2012 nebylo možné, a to ani s odkazem na
ustanovení § 300 zákoníku práce, aby výkonní umělci vykonávali pro žalobce
identickou práci po část měsíce na základě pracovní smlouvy a po část měsíce
(po odehrání předem daného počtu představení) na základě smlouvy podle
autorského zákona, neboť je-li vykonávána závislá práce, může být vykonávána
výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce (§ 3 zákoníku práce). Ustanovení kolektivní smlouvy, upravující postup žalobce v případě práce
výkonných umělců konané nad rámec sjednaného úvazku a odměňování za takovou
práci, jsou v rozporu se soukromým právem (zákoníkem práce) i v rozporu s
předpisy veřejného práva (daňovými a o sociálním a zdravotním pojištění). Umělci by mohli vykonávat na základě autorských smluv pouze práci odlišnou od
té, kterou vykonávali na základě pracovní smlouvy.
V důsledku tohoto
protiprávního způsobu odměňování žalobci vznikla škoda, neboť žalobce musel
správci daně uhradit nedoplatek na dani z příjmu fyzických osob ze závislé
činnosti, dále musel uhradit úrok z prodlení z úhrady daňových povinností a
penále za neuhrazené zdravotní pojištění, škoda tak vznikla v celkové výši 3
708 225 Kč (penále na dani 743 758 Kč + 1 397 213 Kč, úrok z prodlení z úhrady
daňových povinností 342 797 Kč + 428 331 Kč, nevrácený přeplatek na dani 566
279 Kč + 198 474 Kč + 6 373 Kč, a penále za neuhrazené pojistné na zdravotní
pojištění 25 000 Kč). Porušení pracovních povinností zaměstnancem shledal u
druhého žalovaného v tom, že podle čl. 4.1.2 organizačního řádu ředitel
Národního divadla odpovídal za činnost a hospodaření Národního divadla,
zastupoval Národní divadlo navenek, jmenoval a odvolával vedoucí zaměstnance
Národního divadla, rozhodoval ve všech záležitostech Národního divadla, to vše
v souladu s platnými zákonnými předpisy a se statutem Národního divadla, měl
tedy ze své pozice odpovědnost za dodržování zákonnosti a legálnosti procesů
uvnitř žalobce. U první žalované, která v rozhodném období pracovala u žalobce
na pozici ředitelky administrativně právní sekce, dovodil, že vzhledem k náplni
činnosti oddělení, které řídila, bylo její povinností zajistit, aby vnitřní
procesy u žalobce – včetně postupu odměňování umělců - byly v souladu s platnou
legislativou, neboť měla sledovat aktuální vývoj legislativy a judikatury,
přičemž sama první žalovaná vypověděla, že systém odměňování byl do kolektivní
smlouvy včleněn z důvodu změny zákoníku práce; jako zkušený právník si musela
být vědoma legální definice závislé práce i možných důsledků, dochází-li k
výkonu závislé práce na základě jiného právního titulu, než na základě
pracovních smluv ve smyslu zákoníku práce. V konečném důsledku však toto nelze
přičítat pouze první žalované, když to byl právě druhý žalovaný, kdo ze své
pozice měl vrcholnou odpovědnost za veškeré procesy žalobce, přičemž provedeným
dokazováním bylo zjištěno, že kolektivního vyjednávání se účastnili oba
žalovaní. Tím, že první žalovaná na protiprávnost tohoto způsobu odměňování
umělců neupozornila, byť jako zkušená právnička musela vědět, jaká je zákonná
úprava týkající se závislé práce, stejně tak jaký dopad má porušení této
zákonné úpravy, umožnila, aby tento protiprávní systém odměňování byl zanesen
do kolektivní smlouvy, porušila své povinnosti vyplývající z jejího pracovního
poměru jako ředitelky administrativně právní sekce. Druhý žalovaný porušil své
povinnosti tím, že takový způsob odměňování v kolektivní smlouvě schválil. Příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody shledal soud
prvního stupně v tom, že žalobce v době sjednávání kolektivní smlouvy ani v
následném období, kdy tento protiprávní systém odměňování byl uplatňován, nebyl
první žalovanou upozorněn na protiprávnost systému odměňování, a v tom, že
druhý žalovaný tento systém schválil, byť oba žalovaní měli a mohli vědět, že
systém je protiprávní.
Pokud by nebyla sjednána kolektivní smlouva, která
obsahovala ujednání o tomto systému odměňování, nevznikl by systém obcházení
pracovněprávních předpisů uzavíráním autorských smluv, resp. výkonných smluv s
umělci, a bez její další realizace by nedocházelo systémově k nesprávnému
odměňování ve skutečnosti závislé práce těchto zaměstnanců a následnému
porušování povinnosti odvádět řádně zálohy na daně z příjmu fyzických osob a
pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění z odměny za závislou
práci. Oba žalovaní po dobu trvání svého pracovního poměru u žalobce proti
tomuto systému a závadné praxi nikterak nezasáhli, nečinili žádné právní ani
faktické kroky, aby závadnou praxi zastavili a zamezili tak vzniku škody, oba
žalovaní tak rovněž zapříčinili pokračování v protiprávní praxi u žalobce. Zavinění na straně první žalované soud spatřuje v tom, že je osobou s
právnickým vzděláním a dlouholetými pracovním zkušenostmi v oblasti právní, z
titulu své vedoucí pracovní pozice přinejmenším měla a mohla vědět, že
navrhovaný a posléze kolektivní smlouvou zavedený systém sjednávání autorských
smluv či jiných zvláštních smluv se zaměstnanci a nastolený systém odměňování
je protiprávní. Vzhledem k tomu, že žalované částky nepřevyšují soudem zjištěné
čtyřapůlnásobky průměrných měsíčních výdělků žalovaných, soud žalobě v plném
rozsahu vyhověl. 1. 2. K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III změnil
tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení tak, že žalobci uložil zaplatit první žalované 288 175,50 Kč,
druhému žalovanému 145 370,90 Kč a státu 8 579,43 Kč (výroky II – IV rozsudku
odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně a ztotožnil se s jeho dílčími právní závěry, že žalobci vznikla škoda,
že žalovaní porušili své pracovní povinnosti a že škoda vznikla v příčinné
souvislosti se zavedením závadného systému odměňování zaměstnanců – výkonných
umělců. Vzal za prokázané, že na zavedení tohoto systému do kolektivní smlouvy
se podíleli oba žalovaní, když se účastnili vyjednávání a uzavření kolektivní
smlouvy, neboť to náleželo do jejich pracovní náplně, první žalovaná pak z
pověření druhého žalovaného komunikovala s dalšími osobami, které se účastnily
vyjednávání, a oba žalovaní následně umožnili, aby se podle uzavřené kolektivní
smlouvy postupovalo. Byť se na vyjednávání kolektivní smlouvy podílely i další
osoby, žalovaní přispěli k jejímu uzavření podstatným způsobem vzhledem ke
svému pracovnímu zařazení a náplni práce, a následně se podíleli na tom, že
žalobce postupoval podle uzavřené kolektivní smlouvy. Dovodil, že žalobci
vznikla škoda v příčinné souvislosti se skutečností, že byla uzavřena
kolektivní smlouva, podle níž se postupovalo při odměňování zaměstnanců –
výkonných umělců, neboť je zřejmé, že pokud by žalobce nepostupoval při
odměňování výkonných umělců podle této kolektivní smlouvy, ale v souladu se
zákonem, a své povinnosti plnil včas, nebyl by povinen hradit úroky z prodlení
a penále; v tomto rozsahu mu proto vznikla škoda, jež sestává z úroků z
prodlení ve výši 771 128 Kč, vyměřených Finančním úřadem pro hl. m. Prahu,
územním pracovištěm pro Prahu 1, za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012, z
penále ve výši 15 000 Kč, vyměřeného Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra,
a z penále ve výši 10 000 Kč, požadovaného Českou průmyslovou zdravotní
pojišťovnou. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že
na straně žalovaných chybí zavinění. Odvolací soud poukázal na to, že shodný
systém odměňování zaměstnanců – výkonných umělců byl u žalobce zaveden již
příkazem ředitele z roku 1999 a že z protokolů o kontrolách provedených u
žalobce v letech 2000, 2006 a 2010 je zřejmé, že kontrolní orgány, ač měly
příkaz ředitele z roku 1999 k dispozici a seznámily se s tímto způsobem
odměňování zaměstnanců, neshledaly při jeho aplikaci pochybení ve vztahu k
odvodovým povinnostem, když právě v nutnosti splnit dodatečně povinnost v
oblasti daňové a pojistného na zdravotní pojištění žalobce spatřuje vznik
škody. Usoudil, že pokud kontrolní orgány neshledaly v přístupu žalobce k
odměňování pochybení a žalovaní byli s výsledky těchto kontrol seznámeni, a
pokud od roku 2000 byl se systémem odměňování obeznámen i zřizovatel žalobce
Ministerstvo kultury a tento systém odměňování byl konzultován i s
Ministerstvem práce a sociálních věcí, aniž z jejich strany bylo žalobci něco
vytknuto směrem k odvodovým povinnostem, pak žalovaní nemuseli a vlastně ani
nemohli vědět, že právě v daném směru je systém odměňování zaměstnanců –
výkonných umělců závadný, a to i přes prokázané skutečnosti, že v prosinci roku
2018 (správně 2008 – pozn. dovolacího soudu) byli upozorněni svědkem M. na
problematiku využití autorského zákona v případě pracovních smluv, že první
žalovaná má právnické vzdělání a dlouholeté pracovní zkušenosti v právní
oblasti a že od 1. 1. 2007 vstoupil v účinnost zákon č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, který oproti předchozímu zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) obsahuje
definici závislé práce, a že druhý žalovaný má dlouholeté zkušenosti s řízením
příspěvkové organizace. Stran e-mailové zprávy M. ze dne 30. 12. 2008
konstatoval, že neobsahuje výslovně upozornění na protiprávnost zamýšleného
systému odměňování, a dovodil, že tento listinný důkaz je třeba hodnotit v
kontextu s výše uvedenými výsledky kontrol, a že jej nelze přeceňovat, neboť se
jedná o jediný e-mail v rámci celého vyjednávání kolektivní smlouvy, v němž M.
vyjádřil spokojenost s verzí dodatku 1 kolektivní smlouvy a pouze na okraj
uvedl, že mu autorské hraní nejde do kontextu s řádnou pracovní smlouvou.
Přisvědčil žalobci, že v řízení bylo prokázáno, že odměny podle autorských
smluv byly vypláceny z rozpočtových prostředků, na rozdíl od mezd, které byly
vypláceny z prostředků mzdových, konstatoval však, že v řízení nevyšlo najevo,
že závadný systém odměňování byl realizován záměrně za účelem toho, aby práce
zaměstnanců – výkonných umělců byla odměňována z prostředků provozních a
nikoliv mzdových, které byly Ministerstvem kultury limitovány. Uzavřel, že na
straně obou žalovaných chybí zavinění, neboť nemuseli a nemohli vědět, že mohou
žalobci způsobit škodu, přenesou-li systém odměňování výkonných umělců,
upravený v příkazu ředitele, do kolektivní smlouvy a žalobce bude podle něj
nadále postupovat.1.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podal
žalobce dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázek hmotného a procesního
práva dovolacím soudem dosud nevyřešených i řešených odvolacím soudem odchylně
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolacím soudem dosud
neřešené předkládá otázky
- zda (a za jakých podmínek) negativní právní omyl zaměstnance ohledně
protiprávnosti (resp. ohledně porušení jeho pracovních povinností při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a ohledně objektivní
protiprávnosti jednání zaměstnavatele, které způsobil), v jehož důsledku
vznikla zaměstnavateli škoda, (ne)vylučuje existenci zavinění zaměstnance ve
formě nevědomé nedbalosti,
- zda v případě negativního právního omylu zkušených vedoucích
zaměstnanců na vedoucí právní pozici a na pozici statutárního orgánu, který byl
příčinou toho, že zaměstnavatel postupoval protiprávně při běžné činnosti a
vznikla mu škoda, není na místě konstatovat existenci zavinění těchto
zaměstnanců minimálně ve formě nevědomé nedbalosti již jen s ohledem na tyto
jejich osobní poměry,
- zda negativní právní omyl zaměstnanců (škůdců) bylo možno omluvit v
důsledku zjištění z veřejnoprávních kontrol (vůbec) a jen na základě těchto
kontrol (bez zřetele k jiným okolnostem a skutečnostem),
- jaké okolnosti působící na zaměstnance – škůdce, s jakými vlastnostmi
a jaké okolnosti případu mají být posuzovány a v jaké vzájemné souvislosti jako
významné z hlediska existence zavinění ve formě nevědomé nedbalosti u vedoucích
zaměstnanců příspěvkové organizace a jak mají tyto okolnosti působit na sebe
navzájem, a
- zda negativní právní omyl o protiprávnosti systému odměňování a
možnosti vzniku škody, který byl způsoben vlastní pasivitou zaměstnanců
(škůdců), nečinností, je per se omylem neomluvitelným, a je tedy dáno zavinění.
3. Jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatel zformuloval otázky
- zda mají při posuzování existence zavinění ve formě nevědomé
nedbalosti přednost okolnosti, které na zaměstnance – škůdce působily, před
jejich osobními poměry,
- zda osobní poměry zaměstnanců (škůdců) spočívající v dlouholetých
zkušenostech, právním vzdělání, vedoucí pracovní pozici (vedení právního
oddělení, pozici statutárního orgánu zaměstnavatele) vylučují právní závěr o
omluvitelnosti jejich negativního právního omylu,
- jak mají být zjištěné skutečnosti hodnoceny z hlediska požadavků
kladených dovolacím soudem k naplnění požadavků § 132 občanského soudního řádu.
4. Dovolání má za přípustné též pro extrémní rozpor právních závěrů
odvolacího soudu s učiněnými skutkovými zjištěními a extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a proto, že napadený
rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, vztahující
se k ochraně ústavně a mezinárodněprávně zakotvených práv a principů, zejména
práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Ústavního soudu. 1. 2. V obsáhlé dovolací argumentaci otevírá dovolatel také otázku
interpretace § 250 odst. 1 zákoníku práce, a to, zda v situaci, kdy zaměstnanec
způsobí, že zaměstnavatel jednal objektivně nesprávně, vylučuje jeho zavinění
ve formě nevědomé nedbalosti skutečnost, že zaměstnanec údajně nevěděl, že jde
o jednání protiprávní, a že protiprávnost jednání zaměstnavatele nebyla
deklarována orgány veřejné moci. 3. Dovolatel prosazuje, že v situaci, kdy zákoník práce ani občanský
zákoník, platný v rozhodné době, neobsahovaly a neobsahují definici zavinění z
nevědomé nedbalosti ani negativního právního omylu (omluvitelného či
neomluvitelného), byl odvolací soud povinen v posuzované věci analogicky
aplikovat ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, týkající se těchto
institutů, přijatou při výkladu zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, či zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
zrušeného k 1. 1. 2014, a s přihlédnutím k této konstantní judikatuře dovodit,
že negativní omyl žalovaných je neomluvitelný a že zjištěné okolnosti
nevylučují existenci zavinění žalovaných minimálně ve formě nevědomé
nedbalosti, zejména když právní omyl žalovaných se mj. týkal jednoznačné právní
úpravy a žalovaní měli povinnost se s příslušnou úpravou seznámit a bylo tak
možné tento omyl odstranit. 4. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili s právním
posouzením odvolacího soudu a vyjádřili přesvědčení, že dovolání není
přípustné. Poukázali na to, že dovolací soud opakovaně řešil otázky týkající se
odpovědnosti zaměstnance za škodu, zavinění a nevědomé nedbalosti, včetně
otázky posuzování okolností a osobních poměrů zaměstnance, například v
rozsudcích sp. zn. 21 Cdo 1059/2003, sp. zn. 21 Cdo 1958/2004, sp. zn. 21 Cdo
4238/2014, sp. zn. 21 Cdo 2830/2013 a sp. zn. 21 Cdo 4353/2017, s tím, že
dovolatel nenamítá, že by se odvolací soud od jejich závěrů odchýlil. Pokud se
dovolatel opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4353/2017, jeho
interpretaci mají za mylnou. Jako ničím neodůvodnitelnou a zcela nevhodnou
odmítají dovolatelem prosazovanou analogickou aplikaci hmotného a procesního
trestního práva ve zde souzené věci a namítají, že na řešení dovolatelem
zformulovaných otázek napadené rozhodnutí nezávisí.
Polemizují s argumentem
dovolatele, jenž jim připisuje neznalost jednoznačně formulovaného právního
předpisu, a stran kontrol provedených u dovolatele zdůrazňují jejich úlohu a
zejména skutečnost, že nastavení předmětného systému odměňování žalobce před
jeho zavedením i po něm konzultoval se zřizovatelem. Provedení kontrol před
včleněním tohoto systému odměňování do kolektivní smlouvy mají za záruku
zákonnosti tohoto systému a připomínají, že byla provedena i kontrola následná,
a to Státním úřadem inspekce práce v roce 2012. Za podstatnou považují
skutečnost, že tento systém odměňování nebyl u žalobce zaveden žalovanými, a
zdůrazňují, že do kolektivní smlouvy byl včleněn z důvodu právní úpravy
zákoníku práce, a to pouze v tom kontextu, že pracovněprávní podmínky
zaměstnanců měly být dojednány kolektivní smlouvou, nikoliv upraveny vnitřním
předpisem. Závěrem se vyjádřili též k promlčení uplatněného nároku. Navrhli,
aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 1. 2. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 3. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 4. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v
části týkající se výroků o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 5. Způsobilými založit přípustnost dovolání nejsou dovolatelem obecně
formulované otázky, „zda a za jakých podmínek negativní právní omyl zaměstnance
ohledně protiprávnosti (resp. ohledně porušení jeho pracovních povinností při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a ohledně objektivní
protiprávnosti jednání zaměstnavatele, které způsobil), v jehož důsledku
vznikla zaměstnavateli škoda, (ne)vylučuje existenci zavinění zaměstnance ve
formě nevědomé nedbalosti“, a „jaké okolnosti působící na zaměstnance – škůdce,
s jakými vlastnostmi a jaké okolnosti případu mají být posuzovány a v jaké
vzájemné souvislosti jako významné z hlediska existence zavinění ve formě
nevědomé nedbalosti u vedoucích zaměstnanců příspěvkové organizace a jak mají
tyto okolnosti působit na sebe navzájem“.
Podle závěrů Nejvyššího soudu je
totiž dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, na nichž
spočívá dovoláním napadené rozhodnutí; tedy nikoliv pro otázky akademické či
spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze pro ty otázky,
jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést
pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28
Cdo 2204/2017). 6. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení
probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013)
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Z tohoto důvodu nemohou založit
přípustnost dovolání argumenty žalobce v části pod písm. I) dovolání, nazvané
„K hodnocení důkazů odvolacím soudem z hlediska požadavků k naplnění ustanovení
§ 132 o. s. ř.“. Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní
rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými
důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O
výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních
lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13,
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se
tak v posuzovaném případě nejedná. 7. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu
dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř. – nepodléhá), že od roku 1999 (na základě příkazu ředitele č. 012/99) byli u žalobce umělci zaměstnáni na základě pracovní smlouvy, v souladu
s níž byli za své umělecké výkony odměňováni, a bylo-li nezbytné, aby umělci
provedli další umělecký výkon, uzavřel žalobce s umělci autorskou smlouvu,
podle níž vyplatil umělcům odměnu. Na základě autorské smlouvy prováděli umělci
stejnou činnost jako na základě smlouvy pracovní. Tento systém odměňování
umělců trval až do 12. 8. 2013. V roce 2009 byl tento systém odměňování včleněn
do kolektivní smlouvy. V rámci vyjednávání kolektivní smlouvy se vyjádřil M. (jako poradce odborové organizace) e-mailem mimo jiné tak, že mu „autorské
hraní nejde do kontextu s řádnou pracovní smlouvou“. Druhý žalovaný byl v té
době ředitelem žalobce (od 1. 4. 2007), kolektivní smlouvu podepisoval za
žalobce společně s odborovými organizacemi. Na tvorbě znění kolektivní smlouvy
se podílela první žalovaná jako ředitelka administrativně právní sekce žalobce;
na této pozici působila od 1. 1. 2008 (jako právník působila u žalobce od roku
1997). Do náplně činnosti administrativně právní sekce, resp. oddělení, mj.
patřilo zajištění právní služby a dodržování zákonnosti v činnosti žalobce,
sledování aktuálního stavu a vývoje legislativy. V době od 29. 11. do 15. 12. 2000 byla u žalobce provedena kontrola Ministerstvem kultury, zaměřená mimo
jiné na možnost souběžné výplaty platu a honoráře podle Příkazu ředitele č. 012/99 a z toho vyplývající možnost krácení daní a pojistného, problematika
byla konzultována na Ministerstvu práce a sociálních věcí a v závěrečném
shrnutí kontroloři uvedli, že nesrovnalosti v oblasti pracovních smluv a
odměňování jsou svázány s nedostatečnou legislativní úpravou a metodikou. V
době od 27. 2. 2006 do 14. 4. 2006 proběhla u žalobce veřejnosprávní kontrola
(na základě pověření ministra kultury) zaměřená na hospodaření a činnost
organizace za období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2005, v jejím rámci byly
posuzovány pracovní smlouvy s uměleckými zaměstnanci se závěrem, že byl zjištěn
nesoulad mezi úpravou pracovní doby podle platného zákoníku práce a Příkazem
ředitele č. 012/99, který se však týkal vedení pracovních výkazů. Další
veřejnosprávní kontrola z pověření ministra kultury byla provedena v době od
21. 4. do 4. 6. 2010 a byla zaměřená na hospodaření s rozpočtovými prostředky a
s majetkem státu, dodržování právních předpisů a opatření přijatých
Ministerstvem kultury a na hospodárnost a účinnost operací při zajišťování
stanovených úkolů v období roku 2009 a 1. čtvrtletí 2010. Kontrolní orgán v
rámci kontrolních zjištění zmínil také externí kontroly provedené u žalobce v
roce 2009. Jednalo se (mimo jiné) o kontrolu dodržování povinností
vyplývajících z ustanovení § 3 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce,
provedenou dne 11. 5. 2009 Oblastním inspektorátem práce pro hl. m. Prahu,
zaměřenou na dodržování zákoníku práce a ostatních pracovně právních předpisů v
oblasti odměňování zaměstnanců a proplácení přesčasové práce, přičemž kontrolou
nebyly zjištěny žádné nedostatky. Dále o kontrolu pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, provádění
nemocenského pojištění a plnění povinností v důchodovém pojištění, provedenou
Pražskou správou sociálního zabezpečení, zahájenou dne 2. 11. 2009, kterou
rovněž nebyly zjištěny žádné závady, a o kontrolu plateb pojistného na veřejné
zdravotní pojištění a dodržování ostatních povinností plátců pojistného, kterou
provedla Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Krajská pobočka hl. m. Praha, dne
8. 12. 2009.1. 2. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek ve výroku o věci
samé (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, jaký je význam právního
omylu škůdce při posuzování zavinění a zda je tento omyl omluvitelný s ohledem
na výsledky veřejnoprávních kontrol. Vzhledem k tomu, že tyto otázky nebyly
dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny ve všech souvislostech, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé je podle § 237 o. s. ř. přípustné. 3. V té části, v níž směřuje proti výrokům II, III a IV rozsudku
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání vyloučena
ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., Nejvyšší soud proto dovolání v
této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 4. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.1. 2. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, kdy došlo k události, od níž žalobce odvíjí vznik škody – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 13. 9. 2009 (dále jen "zák. práce"). 3. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil
zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce). Byla-li škoda způsobena také
porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se
poměrně omezí (§ 250 odst. 2 zák. práce). Při odpovědnosti za škodu podle
ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění
zaměstnance (srov. § 250 odst. 3 zák. práce). 4. Zavinění vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému
jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke
škodě jako následku takového protiprávního jednání. O porušení pracovních
povinností, které způsobilo škodu, ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) jde
tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit a chtěl ji způsobit
(úmysl přímý), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit,
a jestliže v případě, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění zaměstnance ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy,
jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec
nevěděl, že škodu může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým
osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 435/2022)
5. Protože zavinění je projevem psychického (vnitřního) vztahu
zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání, nemůže být – stejně jako
všechny projevy psychického (vnitřního) života lidí – samo o sobě předmětem
dokazování. Způsobilým předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti (jevy)
vnějšího světa; to platí rovněž o dokazování zavinění zaměstnance jakožto
předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250
zák. práce. Má-li tedy být v občanském soudním řízení prokázáno zavinění
zaměstnance ve smyslu ustanovení § 250 odst. 3 zák. práce, z uvedeného vyplývá,
že se tak může stát jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž
prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k
následkům jeho jednání projevuje navenek, tedy - řečeno jinak - prokázáním
skutečností, z nichž lze dovodit, zda zaměstnanec chtěl svým protiprávním
jednáním způsobit škodu a zda věděl, že svým protiprávním jednáním může
způsobit škodu, popřípadě zda o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním
poměrům vědět měl a mohl.
Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický
(vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání (škodě),
jsou zejména okolnosti škodní události, tedy okolnosti, za nichž došlo k
protiprávnímu jednání zaměstnance a ke škodě (k tomu srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4238/2014). Spočívá-li však
zavinění zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti, tedy nevěděl-li zaměstnanec
vůbec, že by škodu mohl způsobit (a samozřejmě škodu nechtěl způsobit), musí
být vzato v úvahu, že v tomto případě je (z pohledu dokazování) významné
zejména to, zda zaměstnanec o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním
poměrům vědět měl a mohl; významné tu proto nejsou jen okolnosti škodní
události, ale především jeho osobní poměry, z nichž lze dovodit, že zaměstnanec
si měl a mohl být vědom toho, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4238/2014,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4353/2017). 6. Při výkladu pojmu zavinění v soukromoprávních vztazích (jimiž jsou
rovněž individuální pracovněprávní vztahy) se do rekodifikace soukromého práva
(do 31. 12. 2013) vycházelo tradičně z úpravy hmotného práva trestního (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1016/2019,
uveřejněný pod č. 18/2021 Sb. rozh. obč.). Při tomto přístupu pak posouzení,
zda škůdce „vědět měl“, závisí na tom, zda měl subjektivní povinnost se
seznámit s rozhodnými skutečnostmi, zatímco posouzení, zda škůdce „vědět mohl“,
spočívá v tom, zda měl objektivní možnost se s těmito skutečnostmi seznámit
(srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 366 a násl.). Jelikož je odpovědnost zaměstnance za škodu
způsobenou porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním vázána na zavinění, lze se při výkladu nedbalosti inspirovat
i deliktním právem, kde obecně platí, že nedbalostní charakter škůdcova jednání
lze zjistit hodnocením očekávaného rizika na straně jedné a opatření, resp. opatrnosti na straně druhé, přičemž tyto faktory jsou ve vzájemné závislosti
(TICHÝ, Luboš, HRÁDEK, Jiří. Deliktní právo. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 170).1. 2. Je-li při posuzování zavinění škůdce, jenž jednal v právním omylu,
nutné zohlednit, jak obtížný výklad práva byl (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003), pak ve světle
výše uvedeného je třeba hodnotit i vliv výsledků veřejnoprávních kontrol na
nesprávné posouzení právní otázky škůdcem. Jde o vnější okolnosti, jejichž
působení na vědomí škůdce je ovlivněno jeho osobními poměry (mimo jiné
kvalifikací, pracovními zkušenostmi a zastávanou funkcí), takže i přes
pozitivní výsledek veřejnoprávních kontrol si může škůdce uvědomovat
nesprávnost svého výkladu práva, hrozící riziko vzniku škody a nutnost opatření
k jejímu odvrácení. 3.
V posuzované věci je významné, že povinnosti, které byly porušeny,
jsou u obou žalovaných různé, ale vždy se pojí s posouzením právní otázky, zda
práce stejného druhu může být mezi stejnými subjekty vykonávána jak v
pracovněprávním vztahu, tak zároveň ve vztahu občanskoprávním. Otázka činnosti
výkonného umělce byla posouzena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020,
sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, uveřejněném pod č. 88/2020 Sb. rozh. obč., podle
něhož je zásadní, zda předmětná činnost naplňuje znaky závislé práce (§ 2 odst. 4 zák. práce). Je-li tomu tak, může být vykonávána jen v základním
pracovněprávním vztahu. Ovšem činnost výkonného umělce, u níž je kladen důraz
na kreativitu, samostatnost a mnohdy i improvizaci, lze provádět i v právním
vztahu relativně nezávislém, zejména v podobě samostatné výdělečné činnosti na
základě občanskoprávních smluv (dohod) uzavíraných mezi výkonnými umělci a
těmi, kdo jejich umělecké výkony užívají (může jít například o smlouvy s herci
nebo zpěváky na určité role v rámci představení s dohodnutým počtem repríz). Činnost výkonného umělce vykonávaná tímto způsobem se vyznačuje nízkou mírou
závislosti výkonného umělce na druhé straně závazkového vztahu, zejména proto,
že takovýto umělec svou činnost zpravidla vykonává v rámci většího počtu
závazkových vztahů pro různé subjekty a není trvale vázán jen k jednomu z nich. 4. Soud prvního stupně učinil právní závěr (jenž odvolací soud
aproboval), že žalobce mohl svou činnost zajišťovat prostřednictvím výkonných
umělců zaměstnaných buď v základním pracovněprávním vztahu, nebo na základě
občanskoprávních smluv, ovšem není možné, aby umělci vykonávali stejnou činnost
po část měsíce na základě pracovní smlouvy, a část měsíce na základě smlouvy
podle autorského zákona, neboť je-li vykonávána závislá práce, může být
vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce (viz bod 72
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Kromě toho lze při aplikaci
výkladového pravidla a minori ad maius dovodit, že nemůže-li zaměstnanec podle § 13 odst. 4 věta prvá zák. práce
vykonávat v dalším pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných
mimo pracovní poměr u téhož zaměstnavatele práce, které jsou stejně druhově
vymezeny, nemůže tytéž stejně druhově vymezené práce vykonávat ani v dalším
vztahu založeném občanskoprávní smlouvou. Účel tohoto pravidla je zřejmý, totiž
zamezení obcházení limitů, jimiž zákoník práce chrání zaměstnance při výkonu
závislé práce. Dovolací soud podává tento výklad nikoliv proto, že by
přezkoumával závěr soudů o porušení povinnosti (tento závěr soudů nebyl
dovolacímu přezkumu otevřen), ale proto, že obtížnost posouzení určité právní
otázky je klíčová pro závěr o zavinění při jejím mylném výkladu. 1. 2. Jak již bylo uvedeno, postavení obou žalovaných se liší. Prvá
žalovaná působila u žalobce jako ředitelka administrativně právní sekce. Měla
tedy povinnost učinit správný právní výklad a rozpoznat riziko, jež pro jejího
zaměstnavatele představuje kombinovaný způsob odměňování výkonných umělců.
Protože byla odbornicí v oboru práva a na pozici právníka u žalobce dlouhodobě
působila, mohla učinit správný výklad zákona. Výše uvedený rozsudek Nejvyššího
soudu 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, byl sice přijat až později, avšak
pro správný výklad zákona nebyl klíčový, neboť, jak výše vysvětleno, zásadní
byla odpověď na otázku přípustnosti kombinace dvou vztahů (dvou způsobů
odměňování) při výkonu druhově stejné práce. I přesto, že praxe odměňování byla
dlouhodobá a ze strany kontrolních orgánů nebylo shledáno pochybení (resp. podle skutkových závěrů soudů kontrola v roce 2000 upozornila na nesrovnalosti
v oblasti pracovních smluv a odměňování, ovšem přičetla to „nedostatečné právní
úpravě a metodice“, kontroly v následujících letech pochybení v jimi
sledovaných oblastech nezjistily, avšak žádný konkrétní závěr ke sporné
problematice neučinily), prvá žalovaná měla a mohla (vzhledem ke svým osobním
poměrům) upozornit na existující riziko toho, kdo za žalobce činil právní
úkony, tedy druhého žalovaného. Tímto jednoduchým opatřením mohla splnit svůj
úkol při eliminaci rizika hrozícího jejímu zaměstnavateli. Zavinění ve formě
nevědomé nedbalosti je tedy u prvé žalované dáno. 3. Druhý žalovaný nebyl odborníkem v oboru práva. Při posuzování
zavinění jde v jeho prospěch, že nebyl o riziku informován ze strany toho, kdo
měl u žalobce učinit správný právní výklad (tedy ze strany prvé žalované), a
významná je i skutečnost, že se jednalo o dlouhodobou praxi, zavedenou jeho
předchůdcem ve funkci ředitele, která nebyla rozporována ani při kontrolách
státních orgánů. Na druhé straně nelze přehlížet, že z hlediska svých osobních
poměrů byl druhý žalovaný zkušeným vedoucím pracovníkem. Určité riziko si musel
uvědomovat již jen na základě skutečnosti, že kombinovaný systém odměňování byl
vázán právě na překročení limitů podle zákoníku práce; i jako právní laik si
musel položit otázku, jaký by byl význam těchto zákonných limitů, kdyby je bylo
možno snadno obcházet prostřednictvím jiných typů smluv. Ostatně v řízení se
prokázalo, že takové riziko bylo i pro právní laiky rozpoznatelné, jak o tom
svědčí závěry soudů z e-mailu M. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k
závěru, že i u druhého žalovaného je dáno zavinění ve formě nevědomé
nedbalosti. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že míra zavinění je u druhého
žalovaného nižší než u prvé žalované, což se musí projevit v určení náhrady
poměrné části škody ve smyslu § 257 odst. 5 zák. práce. 4. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše
uvedeného
– není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání v části směřující do výroku o věci samé, pro zamítnutí
dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek
(včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1
o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu
řízení (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.). 5.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.