21 Cdo 2264/2025-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce O. G., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova č. 402/4, proti žalované Damas Engineering Consulting s. r. o. se sídlem v Praze 4, Branická č. 26/43, IČO 01957261, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, o 336 933 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 247/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2025, č. j. 23 Co 467/2024-278, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 233 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Jana Šeldera, advokáta se sídlem v Praze 8, Thámova č. 402/4.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 23 Co 467/2024-278, zčásti neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zčásti není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání.
2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolatelka má dovolání za přípustné jednak proto, že odvolací soud se podle jejího mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2203/2020, ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1495/2021, a ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3838/2019, jednak proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek dovolacím soudem dosud neřešených, a to: - zda nedodržení písemné formy právního jednání, zrušení pracovního poměru ve zkušební době, způsobuje zdánlivost (nicotnost) takového právního jednání; - zda je soud oprávněn řešit v řízení o zaplacení náhrady mzdy otázku prejudiciální o platnosti, resp. zdánlivosti, zrušení pracovního poměru ve zkušební době a prejudiciální otázku o dodržení způsobu doručení písemnosti o zrušení pracovního poměru ve zkušební době; - zda soud rozhodující o náhradě mzdy v případě, že učiní závěry o tom, že právní jednání, kterým byl ukončen pracovní poměr, je zdánlivé pro nedodržení formy, může moderovat náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce jeho analogickou aplikací.
4. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
6. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit dovolací soud sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2955/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2650/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1147/2025). Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
7. Těmto požadavkům dovolání v té části, kde dovolatelka dovozuje jeho přípustnost pro rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nevyhovuje, neboť zcela postrádá vymezení rozhodné právní otázky, případně rozhodných právních otázek.
8. První z otázek, které dovolatelka předkládá jako judikaturně dosud neřešené, byla oproti mínění dovolatelky v judikatuře dovolacího soudu již vyřešena a odvolací soud se v souzené věci od ustálených judikaturních závěrů neodchýlil.
9. Již v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 630/2015, uveřejněném pod č. 118/2016 Sb. rozh. obč. (dále též „R 118/2016“), Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že podle právní úpravy v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinné od 1. 1. 2012 (tedy poté, co nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem může mít (vyvolat) v pracovněprávních vztazích sledované právní následky, jen jestliže byla (řádně) doručena zaměstnanci. V případě, že výpověď z pracovního poměru nebyla (řádně) doručena zaměstnanci, nezpůsobuje to – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 – její neplatnost. Právní úprava pracovněprávních vztahů vychází v době od 1. 1. 2012 ze zásady, že účinky výpovědi z pracovního poměru nenastávají již v době, kdy zaměstnavatel tento právní úkon učinil (kdy projevil vůli směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí), ale teprve k okamžiku, kdy výpověď z pracovního poměru byla (řádně – v souladu s výše uvedenými zákonnými požadavky) doručena zaměstnanci; dokud – jak se uvádí v důvodové zprávě k návrhu zákona č. 365/2011 Sb. – „nebyl právní úkon doručen, neexistuje“. Ukáže-li se tedy, že zaměstnavatel projevil vůli rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí, avšak zaměstnavatelova písemná výpověď z pracovního poměru nebyla zaměstnanci (řádně) doručena, nelze hovořit ani o tom, že by šlo o neplatný právní úkon (právní jednání); ve skutečnosti taková výpověď z pracovního poměru vůbec „neexistuje“ a v pracovněprávních vztazích účastníků pracovního poměru je třeba postupovat stejně, jako kdyby k výpovědi z pracovního poměru nikdy nedošlo.
10. Od těchto závěrů není důvod se odchýlit ani ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2013, neboť zákonodárce zřetelně vyjádřil úmysl, že nebude-li zákonem předepsaná forma smluvní stranou dodržena, bude negativním následkem (tam, kde je stanoven následek, že se k právnímu jednání nepřihlíží), že vadné právní jednání bude právně bezvýznamné (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 303/2013 Sb., část 65., body 19, 21 a 22, sněmovní tisk č. 930, volební období 2010-2013, dostupný na https://www.psp.cz). V judikatuře byly tyto závěry posléze vyjádřeny např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2114/2019, a to ve vztahu k okamžitému zrušení pracovního poměru, které musí být učiněno písemně, neboť nedodržení písemné formy má za následek, že okamžité zrušení pracovního poměru je zdánlivým (nicotným) právním jednáním.
11. Výše uvedená judikatura poskytuje rovněž odpověď na druhou otázku dovolatelky, zda je soud oprávněn řešit v řízení o zaplacení náhrady mzdy otázku prejudiciální o platnosti, resp. zdánlivosti, zrušení pracovního poměru ve zkušební době a prejudiciální otázku o dodržení způsobu doručení písemnosti o zrušení pracovního poměru ve zkušební době. V jádru této otázky stojí přesvědčení dovolatelky, že i v případě nedodržení formy zrušení pracovního poměru ve zkušební době je nutné podat žalobu podle § 72 zákoníku práce (viz bod 20 dovolání). Takové přesvědčení však přehlíží uvedené ustálené judikaturní závěry, totiž že k řádně nedoručené výpovědi je nutné přistupovat stejně, jako kdyby k ní nikdy nedošlo, a že nedodržení písemné formy okamžitého zrušení pracovního poměru má za následek, že okamžité zrušení pracovního poměru je zdánlivým (nicotným) právním jednáním (dále srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3741/2020, nebo ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2841/2024). Vzhledem ke stejné dikci zákona je nutné stejné závěry vztáhnout i na zrušení pracovního poměru ve zkušební době, a proto se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
12. K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani třetí dovolatelkou vymezená otázka, neboť odvolací soud, jenž nárok žalobce posoudil zčásti jako nárok na zaplacení dlužné mzdy, se v napadeném rozsudku možností případné moderace náhrady mzdy analogicky podle § 69 odst. 2 zákoníku práce nezabýval a neměl důvod zabývat, protože v posuzovaném případě se žalobce domáhal náhrady mzdy za srpen až říjen 2023 z důvodu, že mu žalovaná přestala přidělovat práci od 10. 8. 2023, zatímco ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce se vztahuje na situace, kdy celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, přesahuje 6 měsíců, tedy na situaci, která v posuzovaném případě nebyla řešena. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pouze pro úplnost lze doplnit, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že náhradu mzdy (platu), která zaměstnanci náleží po dobu, po niž mu zaměstnavatel nepřiděluje práci podle pracovní smlouvy, ve výši průměrného výdělku, nelze snížit, popřípadě nepřiznat, i kdyby o to zaměstnavatel žádal (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 815/2022).
13. V části, ve které směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
16. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu