USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce M. B., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované VALENTER a. s. se sídlem
v Praze 5 – Smíchově, U Nikolajky č. 3325/34, IČO 47683457, zastoupené Mgr.
Lukášem Niedobou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, o
určení trvání pracovního poměru, event. o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 136/2021, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května
2024, č. j. 62 Co 104/2024-246, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Ing. Mgr. Bc.
Václava Holého, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.
5. 2024, č. j. 62 Co 104/2024-246, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), neboť není splněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v
tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Žalovaná má dovolání za přípustné – jak se podává z jeho bodu 3.2 –
pro vyřešení otázek hmotného práva, zda činnost vykonávaná žalobcem pro
žalovanou naplňovala znaky závislé práce [jak tato otázka vyplývá z vymezení
provedeného pod písmeny A) a B) uvedeného bodu dovolání] a zda je při zachování
e-mailové formy dodržen požadavek písemné formy právního jednání vyžadovaný v
pracovněprávních vztazích v souladu s ustanovením § 50 odst. 1 zákoníku práce
[písmeno C) bodu 3.2 dovolání].
A) K otázce, zda činnost vykonávaná žalobcem pro žalovanou naplňovala
znaky závislé práce
3. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu setrvale poukazuje, že
pracovněprávní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a
zaměstnavateli upravuje zákoník práce [v posuzovaném případě zákon č. 262/2006
Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 5. 2020 (dále
jen „zák. práce“) – srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Ustanovení § 3 zák. práce
stanoví, že závislá práce může být vykonávána výlučně v základním
pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy, a že
základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené
dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Znamená to, že zaměstnavatelé
mohou plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti (stejně
jako plnění ostatních úkolů) zajišťovat jinak než prostřednictvím osob
zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu, nikoli ale tím způsobem, že
by fyzické osoby pro ně vykonávaly závislou práci na základě jiných smluv a
dohod, než jsou pracovní smlouva (srov. § 33 odst. 1 zák. práce) a dohody o
pracích konaných mimo pracovní poměr (§ 74 až 77 zák. práce). Závislá práce
vykonávaná fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah se považuje za nelegální
práci [srov. ustanovení § 5 písm. e) bod 1 zákona č. 435/2004 Sb., o
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů účinném do 13. 4. 2020].
4. Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od
občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je – jak vyplývá z ustanovení § 2
odst. 1 zák. práce – skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu
nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel, který je
vůči zaměstnanci v dominantním postavení, je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny
a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat [srov. též § 38 odst. 1 písm.
b) a § 301 písm. a) zák. práce]. Dalším odlišujícím znakem od občanskoprávních
a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí
zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a
povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci
osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat; plnit povinnosti ze
smlouvy nemůže za zaměstnance třetí subjekt [srov. též § 38 odst. 1 písm. b) a
§ 77 odst. 2 zák. práce]. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality
zaměstnance vůči zaměstnavateli [srov. též § 301 písm. d) zák. práce a v něm
stanovenou povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele]. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví
zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána
jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době na
pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady
zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Mezi pomocné znaky závislé práce patří
také skutečnost, že zaměstnanec podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce
používá prostředky poskytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a
je trvale vázán k jednomu zaměstnavateli. Společným rysem všech znaků závislé
práce je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť
tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit,
zejména od samostatné výdělečné činnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 992/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 23. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 342/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, uveřejněného pod č. 88/2020 Sb. rozh.
obč.).
5. Od komplexního posouzení znaků závislé práce potom v projednávané
věci bylo možno odvíjet úsudek o povaze právního vztahu účastníků, tj. závěr o
tom, zda mezi nimi uzavřená „smlouva o poskytování služeb“ ze dne 1. 4. 2020 je
simulovaným právním jednáním, jímž mělo být zastřeno jiné (disimulované) právní
jednání – pracovní smlouva. Simulované právní jednání zde představuje zdánlivé
právní jednání [srov. § 552 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“)], k němuž se
podle zákona nepřihlíží a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy
nedošlo (srov. § 554 o. z.). Zastřené (disimulované) právní jednání naproti
tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a zákon pro ně stanoví interpretační
pravidlo, podle kterého se takové právní jednání posoudí podle jeho pravé
povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.), dané společným úmyslem smluvních stran.
Splňuje-li disimulované právní jednání současně všechny náležitosti takového
právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje
zákonu a nepříčí se dobrým mravům (srov. § 580 odst. 1 o. z.) a není postiženo
počáteční nemožností plnění (§ 580 odst. 2 o. z.) [srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021]. Použitelné jsou
stále i závěry judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě, jež
nepovažovala za rozhodující, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na
základě kterého byl mezi účastníky založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho
účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž – bez ohledu na to, jak účastníci
následně hodnotí své právní postavení – toliko objektivní zjištění, zda a kdy
nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik příslušného
právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013,
sp. zn. 21 Cdo 2687/2012).
6. Odvolací soud v souladu s uvedenými judikaturními závěry dospěl k
závěru, že právní vztah účastníků definiční znaky závislé práce naplňuje. Z
těchto závěrů (bod 4 odůvodnění tohoto usnesení) vyplývá, že základními
definičními znaky závislé práce jsou: 1) výkon práce ve vztahu nadřízenosti
zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, 2) výkon práce podle pokynů
zaměstnavatele, 3) osobní výkon práce zaměstnancem a 4) výkon práce jménem
zaměstnavatele.
7. Naplnění prvních dvou znaků vyplývá ze zjištění, že žalobce byl
„začleněn do organizační struktury žalované“, ve které „byl veden jako vedoucí
provozovny“, že „byl za svou práci odpovědný panu Š., předsedovi představenstva
žalované“ a „plnil úkoly pana Š.“, a že ve své funkci „vykonával vedoucího“,
resp. „organizoval práci“ podřízeným zaměstnancům. Definiční znak osobního
výkonu práce vyplývá ze zjištění, že žalobce „docházel pravidelně do práce, měl
u žalované svoji kancelář, vedl porady, plnil úkoly pana Š. a vykonával
vedoucího těmto zaměstnancům“ (slyšeným svědkům – pozn. dovolacího soudu).
Naplnění posledního definičního znaku spočívajícího ve výkonu práce jménem
zaměstnavatele potom vyplývá ze zjištění o uvedeném „začlenění do organizační
struktury žalované“, používání „firemního počítače“ a služebního vozidla, jakož
i zjištění o přidělení „firemního e-mailu s koncovkou @valenterauto.cz.“
8. Odvolací soud správně poukázal, že na výkon závislé práce ukazuje i
způsob odměňování žalobce, který „za svou činnost pobíral pravidelnou odměnu
splatnou vždy do konce měsíce následujícího po měsíci, za který byla účtována
bez ohledu na konkrétní plnění“ [výstižně poukázal, že „odměna je u závislé
práce počítána dle pracovní doby (dle počtu odpracovaných hodin), nikoliv dle
odvedeného plnění (např. cena za dodání díla)“], jakož i skutečnost, že „práci
vykonával dlouhodobě, když s žalovanou uzavřená smlouva byla na dobu neurčitou,
a soustavně, jak potvrdili svědci ohledně jeho pravidelného docházení na
pracoviště žalované“, přičemž „v řízení nebylo zjištěno ničeho, co by
nasvědčovalo skutečnosti, že by žalobce nekonal práci jen pro žalovanou“ (byl
tedy prokázán i prvek osobní či hospodářské závislosti zaměstnance na
zaměstnavateli). Na výkon závislé práce též ukazuje, že se tak dělo na náklady
zaměstnavatele (žalované), jestliže žalobce „měl u žalované k dispozici
kancelář, používal firemní počítač, na služební cesty jezdil služebním
vozidlem“.
9. Za těchto okolností nelze sdílet dovolací námitky, podle kterých „se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k
tématice výkladových pravidel“. Při výkladu projevu vůle účastníků při uzavření
„smlouvy o poskytování služeb“ ze dne 1. 4. 2020 odvolací soud – jak z výše
uvedeného vyplývá – naopak postupoval v souladu s touto ustálenou rozhodovací
praxí, jestliže z naplnění definičních znaků závislé práce dovodil, jaký právní
vztah bez ohledu na označení jimi uzavřené smlouvy účastníci chtěli fakticky
naplňovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp.
zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21
Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016,
uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
10. Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, a ze
dne 19. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4619/2014, a s rozhodnutími Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 2 Ads 25/2018, a ze dne 16. 11.
2010, sp. zn. 6 Ads 48/2009, pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu je s
právními závěry uvedenými v těchto rozhodnutích v souladu, avšak v projednávané
věci soudy vycházely s odlišného skutkového stavu než soudy v odkazovaných
rozhodnutích.
11. Námitky obsažené v bodech 7.5 až 7.9 dovolání obsahují jen jiné
právní hodnocení zjištěných skutečností z hlediska naplnění definičních znaků
závislé práce, a představují předestření odlišného právního názoru dovolatelem,
s nímž se Nejvyšší soud neztotožňuje.
12. Otázka tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
B) K otázce, zda je při zachování e-mailové formy dodržen požadavek
písemné formy právního jednání vyžadovaný v pracovněprávních vztazích v souladu
s ustanovením § 50 odst. 1 zákoníku práce
13. Na uvedené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť
odvolací soud otázku dodržení písemné formy výpovědi z pracovního poměru
neposuzoval. Odvolací soud dospěl k závěru, že „pokud žalobci nebyla výpověď
řádně doručena, tak neexistuje a pracovní poměr trvá“; shledal správným závěr
soudu prvního stupně, který dovodil, že z posuzované výpovědi z pracovního
poměru ze dne 30. 11. 2020 „nemohou … vznikat žádné právní důsledky“, protože
„výpověď nebyla žalobci řádně doručena, jelikož mu byla zaslána prostřednictvím
e-mailové adresy, přičemž k doručování prostřednictvím sítě nebo služby
elektronických komunikací nedal zaměstnanec souhlas podle § 335 odst. 1 ZP“.
14. Uvedený závěr odvolacího soudu o právních následcích (řádně)
nedoručené výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem zaměstnanci je
navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 630/2015, uveřejněný pod
č. 118/2016 Sb. rozh. obč.), která poukázala na skutečnost, že podle právní
úpravy v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinné od 1. 1. 2012 (tedy
poté, co nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony), výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem může mít (vyvolat) v
pracovněprávních vztazích sledované právní následky, jen jestliže byla (řádně)
doručena zaměstnanci. V případě, že výpověď z pracovního poměru nebyla (řádně)
doručena zaměstnanci, nezpůsobuje to – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.
12. 2011 – její neplatnost. Právní úprava pracovněprávních vztahů vychází v
době od 1. 1. 2012 ze zásady, že účinky výpovědi z pracovního poměru
nenastávají již v době, kdy zaměstnavatel tento právní úkon učinil (kdy
projevil vůli směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí), ale teprve k
okamžiku, kdy výpověď z pracovního poměru byla (řádně – v souladu s výše
uvedenými zákonnými požadavky) doručena zaměstnanci; dokud – jak se uvádí v
důvodové zprávě k návrhu zákona č. 365/2011 Sb. – „nebyl právní úkon doručen,
neexistuje“. Ukáže-li se tedy, že zaměstnavatel projevil vůli rozvázat pracovní
poměr se zaměstnancem výpovědí, avšak zaměstnavatelova písemná výpověď z
pracovního poměru nebyla zaměstnanci (řádně) doručena, nelze hovořit ani o tom,
že by šlo o neplatný právní úkon (právní jednání); ve skutečnosti taková
výpověď z pracovního poměru vůbec „neexistuje“ a v pracovněprávních vztazích
účastníků pracovního poměru je třeba postupovat stejně, jako kdyby k výpovědi z
pracovního poměru nikdy nedošlo.
15. Ani tato otázka tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá.
C) Další námitky
16. Další námitky žalované [že „nesprávné právní posouzení, kterého se
odvolací soud dopustil, je postaveno zejména ( nikoliv však výlučně ), na
skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování“, že
„ukončení spolupráce se žalobcem tak nelze chápat jako právní jednání směřované
adresně a jednostranně pouze vůči osobě žalobce, ale jako přímý důsledek
ukončení činnosti a provozu předmětné pobočky a provozovny žalované“, že
„smlouvy o poskytování služeb ze dne 1. 4. 2020 ( žalobce, svědek K. ) neměly
být a ani nebyly považovány za smlouvy pracovní“, že „z provedeného dokazování
si soud prvního stupně vybral pouze ty skutečnosti, které dle jeho názoru mají
svědčit pro závěr o závislé práci a naopak skutečnosti, které rovněž
jednoznačně vyplynuly z provedeného dokazování, a které naopak hovoří proti
tomuto závěru, soudy obou stupňů zcela pominuly“, a že „není pravdou, že by
žalobce docházel do provozovny žalované každý den a v pracovní době stanovené
žalovanou“] představují jen nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními
soudů a s hodnocením provedených důkazů.
17. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v
dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý
dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze
budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací
soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014
Sb. rozh. obč.).
18. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod
č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.
3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
19. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory
mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky
nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného
„extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového
stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování
základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o.
s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na
její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu
ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě
nejedná.
20. Žalovaná dovolání „zaměřila do všech výroků takto napadeného
rozhodnutí“, tedy i proti té jeho části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení
rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v níž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části není dovolání
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §
237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech
řízení.
21. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
22. Žalovaná v dovolání navrhla dovolacímu soudu odklad právní moci
napadeného rozsudku. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn.
III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí
dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
„projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno
posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2968/2022, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2757/2022).
Návrhem žalované na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu