21 Cdo 2401/2021-722
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce AREARCHA a. s. se sídlem v Hodoníně, Národní třída č. 1754/96, IČO 26732459, zastoupeného JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 1005/23, proti žalovanému BCS 4 s. r. o. se sídlem v Hodoníně, třída Bří Čapků č. 3222/9, IČO 08578281, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze, U Nikolajky č. 833/5, o určení vlastnického práva žalobce k nemovitým věcem a o vzájemné žalobě M-art, a. s., se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dušní č. 924/2, IČO 25333739, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská č. 1788/60, o určení vlastnického práva M-art, a. s., k nemovitým věcem, za účasti UMMAGUMMA, spol. s r. o., se sídlem v Hodoníně, Pr. Veselého č. 1306/7, IČO 25337238, zastoupeného Mgr. Janem Mackem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 74/2011, o dovoláních žalovaného a M-art, a. s., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2021, č. j. 38 Co 45/2021-680, takto:
Dovolání žalovaného a M-art, a. s., se odmítají. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného a M-art, a. s., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2021, č. j. 38 Co 45/2021-680, nejsou přípustná podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláními napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že smyslem procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. je umožnit záměnu účastníků v situaci, kdy dojde k hmotně právní universální nebo singulární sukcesi práva nebo povinnosti (ke změně aktivní nebo pasivní věcné legitimace), která nastala po zahájení řízení, aniž by účastník řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení, a že účelem přistoupení dalšího účastníka do řízení podle ustanovení § 92 odst. 1 o.
s. ř. je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další osobě; z logiky věci pak plyne, že je nutné v konkrétním případě použít ten procesní institut, který na daný případ dopadá, což potvrzuje i ustanovení § 92 odst. 3 o. s. ř., podle něhož se ustanovení odstavců 1 a 2 nepoužije v případech uvedených v § 107a o.
s. ř. (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, uveřejněného pod č. 12/2008 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1377/2010). Předestírá-li původní žalovaný M-art, a. s., ve svém dovolání otázku, „zda je situace, kdy se žalobce návrhem na postup podle § 107a o. s. ř. snaží vyhnout neúspěchu v meritorním řízení, zneužitím procesní úpravy, jež je ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu zakázána“, pak přehlíží, že smyslem procesního nástupnictví podle § 107a o.
s. ř.
je právě umožnit žalobci, aby se v případě, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, vyhnul neúspěchu ve věci (zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku aktivní či pasivní věcné legitimace), neboť nastane-li za řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, na jinou osobu, má to zpravidla za následek, že účastník řízení ztratil svou věcnou legitimaci, a žalovaný může tuto právní skutečnost využít ke své obraně proti žalobě, která bude – jestliže žalobce nenavrhne, aby do řízení vstoupil nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde – úspěšná (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1105/2004, uveřejněného pod č. 190/2004 v časopise Soudní judikatura). Poukazuje-li původní žalovaný M-art, a. s., na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce zneužití procesní úpravy při postupu podle § 107a o. s. ř. (konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 743/2015) a na nález Ústavního soudu ze dne 9.
2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, nejsou tyto jeho odkazy přiléhavé. Ze závěrů vyjádřených Nejvyšším soudem v dovolatelem zmíněných usneseních ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, a ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 743/2015, vyplývá, že soud může ve výjimečných případech – při jinak doložených předpokladech pro vyhovění návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. – zamítnout „prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř.“ návrh, aby do řízení vstoupil na místo žalobce nabyvatel práva, že takový postup je na místě například tehdy, kdyby bylo možné podle toho, co v řízení vyšlo najevo, dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle ustanovení § 107a o.
s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, a že prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na původním žalovaným citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč.) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9.
2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy). V projednávané věci to však byl původní žalovaný (a nikoliv žalobce), kdo kupní smlouvou ze dne 24. 10.
2019 převedl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na společnost BCS 4 s. r. o. Žalobce tedy svým návrhem (podle § 107a o. s. ř.), aby na místo dosavadního žalovaného (nikoliv na místo žalobce) vstoupila do řízení společnost BCS 4 s. r. o., která je „nyní“ v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí, pouze (procesně) reagoval na tento postup původního žalovaného. Dovolacímu soudu tedy není jasné, v čem by (podle mínění původního žalovaného) mělo zneužití procesní úpravy ze strany žalobce za této situace (zcela odlišné od případů řešených v původním žalovaným zmiňovaných usneseních dovolacího soudu) spočívat.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015, se pak dovolací soud zabýval otázkou zneužití práva na osvobození od soudních poplatků v případě, požaduje- li postupník (jiný nabyvatel pohledávky nebo jiného práva, jež je předmětem řízení) osvobození od soudních poplatků, ačkoliv poměry postupitele (jiného převodce) takové osvobození zcela nepochybně neumožňují, nebo vznikne-li jinak důvodné podezření, že k postoupení (jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva, jež je předmětem řízení, došlo proto, aby jejich uplatnění v občanském soudním řízení nebylo spojováno s povinností uhradit soudní poplatky a další náklady řízení (tedy opět situací zcela odlišnou od projednávané věci).
Judikatura dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, soud – jak vyplývá z ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. – ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva či povinnosti (zda tedy naopak nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů přechod nebo převod práva či povinnosti za následek mít nemůže), zda tato skutečnost opravdu nastala (tedy např. že smlouva byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva či povinnosti, o něž v řízení jde (tedy, že se týká práva či povinnosti, o něž v řízení jde).
Naopak otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se soud nezabývá, neboť tato otázka se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, nýbrž teprve a jen v rozhodnutí o věci samé (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3179/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
2. 2004, sp. zn. 32 Odo 567/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 365/2013). Podmínkou pro pozitivní rozhodnutí o návrhu žalobce podle ustanovení § 107a o. s. ř.
dále je (vedle splnění předpokladů tímto ustanovením určených), že osoba, jejíž vstup do řízení je navržen, je způsobilá být účastníkem řízení. Návrhu na vstup nabyvatele práva do řízení naopak soud nemůže vyhovět, pokud by v důsledku toho měl nastat nedostatek podmínky řízení, který by znemožňoval pokračování v řízení a pro který by bylo nutné řízení zastavit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 1050/2003, uveřejněné pod č. 24/2004 v časopise Soudní judikatura).
Z uvedeného (jakož i ze samotného znění ustanovení § 107a o. s. ř.) vyplývá, že není rozhodující, zda nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, jehož vstup do řízení na místo dosavadního účastníka navrhl žalobce podle § 107a odst. 1 o. s. ř., vznikl předtím, anebo až poté, co „nastaly skutečnosti, o které žalobce opírá svoji žalobu na určení vlastnického práva ve svůj prospěch“ (jak se snaží původní žalovaný dovodit ve svém dovolání).
Významné z hlediska ustanovení § 107a o. s. ř. je, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, a že osoba, jejíž vstup do řízení žalobce navrhuje (nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde), je způsobilá být účastníkem řízení. Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, může být okolnost, kdy (a popřípadě za jakých okolností) vznikla osoba, jejíž vstup do řízení žalobce navrhl podle § 107a o.
s. ř., významná při posuzování otázky, zda ze strany žalobce nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy [Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například i postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3820/2020)].
O takový případ se však v projednávané věci – jak již bylo uvedeno výše – nejedná, neboť v projednávané věci žalobce návrhem, aby společnost BCS 4 s. r. o. vstoupila do řízení na místo dosavadního žalovaného (nikoliv na místo žalobce), pouze reagoval na postup dosavadního žalovaného, který kupní smlouvou ze dne 24. 10. 2019 převedl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na společnost BCS 4 s. r. o. Žalovaný pak [kromě argumentů uplatňovaných shodně s původním žalovaným M-art, a. s., že nelze než situaci vyřešit tak, že se vstup podle § 107a o.
s. ř. nepřipouští, že lze přijmout postup pouze podle § 92 odst. 1 o. s.
ř., tedy
„přistoupením“, a že „nelze spravedlivě požadovat, aby dovolatel do řízení bez dalšího vstoupil“, neboť jeho vztah k dosavadnímu průběhu řízení (tedy zejména ke zjišťování okolností řádného průběhu dražby) nemůže být založen pouze na skutečnosti, že žalovaný od původního žalovaného „nabyl dotčené nemovitosti“, se kterými se Nejvyšší soud již vypořádal výše] ve svém dovolání zejména namítá, že odvolací soud „zcela opomněl a nezohlednil“, že v řízení byl mezi účastníky uplatněn vzájemný návrh podle § 97 odst. 1 o.
s. ř., tj. nejen žalobce, ale i původní žalovaný se domáhá určení, že je „výlučným vlastníkem dotčených nemovitostí“. Žalovanému sice lze dát za pravdu, že uplatní-li žalovaný svá práva proti žalobci vzájemnou žalobou, z ustanovení § 97 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že při jejím projednání a rozhodnutí má žalovaný procesní postavení žalobce a že žalobce je v této části řízení v pozici žalovaného, že v řízení o vzájemné žalobě je legitimován k podání návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. pouze žalovaný, a že tedy jen na jeho návrh může dojít ke změně v okruhu účastníků v části řízení o vzájemné žalobě (srov. též právní názor uvedený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.
9. 2001, sp. zn. 12 Co 356/2001, uveřejněném pod č. 54/2002 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněného pod č. 104/2007 v časopise Soudní judikatura). Dovolatel však nebere náležitě v úvahu, že navrhl-li žalobce za řízení, aby „na místo společnosti M-art, a. s.“ (původního žalovaného) vstoupila do řízení „jako žalovaná“ společnost BCS 4 s. r. o., IČO 08578281, a vyhověl-li soud tomuto návrhu, má to za následek, že se společnost BCS 4 s.
r. o. stala účastníkem řízení na místě dosavadního žalovaného jen ve vztahu k tomu, co bylo uplatněno žalobou. Okruhu účastníků řízení (části řízení) o vzájemné žalobě původního žalovaného M-art, a. s., se připuštění změny v osobách účastníků řízení provedené na návrh žalobce nedotýká. Tím, že Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 1. 2. 2021, č. j. 10 C 74/2011-660, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2021, č. j. 38 Co 45/2021-680, připustil, aby „namísto žalované“ vstoupila do řízení společnost BCS 4 s.
r. o., tedy nebyl a ani – jak vyplývá z výše uvedeného – nemohl být řešen (nově vymezen) okruh účastníků řízení ve vztahu ke vzájemné žalobě podané původním žalovaným. Druhým účastníkem řízení (části řízení) o vzájemné žalobě tedy zůstal i po vydání usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 2. 2021, č. j. 10 C 74/2011-660, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2021, č. j. 38 Co 45/2021-680, původní žalovaný M-art, a. s., který má v tomto řízení (v této části řízení) procesní postavení žalobce (obdobně srov. například odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.
2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného a původního žalovaného M-art, a. s., podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).