21 Cdo 245/2024-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce O. M., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované ZKL Klášterec nad Ohří, akciové společnosti se sídlem v Miřeticích u Klášterce nad Ohří, Nádražní č. 224, IČO 00152552, zastoupené JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická č. 2346/8, o neplatnost odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance a neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 34 C 7/2021, o dovolání žalobce a dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2023, č. j. 12 Co 25/2023-148, takto:
I. Dovolání žalobce a žalované se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 9. 2022, č. j. 34 C 7/2021-112, byla zamítnuta žaloba „o určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce u žalované ze dne 20. 2. 2019“ (výrok I) a „o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru žalobce výpovědí žalované ze dne 22. 2. 2019“ (výrok II); žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 41 621,95 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 6. 2023, č. j. 12 Co 25/2023-148, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil a ve výroku III změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na neplatnost výpovědi z pracovního poměru byla podána po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty podle § 72 zákoníku práce (pracovní poměr na základě výpovědi měl skončit 14. 5. 2020, dvouměsíční lhůta uplynula 14. 7. 2020 a žaloba byla podána 27. 5. 2021). Podle odvolacího soudu nedošlo k (žalobcem namítanému) stavění běhu prekluzivní lhůty na základě § 650 občanského zákoníku z důvodu, že žalobce byl žalovanou lstivě uveden v omyl, jestliže ho neinformovala o tom, že M. B. nebyl oprávněn odvolávat zaměstnance z pracovního místa, a to jednak proto, že § 650 občanského zákoníku dopadá jen na „omyl věřitele (zde žalobce), jenž je dlužníkem (zde žalovanou) vyvolán až v průběhu promlčecí doby, a nikoliv před jejím započetím, neboť jinak by promlčecí (zde prekluzivní) lhůta ani nezačala běžet“, jednak proto, že „okolnost, že žalovaná žalobce neinformovala, že M. B. oprávněn odvolat žalobce z funkce nebyl“, nelze považovat „za jednání, které by vykazovalo znaky lstivosti“.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
4. Žalobce přípustnost dovolání spatřuje k vyřešení otázky, zda § 650 občanského zákoníku „se vztahuje také na případy, kdy dlužník věřiteli hrozbou brání uplatňovat své právo, či ho lstivě uvádí v omyl, aby své právo neuplatňoval, ještě před započetím promlčecí (prekluzivní) lhůty pro uplatnění práva“, a otázky, „za jakých okolností a jakým jednáním se zaměstnavatel dopouští lstivého uvedení zaměstnance v omyl“.
5. Dovolání žalované směřuje jen proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku III tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení.
6. Oba účastníci ve svých vyjádřeních navrhli odmítnutí dovolání protistrany.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). K dovolání žalobce
10. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2023, č. j. 12 Co 25/2023-148, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.
11. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v žalobcem předestřené otázce, „za jakých okolností a jakým jednáním se zaměstnavatel dopouští lstivého uvedení zaměstnance v omyl“, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
12. Judikatura dovolacího soudu se ve vztahu k otázce obsahu pojmu „lest“ ustálila v závěru, že lest spočívá obvykle v tom, že druhý účastník úmyslně předstírá něco, co neexistuje, anebo naopak zastírá něco, co existuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 432/96, a shodně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2828/2000, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2310/2000). Rovněž v trestněprávním kontextu je lest obdobně chápána jako záměrné vyvolání omylu klamavými údaji (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1147/2007, uveřejněného pod č. 29/2008 Sb. rozh. tr.) či vyvolání omylu u jiné osoby nebo využití omylu této osoby s úmyslem dosáhnout nějakého cíle, např. vlastního obohacení (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 249/2005, uveřejněného pod č. 26/2006 Sb. rozh. tr., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1415/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023).
13. Ve svém rozsudku ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, potom Nejvyšší soud zdůraznil, že z obsahu pojmu lest, jak jej definuje judikatura a literatura (viz např. Dvořák, B. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část. § 1721 až 2054. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 826), je patrno, že podstatnou složkou lsti je záměr (úmysl) jednajícího vyvolat omyl druhé strany. Záměr (úmysl) je formou vůle, tedy stavem mysli; ten z povahy věci nemůže být sám o sobě předmětem dokazování a dokazovány mohou být jen skutečnosti (okolnosti vnějšího světa), jejichž prostřednictvím se vůle navenek projevuje (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4929/2010, a z aktuálních rozhodnutí rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3729/2022, uveřejněného pod č. 56/2024 Sb. rozh. obč.).
14. Z uvedených závěrů soudní praxe tedy vyplývá, že za lest (lstivé uvedení v omyl) nelze považovat prostou pasivitu (nekonání, mlčení) osoby, která neinformuje o svém pochybení při právním nebo faktickém jednání, jehož by jiná osoba, zpravidla adresát takového jednání, mohla proti jednajícímu využít ve svůj prospěch. Pouhé mlčení za předstírání něčeho, co neexistuje, anebo zastírání něčeho, co existuje, považovat nelze, neboť nepředstavuje předkládání vědomé nepravdy jinému ve snaze jej oklamat (uvést v omyl). Odvolací soud proto v souladu s ustálenou judikaturou soudní praxe dovodil, že „okolnost, že žalovaná žalobce neinformovala, že M. B. oprávněn odvolat žalobce z funkce nebyl“, nelze považovat „za jednání, které by vykazovalo znaky lstivosti“.
15. Již vzhledem k uvedenému je nepochybné, že v posuzovaném případě k žalobcem namítanému stavění dvouměsíční prekluzivní lhůty podle § 72 zákoníku práce na základě § 650 věty druhé občanského zákoníku (jejž lze použít i na běh dvouměsíční prekluzivní lhůty podle § 72 zákoníku práce – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 343/2018, uveřejněný pod č. 79/2019 v časopise Soudní judikatura) nedošlo, neboť skutková podstata § 650 věty druhé občanského zákoníku je vázána na omyl věřitele, do něhož byl lstivě uveden dlužníkem. Z hlediska procesní ekonomie je již proto nadbytečné se zabývat tím, zda odvolací soud správně vyřešil druhou žalobcem předestřenou otázku, zda § 650 občanského zákoníku „se vztahuje také na případy, kdy dlužník věřiteli hrozbou brání uplatňovat své právo, či ho lstivě uvádí v omyl, aby své právo neuplatňoval, ještě před započetím promlčecí (prekluzivní) lhůty pro uplatnění práva“. K dovolání žalované
16. Z obsahu dovolání žalované podaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2023, č. j. 12 Co 25/2023-148, se podává, že směřuje toliko proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 9. 2022, č. j. 34 C 7/2021-112, ve výroku III tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání žalované není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení.
17. Nejvyšší soud proto dovolání obou účastníků podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
19. Žalobce podáním ze dne 22. 10. 2024, doručeným Nejvyššímu soudu téhož dne, navrhl odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu v potvrzující části výroku I. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2968/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2757/2022). Návrhem žalobce na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu