21 Cdo 293/2025-636
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně PALLADIO INVEST a. s. se sídlem v Boskovicích, Havlíčkova č.
1598/63, IČO 28267966, zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem se sídlem
v Brně, Orlí č. 492/18, proti žalované FORMOSANA LIMITED se sídlem v Londýně,
119-121 Cannon Street, Yarnwicke, C/O Laytons Llp 1st Floor, Spojené království
Velké Británie a Severního Irska, registrační č. 6374876, zastoupené Mgr. Ing.
Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č. 1004/26, o určení
neexistence zástavního práva a o žalobě na zaplacení 2 285 392,57 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 17/2020, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června
2024, č. j. 74 Co 169/2021-573, doplněnému usnesením Krajského soudu v Brně ze
dne 12. srpna 2024, č. j. 74 Co 169/2021-584, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, v níž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky V a VI), se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se ve výrocích I, IV, V a VI zrušuje a věc
se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Blansku dne 7. 2. 2020 se
žalobkyně domáhala určení neexistence zástavního práva žalované k nemovitým
věcem v žalobě specifikovaným. Uvedla, že zástavní právo k předmětným
nemovitostem zaniklo, neboť došlo k uhrazení zajištěného dluhu třetí osobou, a
to společností ELEKTROBOCK s. r. o., IČ 25529994 (dále jen „ELEKTROBOCK“), se
kterou žalobkyně uzavřela smlouvu o zápůjčce. Na základě této smlouvy
společnost ELEKTROBOCK dne 12. 12. 2019 na účet sdělený žalobkyni společností
IFIS investiční fond, a. s., IČ 24342717 (dále jen „IFIS“), na kterou byla
postoupena pohledávka s příslušenstvím zajištěná zástavním právem k předmětným
nemovitostem společností Equa bank a. s., IČ 47116102 (dále jen „Banka“),
jakožto původní věřitelkou, včetně zajištění, odeslala částku ve výši 29 500
000 Kč, čímž měla být pohledávka uspokojena. Společnost IFIS však plnění
odmítla a částku vrátila, aniž by žalobkyni kontaktovala a ověřila právní důvod
platby. Současně s oznámením o nepřijetí platby bylo žalobkyni oznámeno
postoupení podílu na předmětné pohledávce ve výši 51 % na žalovanou. Žalobkyně
namítala, že souhlas společnosti IFIS nebyl třeba, neboť dle ustanovení § 1936
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. z.“), není vyžadován, a žalobkyně dala souhlas ve smlouvě o
zápůjčce. Pohledávka dle § 1908 odst. 1 o. z. před postoupením pohledávky
zanikla, neboť byl dluh zaplacen, byla tak postoupena neexistující pohledávka.
Dále uvedla, že dne 17. 12. 2019, po odmítnutí platby, složila žalobkyně
předmětnou částku do soudní úschovy Městského soudu v Brně.
2. Žalovaná v písemném vyjádření navrhla žalobu zamítnout, neboť dluh
nebyl zaplacen, zástavní právo tak nezaniklo. Společnost ELEKTROBOCK nebyla
spoludlužníkem a dluh žádným způsobem nezajišťovala, ke dni převodu nebo
následujícího dne netvrdila a neprokazovala, že by měla souhlas žalobkyně
zaplatit úvěr za ni, a advokátní kanceláři ani společnosti IFIS se den po
připsání částky nepodařilo získat vyjádření žalobkyně. Věřitel plnění učiněné
bez souhlasu dlužníka bez dalšího akceptovat nemusí. Z důvodu právní opatrnosti
nemohla advokátní kancelář ponechat plnění na svém účtu, o souhlasu žalobkyně
se zaplacením dluhu se společnost IFIS dozvěděla až v následné komunikaci. Ke
složení finančních prostředků do soudní úschovy nebyl právní důvod, neboť
společnost IFIS byla připravena částku přijmout.
3. Žalovaná dne 9. 11. 2020 podala u Okresního soudu v Blansku žalobu
proti žalobkyni na zaplacení částky 2 285 392, 57 Kč s příslušenstvím, kterou
odůvodnila tím, že pohledávka byla žalované postoupena smlouvami o postoupení
pohledávky ze dne 2. 12. 2019 a 4. 5. 2020, uzavřenými mezi žalovanou a
společností IFIS, které byla pohledávka postoupena Bankou. Jedná se o
pohledávku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní (v nyní projednávané
věci) a Bankou ze dne 7. 9. 2015, reg. č. 0271/2015. Dluh na jistině dle
žalované (v nyní projednávané věci) činí 2 285 392,57 Kč a příslušenství je
tvořeno úroky ve výši 4,9 % ročně (dle čl. 4.2 a čl. 11 smlouvy o úvěru) z
dlužné částky od 24. 4. 2020 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 20 % ročně
(dle úrokového lístku dle čl. 1.2 smlouvy o úvěru) z dlužné částky od 24. 4.
2020 do zaplacení.
4. Usnesením ze dne 17. 5. 2021, č. j. 712 C 26/2020-115, Okresní soud v
Blansku výrokem I. spojil řízení vedené pod sp. zn. 712 C 26/2020, v němž je
projednávána žaloba o zaplacení 2 285 392,57 Kč s příslušenstvím (viz předchozí
bod odůvodnění), a řízení vedené pod sp. zn. 10 C 17/2020, o určení neexistence
zástavního práva k nemovitostem, neboť v obou řízeních jsou projednávány dvě
právní věci mezi týmiž účastníky v opačném procesním postavení.
5. Rozsudkem ze dne 7. 7. 2021, č. j. 10 C 17/2020-312, opraveným
usnesením ze dne 18. 5. 2023, č. j. 10 C 17/2020-377, Okresní soud v Blansku
žalobě zcela vyhověl (výrok I), vzájemnou žalobu žalované zamítl (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Dovodil, že souhlas žalobkyně s
plněním za ni třetí osobou byl jednoznačně dán, že ustanovení § 1936 odst. 1 o. z. nevyžaduje souhlas věřitele s plněním třetí osobou za dlužníka, že zájem
dlužníka na splnění dluhu musí převážit nad zájmem věřitele mít vědomí o
souhlasu dlužníka, aby za něj bylo splněno, že věřitel byl proto povinen plnění
přijmout a odmítnutím plnění se ve vztahu k žalobkyni ocitl v prodlení pro
neposkytnutí součinnosti ke splnění dluhu. Žalobkyně tedy dnem připsání platby
na účet uvedený ve výzvě ze dne 4. 12. 2019 prostřednictvím třetí osoby řádně a
včas splnila svůj dluh ze smlouvy o úvěru, čímž dluh zanikl. Dluh byl zajištěn
zástavním právem k předmětným nemovitostem a splněním dluhu podle § 1376 o. z. zástavní právo ke dni 12. 12. 2019 zaniklo. 6. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 74 Co 169/2021-573, doplněným usnesením ze dne 12. 8. 2024, č. j. 74 Co 169/2021-584, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že
žalobu žalobkyně zamítl (výrok I), ve výroku II co do částky 15 027,82 Kč s
příslušenstvím jej potvrdil (výrok II), co do částky 480 000 Kč s
příslušenstvím jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok
III), co do částky 1 790 364,75 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že vzájemné
žalobě žalované vyhověl (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve
vztahu k žalobě o určení neexistence zástavního práva (výroky V a VI). Odvolací
soud dospěl k závěru, že k naplnění povinnosti věřitele přijmout plnění, které
mu poskytne třetí osoba ve smyslu § 1936 o. z., nestačí pouhá existence
souhlasu, ale je nutné, aby se právní jednání dlužníka dostalo do sféry
dispozice věřitele. Protože z ničeho neplynulo, že žalobkyně (dlužnice) s
takovým plněním souhlasí, byla společnost IFIS oprávněna platbu bez zbytečného
odkladu odmítnout; skutečnost, že společnost ELEKTROBOCK realizovala příkaz k
platbě ze svého účtu na účet označený v předžalobní výzvě pod určeným
variabilním symbolem a s poznámkou, že jde o platbu za žalobkyni, sama o sobě
nezaložila povinnost společnosti IFIS takové plnění přijmout. Tvrzení, že
žalobkyně informovala společnost IFIS o nabídce na poskytnutí zápůjčky za
účelem refinancování dluhu od společnosti ELEKTROBOCK, žádný z účastníků řízení
neuplatnil před soudem prvního stupně ani jinak nevyšla najevo, odvolací soud
proto považoval tvrzené skutečnosti a nově navržené důkazy za nepřípustné. S
odkazem na judikaturu dovolacího soudu dospěl k závěru, že oznámí-li postupitel
dlužníku postoupení pohledávky, není dlužník oprávněn dožadovat se prokázání
smlouvy o postoupení pohledávky, otázka, zda pohledávka byla skutečně
postoupena a zda postoupení bylo platné, jakož i další námitky uplatněné v
tomto směru žalobkyní, jsou tak v tomto řízení bez významu. Odvolací soud dále
dovodil, že nebyl dán důvod pro složení plnění do soudní úschovy, neboť
žalobkyně nemohla mít ve smyslu § 1953 o. z. důvodné pochybnosti o tom, kdo je
věřitelem, a mohla (objektivně vzato) stanovit, komu náleží jaká část plnění z
úvěrové smlouvy.
Předmětná pohledávka žalované co do částky 28 962 962,02 Kč
zanikla dne 23. 4. 2020, kdy soud tuto částku vydal společnosti IFIS. Dále
dovodil, že společnost IFIS ani žalovaná žádnou svoji povinnost neporušily, v
poměrech výkonu práva žalovanou nejde o rozpor s dobrými mravy ani o zjevné
zneužití práva. Odvolací soud uzavřel, že činila-li pohledávka z úvěrové
smlouvy k 30. 11. 2019 částku 29 111 336,21 Kč, dne 27. 1. 2020 na ni bylo
zaplaceno 537 037,98 Kč a dne 23. 4. 2020 pak 28 962 962,02 Kč, představuje
dluh žalobce k 23. 4. 2020 částku 1 790 364,75 Kč, proto žalobě žalovaného o
zaplacení částky 1 790 364,75 Kč s příslušenstvím vyhověl a žalobu žalobkyně na
určení neexistence zástavního práva k nemovitostem zamítl.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Dovolání
odůvodnila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní
otázky, která má být posouzena jinak, a to, „zda je k naplnění dispozice § 1936
odst. 1 o. z. vyžadováno, aby byl souhlas dlužníka s plněním třetí osoby
doručen věřiteli“, otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, a to, „zda se v případě plnění dluhu dlužníka platbou od třetí osoby
na základě závazku třetí osoby k poskytnutí peněžitých prostředků dlužníkovi
jedná o plnění třetí osobou ve smyslu § 1936 odst. 1 o. z.“, „zda může být
poskytnutím plnění třetí osobou na dluh dlužníka učiněn konkludentní souhlas s
tímto plněním ve smyslu § 1936 odst. 1 o. z. v případě, že věřitel je předem
informován o tom, že dlužník jedná s třetí osobou o poskytnutí tohoto plnění“,
a otázek, „zda může být smlouvou o postoupení pohledávky bez dohody s dlužníkem
postoupen spoluvlastnicky? podíl na pohledávce, zda tímto jednáním může být
založena věřitelská solidarita“ a „není-li toto jednání po právu, jaké jsou
účinky takového jednání na platnost smlouvy o postoupení pohledávky“, dále
otázky, „zda lze výkon práva věřitelem směřující k odmítnutí plnění v rozporu s
dobrými mravy považovat za tzv. jinou důležitou příčinu na straně věřitele
odůvodňující složení plnění do úschovy soudu ve smyslu § 1953 odst. 1 o. z.“. Uvádí zejména, že z ustanovení § 1936 odst. 1 o. z. nevyplývá, že by souhlas
dlužníka s plněním třetí osoby měl být dlužníkem adresován věřiteli, ale že
tímto souhlasem má disponovat třetí osoba, která nabízí věřiteli plnění, že
společnost ELEKTROBOCK neplnila na pohledávku v postavení třetí osoby s úmyslem
splnit materiálně a formálně cizí dluh, ale na základě své povinnosti dle
smlouvy o zápůjčce, nejednalo se o plnění třetí osobou ve smyslu § 1936 odst. 1
o. z. a společnost IFIS byla proto bezvýhradně povinna toto plnění přijmout,
dluh žalobce tímto plněním zanikl, že i pokud by bylo ke vzniku povinnosti
věřitele přijmout plnění nutné, aby mu byl doručen souhlas dlužnice, zákon
nestanoví povinnou formu jednání dlužníka dle § 1936 odst. 1 o. z. a souhlas
může být učiněn i formou konkludentní, k čemuž v této věci došlo, že smlouva o
postoupení pohledávky je neplatná, neboť bez souhlasu žalobkyně nemohla být
věřitelská solidarita mezi společností IFIS a žalovanou založena, že vůle
účastníků smlouvy o postoupení je nejasná, že i pokud by došlo k postoupení
pohledávky, společnost IFIS měla menšinu hlasů ke správě pohledávky a neměla by
právo rozhodnout o vrácení platby, dále že společnost IFIS a žalovaná
obstruovaly splnění dluhu za účelem navýšení příslušenství pohledávky, tento
účel je nelegitimní, v rozporu s dobrými mravy a nemůže požívat právní ochrany. Dále namítla, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadami, které mohou
zakládat nesprávnost napadeného rozsudku, a že v důsledku nesprávného postupu
odvolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces, když odvolací
soud neprovedl žalobcem navržené důkazy za účelem prokázání tvrzení označených
v podání žalobkyně ze dne 5. 6.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
9. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu „ve výrocích I, IV, V
a VI“, tedy i ve výrocích, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení; dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v těchto výrocích podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není přípustné, a proto bylo v této
části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
13. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalobkyně uzavřela dne 7. 9. 2015 s Bankou smlouvu o úvěru, na
základě které Banka poskytla žalobkyni úvěr ve výši 30 000 000 Kč (dále jen
„smlouva o úvěru“), zajištěný zástavním právem k předmětným nemovitostem na
základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené téhož dne mezi týmiž
stranami, že Banka přípisem ze dne 17. 9. 2018 žalobkyni oznámila, že se úvěr
včetně příslušenství stal splatným pro prodlení se splácením, že dlužná
pohledávka ze smlouvy o úvěru činila k 30. 11. 2019 celkem 29 111 336,21 Kč, že
přípisem z 2. 12. 2019 oznámila Banka žalobkyni, že pohledávku z úvěrové
smlouvy postoupila společnosti IFIS, která vyzvala předžalobní výzvou žalobkyni
k zaplacení pohledávky z úvěrové smlouvy do 10 dnů od doručení výzvy na určený
bankovní účet svého právního zástupce, že smlouvou o postoupení podílu na
pohledávce ze dne 9. 12. 2019 postoupila společnost IFIS žalované ideální podíl
odpovídající 51 % pohledávky z úvěrové smlouvy, že dne 12. 12. 2019 uzavřela
žalobkyně se společností ELEKTROBOCK smlouvu o zápůjčce, dle které měla
společnost ELEKTROBOCK přenechat žalobkyni částku 29 500 000 Kč za účelem
zaplacení jejího dluhu z úvěrové smlouvy, a na základě které společnost
ELEKTROBOCK odeslala dne 12. 12. 2019 ze svého bankovního účtu na účet právního
zástupce společnosti IFIS částku 129 324,80 Kč se zprávou „Palladio invest a. s. úhrada nákladů předžalobní výzvy“, částku 22 028 678,34 Kč se zprávou
„Palladio invest a. s. úhrada jistiny za Equa bank a. s.“ a částku 7 341 996,86
Kč se zprávou „Paladio invest a. s. - úhrada úroků a příslušenství za Equa bank
a. s.“, že dne 13. 12. 2019 byl dán příkaz k převodu částky 29 500 000 Kč z
bankovního účtu právního zástupce společnosti IFIS zpět na bankovní účet
společnosti ELEKTROBOCK, že právní zástupce IFIS sdělil společnosti
ELEKTROBOCK, že společnost IFIS postoupila na žalovanou ideální podíl na
pohledávce ve výši 51 % a že platby z účtu společnosti ELEKTROBOCK dne 12. 12. 2019 byly evidentně provedeny v souvislosti s předžalobní výzvou určenou
žalobkyni, že ale uvedená platba představuje bezdůvodné obohacení, načež
žalobkyně právnímu zástupci IFIS přípisem ze dne 16. 12. 2019 sdělila, že
platbou pohledávka zanikla a že společnost IFIS byla povinna přijmout plnění
poskytnuté třetí osobou, že dne 17. 12. 2019 společnost IFIS vyzvala žalobkyni,
aby jí zaslala částku odpovídající 49 % podílu na pohledávce, že žalobkyně
podala 17. 12. 2019 u Městského soudu v Brně návrh na přijetí částky 29 500 000
Kč do soudní úschovy ve prospěch společnosti IFIS (jako příjemce) jako plnění z
bezdůvodného obohacení, dne 31. 1. 2020 složila žalobkyně do soudní úschovy
částku 28 962 962,02 Kč, která byla vydána společnosti IFIS dne 23. 4. 2020, a
že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 5.
2020 postoupila společnost
IFIS celou předmětnou pohledávku s příslušenstvím a veškerými právy s ní
spojenými žalované, postoupení pohledávky oznámila žalobkyni přípisem doručeným
dne 5. 5. 2020.
14. Dovolání je přípustné především pro řešení otázky, za jakých
podmínek je věřitel oprávněn odmítnout plnění dluhu třetí osobou namísto
dlužníka, neboť uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
doposud ve všech souvislostech vyřešena.
15. Uvedenou otázkou se sice zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27.
4. 2023, sp. zn. 29 Cdo 306/2022, avšak tento rozsudek byl nálezem Ústavního
soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2151/23, zrušen, a proto nepředstavuje
„ustálenou rozhodovací praxi“ dovolacího soudu.
16. Nejvyšší soud považuje dále za vhodné poukázat na to, že je sice
vázán nálezovou judikaturou Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České
republiky), avšak pouze v rozsahu tzv. nosných důvodů nálezů (ratio decidendi).
Otázkou, k jejímuž řešení dovolací soud shledal přípustnost dovolání, se
Ústavní soud v citovaném nálezu sice (krátce) zabýval, nicméně se nejedná o
nosný důvod nálezu.
17. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
18. Podle ustanovení § 1936 odst. 1 o. z. věřitel musí přijmout plnění,
které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba. To neplatí, je-li plnění
vázáno na osobní vlastnosti dlužníka.
19. Ústavní soud v minulosti dovodil, že soudy se při výkladu právních
předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je
vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost
soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného
ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné
pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního
soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Aplikace práva vycházející pouze z
jeho jazykového výkladu je naprosto neudržitelným momentem používání práva;
jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní
normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
(k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad,
výklad e ratione legis atd.).
20. Ve vztahu k otázce výkladu právní normy již dříve Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů
výkladů) jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět
podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad
(spočívá v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky),
systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními
normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad
(smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem,
který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a
sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom
platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně,
poněvadž všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu
směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy. Každé ustanovení soukromého
práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a
ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, jakož
i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad
jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu
ustoupit (§ 2 odst. 1 o. z.). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam,
než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z
jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního
předpisu proti jeho smyslu (§ 2 odst. 2 o. z.). Výklad a použití právního
předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo
bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.) – srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 21
Cdo 995/2019, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo
3822/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo
259/2020.
21. Z hlediska teleologického a historického výkladu dotčené právní
normy představuje významnou pomůcku pro právní interpretaci důvodová zpráva,
která, ačkoliv není pramenem práva, může osvětlit záměr zákonodárce, resp.
záměr tvůrce příslušné normy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8.
2019, sp. zn. 22 Cdo 4348/2018, uveřejněný pod číslem 45/2020 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp.
zn. 33 Odo 70/2004).
22. Konečně Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že nepřijatelným
je takový způsob interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním
důsledkům či jiným důsledkům neslučitelným s účelem zákona (k principu
rozumného a účelného uspořádání právních vztahů srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98,
uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006,
uveřejněného pod číslem 58/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Důvodová zpráva k uvedenému ustanovení příliš interpretační prostor
neposkytuje, neboť pouze uvádí, že: „Dosavadní úprava neřeší důsledně otázky
spojené s převzetím nebo s přistoupením k dluhu. Zejména je zcela pominuta
ochrana osoby, která plnila namísto dlužníka. Platný občanský zákoník
konstruuje právo postihu dlužníka tím, kdo namísto něho plnil, jako právo nově
vzniklé (originární), nevážící se nijak na původní věřitelovu pohledávku. Pouze
obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – dále jen „obch.
zák.“) upravil v § 332 odst. 2 subrogaci, leč způsobem, který nebyl, patrně z
nepochopení, proveden důsledně. To se odráží i v judikatuře, která zamýšlený
účel úpravy § 332 obch. zák. popírá. Podstata subrogace je v tom, že osoba,
která plnila namísto dlužníka, nabývá pohledávku v tom stavu, v jakém náležela
původnímu věřiteli a může vymáhat její splnění dlužníkem. Obchodní zákoník v
daném směru konstruuje přechod této pohledávky přímo ze zákona, což plně
neodpovídá povaze věci, neboť osoba, která splnila dluh za dlužníka, tak mohla
učinit i s darovacím úmyslem. Proto se tzv. zákonná cesse zachovává jen pro
případy, kdy za dlužníka plnil ten, kdo jeho dluh zajistil jako ručitel,
zástavní dlužník nebo jiným obdobným způsobem. Významnější však je, že platná
úprava pomíjí potřebu stanovit, že nový věřitel získává od původního věřitele
pohledávku v nedotčeném stavu, tedy včetně poskytnutých zajištění“ (srov.
Konsolidovaná verze důvodové zprávy k vládnímu návrhu občanského zákoníku,
projednávanému jako sněmovní tisk číslo 362 Poslaneckou sněmovnou Parlamentu
České republiky, v jejím 6. volebním období, 2010–2013).
24. Odborná (komentářová) literatura je ve vztahu k posuzované otázce
víceméně zajedno v tom, že třetí osoba může plnit za dlužníka pouze s jeho
souhlasem, který si musí opatřit před anebo současně s nabídnutým plněním
věřiteli [srov. ŠILHÁN, J. § 1936. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník. V.
Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2014, s. 954], Melzer a Csach [srov. MELZER, F., CSACH, K. In MELZER, F.,
TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. (§ 2894-3081). 1.
vydání. Praha: Leges, 2018, s. 1350] uvádí, že při nečinnosti dlužníka může
věřitel odmítnout plnění poskytnuté třetí osobou; zároveň však připomínají
obdobu s úpravou německého občanského zákoníku [srov. ustanovení § 267
německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch)] s tím, že v českém
občanském zákoníku chybí výslovná úprava v tom, že pouze v případě výslovného
odepření (souhlasu s plněním) může věřitel nabízené plnění odmítnout.
25. Odborná literatura se ve vztahu k aplikaci ustanovení § 1936 a násl.
o. z. věnovala spíše řešení otázky významu plnění třetí osobou bez souhlasu
dlužníka (resp. při výslovném vyjádření nesouhlasu) pro splnění dluhu; dlužno
uvést, že s naprosto odlišnými závěry [srov. rozbor učiněný v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, který byl
uveřejněn pod číslem 78/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 78/2024“) – body 21 a 22].
26. V již zmiňovaném rozsudku ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 29 Cdo
306/2022, byl vysloven názor, že „… /O/becně vzato musí věřitel přijmout (na
osobní vlastnosti dlužníka nevázané) plnění (§ 1936 odst. 1 o. z.) tehdy,
nabídne-li mu to třetí osoba, která za dluh neručí nebo závazek jinak
nezajišťuje, se souhlasem dlužníka. Jinak řečeno, musí zde být právní jednání
třetí osoby [projevená vůle třetí osoby směřující k úhradě (konkrétního) dluhu
dlužníka] adresované věřiteli, a právní jednání dlužníka (projevená vůle
vyjadřující souhlas dlužníka s plněním třetí osobou). Tato právní jednání „se
musí dostat do sféry dispozice věřitele“; nestačí jejich „pouhá“ existence.
Nejsou-li výše uvedené předpoklady splněny, nemá věřitel povinnost přijmout
plnění; jeho možnost plnění přijmout tím není dotčena …“.
27. Dle názoru Nejvyššího soudu byl však uvedený závěr v důsledku
následných konkluzí, obsažených v R 78/2024, poměrně významně relativizován.
28. Nejvyšší soud totiž v R 78/2024 vyjádřil závěr, že třetí osoba může
plnit věřiteli za dlužníka s následky zapravení dluhu a vzniku kondikce z
plnění za jiného i bez dlužníkova souhlasu. Uvedený závěr byl následně již
zcela přijat recentní judikaturou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 6. 2025, sen. zn. 29 ICdo 65/2024, nebo unesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3091/2024).
29. Za uvedené interpretační situace se zcela legitimně nabízí otázka,
jaký má pro věřitele (ekonomický, právní či jinak aprobovatelný) význam
odmítnutí plnění nabízeného třetí osobou, pakliže (není-li sjednán s věřitelem
zákaz plnění třetí osobou) znamená takové plnění splnění dluhu i za situace
plnění bez souhlasu dlužníka či s jeho nesouhlasem.
30. Za uvedené situace je dovolací soud přesvědčen, že interpretace
posuzovaného ustanovení by se spíše měla blížit pravidlu obsaženému v německé
úpravě (viz bod 24 tohoto odůvodnění), tedy že věřitel může odmítnout plnění
nabízené třetí osobou namísto dlužníka ve smyslu ustanovení 1936 odst. 1 o. z.
pouze tehdy, je-li vzhledem ke všem okolnostem zjevné, že dlužník s takovým
plněním souhlas neudělil (k tomu srovnej i POROD, J. In: PETROV, J., VÝTISK,
M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, 3.
aktualizace 2024).
31. Ve vztahu k nyní projednávané věci lze uvést následující.
32. Souhlas dlužníka s plněním svého dluhu třetí osobou ve smyslu
ustanovení 1936 odst. 1 o. z. představuje jednostranné, adresné právní jednání,
učiněné ve vztahu k třetí osobě; toto právní jednání může být učiněno
jakoukoliv formou, tedy i konkludentně (tedy tak, aby byl třetí osobě
seznatelný úmysl dlužníka souhlas poskytnout). Pakliže tedy např. má být
peněžitý dluh splněn dlužníkem bankovním převodem (připsáním na účet věřitele),
nepochybně bude takovým jednáním předání veškerých nezbytných platebních údajů
(číslo účtu věřitele, variabilní symbol apod.), podle nichž třetí osoba
věřiteli plní.
33. Pakliže může být souhlas dlužníka s plněním jeho peněžitého dluhu
třetí osobou učiněn i tak, že sdělí třetí osobě veškeré platební údaje a výši
dluhu, je zcela zjevné, že pokud třetí osoba takto plní (tedy věřiteli se
dostane do dispozice plnění, které odpovídá jeho ujednání s dlužníkem o způsobu
zaplacení dluhu), nemůže věřitel takové plnění odmítnout s odkazem na
ustanovení § 1936 odst. 1 o. z., neboť takto poskytnuté plnění nemůže u
věřitele přivodit pochybnost o tom, že byl souhlas dlužníka třetí osobě
poskytnut, resp. nemůže být zjevné, že dlužník souhlas neposkytl.
34. Ve věci této lze s ohledem na skutková zjištění učiněná soudem
prvního stupně [srov. bod 2 písm. d), f), i) rozsudku odvolacího soudu], která
byla odvolacím soudem akceptována (srov. bod 14 rozsudku odvolacího soudu),
uzavřít, že společnost ELEKTROBOCK (jako třetí osoba) plnila dluh žalobkyně
přesně podle pokynů společnosti IFIS (původní věřitel), a to na účet a s
variabilním symbolem uvedeným společností IFIS, a přesně podle rozpisu
jednotlivých částek s jejich určením [viz bod 2 písm. i) rozsudku odvolacího
soudu]; společnost IFIS tak nemohla (dokonce) objektivně mít žádné pochybnosti,
že byl dluh žalobkyně třetí osobou plněn s jejím souhlasem, resp. na podkladě
těchto údajů nemohla nabýt přesvědčení o plnění třetí osobou bez souhlasu
žalobkyně.
35. Z uvedených důvodů dovolací soud uzavírá, že právní hodnocení,
učiněné odvolacím soudem v bodech 20, 21, 24 a 25 odůvodnění jeho rozhodnutí,
které je významově stěžejní, není správné.
36. Dovolací soud proto ve vztahu k otázkám, položeným dovolatelkou pod
bodem VI/23 i–iii obsahu dovolání, uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu není
vzhledem k výše uvedenému správné; za této situace již na zbývající otázky není
třeba odpovídat, neboť na jejich řešení nemůže toto rozhodnutí Nejvyššího soudu
záviset.
37. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není správné. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (ve věci
samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o
náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.).
38. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu